V češtině existují adjektiva vytvořená od sloves, např. zpívající, zazpívavší a zazpívaný. V této lekci se soustředíme na první druh. V latině existuje jeho analogie, a to adjektiva, která se vytvoří koncovkou –ns pro nominativ singuláru. Z této informace ihned vyplývají dvě otázky: z čeho se vytvoří a jak vypadají ostatní pády.
Na první otázku nejlépe odpovíme takto: v 36. lekci jsme poznali imperfektum, např. orábat, vidébámus, scribébant, veniébam, nebo pasivní laudabámur, delebátur, audiébar,… (pasivní využijeme v případě deponentních sloves). Tak vezmeme nějaký z tvarů imperfekta, odstraníme koncovku časování a před ní předcházející –b– a ke zbytku připojíme to –ns: nominativ singuláru je orans, videns, scribens, véniens. Sem patří i ardens, s nímž jakožto novým adjektivem jsme se setkali v 42. lekci: je odvozeno od ardeo (hořím, e-časování). Přízvuk se musí přesunout kousek směrem k počátku slova, aby nebyl na poslední slabice. Čtenář si možná říká, proč tak složité? Proč nevyjdeme třeba u infinitivu? Mohli bychom, pak však bychom si museli pamatovat, že pro i-časování se vkládá před –ns ještě –e–, není žádné *vénins ale véniens. A hned doplňme, že vše platí i pro slovesa hybridního časování (popsané v 42. lekci), jako je accípere: výsledek není *accipins ani *accipens, nýbrž accipiens, obsahující vložené –e– podobně jako výchozí imperfektum accipiébam.
Ještě jedno poučení nám popsaný způsob odvození připomene: při správné výslovnosti má být samohláska před –ns dlouhá! To platí sice i pro imperfektum, kde se to ovšem snadno dodržuje, neboť je na ní (aspoň v singuláru) současně přízvuk, avšak před –ns se to zdá nám, česky mluvícím, nepřirozené. Při nedodržení délky sice nedojde k žádnému přenesné smyslu, přesto však čtenáři doporučujeme, aby si pečlivě vyslovil laudāns, habēns, agēns, audiēns apod., ovšem bez vyražení koncové slabiky.
A nyní odpověď na druhou otázku: předně nominativ singuláru je stejný pro všechny tři rody, podobně jako např. felix a další jednovýchodná adjektiva z 22. lekce, kde už jsme ostatně na adjektiva z této lekce narazili. Genitiv singuláru zamění –ns na –ntis a s tímto změněným –ns na –nt– se pokračuje. Singulár podléhá e-skloňování, takže pozor, ablativ končí na –nte, plurál podléhá i-skloňování, takže genitiv končí na –ntium a nominativ, akusativ a vokativ neuter končí na –ntia.
Toto adjektivum v akusativu je např. v Communio pro 13. neděli po sv. Duchu, které má strukturu Panem…dedísti nobis, .. habéntem… česky „Chléb…jsi nám dal, mající…“ . Ale všimněme si tvarů, které se vysytují v každé mši svaté:
Ve vyznání víry vyslovujeme akusativy omnipoténem a vivificántem. Vivificáre známe už z 31. lekce. Nominativ omnípotens je také slovesné adjektivum (mockrát ho slyšíme ve funkci vokativu v úvodu k oracím: Omnípotens sempitérne Deus – všemohoucí věčný Bože) a je to složenina z omnis (vše) a potens („mohoucí“, ale též „mocný“), což je odvozeno ze slovesa specielní třídy, o které jsme ještě nepsali. Vyskytuje se např. v 111. žalmu a s ním ve verši potens in terra erit semen ejus (mocné na zemi bude sémě jeho) zpívaném např. ve stupňových zpěvech na svátek sv. Václava a o svátcích některých jiných světců.
V mešním kánonu je ve vzpomínce na živé circumstántium, česky „kolem stojících“ (od circumstáre česky „obklopovat“). Hned další část začíná slovy Communicántes et memóriam venerántes; communicáre znamená „sdíleti“, „stýkati se“ apod., deponentní venerári znamená uctívati. Přeložit to tedy lze jako „(My), stýkající se a uctívající památku“. V obou úvodech k proměňovacím slovům se vyskytuje agens a dicens (obě slovesa už známe z 26. lekce, tedy „činící“ a „říkající“), a v druhém je ještě ono výše zmíněné accípiens. Sloveso accípere má v latině nedokonavý i dokonavý význam, a tak bychom ho měli přeložit nějak jako „přijímající“, čí – volněji přeloženo – „beroucí“. A na úvodní slova části Nobis quoque peccatóribus („nám pak hříšníkům“, tedy dativ plurálu) později navazuje sperántibus („doufajícím“).
V populárním vánočním zpěvu Adéste fidéles pokračuje jeho právě uvedený název (česky „přistupte věřící“ – adéste vyložíme až v lekce) slovy laéti triumphántes, tj. „šťastní, triumfující“ (triúmphans je od triumpháre, triumfovat, oslavovat vítězství, laetus je šťastný ale i vykrmený, tučný) a v druhé strofě je et nos ovánti gradu festinémus, což znamená slovo za slovem „a my jásajícím krokem spěcháme“ – gradus (u-skloňování) je stupeň, krok apod., festináre je spěchat, ováre je jásat (obojí a-časování). V poslední strofě Genitori, genitoque hymnu Pange lingua, která se často zpívá při požehnání Nejsvětější Svátostí, je výraz procedénti ab utróque, česky „vycházejícímu z obou“, s dativem od procédens od slovesa procédere, které známe už z 25. lekce.
Nesmíme zapomenout na sloveso esse. Že je nepravidelné a mění kmeny, to už víme, a tak by nás nemělo překvapit, že české „jsoucí“ zná v latině ens, genitiv entis. Latina ho dlouho neměla, a když se do ní v době krátce před Kristem dostalo, brzy se stalo významným substantivem (česky „jsoucno“) filosofie a theologie.
A na konec ještě upozorňujeme na závěrečný úryvek Epištoly čtené na 1. postní neděli: quasi moriéntes et ecce, vívimus … quasi tristes, semper autem gaudéntes: sicut egéntes, multos autem locupletántes: tamquam nihil habéntes, et ómnia possidéntes. Nás zde zajímají plurály moriéntes (umírající, od moríri – viz 39. lekce), gaudéntes (radující se, od gaudére), egéntes (mající nouzi, od egére), locupletánstes (obohacující, od locupletáre), habéntes (od nám už zámého habére) a possidéntes (vlastnící, od possidére); čtenář jistě poznal, že moriéntes ukazuje na i-časování, locupletántes na a-časování a odstatní slovesná adjektiva na e-časování.
Evžen Kindler
Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 58 – slovesná adjektiva"