Ponořme se do latiny 59 – přechodník přítomný

Všichni známe modlitbu Zdrávas Královno, která je překladem antifony Salve Regina. Ta obsahuje také výrazy probírané v předcházející lekci, a to geméntes et flentes. Pamatuji se, že kdysi se ji modlili věřící nahlas a v některých českých farnostech bylo slyšet na příslušném místě „lkající a plačící“ a na jiných „lkajíce a plačíce“. Obě verse mají stejný smysl. Avšak který překlad je přesnější?

Musíme sdělit, že v latině je tomu jako v češtině, geméntes a flentes jsou totiž nejen adjektiva ale i přítomné přechodníky, oba překlady jsou stejné, a správné. Lze zobecnit:

Nominativní tvary slovesných adjektiv, ať v singuláru či v plurálu, jsou i tvary přítomných přechodníků[1].

Možná, že se čtenáři některé překlady v předešlé lekci zdály přitažené za vlasy, i když jim rozuměl. To proto, že jim v češtině stylisticky lépe vyhovuje právě přechodníkový tvar; konkrétně v překladu textu v mešním kánonu: Communicántes et memóriam venerántes – „My, stýkajíce se a památku uctívajíce“ a „díky čině“ a „řka“. Accípiens bychom přeložili „přijímaje“ či dnes poněkud archaicky znějícím přechodníkem „bera“; přesně vzato to není „vzav“, i když se to tak opisuje.

Podobné je to s textem Christus resúrgens ex mortuis…, zpívaným ve druhém Aleluja 4. neděle po velikonocích: překládá se jako „Kristus, vstav z mrtvých…“ ale přesně je to „Kristus vstávaje z mrtvých…“ – gramatika zde jemně sděluje, že Kristus už neumírá a nepodléhá smrti od samého začátku toho, když vstával z mrtvých, ne až když zmrtvýchvstání bylo dokončeno.

Na příklad Offertorium pro 3. adventní neděli začíná slovy Deus, tu convértens vivificábis nos bychom raději přeložili s přechodníkem – „Bože, (ty) obraceje se, oživíš[2] nás“ než slovesným adjektivem, i když by to bylo jakž takž srozumitelné.

Nyní můžeme dokončit porozumění výrazu infírma nostri córporis, který jsme rozebrali v 51. lekci: virtúte firmans pérpeti je doslova „statečností upevňující (totiž ty, Duchu svatý) ustavičnou“, takže celý výraz bychom mohli s „českým“ uspořádáním slov přeložit jako pokračování jemu předcházející žádosti (viz závěr 53. lekce) „vlej lásku srdcím“: „ty, Duchu svatý), upevňující ustavičnou statečností nemoci našeho těla“, i když i zde by patrně bylo vhodnější použít přechodník: „vlej lásku srdcím, upevňuje ustavičnou statečností nemoci našeho těla“, a v jednadvacátém století to vyjádříme bez přechodníku, tedy jeho opisem: „vlej lásku srdcím, když upevňuješ ustavičnou statečností nemoci našeho těla“.

Doporučujeme čtenáři, aby si probral všechny výskyty slovesných adjektiv v jednom nedělním mešním formuláři a pokusil se interpretovat je jednak jako adjektiva a jednak jako přechodníky. Pro ilustraci to naznačíme pro 18. neděli po sv. Duchu:

Introit: sustinéntibus, Epištola: expectántibus[3] (dativy plurálu), Evangelium: ascéndens, videns, vidéntes (nominativy singuláru a plurálu, zde ve funkci přechodníků), Offertorium: ófferens, ímmolens (nominativy singuláru, lze chápat i jako přechodníky).

Evžen Kindler

 

[1] Přemýšlivému čtenáři doplňme: v našem příkladě je sice geméntes et flentes – pokud to chápeme jako adjektiva – akusativ,  avšak nominativ zní stejně. Kdyby zněl jinak,  neplatilo by v tomto případě to, co jsme uvedli, totiž že se nepozná, zda jde o přechodník nebo o adjektiva: přechodník by zněl jinak než adjektiva v akusativu.

[2] Jde o budoucí čas, ke kterému se dostaneme až časem.

[3] V některých vydáních Schallerova misálku je chyba tisku: chybí t.