Pandémonický klub
Můj drahý Tasemníku,
těmito několika řádky chci jen pochvalně kvitovat skvělé nasazení Tvého spolupracovníka Spadara.
Připadá mi jako velmi přístupný člověk – někdo, s kým můžeme velice snadno obchodovat. Ti chlápci kolem Correctio filialis to samozřejmě chápou naprosto správně: mezi biskupy a dalšími pastýři skutečně existuje ryzí zmatek, pokud jde o to, jaká poučení dávat rozvedeným a znovusezdaným katolíkům. Voda na náš mlýn, dalo by se říct. Objevují se však i nové příležitosti.
Podle mých zkušeností je za těchto okolností nutno smrtelníky utvrzovat v tom, že existují různé druhy pravdy: moje pravda se liší od tvojí pravdy, ale přesto všechny směřují ke stejnému šťastnému závěru. Tvůj žák Spadaro tento elementární náhled vynikajícím způsobem zdokonalil.
Podle Antonia existuje pravda horizontální a pravda vertikální. Vertikální pravda je špatná, horizontální dobrá. Pravda předávaná shůry, autoritou, zjevením, tradicí je navýsost podezřelá. Horizontální pravda vycházející z konsenzu současníků je přitažlivá a vyžaduje angažovanost.
Okamžitě poznáš, čeho tím Spadaro dosáhl. Jednou ranou sesadil Nepřítele z trůnu a na jeho místo posadil Zeitgeist.
A to všechno údajně při obraně papeže!
Skvělá práce!
Tvůj strýc
Zmarchrob
Poznámka: ἀλήθεια (alétheia ‒ řec.) = pravda
Převzato z ignatiushisconclave.org.
Přeložila Lucie Cekotová.
Škoda, že se jedná o překlad. Rád bych se totiž zeptal autora, zda mu nepřijde paradoxní, že k obhajobě nerozlučitelnosti manželství používá text inspirovaný dílem člověka, který se oženil s rozvedenou ženou. C.S.Lewis, nakolik vím, nikdy nevyjádřil lítost nad tímto svým manželstvím, a tudíž je oprávněné předpokládat, že se jeho postoj nehodoval s tím katolickým. Není to projev neúcty či dokonce zneužití díla C.S.Lewise? Ptám se tedy alespoň paní překladatelky. Předem děkuji za odpověď.
Ad Tomáš: Připomenu hezká slova sv. Justina: „Vše krásné, ať již to vyjádřil kdokoli, patří nám, křesťanům.“ Ostatně, křesťanští myslitelé používali formy, jejichž autory byli pohané (nezřídka mravně pokleslí). Postoj C. S. Lewise sice nebyl v některých ohledech katolický, ale Lewis ani katolíkem nebyl a ve věci rozvodů se řídil anglikánským míněním. Nevím, proč by to mělo představovat překážku v použití jeho vtipné formy, s níž přišel v Radách zkušeného ďábla. Problémem by pochopitelně bylo, kdyby autoři sdíleli a šířili Lewisovy názory na (ne)rozlučitelnost manželství, což však nečiní.
Martin R. Čejka
Byla jsem dotázána, tak odpovídám: Autorem textu je P. Geoffrey Kirk, bývalý anglikánský duchovní, nyní katolický kněz. Tradiční, pokud je mi známo. K přebírání svých textů mi dal souhlas. V případě parafrází Rad zkušeného ďábla jde o seriál; u předchozích dílů bylo vždy uvedeno, že překlady jmen protagonistů jsem si vypůjčila od překladatele knižních Rad zkušeného ďábla. Tady mi to nějakým nedopatřením vypadlo, uvádím tedy zde s omluvou kolegovi, jímž je Pavel Vachek. Jeho překlad vyšel v roce 1993 v nakladatelství Zvon.
Známá díla se v dějinách literatury parafrázovala vždy. Vyjadřovat se ke kvalitě vlastní práce mi nepřísluší, ale pokud jde o P. Kirka, myslím, že své předloze nezůstal nic dlužen a že C.S.Lewis by mohl mít jedině radost z toho, že jeho dílo i touto formou žije dál.
Tomáši, nepřenecháme tyto starosti zkušeným ďáblům?
„Rady“ i „Přípitek“ jsem kdysi četl, parafráze je výtečná, takže to vidím jako pan Čejka na rozdíl od mého „jmenovce“ – to jen aby nevznikl pro nezasvěceného dojem, že jsem schizofrenik.
😉