Od „Scholastik“ k „Arabisch Intensiv“

Tento text píšu v čítárně německé knihovny Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. A píšu ho proto, že jsem si zde při práci s mnoha díly povšiml několika zajímavých jevů, s nimiž bych rád čtenáře seznámil a které se týkají nejnovějších intelektuálních dějin Německa. Dějin, které mají ráz šikmé plochy.

Když jsem se prohrabával teologickým oddělením v knihovně, narazil jsem na vskutku intelektuální poklad v podobě ročníků čtvrtletníku Scholastik, který vydávali v letech 1926 až 1965 němečtí jezuité (celkem čtyřicet svazků zabírajících tři velké police). Nikdy předtím se mi do ruky nedostal filozoficko-náboženský časopis na takové intelektuální úrovni. Těch čtyřicet svazků jsou skutečnou pokladnicí ohledně patristiky, scholastiky, neoscholastiky, tridentské a potridentské teologie, jezuitské teologie z období I. vatikánského koncilu (tzv. římská škola). Pro každého, kdo si, stejně jako autor těchto řádků, cení racionalistickou scholastiku a neoscholastiku, jsou to opravdové intelektuální hody. Jedná se o nádherné intelektuální dílo, kde jsou popsány zásadní kategorie a prameny tradice a neomylného učitelského úřadu; řádného a mimořádného magisteria; otázky papežské neomylnosti a primátu; vztah koncilu k papeži; trinitární spory v pozdějším starověku, jakož i problémy středověké logiky; podrobné otázky u sv. Tomáše a u sv. Anselma; otázka Berengerovy hereze; neznámý kanonická sbírka z konce osmnáctého století nalezená v Mnichově atd. atp. V uvedených tématech, samozřejmě vybraných na ukázku jen některých, je zjevná naprostá nadvláda racionalistické teologie a filozofie, tedy opírající se o rozum, která odmítá jak fideismus (víru zříkající se rozumu), tak i programově nepřátelský vůči náboženství a Církvi osvícenecký racionalismus. Jezuité na stránkách Scholastik důsledně prosazovali racionalistickou teologii v potridentském pojetí a racionální eklesiologii s konečnou platností doladěnou I. vatikánským koncilem.

Tyto skvělé teoretické texty na témata katolické teologie a filozofie jsou doplněny o obecně kritické rozbory, kde se autoři Scholastik vypořádávají s omyly německého filozofického idealismu, čili tezemi Kanta, Fichteho, Hegla, Schellinga, materialismem Feuerbacha a Marxe a následně s jejich dědici v podobě Diltheyho, Schopenhauera a Heideggera. Německé moderní filozofii je vždy činěna jedna táž výtka: odmítá přirozený rozum a objektivní poznání pravdy ve prospěch dialektické spekulace, kde jsou pravda a svět jenom představou a projekcí poznávajícího rozumu, kde se mísí bytí s nebytím, pravda s nepravdou, následkem čehož vznikají přechodné formy, které předstírají pravdu a kterým uvěřila novověká německá kultura.

Scholastik vycházel po celou dobu Třetí říše (s přestávkou v roce 1945) a v mých očích představoval ústředí intelektuální opozice vůči nacismu. Může snad být něco více antinacistického nežli probírání tezí scholastiků, že pravda je objektivní a univerzální, není rasové, ani dějinné povahy? Dokazování, že katolická pravda nezná ras a národů, že je dostupná všem lidem a jejím střediskem je biskup Říma? Cenzura Třetí říše podle všeho takové publikace tolerovala v přesvědčení, že se jedná o náročný filozofický časopis, kde se texty hemží latinskými a řeckými slovíčky, a proto přesahuje intelektuální možnosti průměrného čtenáře. Pravděpodobně ani sami národně socialističtí cenzoři příliš nechápali pojednávané otázky.

Scholastik přežil Třetí říši, ale nepřežil II. Vatikánský koncil. Do čtyřicátého svazku z roku 1965 si časopis udržuje svoji úroveň, přičemž k tradičním tématům přidává v poválečné době nesmlouvavou kritiku katolického modernismu a pokrokářských proudů v Církvi. A náhle přichází rok 1966 a svazek č. 41. Zmizel název Scholastik a místo něho se objevuje dosavadní dlouholetý podtitul Theologie und Philosophie, ačkoliv si časopis zachoval číslování svazků a ročníků. Tato spojitost je ale toliko symbolická, protože jinak oba časopisy nemají nic společného. Mění se název, mění se složení redakce a především se mění autoři příspěvků. Z tradice časopisu nezůstává nic a rozumová scholastická a potridentská teologie a eklesiologie I. vatikánského koncilu založená na papežské autoritě koncilu mizí z čísla na číslo. Co místo toho? Coby! Samozřejmě „koncilní jaro“. Koncil v každém článku, v každé větě. Mizí racionalistická argumentace a nastupuje nadšení z „otevření se“ a boje proti „dogmatismu“. Všude jenom „jaro“ ‒ bez rozumu, bezhlavé, působící na city. Čtenář hledající rozumnou argumentaci po ní bude zcela marně pátrat. Ani jeden zajímavý text. Obrat o sto osmdesát stupňů z čísla na číslo! Hutné teologicko-filozofické příspěvky nahrazuje levná pokoncilní církevně-ekumenická publicistika o „Božím lidu“. Do posledních čísel Theologie und Philosophie se neodvažuji ani podívat, protože bych se třeba dočetl o teologických hlediscích klimatického oteplování.

Pád jezuitského čtvrtletníku Scholastik byl pro mě šokem, a zejména skutečnost, že k němu došlo doslova z čísla na číslo, kdy „koncilní revoluce“ zbořila hráze v redakci kdysi tak váženého časopisu. Zdrcený vycházím z knihovny. Ve vstupní hale padl můj zrak na obrovské plakáty, kterých jsem si dříve možná nevšiml nebo které někdo rozvěsil, zatímco jsem v čítárně utrpěl eklesiální otřes. A na všech plakátech vidím velký nápis, které všechny vybízejí k tomu, aby se zapsali na kurz „Arabisch Intensiv“ („Intenzivní kurz arabštiny“). Tak umírá náš svět…

Adam Wielomski

 

Převzato z konserwatyzm.pl.
Přeložila Marta Trnková.