Tento text píšu v čítárně německé knihovny Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. A píšu ho proto, že jsem si zde při práci s mnoha díly povšiml několika zajímavých jevů, s nimiž bych rád čtenáře seznámil a které se týkají nejnovějších intelektuálních dějin Německa. Dějin, které mají ráz šikmé plochy.
Když jsem se prohrabával teologickým oddělením v knihovně, narazil jsem na vskutku intelektuální poklad v podobě ročníků čtvrtletníku Scholastik, který vydávali v letech 1926 až 1965 němečtí jezuité (celkem čtyřicet svazků zabírajících tři velké police). Nikdy předtím se mi do ruky nedostal filozoficko-náboženský časopis na takové intelektuální úrovni. Těch čtyřicet svazků jsou skutečnou pokladnicí ohledně patristiky, scholastiky, neoscholastiky, tridentské a potridentské teologie, jezuitské teologie z období I. vatikánského koncilu (tzv. římská škola). Pro každého, kdo si, stejně jako autor těchto řádků, cení racionalistickou scholastiku a neoscholastiku, jsou to opravdové intelektuální hody. Jedná se o nádherné intelektuální dílo, kde jsou popsány zásadní kategorie a prameny tradice a neomylného učitelského úřadu; řádného a mimořádného magisteria; otázky papežské neomylnosti a primátu; vztah koncilu k papeži; trinitární spory v pozdějším starověku, jakož i problémy středověké logiky; podrobné otázky u sv. Tomáše a u sv. Anselma; otázka Berengerovy hereze; neznámý kanonická sbírka z konce osmnáctého století nalezená v Mnichově atd. atp. V uvedených tématech, samozřejmě vybraných na ukázku jen některých, je zjevná naprostá nadvláda racionalistické teologie a filozofie, tedy opírající se o rozum, která odmítá jak fideismus (víru zříkající se rozumu), tak i programově nepřátelský vůči náboženství a Církvi osvícenecký racionalismus. Jezuité na stránkách Scholastik důsledně prosazovali racionalistickou teologii v potridentském pojetí a racionální eklesiologii s konečnou platností doladěnou I. vatikánským koncilem.
Tyto skvělé teoretické texty na témata katolické teologie a filozofie jsou doplněny o obecně kritické rozbory, kde se autoři Scholastik vypořádávají s omyly německého filozofického idealismu, čili tezemi Kanta, Fichteho, Hegla, Schellinga, materialismem Feuerbacha a Marxe a následně s jejich dědici v podobě Diltheyho, Schopenhauera a Heideggera. Německé moderní filozofii je vždy činěna jedna táž výtka: odmítá přirozený rozum a objektivní poznání pravdy ve prospěch dialektické spekulace, kde jsou pravda a svět jenom představou a projekcí poznávajícího rozumu, kde se mísí bytí s nebytím, pravda s nepravdou, následkem čehož vznikají přechodné formy, které předstírají pravdu a kterým uvěřila novověká německá kultura.
Scholastik vycházel po celou dobu Třetí říše (s přestávkou v roce 1945) a v mých očích představoval ústředí intelektuální opozice vůči nacismu. Může snad být něco více antinacistického nežli probírání tezí scholastiků, že pravda je objektivní a univerzální, není rasové, ani dějinné povahy? Dokazování, že katolická pravda nezná ras a národů, že je dostupná všem lidem a jejím střediskem je biskup Říma? Cenzura Třetí říše podle všeho takové publikace tolerovala v přesvědčení, že se jedná o náročný filozofický časopis, kde se texty hemží latinskými a řeckými slovíčky, a proto přesahuje intelektuální možnosti průměrného čtenáře. Pravděpodobně ani sami národně socialističtí cenzoři příliš nechápali pojednávané otázky.
Scholastik přežil Třetí říši, ale nepřežil II. Vatikánský koncil. Do čtyřicátého svazku z roku 1965 si časopis udržuje svoji úroveň, přičemž k tradičním tématům přidává v poválečné době nesmlouvavou kritiku katolického modernismu a pokrokářských proudů v Církvi. A náhle přichází rok 1966 a svazek č. 41. Zmizel název Scholastik a místo něho se objevuje dosavadní dlouholetý podtitul Theologie und Philosophie, ačkoliv si časopis zachoval číslování svazků a ročníků. Tato spojitost je ale toliko symbolická, protože jinak oba časopisy nemají nic společného. Mění se název, mění se složení redakce a především se mění autoři příspěvků. Z tradice časopisu nezůstává nic a rozumová scholastická a potridentská teologie a eklesiologie I. vatikánského koncilu založená na papežské autoritě koncilu mizí z čísla na číslo. Co místo toho? Coby! Samozřejmě „koncilní jaro“. Koncil v každém článku, v každé větě. Mizí racionalistická argumentace a nastupuje nadšení z „otevření se“ a boje proti „dogmatismu“. Všude jenom „jaro“ ‒ bez rozumu, bezhlavé, působící na city. Čtenář hledající rozumnou argumentaci po ní bude zcela marně pátrat. Ani jeden zajímavý text. Obrat o sto osmdesát stupňů z čísla na číslo! Hutné teologicko-filozofické příspěvky nahrazuje levná pokoncilní církevně-ekumenická publicistika o „Božím lidu“. Do posledních čísel Theologie und Philosophie se neodvažuji ani podívat, protože bych se třeba dočetl o teologických hlediscích klimatického oteplování.
Pád jezuitského čtvrtletníku Scholastik byl pro mě šokem, a zejména skutečnost, že k němu došlo doslova z čísla na číslo, kdy „koncilní revoluce“ zbořila hráze v redakci kdysi tak váženého časopisu. Zdrcený vycházím z knihovny. Ve vstupní hale padl můj zrak na obrovské plakáty, kterých jsem si dříve možná nevšiml nebo které někdo rozvěsil, zatímco jsem v čítárně utrpěl eklesiální otřes. A na všech plakátech vidím velký nápis, které všechny vybízejí k tomu, aby se zapsali na kurz „Arabisch Intensiv“ („Intenzivní kurz arabštiny“). Tak umírá náš svět…
Adam Wielomski
Převzato z konserwatyzm.pl.
Přeložila Marta Trnková.
Vzejdou noví bojovníci s mečem Kříže…
„Lidé vymýšlejí stále nové ideály, protože nemají odvahu držet se ideálu starých.“
G.K. Chesterton
Já si jen dovolím přidat jeden citát Bernarda Haringa“
„Není pravda, že křesťanská naděje nevidí zlo; ona důvěřuje v konečné vítězství Boží lásky“.
Vynikající článek, ovšem málokomu srozumitelný (kupř. „bojovníci s mečem Kříže“). Podstatou jeho je, že se v Církvi usadil voluntarismus. To vždy postihovalo světské činitele (zvl. kvůli dědičnému následnictví – proti srov. Saul vs David), ale Církev to vždy dosti brzdila. Ne, že by církevní činitelé byli vůči voluntarismu zcela imunní, často i oni podléhali, ale mnozí mu v Církvi, jak článek popisuje, účinně čelili (nejen biskupové, ale i kněží bývali proti dnešku špičkově vzdělaní, kdo z nich dnes aspoň ví, co to je sylogismus, natož aby jej používal v úvahách). Autor výborně popisuje, že dnes je voluntarismus nejvíc nebezpečný právě u církevních vzdělanců, nové vzdělání mysl spíše przní než aby ji kultivovalo. Je v Čechách takový časopis „Distance“, nevím, zda by měli odvahu článek otisknout, ale pokud by jej doplnili úvahou o všepronikajícím, všeřídícím voluntarismu, a to právě i v Církvi, snad by otištění bylo pro ten časopis únosné.
V Písmu sv. však Kniha Zjevení mluví o tomto postupném „ukřižování církve“ a pak její „povstání z popela“, jako tomu bylo u bájného ptáka Félixe …
Jen je třeba si uvědomit atributy dnešní doby a dosadit si je do kapitol Knihy Zjevení a každý sám si pro sebe vyvodit důsledky, zaujmout správný, ten jediný správný postoj, který sice bude vyžadovat velkou odvahu, ale současně s přijetím následování Pána a jeho kříže, povede k získání onoho vítězného věnce po „dobrém boji“, o kterém se zmiňuje sv. apoštol Pavel ve svém listu a k povstání pravé církve z „popela“ dnešní doby.
Všem, kteří ovládají polštinu, doporučuji nový dokumentární film Grzegorze Brauna „Luter a protestantská revoluce“. Je to počin světové úrovně! Sto minut nabitých fakty z úst takových osobností jako je Tadeusz Guz, Grzegorz Kucharczyk, John Rao, Roberto de Mattei a další.
Film možno objednat na:
https://braunmovies.com/
http://www.multibook.pl/pl/p/Luter-i-rewolucja-protestancka-film-DVD/8841
Tento film stěží najde cestu do oficiální distribuce, proto se musí šířit mezi lidmi. Film vznikl pouze z příspěvků drobných dárců, a to nejen z Polska, připravují se další jazykové mutace.
A byla/je tam nějaká evidence pro Boží existenci? To je přece nutný základ pro jakékoliv náboženské úvahy. Já jsem se s ní dosud nikde nesetkal, kromě tvrzení z Katolického katechismu, že Bůh existuje!
Ad František: K danému tématu měla skvělé pojednání Solange Hertzová „The Passion of the Church“ o tom, jak Církev ve svém těle prochází křížovou cestu svého Snoubence.
Martin R. Čejka
Znalost nějakého jazyka může být špatná?
Marxista Mao popravoval za znalost cizího jazyka – jen příklad, kam taková úvaha povede.
Ad zfgdgfszfg: Autor někde tvrdí, že znalost určitého jazyka je špatná. Se smutkem pozoruji, že stále více lidí má problém s porozuměním psanému textu, o pointě nemluvě.
Martin R. Čejka