V předcházejících šesti lekcích jsme získali zkušenost (a trochu ji i procvičili), že supinum v sobě nese „cosi vztahujícího se k minulosti“ a že ji můžeme výhodně použít, když překládáme z latiny, po případě když se snažíme porozumět významu liturgických textů s ohledem na detail ve smyslu skladby z jednotlivých slov[1].
Něco podobného, ale se vztahem ne k minulosti nýbrž k budoucnosti nám signalizují tvary velmi podobné supinu, dokonce ze supina jednoduše vytvořené. Známe je mj. z Vyznání víry, kde je totéž slovo ve dvou tvarech – ventúrus (nominativ singuláru maskulina) a zcela na konci ventúri (genitiv singuláru neutra), a hned šest ukázek nabízí – dokonce ve verších – sekvence Dies irae: hned v druhé strofě futúrus, již jmenované ventúrus a discussúrus, natúra, creatúra, responsúra. Ještě než se dostaneme k vlastnímu tématu této lekce, musíme upozornit, že poslední tři tvary nejsou singuláry feminina, nýbrž nominativy plurálu neutra (nezapomeňte – glória končí na –a stejně jako verba, ba i v češtině je to tak: např. „sláva“ končí stejně jako „slova“!).
Zcela stručně: např. laudátus znamená „pochválený (příčina toho je v minulosti)“, vložíme-li před koncovku –us slabiku –úr, přeneseme to jednak do budoucnosti a jednak z pasiva do aktiva a dostaneme cosi, co lze lámanou češtinou vyjádřit jako „ten, který by v budoucnosti měl chválit“ nebo „ten, od něhož se očekává, že bude v budoucnosti chválit“. My v češtině žádný takový tvar nemáme, ti mluvící latinsky sice – jak vidíme – mají, ale často jim takové abstraktní myšlení nic neřekne a oni tím často myslí spíše cosi jako „hodlající chválit“, „připravený chválit“, apod.
Z důvodů výše naznačených se tvar s vloženým –úr– nazývá participium futura, tj. příčestím budoucím, což nám, česky mluvícím, připadá podivné, ale neprotestujme, když nic takového nemáme. Ale uvědomme si, že i v češtině děláme jen malý krůček, abychom z příčestí utvořili adjektivum které lze skloňovat (laudatúrus, laudatúri, laudatúro, laudatúrum, laudatúro), a dále i tvary časování v jistém budoucím čase: např. laudatúrus sum, laudatúrus es,…).
Takže lze porozumět dalším rodům – laudatúra, laudatúrum a plurálu laudadatúri, laudatúrae, laudatúra – a jejich „ohýbání“ v různých pádech, např. laudatúris (ablativ nebo dativ plurálu).
Aplikujme to na případy ventúrus ve Vyznání víry. Supinum od vénio převedené do maskulina je ventus, náš tvar je tedy ten první z Vyznání víry: ventúrus. Et iterum ventúrus est překládejme doslova: „a znovu hodlající-přijít je“, takže lépe česky: „a znovu přijde – totiž on to chce a určitě přijde“.
A k druhému výskytu ve Vyznání víry: století, které teprve bude, ale – jak předpokládáme – by mělo být určitě (nenastane-li konec světa), nazveme v latině ventúrum saéculum (příchozí století, či přesněji století, které by mělo přijít; život takového století bude s genitivem jako v češtině: vita ventúri saéculi, a když „očekávám … i život století, které by mělo[2] přijít“, bude vita v akusativu: et expécto… et vitam ventúri saéculi.
Je pravda, že by bylo vhodnější překládat slovo saéculum jako „věk“, ale z důvodu být co nejblíž latinskému originálu jsme tam použili české slovo, které je také v neutru jako originál saéculum.
Nyní k výskytům v sekvenci Dies irae; futúrus sice známe jako adjektivum „budoucí“ (a tak ho také znali latinsky mluvící Římané), ale ve skutečnosti jde o odvozeninu od hypotetického supina fum slovesa esse, supina, které neznali ani Cicero, Ovidius a jiní předkřesťanští autoři; futúrus je tedy „ten, který má být (nastat, stát se)“; discussúrus je odvozeno od hybridního slovesa discútere (supinum je discússum), jehož význam se během věků poněkud přesouval a v pozdní latině znamenal i u nás obvyklé „probírat“, „diskutovat“, „analýzovat“ „spočítat“. Takže celou druhou sloku lze doslovně přeložit jako „Jak velký strach je ten, který má nastat, když ten soudce, který má (hodlá) přijít, má (hodlá) všechno přesně spočítat!“
K výrazům ve čtvrté strofě. Supinum natum deponentního a divoce nepravidelného slovesa nascor často chápeme jako „narozené“, ono to však může znamenat i „vzniklé“ (tj. počaté, byť ještě nenarozené, nebo vzniklé např. erozí, chemicky, astronomicky apod.). Když určíme, že natúrum je vlastně příčestí budoucí od supina natum, tedy že natúrum znamená to, co se má narodit resp. co má v čase nějak vzniknout, můžeme odvodit, že natúra může být (a v našem případě je) plurál, tj. – řekněme to moderně – množina obsahující cokoliv, co by mělo v čase se narodit nebo alespoň nějak vzniknout; podobně creatúra je odvozeno od nám známého creáre (tvořit, stvořit), tedy množina obsahující cokoliv, co by mělo v čase tvořit resp. stvořit; avšak v pozdní latině z toho vzniklo substantivum ženského rodu v jednotném čísle, značící „lidstvo“, a v tomto smyslu je to v sekvenci použito, jak ukazuje jednotné číslo použité v přísudku resúrget; stupébit je futurum slovesa stúpeo, tj. „strnu“, „znehybním se“. Sloveso resúrgere bychom měli už dobře znát, takže zatím máme v češtině „Smrt trne a (vše v čase) vzniklé, když vstává lidstvo“, srozumitelněji a bez pomocných výrazů v závorkách: „Trne smrt a to, co vzniklo, zatím co lidstvo vstává“ (rozuměj z hrobů). Poslední verš snadno přeložíme jako „soudícímu mající odpovědět“, takže celá strofa v češtině znamená „Trne smrt a to, co vzniklo, zatím co lidstvo, mající odpovědět soudícímu, vstává z hrobů“.
S krásným a výstižným příkladem se setkáváme v třetí sloce zpěvu Rorate, zpívaného s oblibou v Adventní době: Et mitte quem missúrus es. Sloveso mitto, mittere, misi, missum odpovídá českým „poslat“, „vyslat“ apod., quem je akustiv vztažných zájmen a znamená „koho“, „jehož“, „kterého“…, takže „A pošli, jehož…“ . Následuje missúrus, tedy cosi jako „ten, který má být poslán“, ale nechme se inspirovat následujícím es, tedy „jsi“; missúrus es bychom nejlépe převedli do češtiny jako „hodláš (někdy v budoucnosti) poslat“. Takže celý zde uvedený úsek znamená „A pošli, jehož hodláš poslat“, lépe česky „A pošli toho, jehož hodláš poslat“.
Vraťme se ještě ke slovu futúrus, které – jak už víme – zamená „ten, který má být“, zkráceně „budoucí“. V Introitu pro druhou mši sv. vánoční (tzv. jitřní) se zpívá několik vřelých oslovení Krista, mezi nimi i Pater futúri saéculi, tj. „otec budoucího století (věku, epochy)“. Radíme čtenáři, aby si sám pro sebe tento výraz porovnal s výrazem vitam ventúri saéculi z Vyzníní víry; to už by měl dokázat.
Na konec jeden zajímavý příklad z Pašijí pro úterý Svatého týdne: Zavedením Ordo Instauratus byly zkráceny o úvodní část, kterou sice neuslyšíme, ale najdeme ji např. v Schallerově misálku (zhruba na prvních třech stránkách Pašijí) a právě ke konci této odstraněné části Kristus předvídá Petrovi (doslova) „dříve, než kohout hlas dvakrát vydá“ (priúsquam gallus vocem bis déderit[3]), „třikrát mě zapřeš“ (ter me es negatúrus), při čemž např. oproti obyčejnému futuru negábis je es negatúrus zbarveno jakousi nutností jako „určitě mě zapřeš“, trochu hovorově: „visí to ve vzduchu, že mě zapřeš“.
Evžen Kindler
[1] Jelikož o čtenářích tohoto kursu předpokládáme, že jejich snahou je naučit se latině tak, aby rozuměli latinským liturgickým textům, buďme velkorysí, i když tím třeba rozzlobíme některé staré latináře, a ignorujme „rod“ supina, jako by např. od laudáre bylo supinum laudátum, ale i laudátus a laudáta.
[2] Snažme se to pomocné sloveso „by mělo“ zbavit všeho subjektivního – např. ne jako říkáme „mělo by už zapršet“ a chceme tím vyjádřit přání „kéž by už zapršelo“, nýbrž jako např. „Dle astronomických tabulek by pozítří mělo slunce vyjít v 6 hodin 32 minut“.
[3] Déderit může být jednak futurum II. a jednak konjunktiv perfekta a obojí interpretace dává smysl. Vzhledem k tomu, že se vyskytuje v časové vedlejší větě, lze dát přednost konjunktivu.
Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 76 – ventúrus, futúra"