Kdo je pravým katolíkem?

Ten je pravým a ryzím katolíkem, kdo pravdu Boží, Církev, tělo Kristovo, miluje, kdo si božské náboženství, víru katolickou, cení nade všecko, více nežli jakoukoli lidskou moc, lásku, moudrost, výřečnost, filosofii; a pohrdaje tím vším stojí neochvějně ve víře připraven držet se pouze toho a v to věřit, čemu Církev všeobecně od věků učí. Postřehne-li, že kdosi zavádí nějakou novou a neznámou nauku kromě či navzdory té všech svatých, nespatřuje v ní náboženství, nýbrž pokušení, jsa poučen slovy blahoslaveného apoštola Pavla, který v Prvním listě Korintským píše: „Neboť i rozštěpení musejí býti mezi vámi, aby se ukázalo, kteří jsou mezi vámi osvědčení“ [1 Kor 11, 19]. Bůh tedy původce bludů ihned nevymýtí, aby se vyjevili osvědčení, to jest, aby se ukázalo, nakolik je kdo vytrvalým, věrným a nezlomným milovníkem katolické víry.

A vskutku, jakmile vyplave nějaká novota, okamžitě lze odlišit tíhu zrna a lehkost plevy; tehdy je snadno odváto z mlatu pryč, co nemá žádnou váhu. Jedni v tu ránu zcela odlétají; jiní jenom větrem zmítáni se obávají záhuby, ale zranění, polomrtví položiví, se hanbí vrátit, neboť pozřeli jedu v takové míře, že je ani neusmrcuje, ani se strávit nedá, ani nepůsobí smrt, ani žít nedovoluje. Ó žalostný to stav! Jak jimi prudké vichry zmítají! Tu je unáší vír omylu, kam vítr vane; tu se při střetu odrážejí jako divoké vlny; jednou s lehkovážnou sebejistotou nejisté věci přijímají; jindy je jímá nerozumný strach z toho, co je jisté; nerozhodní, kudy se vydat, kudy se vrátit, co chtít, čeho se vyvarovat; co zachovávat a co opustit.

Toto soužení váhavého a chvějného srdce se ale může stát z milosrdenství Božího lékem, pokud se vzpamatují. Neboť mimo bezpečný přístav katolické víry jsou až příliš zmítáni, bičováni a takřka usmrcováni bouřemi rozporných myšlenek, aby dokázali svinout plachty své pýchy, které dobrovolně rozvinuli poryvům novot; aby se stáhli do poklidného přístavu láskyplné a dobré Matky a tam zakotvili; aby ze sebe zvrátili hořké a odporné šťávy omylů a mohli pít z pramenů čerstvé a živé vody. Nechť se tedy ke své spáse odučí tomu, čemu se ke své záhubě naučili, a ať z celého pokladu víry Církve rozumem pojmou, co se pojmout dá, a co nikoliv, v to nechť věří.

Proto když se často v myšlenkách k těmto věcem vracím, nevycházím z údivu nad oním bláznovstvím, onou bezbožnou zaslepeností, onou náruživostí pro omyly, kterou se někteří lidé vyznačují. Nespokojují se s pravidlem víry, v minulosti jednou překázaným a přijatým, nýbrž ustavičně vyhledávají něco nového, pořád se snaží k náboženství cosi přidat, něco změnit nebo odebrat, jako kdyby nebyly nebeské pravdy víry jednou provždy zjeveny, ale jednalo se o jakýsi pozemský výmysl, který je třeba zdokonalovat neustálými úpravami, či spíše neustálými výhradami; byť božské výroky hlásají: „Neposunuj mezníků odvěkých, jež tvoji otcové položili“ [Přís 22, 28]; „nesuď se se soudcem“ [Sir 8, 17] a „kdo boří zeď, toho často uštkne had“ [Kaz 10, 8]. A zejména je třeba mít na paměti slova apoštola, kterými jako jakýmsi duchovním mečem nejednou byly a mají být ohavné novoty všelikých bludů stínány: „Timotheji, opatruj svěřený statek! Chraň se planých bezbožných novot a sporů klamné vědy! K ní se někteří přidali, a zbloudili ve víře!“ [1 Tim 6, 20‒21]

Jak je možné, že navzdory těmto slovům jsou stále ještě lidé tak otrlí, tak nestoudní, tak zatvrzelí, že se pod onou váhou božské výmluvnosti nesklánějí, nelámou pod jejím tlakem, netříští pod takovým kladivem, že je dokonce ani takové údery blesku nerozdrtí? „Chraň se,“ praví, „planých bezbožných novot.“ Neříká: chraň se starobylosti; ba z jeho slov vyplývá něco zcela opačného. Pokud se totiž máme chránit novot, je třeba držet se starobylosti; jsou-li novoty bezbožné, pak je starobylost posvátná. „A sporů,“ pokračuje, „klamné vědy.“ Klamnou vědou je zajisté učení bludařů, kde je nevědomost vydávána za vzdělanost, mlžení za jasnost, temnota za světlo. „K ní se někteří přidali, a zbloudili ve víře,“ dodává. Co takového zbloudilí vyznávali, ne-li nějakou novou a neznámou nauku? Poslyšte, co někteří z nich říkají: „Přijďte, ó nerozumní a ubozí, všeobecně nazývaní katolíky, a naučte se pravé víře, kterou kromě nás nikdo nezná, která po mnohá staletí byla skryta, aby byla nyní zjevena a odhalena. Ale učte ve skrytosti a tajně.“ A dále: „Když se sami naučíte, učte tajně druhé, aby svět neslyšel a Církev neviděla. Neboť jenom nečetným je dáno pojmout tak hluboké tajemství.“ Nejsou to snad slova oné nevěstky, která v Šalamounových příslovích „zve kolemjdoucí, kteří chtějí jít svou cestou“? „Kdo je nezkušený,“ říká, „uchyl se ke mně.“ A nezkušené hlupáky nabádá: „Voda kradená je sladší, a chléb schovaný lépe chutná.“ A dále? „Člověk však nezví, že v jejím domě hynou synové země“ [Přís 9, 15‒18]. Kdo jsou tito synové země? Apoštol vysvětluje: „Ti, kteří zabloudili ve víře!“

Sv. Vincenc Lerinský

Úryvek z Commonitoria.
Přeložil Edmund Kříž.

Ukázka z připravovaného čísla Te Deum 4/2018.