Fuchs: Halík a Petráček ve stínu politické korektnosti

Nad svatováclavským kázáním prof. Piťhy se veřejně pohoršili dva významní katoličtí intelektuálové, Tomáš Halík a Tomáš Petráček. Padala silná slova o sbližování ultrakonzervativního kléru s fašismem, o absurdních výrocích v ostudném kázání a také o tom, jak strašně taková vystoupení kazí obraz církve na veřejnosti. Jejich exaltované rozhořčení je sice v logice politické korektnosti, kterou oba ctí. Přesto se zdá, že ho kvůli propagandistickému efektu trochu přihráli. Oba přece dobře vědí, že je společnost rozdělena, a že na opačném pólu nejsou jen „populismem“ zmámení. Sice rádi sugerují opak, ale nemohou pravdivě popřít, že s politickým prosazováním genderismu nesouhlasí i lidé vzdělaní. A s mnohými z nich by naši Tomášové v poctivé diskuzi neobstáli. Naznačím proč.

Spor o genderový feminismus (GF) má evidentně filosofické předpoklady. To jestli je přínosný či rozvratný je už předurčeno jeho pojetím lidského bytí. V tomto ohledu je GF charakterizován popřením neměnné lidské přirozenosti. Právě díky její negaci mohou feministky rozvíjet svůj revolučně- rozvratnický potenciál výkladového štěpení lidské identity ad absurdum. Halík s jejich negací vřele souhlasí. Pravidelně poučuje, že dnes už je zpozdilé trvat na nějaké ahistorické, neměnné přirozenosti. Zároveň je přesvědčen, že na rozdíl od rozčílených odpůrců GF umí rozlišovat: a/ jeho zdravé jádro od extrémních podob; b/ skutečný smysl lidství a rodiny od dějinně proměnných rolí. Tady si ale kompetenci jen namlouvá.

Od ideologicky umanutých feministek nikdo solidní filosofické myšlení nečeká. Ale ani Halík za svůj dlouhý intelektuální život pořád ještě nepochopil, že dnes normalizované odmítání pojmu lidské přirozenosti vychází z hlubokých kantovsko-hegelovských omylů: a/ o nepoznatelnosti neempirické skutečnosti; b/ o neexistenci neměnných reálných struktur. Přitom Kant i Hegel užívají ve svém obecném pojmu člověk („každý člověk má rozum, je dějinný…“)   popíranou neempirickou/neměnnou lidskou přirozenost bezstarostně a neprominutelně. Jinak by nemohli s obecnou platností o člověku vykládat nic. Oni ale bezelstně vykládali.

Tento triviální rozpor zůstal utajen i Halíkovi. V důsledku toho pak věří, že může bez pojmu přirozenosti rozlišovat smysl lidství od proměnných rolí. Ve skutečnosti se pojmem obecného smyslu lidství neomylně situuje na metafyzickou úroveň obecné lidské přirozenosti. Proto jsou bez její hlubší znalosti reflexe smyslu lidství odsouzeny k dogmatickému diletantství.

Halík tedy musí s feministkami a jejich filosofickými kmotry (Adornem, Sartrem, Derridou, Habermasem…) sdílet mnohonásobně rozporné přesvědčení, že bytostná identita člověka je tvořena teprve sociálními interakcemi; že „za socializací a před dějinami“ není v člověku nic, co by ho podstatně určovalo v něm samém – jakožto člověka.

Zažité filosofické omyly jsou u Halíka usnadněny jeho konformismem. Jakoby i ve filosofii platilo, že pozdější směry nutně překonávají ty dřívější. Pak stačí mít „prst na tepu doby“. Tato nehluboká myšlenka vede mimo jiné k ideologizaci filosofického myšlení. Proto nepřekvapuje, že Halíkovo politické myšlení nakonec uvízlo v sítích té ideologie, která od šedesátých let minulého století nenápadně a bez odporu, ovládla celý Západ.

Ano, Halík si náramně rozumí s neomarxisty; je s nimi spřízněný i filosoficky. Proto nemá problém s akceptací agresivního multikulturalismu, bláznivého genderismu, s pervertovanými lidskými právy, ani se systémově prolhanou politickou korektností. Pro jeho politické angažmá představují tato chapadla neomarxistické ideologie superpozici evropských hodnot a hrají v něm hlavní roli.

Halík Piťhovi vytýká jeho apokalyptické výkřiky; odpuzují prý mladé a vzdělané. Připomíná mu, že kněz má zvěstovat radost a naději, nikoli šířit své deprese a strašit chorobnými vizemi zkázy. Svou kritiku zakončuje obavou, jestli by dnes Ježíš nevyhnal z kostelů kupčíky se strachem ještě razantněji, než prodavače holubů.

Problém je v tom, že smysl každé z těchto výtek se dá bez ohýbání reality vztáhnout daleko spíše na jejich autora. Mimo Halíkův myšlenkový okruh existuje nemálo mladých a vzdělaných lidí, kteří jsou zase zklamáni Halíkovou filosofickou povrchností, unaveni jeho podbízivým, domněle „středovým“ lavírováním mezi vírou a módními směry a znechuceni jeho politickou kolaborací s neomarxisty.

Také jim vadí Halíkovo demagogické strašení veřejnosti fašismem. Svá pravidelná varování před hnědnutím české společnosti Halík v polemice s Piťhou ještě vylepšil tím, že obvinil část katolického kléru z posunu k ultrakonzervativním náboženským postojům, spojujícím se nebezpečně s pravicovým politickým extrémismem. Tím prý ožívá smutná kapitola dějin druhé republiky, kdy se mnozí katoličtí odpůrci liberální demokracie dostali do blízkosti fašismu.

Není to ale demagogie? Je přece podstatný rozdíl mezi prvorepublikovou demokracii a liberální demokracií v režii kulturních marxistů. Zatímco ta první v zásadě neodporovala skutečným lidským právům, dnešní demokracie je s nimi v principiálním rozporu, byť se schovává za halasnou rétoriku lidských práv. Degraduje je totiž na pouhá lidská ustanovení a redefinuje je k nepoznání. Proto se nedá zdravý odpor k dnešní demokracii poctivě přirovnávat k odporu vůči té prvorepublikové.

Krom toho si Halík osvojil hantýrku neomarxistů, kteří každého, kdo nesouhlasí s jejich ideologickým extrémismem, záludně nálepkují a vzápětí i pojednávají jako fašistu. Odpudivost této prohnanosti ještě vynikne, když uvážíme, že v Německu, té výkladní skříni postmoderní demokracie, Antifa dlouhodobě terorizuje jinak smýšlející za spokojeného přihlížení médií i státní moci. Ve světle těchto skutečností je to tedy spíše Halík, kdo kupčí s falešným strachem, kdo šíří své deprese a chorobné vize zkázy a slyší trávu růst.

Účastníci Halíkových bohoslužeb nejlépe vědí, nakolik jsou v nich kázání prokládána politickými vášněmi a preferencemi. Pak se nabízí otázka, jestli by se Halíkova představa Ježíše vyhánějícího dnešní kupčíky z chrámu netýkala především jeho. Zvláště, když Halík veřejně hlásá, že by nepodal eucharistii někomu s plackou „Ne islámu“. Na základě svévolné, protikřesťanskou ideologií modifikované morálky?

Sklony k fašismu rozpoznává u svých ideových oponentů i T. Petráček. Také nachází v jejich působení paralely s minulostí před nástupem nedemokratických režimů. Konstatuje společenský neklid, mluví o pomyslném Únoru a děsí se vzestupu komunistů. Čili politicko-korektní standard: Mramorové přesvědčení o správnosti politiky EU a fantasmagorické oživování minulé války s komunisty jako technika zastírání skutečné hrozby. Tou je neomarxisty rozpoutaná kulturní válka za účelem zničení civilizace bílého muže, čímž se oni ani netají.

Jedna paralela je tu nesporná. Petráčkův oficiální výklad reality si co do pokřivenosti nezadá s někdejším obrazem reality podle Rudého práva. Ano, v Evropě se od migrační krize stupňuje neklid. Politickou korektností dosud hypnotizované společnosti se probouzejí a Petráček si tu plete příčinu s následkem. Nerozeštvává je Okamura, Orbán či Salvini. Ti jen reagují na celá desetiletí trvající ataky profesionálních revolucionářů, kterým se podařilo utvořit univerzitní, mediální, kulturní a politický mainstream, jehož prostřednictvím úspěšně pracují na sebevraždě Západu.

Navzdory tomu přichází Petráček s defétistickými apely na církevní představitele, aby se nevymezovali vůči neomarxistům a nevedli s nimi kulturní válku. Při svém pokřiveném vidění se obává, že by je to mohlo vyprovokovat k pronásledování křesťanů. A právě prof. Piťha s kardinálem Dukou podle něj konflikt nezodpovědně akcelerují. Nerozumí prý vývoji společnosti a chtějí mít jasno: tady jsme my a tam nepřítel.

Jenže je to právě naopak. Tito zkušení lidé rozpoznali v neomarxismu reálného nepřítele; to není nic nekřesťanského. Politickou korektností oslepení „znalci vývoje“ mu naopak slouží, aniž by tušili, že protagonisté neomarxismu mají od počátku na mušce křesťanskou morálku. Nevidět v neomarxistech nepřátele proto může jen ignorant nebo kolaborant.

Halík s Petráčkem jsou konsternováni Piťhovým proroctvím o státem řízeném loupení dětí. Jenže tato hanebnost je zcela v logice převratných programů neomarxistů. Stačí se na ně podívat bez brýlí politické korektnosti. Krom toho ideologicky motivované loupeže už na Západě probíhají. V Kanadě existuje zákon, který staví autentické křesťany, odmítající gendero-homesexualistické šílenosti, mimo zákon. Na Západě v mnoha zemích regulérně funguje cenzura na ochranu „utlačovaných menšin“. Kdo ji nerespektuje, je kriminalizován, nebo ztratí zaměstnání. To se ovšem z ČT nedozvíte. Podobně v ní neřeknou, že měkká totalita postupuje salámovou metodou a represe stupňuje nenápadně.  Naši odvážní buditelé tedy dávají přednost povinnému konsenzu extrémistických levicových elit před tvrdou realitou.

O tom, jak se s ní Petráček míjí, vypovídá i jeho „recept“ na současnou polarizaci. Křesťané prý mají vést s neomarxisty dialog. Naivní představa. Petráček především změkčuje pojem neomarxismu, když tvrdí, že jde jen o nějaké skupiny neomarxistů, kteří mají šílené nápady a nesnášejí křesťanství. Jako Halík spatřuje v dnes už nepřehlédnutelných šílenostech genderu pouhé jeho dětské nemoci, tak Petráček neví, nebo zastírá, že nenávist ke křesťanství potažmo k tradičnímu Západu není v neomarxismu jen nahodilým akcidentem, nýbrž jeho bytostným znakem a pohonem kulturní revoluce.

Tato nenávist činí ideologický dogmatismus neoblomným. Pokud tedy jde o skutečné neomarxisty, máme co dělat se zatvrzelými voluntaristy, s nimiž je dialog ztrátou času. S fanatickými ideology, kteří si vsugerovali, že správně identifikovali historické Zlo, jež si předsevzali vymýtit, se opravdu diskutovat nedá. Oni o diskuzi s oponenty ani nestojí. To vidíme u politických korektorů, které argumenty protistrany vůbec nezajímají. V komunikaci od počátku zaujímají pozici morálně nadřazených mentorů, kteří jen oznamují, co si zaostalá veřejnost má myslet, co nesmí říkat a jak má jednat; na víc myšlenkově nemají. Stejná mentalita napravovatelů světa ovládla i neomarxisty dobyté západní univerzity. Jsou zamořeny ideologickým smogem, proměněny na místa indoktrinace a výchovy kádrů; pohříchu nevzdělávají v kritickém myšlení.

Po takových výkonech nepřekvapuje, že Halík s Petráčkem mají i zásadně kladný vztah k Istanbulské úmluvě (IU). Halík říká, že se proti ní šíří hysterie nepoučených a připojuje výše kritizovanou iluzi o pravdivém jádru GF. Petráček věří, že cílem IU je ochrana žen před násilím a vyhodnocuje ho jako veskrze křesťanský. Sice připouští, že jsou v ní sporné formulace, ale nesouhlasí s tím, že ji naše biskupská konference odmítla jako celek.

Otázkou zůstává, jestli Petráček identifikoval skutečný cíl IU. Její autoři sice ochranu žen jako cíl deklarují, ale zkušenost s podobnými dokumenty nabádá k obezřetnosti.  Petráček však čtenářům ordinuje její prvoplánové čtení. Možná je sám jeho obětí. V horším případě by se řadil k manipulátorům ve službách Zlé ideologie, která slovy Jana Pavla II. staví lidská práva proti člověku. Zkušenost za hranicemi politické korektnosti učí, že skutečné cíle podobných konferencí pod hlavičkou OSN bývají daleko překvapivější, než je deklarováno; a nebývá to zrovna příjemné překvapení.

Tyto konference měly od počátku velkolepější cíl: radikální změnu kulturního paradigmatu podle revolučních představ kulturních marxistů. Samotný Istanbul je jen další mobilizačně-strategickou zastávkou na dráze vítězného tažení genderismu; předcházely jí Káhira 1994, Peking 1995, Jakarta 2007. Všechny měly deklarované cíle umně zabaleny ve vágních, víceznačných termínech, které sice navenek vyzařovaly samou ušlechtilost, ale ve skutečnosti chytře kamuflovaly perverzity, k nimž ještě světová veřejnost nedozrála. Kdo si dovedl na začátku devadesátých let představit, že pod heslem „reprodukční zdraví“ se skrývá lidské právo na potrat, a že genderová rovnost vyžaduje odstranění slov otec, matka…? Dříve než se Petráček pustil do kritiky Piťhy a biskupů, měl zohlednit tento kontext. Odhalila by se mu v něm jiná realita, než na jakou je zvyklý v podání médií hlavního proudu. Nebo snad o ní ví, ale mlčí?

O neblahých důsledcích čistě ideologického, protidemokratického nadřazování nevolených, nevládních organizací vládám a parlamentům jednotlivých států a o následné implementaci obludného bezpráví napříč společností mluví už dnes příslušní, politickou korektností nespoutaní odborníci, velice jasně. Přeju Halíkovi a Petráčkovi, aby se jim také podařilo propíchnout bublinu politické korektnosti s jejím post-pravdivým světem absurdit, lží a manipulací. Po takovém prozření by pak jistě nahlédli, že dluží prof. Piťhovi i kardinálu Dukovi omluvu.

Jiří Fuchs

25 Komentářů k "Fuchs: Halík a Petráček ve stínu politické korektnosti"

  1. Mě by zajímala motivace těch, kteří jdou dobrovolně na takto předsedanou bohoslužbu. Chápu, když se někdo účastní mši sv. coby největší oslavy Boha. Ale jít někam a být tam se 100procetní jistotou vyrušován bezobsažnostmi typu (a ještě se považovat za mladšího a vzdělanějšího):
    „kněz má zvěstovat radost a naději, nikoli šířit své deprese a strašit chorobnými vizemi zkázy“

  2. Libor Rösner | 23.11.2018 z 12:58 |

    Ad jl: U Halíka jde o jakýsi kult osobnosti. Kdysi jsem v Praze slyšel zcela vážně hovořit jednu mladici na téma, jak by to vypadalo, „kdyby byl Tomáš papežem“. Lidi, aspoň někteří, chodí za ním, na něj.

  3. Lenka Žáková | 24.11.2018 z 8:02 |

    Když jsem byla mladá hodně se nám Halík líbil.Kupovali jsme si všechny jeho knihy, chodili na jeho autogramiády, poslouchali jeho kázání. Rozseknul to až nástup Františka, tehdy jsme si uvědomili, že stojíme na opačné straně.

  4. Shiloh | 24.11.2018 z 20:39 |

    Souhlas, chodí na Halíka, na jeho osobní show; když tam Halík není, kostel je prořídlý.

  5. Miloš Paleček | 25.11.2018 z 13:04 |

    Jako konvertitu mě Halík oslovoval, mluvil pro mě srozumitelnou řečí a některé jeho knihy mi v mnohé pomohly při hledání a nacházení cesty ke Kristu a círvi. Bohužel v posledních letech jsem mu postupně přestal rozumnět. Jeho postoje a názory se dostaly do rozporu s tím, co sám píše ve svých knihách.
    V jedné se např. zamýšlí na tím, co nahradí vyškrtnuté „křesťanské základy Evropy“ z Evropské ústavy. Nyní sám slouží pohřbívání základních křesťanských hodnot…
    Např. při atentátu na redakci Charlie Hebdo kritizoval urážky islámu šířené oním časopisem, ale na druhé straně obhajuje divadelní hru v které Ježíš znásilňuje muslimku. O tom, že by se to snad mohlo někoho dotknout vůbec nepřemýšlí.
    Vidím tam bohužel ztrátu pokory a sebereflexe a okouzlení vlastní intelektem.

  6. Libor Rösner: Tedy konečným cílem předsedané bohoslužby je uspokojení z řekněme estetických kvalit či prchavých, polovyřčených příslibů předsedajícího? Potom by mě zajímalo kolik nedělí (roků?!) tvoří poločas unudění takové mladice a kam se vrtne poté…

  7. Pavel | 25.11.2018 z 21:36 |

    „Odstranění sexuální polarity a morálních norem sexuality nepramení jako jiné revoluce z nouzové situace velkých částí populace, nýbrž je dílem mocenských elit tohoto světa“.
    Gabriele Kuby, Gender, Nová ideologie ničí rodinu, str. 14.

    Možná že by stálo zato, trochu adresně indentifkovat „mocenské elity tohoto světa“.

  8. Pavel | 25.11.2018 z 21:49 |

    S názory pana Jiřího Fuchse lze jen souhlasit a poděkovat za ně. A to včetně úvahy o možné omluvě kardinálu Dominiku Dukovi.

    Čínská kulturní revoluce měla heslo „Palte na štáby“.

    Ale zatím nikdo v dějinách – až bohužel do současné doby – neměl tu drzost mít jako heslo „Palte na lidskou přirozenost“. O vážnosti situace v souvislosti s Istanbulskou smlouvou svědčí i článek prof. Piťhy ve včeřejší Mladé frontě dnes.

    Izraelský ministerský předseda nedávno řekl: “ Také většina má svá práva… a většina má rozhodovat“.

  9. @Miloš Paleček:
    Zajímavé. Skoro by se dalo říct, že čert zmizel a nechal po sobě jenom smrad…
    Napadá mě jaký je to rozdíl mezi Ježíšem, který sytí své ovečky vlastním Tělem a jehož slova nepominou.

  10. Jarka | 26.11.2018 z 11:41 |

    Prorocké slovo prof. Piťhy do této hledající, ale často bloudící společnosti musí být vedeno velikou statečností Ducha sv. Děkuji za to slovo, ale hlavně děkuji vpravdě křesťanskému člověku, který ho vyslovil.

  11. Jen si dovolím upozornit, že Ježíš přikázal hlásat evangelium. To znamená radostnou zvěst, nikoliv strašit, jak to dělá Piťha, Fuchs, Okamura, Hitler…

  12. Božena Klabalová | 26.11.2018 z 12:20 |

    Děkuji za fundovaný článek a děkuji panu profesoru Piťhovi, že nazývá věci pravým jménem.

  13. Z. Bauman v Retropíí píše:
    „Jedná z veci, ktoré chceme, je tráviť viac času s ľuďmi, ktorí uvažujú ako my, a menej času s ľuďmi, ktorí sú odlišní.“
    J. Fuchs sa nečíta vždy ľahko, ale zdá sa mi predsa len „bližšie“, ako K. Floss
    (ktorý teda poriadne zatriasol mojou stavbou…)

  14. Ad Jv: Ale to se nesmíte hned všeho bát, pak Vás také nebude všechno „strašit“. Zkuste v sobě najít odvahu a chovat se jako muž. Mělo by to pomoct. Mimochodem, průměrně vzdělaný člověk chápe rozdíl mezi varováním a strašením. A co vy, nestrašíte náhodou sám sebe i nás Hitlerem?

    Ku adventnímu rozjímání: „Syn člověka pošle své anděly, i posbírají z jeho království všechna pohoršení a pachatele nepravostí a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“

    Kvízová otázka: Kdo je autorem výše uvedeného „strašícího“ výroku? a) Okamura b) Piťha c) Ježíš

    Martin R. Čejka

  15. LaFemme | 27.11.2018 z 11:18 |

    AD JV. Hlásajte evanjelium znamená hlásať radostnú zvesť o spáse. Spáse z čoho? Zo zatratenia. Hovoriť teda o spáse a aj o zatratení – tak, ako to robil Pán Ježiš. A potom nepôjde o pochabé zvelebovanie pozitívneho prístupu k životu – ako sa mylne radostná zvesť dnes vykladá – a ani slová o realite pekla a o nepriateľovi ľudskej spásy (ktorý má na zemi svojich prívržencov a tí zdieľajú a snažia sa realizovať jeho plán) nebudú strašením.

  16. Libor Rösner | 27.11.2018 z 11:33 |

    Ad Jv – Tentýž Ježíš, který, jak Vy říkáte, v evangeliích tolikrát „straší“, nebo Ježíš těch, kteří hlásají tezi o spáse úplně všech, tezi o možnosti porušovat Desatero, možnosti porušovat Jeho evangelium či tezi o tom, že vlastně ani nevíme, co přesně hlásal, ježto svatopisci nezaznamenávali Jeho slova na diktafon?
    A postavit P. Piťhu, J. Fuchse a A. Hitlera do jedné věty, to už chce hodně otrlosti. Ale je to vlastně ukázka jazyka a vůbec praxe dnešních tzv. demokratů, kteří bez schopnosti diskutovat a s přesvědčením o své neomylnosti a nadřazenosti velkopansky osočují své názorové odpůrce z kdečeho a dávají jim nálepky nejhoršího druhu, přičemž jde kolikrát jen o oblíbené davové klišé, o jehož podstatě leckdy nemají ani páru .

  17. @Jv:
    Je potřeba si uvědomit, že podstatou hitlerismu nebylo „strašení“, nýbrž ideologie. Hitler nestrašil, Hitler rozbíjel a zabíjel. Prof. Piťha naopak před rozbíjením a zabíjením varuje. Čili srovnávat tyto dvě osoby nelze.

  18. Ne jen pohlaví by si měl určit každý sám, ale podle europoslance za KDU-ČSL T. Zdechovského by si měl každý určit i svůj věk. Mohly by to být i zdroje pro světovou (státy už existovat nebudou – kromě Izraele) pokladnu: Pokud by světoobčan došel k názoru, že si chce zvolit jiné pohlaví nebo jiný věk, vyplní příslušný formulář, kotrolní úřad ověří okolnosti, data budou on-line přenesena do světové kartotéky a po zaplacení převodního poplatku bude světoobčanu vyhověno.

  19. Pavel Majerák | 28.11.2018 z 7:17 |

    Kamarád zveřejnil odkaz na tento článek na Petračkově fb, okamžitě byl zablokován…tomu říkám „žít v dialogu“… 😉

  20. Ad Pavel Majerák: Protože u Petráčka nejde o žádný dialog, byť o něm neustále velkohubě mele, ale (sebe)adoraci. Kdo neadoruje, proklet buď!

    MRČ

  21. Peter krajčovič | 28.11.2018 z 10:15 |

    Výstižný článek! … Děkuji.

    Tomáš Halík, stejně tak jako Tomáš Petráček, by ze svaté Církve, nejraději udělali „církev pohody“, kde Ježíš je príma kámoš, který pro samou lásku obejme a spasí všechny i ty co o to ani nestojí. … a který má pro naše hříchy veliké pochopení a proto to s tím peklem co pořád někteří straší, nebude tak „horké“.

    Hlavně ať je klídek, všichni se budou tolerovat, naslouchat si a mít se rádi, … ale pod jednou podmínkou! …
    Nesmí si činit nárok NA PRAVDU!!! …
    … protože jen tak se může naplnit „vize pátera Halíka o novém a lepším světě, kde vedle sebe ulehne Katolík s Neomarxistou. …

  22. Tápající | 28.11.2018 z 15:07 |

    Původně jsem byl jednoznačně pro Istanbulskou úmluvu, rodič A a rodič B mi jako vzdělanci vyhovuje na rozdíl od středověkého, tmářského a zaostalého, feudálního otec, matka. Ovšem vyskytla se trýznivá obtíž právě u textu „násilí na ženách“, jedině tato pasáž jinak pokojného dokumentu mě velce rozechvěla. Stále přemítám, kdo to je žena? Máme-li 40 různých sexuálních orientací, která z nich je žena? Ano, může se vzácně vyskytnout konzervativní lidská bytost, která se prohlásí za ženu. Jsou takové případy, např. Markelová, Mayová. Ale normálně si každá lidská bytost zvolí pohlaví některé rozmanité. Tedy: násilí na (zcela výjimečných) ženách rozhodně ne! Ale násilí na desítkách jiných pohlaví ano? Přiznám se ke svému úzkostnému tápání. Pomohl(a, o) by mně lidská bytost (současné její pohlaví neznám) Halík(ová, ovo)?

  23. @Tápající
    Podle mě to odráží rozpornost stvoření po prvotního hříchu. Hříchem poraněný rozum zásadně končí vytyčováním takto rozporných, neskutečných nárokových katalogů. A to zásadně končí mrtvolami naprosto skutečných lidí.

    @Peter krajčovič
    Možná spíš z církve utvářené Duchem sv. v církev bojujících „struktur“ – s jemnou předností pro struktury progresistické, které totiž dosvědčili svou vyvolenost díky neschopnosti tvůrčí adaptace struktur integristických, jimž nepomohlo ani instituciální tuhnutí od poloviny 19. století, atd., atd.

  24. Polish | 29.11.2018 z 22:03 |

    „Jen si dovolím upozornit, že Ježíš přikázal hlásat evangelium. To znamená radostnou zvěst, nikoliv strašit, jak to dělá Piťha, Fuchs, Okamura, Hitler…“
    – tak to jste, milej zlatej, ještě neráčil čísti Bibli. Jinak byste věděl, že Ježíš tak moc varuje před místem, „kde bude pláč a skřípění zubů“ a „kde jejich červ neumírá“… A také před tím, že „nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“. Radostná zvěst spočívá v tom, že díky Němu a díky spolupráci s Ním se tomuto údělu můžeme navěky vyhnout. Můžeme, ale nemusíme – to je otázka volby každého jedince. A Ježíš jasně deklaruje, jaké jsou dva možné důsledky naší volby. A před jedním z nich vyloženě varuje, zatímco do jednoho srdečně zve… 😉

  25. Alexander Tomský | 30.11.2018 z 11:42 |

    Útok na sexuální přirozenost, přestože nepochybně existují hraniční případy, kolik jen sportovkyň bylo diskvalifikováno kvůli hormonální odchylcetak tak jako máme menšinu homosexuální, je opravdu nepochopitelný, Všechny genderové, sociální role mužů a žen v dějinnách, vycházely z faktu sexuálního rozdílu, a všechny společnosti ačkoli izolované byly patrirchální, čínská rodina z prvního tisíciletí se jistě lišila od měšťanské v Evropě 19. století, ale nikoli základní dělbou rolí. Dnešní pokus je první v historii. (Noel Harari Sapiens)Zajímavé jak ideologie popírá vědecký výzkum neurologie – rozdíly ženského a mužského mozku…. Každá ideologie se opíra o pseudovědu

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*