Několik pravidel nejen hospodského dialogu

Jedním z nejčastějších pojmů, které ovládají společenský i církevní život, je „dialog“. Vyjdeme-li z jeho řeckých kořenů, tedy dia („skrze“) a logos („slovo“), vidíme, že se jedná o proces, jehož cílem je dosáhnout něčeho „skrze slovo“. V Platónových dialozích, které bývají předkládány za vzor daného stylu ve filosofii, se setkáváme se Sokratem a jeho méně bystrým společníkem, který, stejně jak tomu bývá v detektivkách, slouží k tomu, aby vynikla moudrost velikána a došlo k vyjevení pravdy. Dialog bývá také představován jako „cesta“, tedy společné hledání pravdy zúčastněnými. Jindy, a to zejména v praktické oblasti, je zas prostředkem k dosažení kompromisu, kdy každá ze stran do jisté míry ustoupí ze svých pozic. Rozhovor častokrát doprovází potěšení z intelektuálního obcování s druhými rozumnými bytostmi a toto potěšení bývá někdy i jeho samotným účelem (lidově „pokecat si“).

V případě katolické víry ale některá z těchto pojetí dialogu neplatí a platit nemohou. Ohlédneme-li od sporných teologických otázek, tak katolická nauka obsahuje jednou dané zjevené pravdy, které není třeba v rámci dialogu společně hledat. Stejně tak nelze vést dialog směřující ke kompromisu ohledně víry. Představa kompromisu katolíků, kteří věří v Nejsvětější Trojici, např. s židy, kteří ji popírají, spočívajícího ve smířlivě shodě na jakési Nejsvětější Dvojici, je už od pohledu nesmyslná. Existují sice teologové, kteří oběma výše zmíněným formám dialogu směle holdují, nic to ale neubírá na jejich zásadní nemožnosti. Zbývá tedy třetí účel dialogu, jímž je vyjevení pravdy. Aby bylo tohoto cíle lépe dosaženo, je ovšem zapotřebí pamatovat na jistá pravidla, a nejen pamatovat, ale také se jimi řídit.

Znalost

Jen těžko se vede rozhovor o víře tomu, kdo o ní má mlhavé pojetí. Bohužel takových katolíků není málo, přičemž to není jen projev dnešní prohnilé doby, jak by si snad někdo chtěl usnadnit vysvětlení tohoto neblahého jevu. Sv. Alfons Maria z Liguori si např. zoufá nad naprostou lhostejností katolíků své doby a nad jejich nevzdělaností v základních věcech, kdy i starší děti z „lepších“ rodin nedokážou udělat pořádně znamení kříže a neznají jednoduché modlitby. Není to tedy výsledek té či oné doby nebo ďábelského působení, ale lidské lenosti, a to jak na straně laiků, tak i duchovních, neboť obě tyto skupiny se skládají z lidských bytostí. Církev má ve věcech náboženských fungovat tak, že duchovní poučují a věřící naslouchají. To však předpokládá, že kněží nezanedbávají katechezi a laici jsou ochotni podřídit se jejich autoritě. Proto je tak nezbytná modlitba o dobré kněze, kteří jsou skutečným pokladem Církve.

Pokud někdo pravdy víry dostatečně nezná, může se snadno stát, že v očích druhé strany zesměšní nejen sebe, ale také katolické náboženství a Církev. A pokud v rozhovoru z neznalosti bohorovně hájíme nějaké bludy, vyvoláváme v druhém mylnou představu o víře, a není vyloučeno, že svého posluchače svádíme na nebezpečné scestí.

Cíl

Jak bylo řečeno, cílem našeho dialogu je vyjevení pravdy. Proč? Protože pravda je dobrem, o které se chceme z lásky k bližnímu s druhým podělit. Má-li tedy být hlavní pohnutkou láska, je třeba si připomenou slova sv. Pavla, která platí i v rozhovoru s jiným člověkem: „Láska je shovívavá a dobrotivá, …nechlubí se a nevyvyšuje, není ctižádostivá, nehledá svůj prospěch, neroztrpčuje se, nevidí hned ve všem zlo, neraduje se z bezpráví, nýbrž se raduje s pravdou“ [1 Kor 13, 4‒6].

Samým účelem tudíž není roznést protivníka argumenty, zadupat ho do země, zesměšnit ho nebo ho ponížit. Na druhou stranu to neznamená propadat dnes tak módní atrapě lásky v podobě těžko stravitelné nasládlosti, která mnohdy kvůli zdánlivé pohodě zapomíná na pravdu a osobní zdravou hrdost, tedy čest. Ostatně, k tomu, aby nám druhý ochotně naslouchal, je třeba těšit se u něj určitému respektu.

Jazyk

Jakkoli to zní banálně, k vzájemnému porozumění je zapotřebí stejný, nebo alespoň podobný jazyk. Nezapomínejme, že pro drtivou většinu našich bližních, s kterými nám bude dáno obcovat, je katolická víra „španělskou vesnicí“. Některé věci nemusejí vycházet z jejich špatné vůle, ale jednoduše z neznalosti. Proto je třeba se v diskusi druhému přizpůsobit, samozřejmě ne vadnými názory nebo ústupky, ale tím, že bereme ohled na jeho vědomostní úroveň. To pochopitelně vyžaduje cit a trpělivost. Dříve než dojdeme k závěru, že druhý je onou pověstnou sviní, není také od věci se zamyslet, jestli to, co mu házíme, jsou skutečně perly.

Samozřejmě jsou i tací, kteří chtějí využít rozhovor pouze k hádce a uvolnění svých frustrací v podobě nadávek na „pánbíčkáře“. Takový „dialog“ nemá pochopitelně sebemenší smysl, neboť jím druhému nikterak nepomůžeme, nanejvýš sobě i jemu v hněvu uškodíme. Nejlepší bývá vystřelit z duchovního kulometu, jak říkával sv. Maxmilián Kolbe, tedy vyslat za ně střelnou modlitbu a setřást „prach z nohou“.

Okolnosti

Zpočátku to bývá tak, že lidé mnohdy vnímají více, jak se cítí v naší společnosti, než to, co říkáme. Řiďme se tedy pravidlem, že vše má svůj pravý čas. Nemusí být zrovna šťastné začít pozůstalým hned na pohřbu vykládat o pekle. Na rozhovor o posledních věcech možná bude lepší čas. Ostatně, vždy je lepší reagovat na nějakou narážku druhého člověka než mu téma vnucovat. Tak totiž máme větší pravděpodobnost, že ho náš názor zaujme.

Nemálo osobních obrácení má své kořeny v „hovorech u piva“, neboť, odhlédneme-li od působení Boží milosti, alkohol napomáhá uvolněné atmosféře a vyvolává libé pocity. Během posezení v hospodě je více času na probrání nejrůznějších palčivých otázek. Je třeba se pochopitelně snažit vyvarovat všech úskalí, která mohou s touto činností souviset.

Téma

Někteří lidé při setkání s živým katolíkem projevují takovou zvědavost, že hrozí zahlcení tématy. Není zrovna šťastné nechat si tento způsob rozhovoru vnutit a skákat z jedné věci na druhou, neboť tím nakonec hovoříme o všem a o ničem. Při prvním rozhovoru to lze ještě přejít, abychom druhou stranu neodradili, ale později je třeba omezit počet probíraných témat na co nejméně. Postupně usilujme převést hovor od jednotlivostí k zásadním otázkám. Nicméně právě jednotlivosti bývají předmětem největšího zájmu a netřeba je zavrhovat, nýbrž využít.

Velmi užitečné je vysvětlit pravdy víry na příkladech, které se dotyčného bytostně týkají. Zde prozradím svůj zaručený způsob na to, jak v hospodské disputaci vyvrátit protestantskou zásadu osobního výkladu Písma svatého, která lidi nakažené liberalismem povětšinou okouzluje. Hovor probíhá zhruba takto (psáno spisovně):

„Katolíci musejí poslouchat, co jim kněží řeknou. Protestanti jsou svobodní, protože si mohou vykládat bibli, jak ji čtou.“

„A proto každý věří jinak…“

„To ale vůbec nevadí, když si to různě vykládají.“

„V USA si bibli vyložili tak, že alkohol je od ďábla a musí se zakázat. No, ale když ti to nevadí…“

„Počkej, počkej…“

„Nebýt italských a irských katolíků, Američané by neměli co pít. A kde se vždycky vařilo pivo? V katolických klášterech.“

Když v hospodě ukážete, že to byli protestanti, kdo zakazoval pivo, a katolíci si ho naopak vážili jako velkého daru, pak není pochyb o tom, na čí stranu se přikloní sympatie pivařů. Můžete to později doplnit citáty katolických autorů, kteří tento nápoj opěvují (Chesterton, Belloc), nebo zmínit modlitbu sv. Brigity Irské: „Chtěla bych mít jezero piva pro Krále králů…“

Osobní příklad

Pamatujme na zlaté pravidlo, že „slova hýbají, příklady táhnou“. Jen málokdo dokáže odhlížet od toho, kdo určitou věc říká, a zaměřit se pouze na obsah slov. V daném okamžiku jsme pro ně často vizitkou Církve, což je velmi zavazující. Osobní příklad může tedy být klíčový a stát se tím, co druhého na jeho cestě k víře povzbudí anebo, nedej Bože, od této cesty odradí, či mu ji přinejmenším zamotá.

Martin R. Čejka

Vyšlo v Te Deum 4/2018.

9 Komentářů k "Několik pravidel nejen hospodského dialogu"

  1. Logicky vzato ovšem argumentum ad cerevisiam pouhé sofisma, protože vycházíte z pravdivé, ale nedokázané premisy, že mírné (případně i nemírné) pití piva je mravně indiferentní. Sice předpokládáte (asi většinou správně), že s ní posluchač bude souhlasit, ale dokázaná není.
    A hlavně, stejně tak dobře by to fungovalo naopak: některé protestantské sekty si bibli vykládají tak, že předmanželský sex (polygamie, rozvody, sodomie…) je v pořádku, posluchač je téhož názoru, zatímco zapšklí katolíci pořád hlasají středověké bludy, tudíž pivo vem čert a ať žijí protestanti.
    Argumentovat pro katolickou víru sofismaty považuji za přinejmenším zbytečné.

  2. Nevím, proč by mělo být sofismatem ukázat, že zásada sola Sriptura může vést k nebezpečným a nelidským koncům. Stačí pak zmínit, že na základě stejné zásady budou jiní protestanti pití piva obhajovat, čímž docházíme ke dvěma rozporuplným závěrům vycházejícím ze stejného principu. A tím odhalujeme jeho nerozumnost.

    V případě katolického přístupu k sextu sice sympatie posluchačů nemusíme získat (a je to velmi pravděpodobné), ale žádný logický rozpor zde nevzniká.

    Ostatně, osobně jsem se s největším odporem v této otázce nesetkal ani tak v hospodách, ale v kruzích (pseudo)intelektuálů.

    Martin R. Čejka

  3. minulost | 21.2.2019 z 20:28 |

    Dnes je to dialog: cílem je dosáhnout něčeho „skrze slovo“. Byly doby, už je to velmi dávno (a článek k jejich návratu nijak nepomáhá), kdy cílem bylo nalézt pravdu. Tehdy se ještě vědělo, že pravda je v soudu, tedy soud potvrdit nebo vyvrátit. A tomu se říkalo disputace. Proč disputace vymizela? Byla příliš nemilosrdná. Dialog se k dnešní době výborně hodí. Může se kecat a kecat bez přestání a bez uzardění.

  4. Hraničář | 22.2.2019 z 3:42 |

    minulost | 21.2.2019 z 20:28 |
    Dnes je to dialog: cílem je dosáhnout něčeho „skrze slovo“. Byly doby, už je to velmi dávno (a článek k jejich návratu nijak nepomáhá), kdy cílem bylo nalézt pravdu. ……..

    A skutečně se tehdy hledala „pravda“, tedy soulad výroku se skutečností, nebo jedna strana předkládala „pravdu“, kterou strana protější měla přijmout? Přesně tak, jak pan Čejka píše: “ duchovní poučují a věřící naslouchají. To však předpokládá, že kněží nezanedbávají katechezi a laici jsou ochotni podřídit se jejich autoritě“. Tedy – žádné zjišťování, zda výroky jsou v souladu se skutečnostmi, ale podřízení se autoritě, ať už ta tvrdí cokoliv!
    Ostatně katolické, ale už i protestantké, weby jsou plny názorných příkladů: Nepřipouštějí žádné „závadné“ názory! Jejich správci tedy si nejsou těmi svými „pravdami“ moc jistí!

  5. Ano, kdyby závěr zněl: „zásada svobodného výkladu Písma vede ke vnitřně rozporným závěrům, tudíž je nesmyslná“, a příklad s pivem byste použil jen tak mimochodem pro získání sympatií posluchače, nedalo by se proti Vašemu argumentu namítat. Takový závěr tam však nevidím, v článku zůstáváte u pouhého „katolíci si piva váží, někteří protestanti jej zakazují, tudíž by pivař měl sympatizovat s katolíky“.

  6. Ondřej Karták | 22.2.2019 z 21:57 |

    Měl bych věcnou poznámku. Heresiarcha Luther pivo chlastal a jeho pivní řeči jsou zaznamenány v Tischreden. Proto je argument, že protestanti jsou proti pivu nepravdivý. To až různí sobotáři a možná helvíti (neznám věrouku těchto sekt). Ovšem vcelku proti pivnímu apoštolátu nemám námitek, stejně tak proti apoštolátu s cigaretama.

  7. @Hraničář
    „A skutečně se tehdy hledala „pravda“, tedy soulad výroku se skutečností, nebo jedna strana předkládala „pravdu“, kterou strana protější měla přijmout?“

    Situace se má asi takhle: Pravda je druhá osoba Nejsvětější Trojice a tato Pravda – stvořitelský Logos vesmíru – ručí za danost celého stvořeného světa. A teprve v této situaci se může jeden tvor tázat, jestli je jeho poznání v souladu se skutečností: se skutečností stvořenou a nezávislou na tomto tazateli, tzv. „má-li dotyčný pravdu“.

    Vývoj byl postupem času takový, že se „vyhodila“ Pravda a za ní i evidence – smyslová, mravní, atd. Skutečnost se nově chápe jako „banální“, kterou je nezbytné cudně zahalit nadstavbou utopických konstukcí a teprve tím údajně ke skutečnosti proniknout. Stačí si jen uvědomit, čím vším se dnes zastírá masové zabíjení „banálně“ skutečných dětí. Nebo jakou vyšší skutečností je obklopeno to, co v rovině skutečnosti „banální“ není nic jiného než sexuální zvrácenost.

    Tedy ano, přispěvatel „minulost“ velmi správně odlišuje disputaci od dialogu…

  8. Richard | 12.3.2019 z 21:03 |

    Hezký den, chlapi. Vy to tak zahušťujete, šťouráte a otáčíte. Černá je bílá, bílá je černá. Pravá je levá, když levá je pravá, ………..
    Mně to je jasné, v globálu, o čem píše pan Čejka. Modlím se a rozumím, a na něco si počkám, po smrti … Nevím všechno, a taky žiju. To důležité je jednoduché a už zjevené.
    Mějte se pěkně.
    Richard

  9. Pavel | 17.3.2019 z 10:34 |

    A možná, že v zájmu dialogu by bylo dobré zařadit opět nějakou zajímavost…:-)

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*