Pravoslavné vábení ukrajinských řeckokatolíků

Dějiny východních uniatů jsou příběhem svatosti, odvahy, obětavosti a víry, ale také nenávisti, zrady a odpadu od jednoty Církve; z jedné strany máme sv. Josafata Kunceviče, mučedníka věrnosti Římu, z druhé např. polockou synodu, která zavrhla brestlitevskou unii.

U nás jsou katolíci byzantského obřadu nazýváni obecně řeckokatolíky, což je pojem, který přikázala zavést císařovna Marie Terezie a který se ne všem líbí, jelikož vzbuzuje zdání, že se jedná o jakési křesťany podřízené Konstantinopoli, nikoliv Římu. Dříve se na Východě používala označení jako „církev řecko-slovanského obřadu“ nebo prostě „východní církev“.

Ať už chceme či ne, dějiny řeckokatolíků jsou úzce spojeny s dějinami pravoslaví, a to především v jeho ruském podání. Vyplývá to už z logiky věci samé, neboť myšlenkou uniatismu bylo přivést východní schismatiky k jednotě s Apoštolským stolcem. (Svou roli zde samozřejmě hrály i světské důvody, tedy otázka politických a kulturních vlivů.) Navíc v rámci samotného uniatismu probíhaly a probíhají spory o to, nakolik se má západním náboženským vlivům ustupovat a zavádět některé zvyklosti latiníků. Na Ukrajině lze rovněž mezi obyčejnými věřícími pozorovat jistý praktický „ekumenismus“ či snad přesněji určitou náboženskou lhostejnost, kdy řeckokatolíci nezřídka navštěvují pravoslavné bohoslužby a pravoslavní zas řeckokatolické podle toho, kdo zrovna v dané obci působí nebo jaký chrám je blíž.

Tomos tour

Také v českojazyčných sdělovacích prostředcích se objevily zprávy o tom, že pravoslavný konstantinopolský patriarcha Bartoloměj podepsal 5. ledna 2019 tomos ohledně „nové autokefální církve“ na Ukrajině. Tím uznal práva Pravoslavné církve Ukrajiny, která vznikla 15. prosince 2018 na sněmu ukrajinských pravoslavných církví, kde došlo ke sjednocení Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu, Ukrajinské autokefální pravoslavné církve a dvou biskupů z Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Spory mezi razkolniky nás nemusejí příliš zajímat a není pro nás důležité, jestli byl konstantinopolský patriarcha Bartoloměj vůbec k takovému kroku oprávněn, jak moc se kvůli tomu zlobí Moskevský patriarchát, ani to, že řada pravoslavných středisek, včetně známých mnichů z Athosu, novou církev neuznává. Otázkou ale je, jak zrod nové sjednocené pravoslavné církve na Ukrajině, k níž nyní patří necelá polovina obyvatel země, ovlivní tamější náboženské ovzduší a jaký postoj k ní zaujmou řeckokatolíci.

Není žádným tajemstvím, že vznik Pravoslavné církve Ukrajiny byl ve značné míře, ne-li především, politickou záležitostí. Ukrajinský prezident Petro Porošenko, který usiluje o znovuzvolení do úřadu prezidenta, uspořádal jakousi tomos tour, kdy s dokumentem objížděl celou zemi a chlubil se tím, jak přispěl ke vzniku nové církve. Od politiků, kteří nepatří do politického tábora čokoládového oligarchy, zaznívaly hlasy, že „Porošenko zneužívá tomos naprosto bezbožně ke své předvolební agitaci“ nebo že „na tomosu cynicky parazituje“. Nutno dodat, že to bylo účinné a Porošenkovi skutečně v předvolebních průzkumech výrazně stouply preference.

O tom, že vznik nové církve je součástí geopolitické hry, svědčí slova velvyslance Spojených států pro mezinárodní náboženskou svobodu Sama Brownbacka, který během své loňské návštěvy Ukrajiny prohlásil, že „Spojené státy podporují Ukrajinu ve snahách získat potvrzení autokefální pravoslavné církve“. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo pak po schválení nové církve uvedl: „Vyhlášení autokefalie nezávislé Pravoslavné církve Ukrajiny je historickým úspěchem, kdy se Ukrajina snaží vytyčit vlastní budoucnost. Spojené státy při této významné příležitosti zdůrazňují svou neochvějnou podporu suverénní, nezávislé Ukrajině.“ Americkým politikům samozřejmě o žádné pravoslaví nejde, berou ho v tomto případě jako „popichovadlo“ proti Rusku, a ruská strana zase pro změnu přistupuje k pravoslaví na Ukrajině jako k nástroji zajištění svého mira.

Ukrajina nade všecko

Ve dvacátých letech minulého století se začaly objevovat či možná vybublaly na povrch tendence související s národním uvědoměním a úsilím o trvalý vlastní stát, které poznamenaly do značné míry tvář řeckokatolické církve na Ukrajině. Pro řadu duchovních slovo „ukrajinská“ církev přestalo označovat místo jejího působení, ale spíše její národnostní složení, a to i navzdory tomu, že nemalou část věřících tvořili Rusíni, kteří se nehlásili k ukrajinskosti, nebo i Poláci. Časopis ukrajinského řeckokatolického duchovenstva Нива v té době dokonce vzkazoval: „Všem polským vlastencům řeckého obřadu, kteří v řeckokatolické církvi nemohou uspokojit své národní aspirace, upřímně radíme přijmout latinský obřad a neobtěžovat se záležitostmi církve ovládané Ukrajinci.“

Ale ozývaly se i hlasy nesouhlasu s takovým směřováním. Nejvýraznějším z nich byl řeckokatolický stanislavovský biskup Hryhorij Chomyšyn, který se nejen rázně stavěl proti pravoslavizaci, ale také nacionalistickým krajnostem pronikajícím do myšlení prostých věřících i duchovních. Ve svém pastýřském listě tehdy v souvislosti s politickou angažovaností kněží psal: „Je to skandál, že většina duchovenstva se nachází pod diktaturou světských demagogů. Každý duchovní musí být ukázněným členem Církve, a ne ukázněným služebníčkem světských patriotů a politiků.“ Za svůj umírněný postoj v národností otázce si od Organizace ukrajinských nacionalistů vysloužil označení „zaprodanec“ a výhružky smrtí.

Ve svých úvahách o směřování řeckokatolické církve na Ukrajině Два Царства („Dvě království“) biskup Chomyšyn mj. uvedl: „Naším hlavním proviněním je hereze nacionalismu. […] Staví nacionalismus nade všechno, dokonce i nad Boha, nad Církev, nad Boží zákony. Nepočítá se s Kristem jako králem všech národů. […] Tato hereze nacionalismu posedla také náš národ a stala se téměř modloslužbou.“ Dále obvinil lvovského metropolitu Andreje Šeptyckého, že „nejenže nedostál svým povinnostem, ale zaujal lhostejný postoj k teroristickým bojůvkám [ukrajinských nacionalistů], nebo jim byl spíše přímo nakloněn, každopádně je mlčky schvaloval“. Je svědectvím doby, že nedávné vydání této knihy v roce 2016 vyvolalo na Ukrajině vlnu nevole v řadách tamějších historiků i řeckokatolíků. Prý byla „napsána pod diktátem NKVD“ a jedná se o „další fejk ruské propagandy“. Což v případě biskupa, který trpěl a zemřel v kyjevském vězení NKVD, vyznívá přinejmenším nepatřičně. Dodejme, že řeckokatolický kněz Igor Pelechatý, který Dvě království vydal, byl následně z nakladatelství Nova Zoria propuštěn.

Výrazné nacionalistické, až šovinistické sklony části řeckokatolického duchovenstva nejsou minulostí. Účastní se pravidelně oslav na počest členů teroristických organizací, o kterých psal biskup Chomyšyn, a nezřídka je opěvují. Ať už hodnotíme postavu jednoho z vůdců Organizace ukrajinských nacionalistů jakkoliv, tak nazývat Stepana Banderu „biblickým Mojžíšem pro Ukrajinu“, jak to učinil kolomyjský eparcha Vasyl Ivasjuk, je přeci jen nevhodné. Lvovský archieparcha Ihor Vozniak zas Banderu ve svém pastýřském listu označil za „národní poklad“. Stejný řeckokatolický hierarcha požehnal Bandrův pomník ve Lvově a také pamětní desku na počest velitele Ukrajinské povstalecké armády Romana Šuchevyče, který má na svědomí desítky tisíc povražděných neukrajinských obyvatel, zejména Poláků. Skutečnost, že deska byla umístěna na zeď polské školy ve Lvově, nelze hodnotit jinak než jako nechutnou provokaci.

Jednannja

Prezident Porošenko (a nejen on) ani příliš neskrývá snahu o vytvoření jedné národní církve na Ukrajině. U příležitosti prezentace nové knihy většího arcibiskupa ukrajinské řeckokatolické církve Svjatoslava Ševčuka Діялог лікує рани („Dialog léčí rány“) sliboval: „Dialog bude, protože všichni pamatujeme na slova odkazu důstojného Josipa Slipyje: ‚Nejbližší nám jsou co do víry a krve naši pravoslavní bratři. Spojuje nás tradice jednoho křesťanství, společné cerkve a národní zvyky, společná dvoutisíciletá kultura.‘“ Dále připomněl slova tohoto řeckokatolického lvovského metropolity, že „viditelným znamením“ této jednoty řeckokatolíků s pravoslavnými bude „jediný patriarchát“. Podle televizní stanice ZIK odpověděl větší arcibiskup Ševčuk na Porošenkova slova citátem metropolity Šeptyckého, který údajně prohlásil, že je připraven vzdát se vedení Ukrajinské řeckokatolické církve, pokud vznikne jedna národní ukrajinská církev a bude zvolena její hlava.

Větší arcibiskup Ševčuk později v rozhovoru pro televizní stanici 5 канал ujistil, že spojení Ukrajinské řeckokatolické církve a Pravoslavné církve Ukrajiny není něčím „utopickým“. „Naopak, je to dobrá, radostná perspektiva, protože celý křesťanský svět, zejména katolické a pravoslavné společenství, hledá cesty k jednotě. Na celosvětové úrovni probíhá dialog, aby byla tato jednota obnovena. Především se jedná o účast na eucharistii,“ řekl větší arcibiskup Ševčuk.

Podle něj nejde o nějaké změny církevních struktur nebo podřízení jedné církve druhé, ale o obnovu „jednoty ve víře“. Jako příklad narušení jednoty uvedl roztržku mezi pravoslavnou Moskvou a Konstantinopolí po ohlášení přiznání autokefalie Pravoslavné církvi Ukrajiny, přičemž o schismatické Konstantinopoli hovořil jako o „naší církvi-matce“ (нашої церкви-матері).

Prý už se s hlavou nové pravoslavné církve metropolitou Epifanijem dohodl na několika úrovních spolupráce, z nichž stojí na prvním místě „objevování společného dědictví kyjevského křesťanství“. Podotkl, že řeckokatolíci na Ukrajině „často v minulosti podléhali západnímu vlivu, zejména latinské církvi“ a pravoslavní „moskevským vlivům“, proto je třeba odhalovat a obnovovat, „co je v našem dnešním životě kyjevské“. „Jednou věcí je jednota, druhou spojení (єднання). V mnoha věcech se už teď můžeme spojit,“ dodal větší arcibiskup Svjatoslav Ševčuk.

I když se vyjadřuje opatrně, tak mezi řádky lze vyčíst, že hlava Ukrajinské řeckokatolické církve klade větší důraz na první slovo v názvu své církve nežli na druhé v pořadí.

Chcete být pravoslavnými

Ukrajinský šovinismus se projevuje i zjevnou nevraživostí vůči „latiníkům“, což je dáno historicky tím, že bývají spojováni s „polskými pány“, tedy, jak se říkalo na Ukrajině, Lachy, kteří byli či jsou považováni za okupanty. Je sice pravdou, že ukrajinský stát vrátil značnou část majetku církvím, ale vůči „latiníkům“ je neskrývavě skoupý, přičemž z politických důvodů nebo snad z čisté zlomyslnosti převedl mnohé latinské kostely na řeckokatolickou církev. Řeckokatolíci se sice s „latinskými“ bratry v některých případech o kostely dělí, ale příliš se nemají k tomu, aby jim je vydali. Lvovský arcibiskup Mieczysław Mokrzycki prohlásil, že nechce od řeckokatolíků vrácení všech třiadvaceti kostelů ve své diecézi, ale alespoň dvou. I s tím je však potíž. Arcibiskup Mokrzycki k tomu uvedl: „Velmi nás to rmoutí, protože vidíme, že zde ze strany řeckokatolické nevládne přejícnost. Vše, čeho bylo dosud dosaženo, bylo jakoby vynuceno, byli přinuceni udělat další kroky.“

V loňském roce řeckokatolíci ze lvovské farnosti Obětování Páně, kteří spolu s „latiníky“ využívali bývalý římskokatolický kostel Panny Marie Hromničné, nevpustili „západní bratry a sestry“ do chrámu na půlnoční mši, což se opakovalo i na Boží Hod a svátek sv. Štěpána. „Latiníci“ nakonec museli sloužit půlnoční v hale Lvovské metropolitní kurie.

Lvovský archieparcha Ihor Vozniak se nakonec rozhodl řeckokatolickou farnost Obětování Páně zrušit (věřící měli přejít do farnosti sv. Klementa nacházející se ve vedlejší ulici) a odevzdat kostel Panny Marie Hromničné římskokatolické správě. S tím ale nesouhlasila část farníků, kteří kostel obsadili a prohlásili, že v takovém případě přecházejí na pravoslaví. Následně si pozvali zástupce Pravoslavné církve Ukrajiny, mj. biskupa drohobyčsko-sambirské eparchie Jakiva Makarčuka, aby jim sloužili bohoslužby. Pravoslavný eparcha při té příležitosti představil kněze, s kterým přišel, a prohlásil: „To je otec Mychajlo… Svaté místo nebude prázdné. Pokud nebude chtít on [tj. otec Mychajlo], bude druhý, třetí, desátý. On v duši chce, ale ještě neví, co s ním uděláte a jak se bude situace dál vyvíjet… Přejete si, chcete být pravoslavnými, a nejste první.“

Jak se bude tzv. ekumenický dialog mezi Ukrajinskou řeckokatolickou církví a Pravoslavnou církví Ukrajiny vyvíjet, ukáže až čas. Ale něco by mohla napovědět slova hlavy nové pravoslavné církve metropolity Epifanije, který v rozhovoru pro polskou Katolickou informační agenturu uvedl: „Polsko je katolické, Ukrajina pravoslavná…“

Martin R. Čejka

2 Komentáře k "Pravoslavné vábení ukrajinských řeckokatolíků"

  1. návrh | 18.3.2019 z 17:16 |

    To není radostná situace. Ale pan Pompeo by snad mohl zařídit-nařídit, aby Ukrajinská pravoslavná církev přijala Novus Ordo. A vyhlásit sankce vůči Moskvě, aby přijala totéž. A pak bychom už měli jednotu od Atlantiku po Ural. Jako sjednocující píseň by mohla posloužit rytmická „Všichni jsme jedno tělo.“

  2. Dr. Radomír Malý | 19.3.2019 z 12:02 |

    Je to svatá pravda, co píšete. Nicméně nutno dle mého názoru vidět i druhou stránku věci, tj. svaté mučedníky jednoty s Římem za komunistického pronásledování. Mezi nimi figuruje biskup bl. Grigorij Chojmyšyn, kterého vzpomínáte, byl to opravdu svatý muž. A na Podkarpatské Rusi, kde pracovali a působili před válkou moji rodiče, tamní řeckokatolická církev byla v ostré opozici proti ukrajinské řeckokatolické církvi, proto ani dnes užhorodsko-mukačevský archieparcha mons. Milan Šášik nepodléhá ukrajinskému Ševčukovi, ale přímo Sv. stolci. Dle informací mých rodičů – a také dle jiných pramenů – na Podkarpatsku šlo uvnitř řeckokatolické církve o vnitřní konflikt mezi promaďarskou (v Maďarsku byla na východě a dosud je poměrně silná maďarská řeckokatolická církev) a rusínskou národní orientací, ta proukrajinská byla většinově odmítána.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*