Pius IX.: Qui pluribus

Každý z Vás, ctihodní bratři, dobře ví, jak tvrdou a děsivou válku proti celému katolickému společenství rozpoutali v dnešní době lidé spojení hanebným svazkem, kteří se, nesnášejíce zdravou nauku a pohrdajíce pravdou, snaží vyhrabávat z temnoty všeho druhu příšerné výmysly, ze všech sil je vršit a šířit a rozsévat mezi lidem. Jímá nás úděs a nejhlubší bolest, když myslíme na všechny ty zrůdné omyly, nejrůznější zhoubné způsoby a úskoky, které tito nepřátelé pravdy a světla a nejvychytralejší svůdci používají, aby v duších uhasili lásku ke zbožnosti, spravedlnosti a poctivosti, aby zkazili mravy, svrhli všechny Boží i lidské zákony, podrývali katolické náboženství a světskou společnost a otřásli jimi tak, pokud by to bylo vůbec možné, aby je zcela vyvrátili.

Víte přeci, ctihodní bratři, že tito nejsmělejší nepřátelé křesťanského jména, vedeni jakýmsi politováníhodným slepým záchvatem bezbožnosti, zacházejí ve zmatečnosti názorů tak daleko, že ve své neslýchané opovážlivosti „otevřeli tlamu, aby se rouhali Bohu“ [Zjev 13, 6]. Nestydí se otevřeně hlásat, že svatá tajemství našeho náboženství jsou lidskými vynálezy, že se učení katolické církve příčí dobru a prospěchu lidské společnosti, a nebojí se popírat ani božství samého Krista.

Aby snáze svedli lid ke svým omylům a oklamali zejména nerozvážné a nezkušené, předstírají, že oni jediní znají cestu k dobrobytu, a neváhají přisvojovat si jméno filosofů, jako by filosofie, která se cele soustředí na zkoumání přirozené pravdy, měla odmítat to, co nejvyšší a nejlaskavější Stvořitel přirozenosti, sám Bůh, ráčil ve své jedinečné dobrotě a milosrdenství zjevit lidem, aby dosáhli štěstí a spásy. A tak se za užití naprosto klamného a nanejvýš zavádějícího přesvědčování neustále dovolávají síly a výtečnosti lidského rozumu, vynášejíce ho proti nejsvětější Kristově víře, přičemž s velkou troufalostí blábolí, že ta se neslučuje s lidským rozumem.

Bezpochyby nelze vymyslet nic šílenějšího, nic bezbožnějšího, nic co by tak odporovalo právě rozumu. Byť je víra nad rozumem, tak mezi nimi nemůže docházet k pražádné neshodě ani rozporu, neboť víra i rozum mají počátek v jednom a témže neměnném a věčném prameni pravdy, v Nejvyšším Bohu, a navzájem se podporují tak, že skutečný rozum dokazuje, chrání a brání pravdy víry, kdežto víra osvobozuje rozum ode všech omylů a poznáním božských věcí ho podivuhodně osvěcuje, posiluje a zdokonaluje.

Nemenší proradnosti, ctihodní bratři, se tito nepřátelé Božího zjevení dopouštějí, když při chvalozpěvu vynášejícím lidský pokrok chtějí tento pokrok zcela neuváženě a se svatokrádežnou smělostí zavádět do katolického náboženství, jako by nebylo dílem Božím, nýbrž lidským či jakýmsi filosofickým vynálezem, který je možno lidskými prostředky zdokonalovat. V souvislosti s takovým nešťastným blouzněním dokonale platí, co Tertulián svého času oprávněně vyčítal filosofům, a to, že „tvoří stoické, platónské a dialektické křesťanství“. Naše svaté náboženství však nebylo vynalezeno lidským rozumem, ale bylo lidem milostivě zjeveno Bohem, každý tudíž snadno pochopí, že ono náboženství čerpá svou veškerou moc z autority téhož zjevujícího Boha a nemůže být nikdy odvozováno z lidského rozumu nebo rozumem zdokonalováno. Lidský rozum má pak bedlivě zkoumat skutečnost Božího zjevení, aby nebyl v tak závažné věci sveden nebo nezbloudil a aby nabyl jistoty, že Bůh promluvil, a Bohu projevoval rozumnou poslušnost, jak navýsost moudře učí apoštol. Kdož by nevěděl, že, mluví-li Bůh, je třeba mu bezezbytku věřit a že nic tak nedopovídá rozumu jako právě to, aby souhlasil a pevně se přimkl k tomu, co bylo zjeveno Bohem, který nemůže být klamán ani klamat?

[…]

[Ke zničení katolického náboženství a božské autority Církve] směřuje rovněž zvrácená představa protivící se i samému přirozenému rozumu, která nerozlišuje mezi náboženstvími. Tak se zastírají veškeré rozdíly mezi ctností a neřestí, pravdou a omylem, poctivostí a hanebností. Učí, že člověk může dosáhnout věčné spásy nehledě na to, jaké náboženství vyznává, jako by mohla mít spravedlnost cokoli společného s nepravostí, světlo s temnotou nebo jako by Kristus mohl uzavřít smlouvu s Belialem.

K tomu směřuje hanebné spiknutí proti svatému celibátu kněží podporované, ó jaká to bolest!, také některými duchovními, kteří ničemně zapomenuvše na vlastí důstojnost podlehli svodům a nástrahám tělesné rozkoše. K tomu také směřují zvrácené postupy výuky, zejména ve filosofických oborech, které politováníhodným způsobem svádějí a kazí neopatrnou mládež a napájejí ji dračím jedem z kalichu Babylónu. K tomu směřuje i odporná doktrína komunismu odporující samotnému přirozenému zákonu, která, bude-li jednou přijata, zcela vyvrátí veškerá práva, vztahy a vlastnictví, a nakonec samu lidskou společnost.

K tomu směřují nejtemnější úskoky těch, kteří přestrojeni za ovce, ačkoli v nitru jsou dravými vlky, se předstíraným a klamným zdáním čisté zbožnosti, přísných ctností a kázně sladce podbízejí, a následně jemně svírají a skrytě zabíjejí; kteří odrazují lidi od nábožného života a vyvražďují stádce Páně. K tomu nakonec směřuje, pomineme-li mnoho Vám dobře známých dalších věcí, nejodpornější nákaza knih a brožur učících hříchu, které vše zaplavují. Tato zručně sepsaná díla plná klamu a lsti, jež jsou ve všech oblastech šířena ke zkáze křesťanského lidu, rozsévají všude zhoubné nauky, kazí mysl a ducha, zejména neopatrných, a způsobují náboženství převeliké škody.

Z této stoky omylů, která se vylévá ze všech stran, a také z bezuzdné svobody myšlení, mluvení a psaní se bere stále větší úpadek mravů, pohrdání nejsvětějším náboženstvím Kristovým, tupení vznešenosti božského kultu, oklešťování moci tohoto Apoštolského stolce, zpochybňování autority Církve a snižování jí do role otrokyně, pošlapávání práv biskupů, narušování posvátnosti manželství, oslabování výkonu veškeré vlády a mnoho jiných škod jak v církevní, tak i světské společnosti, nad nimiž jsme nuceni spolu s vámi, ctihodní bratři, lkát.

Tváří v tvář tolika těžkostem, které sužují náboženství, s ohledem na povinnosti Našeho apoštolského úřadu a hlubokou starost o spásu celého Nám svěřeného stádce bezesporu ničeho neopomineme, abychom ze všech sil zajistili dobro veškeré křesťanské rodiny. Zejména v Pánu povzbuzujeme, ctihodní bratři, Vaši všeobecně známou zbožnost, ctnosti a moudrost, abyste s důvěrou v pomoc nebes spolu s Námi neustrašeně bránili Boží věc a Jeho Církev, jak to vyžaduje místo, kde působíte, a Vaše důstojnost, jíž jste byli zahrnuti. Chápete, s jakým zápalem musíte bojovat, neboť dobře víte, jaké hrozné rány utrpěla neposkvrněná Nevěsta Páně a jak zkázonosný je útok jejích zuřivých nepřátel. A především si uvědomujete, že k Vašim povinnostem náleží bránit s biskupským zápalem katolickou víru, chránit ji a s nejvyšší péčí dbát o to, aby Vám svěřené stádce vytrvalo pevně a neochvějně ve víře, kterou „nezachová-li někdo celistvou a neporušenou, bezpochyby zahyne na věky“.

Proto s pastýřskou starostlivostí pilně pracujte na ochraně a zachování této víry a nikdy neustávejte o ní všechny poučovat, povzbuzovat ty, kteří se chvějí, přesvědčovat ty, kteří se zpěčují, posilovat slabé ve víře, nikdy nepřehlížejíce, ani netrpíce nic, co by mohlo jakkoliv narušit čistotu této víry. Se stejnou silou ducha u všech pěstujte jednotu s katolickou církví, mimo niž není spásy, a poslušnost k Petrovu stolci, na kterém jako na pevném základě spočívá budova našeho nejsvětějšího náboženství. Se stejnou stálostí dbejte, aby byly dodržovány nejsvětější zákony Církve, neboť zejména díky nim se utužují a vzkvétají ctnosti, náboženství a zbožnost.

Jelikož „je velkým skutkem zbožnosti odhalovat skrýše bezbožných a přemáhat v nich ďábla, kterému slouží“, zapřísaháme Vás tedy, abyste všemi prostředky věřícímu lidu odhalovali rozličné úskoky, podvody a omyly nepřátel, pilně ho odváděli od nakažlivých knih a vytrvale povzbuzovali, aby se stranil bezbožných sekt a sdružení jako hada a pozorně vyhýbal všemu, co odporuje neporušitelnosti víry, náboženství a mravů.

Proto nikdy neustávejte v hlásání evangelia, aby mohl křesťanský lid růst v poznání Boha a stával se každým dnem vzdělanějším v přikázáních křesťanského zákona, díky čemuž se může odvrátit od zlého, konat dobro a chodit po cestách Páně.

A vědouce, že jste vyslanci Krista, který o sobě pravil, že je tichý a pokorný srdcem, a který nepřišel povolat spravedlivé, nýbrž hříšníky, zanechav nám příklad k následování, pak najdete-li někoho, kdo se prohřešuje proti přikázáním a vzdaluje od cesty pravdy a spravedlnosti, nemeškejte ho v duchu otcovské mírnosti a shovívavosti napomenout, přesvědčit, pokárat, a to se vší dobrotou, trpělivostí a učením, neboť „často u těch, kteří vyžadují nápravy, dosáhneme více laskavostí nežli přísností, více povzbuzením nežli hrozbou, více láskou nežli silou“.

Pius IX.

Úryvek z encykliky Qui pluribus.
Přeložil Edmund Kříž.

Poznámka: Jedná se o neoficiální překlad, který má za účel přiblížit obsah dokumentu.

4 Komentáře k "Pius IX.: Qui pluribus"

  1. olga kralova | 1.4.2019 z 16:01 |

    prosím, příště jasně upřesněte -encyklika o vztahu rozumu a víry z 9.11.1846 K.

  2. Jaroslav | 2.4.2019 z 15:05 |

    Krásná čeština. Je v tomto překladu pana Kříže encyklika dostupná on-line celá?

  3. Bohužel, není.

    MRČ

  4. Tomáš Navrátil | 9.4.2019 z 12:00 |

    S velkým zájmem vytisknuto k poučení mne i mých bližních. Bohu dík alespoň za tento úryvek. Kdyby někdy vyšlo celé tiskem, budu vděčný za upozornění.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*