Vyhasnutí v nicotě východních náboženství. Rozhovor s Annou Madrelovou

Proč se dnes stále více lidí na kdysi křesťanském Západě přiklání k východním náboženstvím?

Myslím, že velkou roli zde hrají individuální pohnutky, ale můžeme přesto rozlišit několik hlavních důvodů, proč se lidé začínají o tyto věci zajímat. Jedním z nich je propagace východní spirituality v médiích a všudypřítomná kritika katolické církve. Zatímco televize vytrubuje o skandálech v Církvi, tak buddhismus je představován v kladném světle. Mladé lidi často přitahuje vše nové a neznámé. Jednou z příčin může být také zploštění mše svaté, ze které vymizel smysl pro posvátno. Nový ritus je hlučný a zaměřený na člověka. Lidé ale hledají ticho, vznešenost a tajemství. Proto se nechávají zlákat různými východními praktikami.

Může se v některých případech jednat o projev jakési vzpoury?

Ano, může to být projev vzpoury proti tradičním hodnotám. Buddhismus se na první pohled jeví jako náboženství bez autorit. Církevní učení je navíc těžší, více od člověka vyžaduje. V buddhismu není nic takového jako hřích, neexistuje svátost smíření. Někteří lidé dávají přednost východním náboženstvím, protože jsou podle nich prostě snazší a nekladou na ně zvláštní nároky.

Na Západě jsme často svědky idealizace východní spirituality. Guru jsou představováni jako nezištní duchovní vůdci, buddhističtí mniši jako mírumilovní a otevření přátelé lidstva, všude vládne mír a láska…

Máte pravdu, že východní spiritualita bývá na Západě představována v samých superlativech. Ve své knize Kościół katolicki wobec buddyzmu („Katolická církev vůči buddhismu“) jsem se snažila ukázat, že pojmy jako „láska“, „svoboda“ nebo „soucit“ mají pro buddhistu zcela jiný smysl než pro katolíka. To je dáno posledním cílem: křesťané chtějí z lásky k bližnímu jeho obrácení a věčný život v nebi, kdežto soucit v buddhismu vychází ze snahy, aby všechny duše dosáhly nirvány, tedy vyhasnutí osobnosti v nicotě.

Nakolik mohou být nebezpečné praktiky, které vycházejí z východních filosofických a náboženských tradic? Jde mi o různé diety, cvičení nebo léčitelské postupy.

Abychom na tu otázku odpověděli vyčerpávajícím způsobem, museli bychom prozkoumat každou takovou praktiku zvlášť. Ne všechny musejí mít negativní vliv na zdraví, ale pokud se jedná o postupy spojené s východními náboženstvími, tak největší nebezpečí spočívá v tom, že odvádějí člověka od pravé víry. Problémem tedy není často samotná praktika, ale přesvědčení, která s ní souvisejí. Členové některých katolických řeholních řádů také například nejedí maso, ale v tomto případě se jedná o oběť a druh pokání za hříchy, kdežto u buddhistů a vyznavačů hinduismu odmítání masa souvisí s vírou v převtělování.

Pokud jde o východní meditační techniky, tak na internetu i v tisku najdeme řadu článků, které je vychvalují. Teprve podrobnější rozbor problému odhaluje jejich možné nebezpečí. Po kurzech vipašjany [buddhistické meditační techniky] docházelo k případům sebevražd. Agnieszka Kozyrová [známá japanistka] popisuje psychické poruchy, které lze pozorovat po cvičeních vycházejících ze zen-buddhismu. Němečtí psychologové při zkoumání osob, které se věnovaly transcendentní meditaci, zaznamenali, že tyto praktiky měly negativní vliv na jejich rodinný život. Je třeba rovněž připomenout případy posedlosti, k nimž došlo následkem východních meditačních technik.

Vy sama jste byla dříve fascinovaná spiritualitou Východu. Jak k tomu došlo?

Moji známí a dokonce učitelé se zajímali o východní náboženství, proto jsem na střední a později na vysoké škole přečetla několik knih souvisejících s buddhismem. Potom jsem během pobytu ve Skotsku poznala několik lidí, kteří se k buddhismu přímo hlásili.

Pokud se nemýlím, tak jste dokonce byla v Indii. Pomohlo vám to lépe pochopit východní myšlení?

To, co jsem v Indii viděla, se lišilo od mých dřívějších představ o náboženstvích Východu. Během svého pobytu v Indii jsem se zajímala o různé praktiky související s východní spiritualitou. Vrcholem pak byla moje účast v obřadech vedených dalajlámou. Tehdy jsem si uvědomila, že tibetský buddhismus obsahuje ezoterické prvky. Právě díky této zkušenosti jsem začala hledět na buddhismus více kriticky. Při své další cestě na Východ, tentokrát do Thajska, jsem už vůči těmto náboženstvím měla větší odstup. Po návratu jsem cítila potřebu přečíst si na toto téma něco více a vyhledat méně známí publikace. Postupně jsem začala chápat velký rozdíl mezi katolickou vírou a východními náboženstvími.

Jak jste objevila katolickou tradici?

Nalezení katolické tradice bylo určitě velkou Boží milostí. Neměla jsem žádné známé, kteří by chodili na tradiční mši. Jelikož jsem se zajímala o filosofii a náboženství a východní spiritualita mě už přestala fascinovat, vrátila jsem se k četbě Písma svatého a katolických knih. Ale stále jsem nechodila do kostela. Pak jsem narazila na článek o tradiční liturgii a okamžitě jsem hledala, kde se v okolí slouží tradiční mše. A tak jsem našla…

Nemáme čas, abychom probrali všechny náboženské směry Východu, ale je možné najít něco, co mají společného?

Občas je mi vytýkáno, že přehlížím významné rozdíly mezi východními náboženstvími. Rozdíly jsou samozřejmě často značné, ale pokud se podíváme blíž na metafyzická východiska, tak se ukáže, že můžeme najít společný jmenovatel. Je to víra v převtělování a prvky gnostického myšlení, jako je například přesvědčení o zdánlivosti světa. Ve východních náboženstvích lze také najít prvky panteismu.

Rozdíl mezi katolickou vírou a východními náboženstvími tedy začíná už ve vnímání samé skutečnosti…

Ano, právě ve vnímání skutečnosti je patrný obrovský rozdíl mezi buddhismem a katolickou vírou. Srovnávala jsem díla sv. Tomáše Akvinského se spisy buddhistického myslitele Nágárdžuny, který žil v druhém století po Kristu. Sv. Tomáš a Nágárdžuna se diametrálně rozcházejí v každé otázce! Buddhistický myslitel odmítá pojetí substance, jsoucna a osoby a zásadu nerozpornosti, které jsou ve filosofii sv. Tomáše Akvinského klíčové. Umírněný realismus sv. Tomáše hlásá, že věci kolem nás skutečně existují a že skrze účinky můžeme poznat první příčinu, kterou je Bůh. Podle Nágárdžuny něco takového jako Stvořitel nebo stvoření neexistuje, žádné jsoucno nikdy neexistovalo, ani nebylo stvořeno. To, co vnímáme, je prý jenom zdáním.

Z čeho vycházejí mravní hodnoty východních náboženství, pokud neuznávají zjevení ani reálný objektivní řád?

Mluvit o mravnosti ve východních náboženstvích je složité. Pohnutkou k neubližování druhým je pro vyznavače východních náboženství zákon karmy, který souvisí s vírou v převtělování. Nízké činy, jako například vražda, neblaze ovlivňují další vtělení dotyčné osoby. Nicméně každé z následujících vtělení, které je odměnou nebo trestem, není trvalé. Ve východních náboženstvích není něco takového jako věčná spása nebo věčné zavržení. Buddhismus odmítá pojem osoby, čímž vzniká celá řada problémů mravní povahy. Jak můžeme hovořit o dobrých nebo zlých skutcích, když lidé, kteří je páchají, ve skutečnosti jako takoví neexistují? Buddhismus se tedy dostává do rozporu: na jednu stranu zdůrazňuje význam skutků, a na druhou stranu popírá jejich původce.

Co považujete za největší nebezpečí východní spirituality?

Největším nebezpečím je ztráta věčného života. Ve srovnání s tím případná ohrožení psychologického a tělesného rázu, která mohou být následkem používání různých východních meditačních technik, ustupují do pozadí.

Dnes můžeme ve jménu mezináboženského dialogu slyšet, že je třeba se otevřít a vzájemně obohacovat. Mohou buddhismus nebo hinduismus vůbec něčím katolicismus obohatit?

Tuto otázku si kladu i ve své knize a odpovídám na ni jednoznačně: katolík nejen nepotřebuje, ale neměl by se ani uchylovat k technikám, které nabízejí východní náboženství. Stejný názor zastává otec Verlinde, který se po mnoha letech praktikování východní meditace obrátil. Po svých záporných zkušenostech s buddhismem jsem byla překvapena, kolik katolíků, a zejména katolických duchovních se snaží míchat katolicismus s východní spiritualitou.

Jak kromě modlitby můžeme pomoci lidem, kteří se zapletli s nejrůznějšími falešnými východními náboženstvími, abychom je neodradili od katolické víry?

Především je nutné s nimi hovořit, ale způsobem, který by nevyvolával hádky. Občas může být užitečnější dát takovému člověku dobrou katolickou knihu z oblasti apologetiky než ho kritizovat. Ti, kteří se nechali zlákat náboženstvími Východu, jsou často inteligentní lidé hledající pravdu. Někdy místo kritiky stačí ukázat jim správný směr.

Otázky kladl Martin R. Čejka.

Ukázka z chystaného čísla Te Deum 2/2019.

Anna Mandrelová vystudovala filosofii na Jagellonské univerzitě. Je autorkou knih Kościół Katolicki wobec buddyzmu, Tomizm Garrigou-Lagrange’a wobec wizji filozoficznej Teilharda de Chardin a Duchowość i charakter Witolda Pileckiego. Publikovala mj. v časopisech Rocznik Tomistyczny, Pro Fide Rege et Lage, W Sieci Historii nebo Magna Polonia.

19 Komentářů k "Vyhasnutí v nicotě východních náboženství. Rozhovor s Annou Madrelovou"

  1. „žádné jsoucno nikdy neexistovalo, ani nebylo stvořeno. To, co vnímáme, je prý jenom zdáním“ – to se táhne od asijské nicoty a komunistické strany až po poslední potratové zařízení, drogové vytržení či západní budhizující nebo ideologizující katolický klášter. V úhrnu jde o fascinaci takřka bezezbytku pohlcující rozum dnešního člověka.

  2. Pavel | 1.6.2019 z 13:39 |

    “ Kdo se nedá přemoci pravdou, bude přemožen omylem“.
    sv. Augustin

  3. Volba | 2.6.2019 z 12:33 |

    Ztráta věčného života je v řetězu příčin a následků druhořadá. Primární příčinou je zmarnění rozumu. Proč k němu došlo a dochází? Kvůli faktům. Vypětí rozumového úsilí Západu se nepromítlo do činnosti katolické církve. Církev stále ustupovala. Jen v R.-U.: nebylo to jen povolení ateistické školy, rozvodů, ale sám katolický mocnář schválil napadení Srbska, čímž začala 1. sv. válka. Církev stále oslabovala, neměla sílu porazit nacionální socialismus. Tento proces destrukce rozumu byl kodifikován na koncilu. Co jiného je ekumenismus než pomatenost? Co jiného je náboženská svoboda než pomatenost? Útěk od západního rozumu vede mnohé hledat smysl na Východě. Neboť rozum spoludefinuje člověka a fakta působí zmarnění západního rozumu. Proces zmarnění rozumu pokračuje dodnes: pomatenost ohledně migrantů, pomatenost dokonce ohledně přirozenosti člověka. Paní autorka se chce vzepřít, nechci podceňovat její úsilí, našla si cestu sepisování knih, správnost této volby ukáže čas, sám její volbu neposuzuji.

  4. Vladimír | 2.6.2019 z 18:49 |

    Kdyby to jen bylo tak jednoduché …. Sám patřím ke katolíkům, kteří „opsali kruh“ a prošli etapou východní spirituality, zejména (zen) buddhismu, aby se pak navrátili ke katolicismu. Osobně to považuji za prohloubení a upevnění mého spočinutí v křesťanstvi. Nicméně se cítím blíže k Bohu v tichu osobní modlitby při sezení s (opravdovým) buddhistou než mezi dvěma rozhádanými katolíky – tradičním a „moderním“. Aby bylo možno pochopit opravdové rozdíly či shody mezi západní a východní spiritualitou, je třeba prožít (nikoli jen přečíst!!) to, o čem píší největší křesťanští mystikové, např. Terezie z Avily a zejména Sv. Jan z Kříže, třeba v pojednání o Temné noci duše. Na úrovni filosofie či teologie jde jen o diskuse „slovy o slovech“, což jsou jen symboly. Skutečnost jim nepropůjčuje logická argumentace ale osobní prožitek. Podobně jako poznání a pochopení „co je to láska“ se nedobereme jakkoli chytrou disputací ale jen osobním prožitkem.
    Snad ještě poznámku k pojmům „nicota“, což je hrubě nepřesný překlad z buddhismu, nebo „hmota je jen vibrace“ (indická jóga). Stůl je jak reálný na úrovni vnímání člověka, který na něj pokládá ruku, tak nereálný, na úrovni fyziky, v níž je jen souhrnem atomů a částic v téměř prázdném prostoru (vakuu), vyplněném kvantovými fluktuacemi energie.
    To, co činí křesťanství a Ježíše jedinečným, je jeho zpráva o milujícím Bohu, jemuž smíme říkat Otče, a jeho osobní Oběť jako projev této svrchované lásky. To jedinečné na křesťanství je láska, která je vyšší než soucit se stvořenými bytostmi (východní pojetí). Láska, které se tak zoufale nedostává svářícím se křesťanům. Právě proto lidé hledají jinde to, co nenacházejí doma. Není to jejich vina ale naše. A samozřejmě si idealizují učení dostatečně vzdálená, aby nebyla vidět skutečnost, že tam jsou také jen lidé a jejich spory, daleko od ideálu jejich učení.

  5. David | 8.6.2019 z 13:48 |

    A není to náhodou, pane Volbo tak, že Západ v době osvícenství odmítl Věčný život, adoroval rozum, přesněji řečeno „rozumářství“. A protože rozum bez víry nenaplňuje, začal hledat smysl u východních náboženství, ale tam je stejně nenalezne.

  6. Tomáš Navrátil | 10.6.2019 z 6:47 |

    ad Volba: Je ovšem třeba nezapomínat na fakt z Fatimy, kde Panna Maria předpověděla obě světové války, pokud nebude Rusko zasvěceno Jejímu Neposkvrněnému Srdci. Tehdejší hiearchie nebyla schopná pochopit Její poselství, které šlo přes malé děti. A důsledky této neschopnosti prožíváme dodnes. Vždyť co jiného je současná politika, když ne „Ruský blud, který obletěl celou zemi“…?

  7. Ad Vladimír: V kratičkém rozhovoru nelze samozřejmě zevrubně probrat otázku nicoty z pohledu buddhismu. Autorka tomu věnovala delší pojednání, které vyšlo v Roczniku Tomistycznym: http://bazhum.muzhp.pl/media//files/Rocznik_Tomistyczny/Rocznik_Tomistyczny-r2015-t4/Rocznik_Tomistyczny-r2015-t4-s215-238/Rocznik_Tomistyczny-r2015-t4-s215-238.pdf

    MRČ

  8. @Vladimír
    Budhismus hlavně nemá žádný vztah ke Kristu a tím je budhista neprodyšně a zcela bezvýchodně uzavřen v tomto světě, byť by třeba i hovořil o stvořených bytostech, vibracích, soucitu, atd. Označovat slova za pouhé symboly a tím i teologii beze zbytku označit za symbolickou gymnastiku a volat po nutnosti osobního prožitku na tom nic nemůže změnit. Navíc je to i scestné: v Novém zákoně máme zaznamenáno, jak se po seslání Ducha po Kristově nanebevstoupení dokázali dorozumět lidé různých jazyků. Zcela jednoznačně se zde ukazuje k budoucímu překonání babylonského zmatení, ne k absolutně bezvztažné symboličnosti slov. Stůl skutečně existuje a my jsme schopni i naším narušeným jazykem, byť s obtížemi, toto výjádřit – a na území (nyní již pouze zbytkového) křesťanského realismu dospět až k fyzikální teorii. A co se týče osobního prožitku, tam by se muselo vzít v úvahu varování sv. Pavla před pokoušením se zmocnit Boha prožitkem. Sv. Pavel doporučuje namísto prožitku kříž. Nepochybně věděl proč.

    Píšete „to jedinečné na křesťanství je láska“. S ohledem na budhismus by ale bylo lepší říci, že to jedinečné na křesťanství je, že se Slovo stalo tělem. A nebo též již zmíněná realita kříže. Tohle nikde v Asii není, ani náznakově.

    V úhrnu se spíš myslím, že říkáte-li „prohloubení a upevnění mého spočinutí v křesťanstvi“, tak si musíte sám pro sebe vzít konrétní části křesťanství (např. jak se díky Neposkvrněnému početí klade tělo nad stvořené čistě duchovní bytosti) a změřit, zda se skutečně jedná o prohloubení, nebo o výprodej křesťanství.

  9. Vladimír | 19.6.2019 z 7:54 |

    @ jl Děkuji za komentář. Jen poznámky:
    – Obrácení Sv. Pavla bylo důsledkem radikálního prožitku. Dokud byl duchovně na úrovni slov, tak křesťany vraždil.
    – samozřejmě nebojuji proti slovům, poukazuji pouze na jejich principální omezení a na to, že útěk zejména mladých lidí od křesťanství k východní spiritualitě je útěk od přemíry slov k hledání prožitku. Stejně jako láska je prožitek a nikoli sebelepší kniha o ní
    – tento prožitek je v hluboké formě v křesťanství od samého počátku přítomen v příkladech života mystiků. Proč to neumíme hledajícím zprostředkovat?
    – prakticky veškeré řehole vznikly v touze dostat se pod úroveň slov k prožitku blízkosti Krista
    – svrchovaným prožitkem křesťanské mystiky je Eucharistie.

  10. ddddd | 19.6.2019 z 8:54 |

    Ad Volba, Vladimír, David:
    Nevím, zda má cenu se psát s komentáři, kolik lidí si je přečte?
    Ano, je pravda, že osvícenství bylo věkem rozumu. Ohledně pozemských věcí to pokračovalo až do nedávna, poznání lze ověřit fakty. To bylo to západní vzepětí rozumu. Ovšem ohledně věcí nebeských je tu háček. Nelze ověřovat fakty. A hlavně: rozum bez víry na to nemá, rozum k tomu musí být osvícen vírou. Jinak se dochází k nesmyslům. A docházelo se. Takže Církev místo aby takto zkoumala věci nebeské, vidouce ty nesmysly racionalistů, stále více utíkala od rozumu. A to Volba popsal tak, že to zmarnění rozumu sahá až dodnes. Pokusili se např. zpracovat téma ekumenismu. No, to je taková pomatenost, že je jasné, že to zpracování proběhlo sice rozumově, ale nikoliv s osvícením vírou. Co teď? Ano, rozum máme, uvažujeme ohledně restitucí a jiných věcí pozemských (ale i ohledně restitucí nás fakta již brzy vyvedou z omylu, pozemského), ale ohledně věcí nebeských sází se na prožitek, zkušenost (Vladimír), rozumem bez osvícení vírou nelze vyvráti ani ten buddhismus. Takže ano, ohledně věcí nebeských teď vládne zmarnění rozumu. A zkušenost, prožitek? Netřeba se k tomu utíkat, netřeba touto cestou projít, procházet, rozumem osvíceným vírou lze dokonale pochopit, oč tam jde.
    Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Osvícenský racionalismus byl ohledně věcí nebeských zlý, ale dává nám poznat, co mu chybělo (víra) a hlavně, dává nám poznat, že kvůli jeho zlu je dnešní odmítnutí rozumu ve věcech nebeských klasickým příkladem vylití vaničky i s dítětem. Dnešní zmarnění rozumu, koncilová kodifikace pomateností, je sice zlá, ale dává nám poznat, že bez rozumu jsme namydlení a klouzáme mezi třeba tím buddhismem a křesťanstvím, bez cíle. Nakonec i to protestantství je rozumová pomatenost bez osvícení vírou. To, že někdo vzývá Boha, dokonce i když vzývá Ježíše, vůbec nedosvědčuje, že má víru. Proto už 1. vatikán jasně víru definoval a proto víme, že víra není pouhé vzdychání, jak je dnes mnohdy domníváno.

  11. Jaromír | 22.6.2019 z 16:41 |

    … na tomto webu se musí komentáře předem schvalovat ?

  12. Ad Jaromír: Ano. Je to nutné vzhledem k intelektuální úrovni části lidstva.

    Martin R. Čejka

  13. Vladimír | 29.6.2019 z 17:30 |

    ad ddddd:
    Už jen poslední poznámku, dovolíte-li(Hodie). Jádrem vašeho příspěvku je rozum osvícený vírou. To ale není nic jiného, než rozum, který prošel osvícením = zážehem = prožitkem víry. Vzdychání ani rozumová ekvilibristika k němu opravdu nevedou. S čímž by, mimo jiné, souhlasil i každý budhista :-). Ale ani čtení bible od začátku do konce a zpět nezažehne víru, nepřijde-li Dar, pohnutí srdce, jako odpověď na jeho touhu. Odtud rčení, že víra je vlitá milost. Netřeba se k tomu utíkat. Nelze tím ale neprojít neboť neexistuje cesta, která by neměla začátek. I vaše víra měla jistě okamžik, kdy jste poprvé pocítil, že modlitba nejsou jen slova do prázdna. Kdy se vaše víra proměnila v důvěru. Přeji vám vše dobré a děkuji za názor.

  14. @Vladimír

    Podle mě je to jen takové žonglování. Říct, že sv. Pavel byl na úrovni slov a poté prošel radikálním prožitkem… To je jako neříct nic. Nebo přesněji: takhle dnes na půdě křesťanství operuje New Age, které dokáže postavit vedle sebe třeba sv. Pavla a Buddhu. Protože i ten Buddha, dokud byl coby ne-Buddha na úrovni slov, držel dejme tomu diety případně chodil po čtyřech jako pes a občas štěknul. A poté prošel u jedné říčky radikálním prožitkem…

    Jeví se to spíš jako bezvýchodná situace padlého člověka. Nebo přesněji: hegelovská dialektika v náboženské projekci – švédský stůl „zjevení“ jednoho světa. Zde může přijít pomoc jen zvenčí, od Někoho mimo svět kosmu, nám přesto přístupného – tělesně přítomného v Eucharistii.

    Ostatně i ten dnešní důraz na mystiku je spíš projevem krize, než řešení. Co se naopak nedostává je elementární katecheze, dobré kázání, nepřekroucená liturgie. Od tohoto nedostatku – můžeme to nazvat i „přemírou slov“, ale opět tím příliš neřekneme – se dnes chodí „hledat“ po celé říši postmoderní virtual relity, vč. zenových podušek.

  15. Marie Tejklová | 1.7.2019 z 18:38 |

    V komentářích k tomuto článku se objevují omyly – fatální – ohledně vztahu rozumu a víry (např. osvícenství bylo věkem rozumu, racionalismus rovná se rozum, došlo k odklonu od víry k rozumu, dnešní zmarnění rozumu, rozum musí být osvícen vírou nebo nějakým prožitkem). Ve skutečnosti osvícenství zpochybnilo pravdu, a proto došlo k ústupu od metafyziky, příklonu k empirismu a postupně se dospělo až k dnešnímu relativismu a subjektivismu; dnes jsme svědky toho, že víra nepodepřená rozumem se rozkládá. Víra vyžaduje ochotu přijmout určitá dogmata; rozum ale vyžaduje ochotu zpochybnit vše, jinak nejde o kritické myšlení. Dokud si toto nepřiznáme, dnešní krize v Církvi nemůže skončit.

  16. dddd | 1.7.2019 z 19:40 |

    ad Vladimír: Nerozumíme si ohledne pojmu víra; Vaše pojetí mě nezajímá, moje pojetí je to, které definoval 1. vatikánský koncil. Tím diskuse nás dvou končí.

  17. Pavel | 2.7.2019 z 8:27 |

    Ad Vladimír: Snad jen pro upřesnění, fyzicky sv. Pavel před svým obrácením nikoho nevraždil.

  18. Jan Novák | 2.7.2019 z 18:57 |

    Pane šéfredaktore, kdybyste vládl v nějaké zemi, měli by tam ateisté přístup k vyššímu vzdělání, volební právo atd? V jednom komentáři jsem si přečetl kritiku ateistických škol, tak bych rád věděl, co se s lidmi jako já stane, až jednoho krásného dne ovládnou tradiční katolíci tuto zemi.

  19. Ad Jan Novák: Vyšší školy by neměly být vůbec státní. (Toto však nevychází z katolické víry, nýbrž mého politického přesvědčení.) Otázka, kdo bude na školu přijímán, je v tomto záležitostí školy samé, nikoliv státu, tj. není důvod, aby stát komukoliv v dostupu k vyššímu vzdělání bránil. Pokud jde o volební právo, tak, odhlédneme-li od toho, zda jeho všeobecnost jako taková je moudrá, opět nevidím důvod ateisty vylučovat. Předpokládám ovšem jiný systém než je stranický parlamentarismus.

    Jedná se pochopitelně o moje soukromé názory, neboť nejsem žádným mluvčím „tradičních katolíků“ a pohled katolíků se v těchto světských záležitostech může lišit. Předpokládám, že to průměrně inteligentní člověk pochopí. A možná byste své otázky ani nepoložil, kdybyste se nejprve nad jejich smysluplností zamyslel.

    MRČ

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*