Ve světě amazonských duchů

Plánovaná panamazonská synoda, která proběhne letos v Římě od 6. do 27. října, vzbuzuje nemalé obavy. Důvodem jsou nejen vyjádření některých jejích iniciátorů, ale především dokument Instrumentum laboris, z něhož mají synodní práce vycházet.

Třebaže se většina pozornosti médií soustřeďuje na možné prosazení, prozatím místní, ženatých kněží, případně „svěcení“ jáhenek, tak pracovní dokument panamazonské synody má ještě další rozměr, který je z filozofického a teologického pohledu snad ještě znepokojivější. Nacházejí se v něm totiž formulace, které se nesou v panteistickém duchu a připomínají jazyk hnutí New Age. Ačkoli lze těžko stanovit ucelenou nauku tohoto synkretického duchovního směru, tak jeho zásadní myšlenkou, vycházející z východních náboženství, je, že celý vesmír představuje bytostnou jednotu a že člověk musí objevit božství, které je v něm samém ukryto.

V Instrumentum laboris čteme, že v případě „dobrého života“, jak jej chápou domorodci a který je kladen za vzor, „jde o život v ‚harmonii se sebou samým, přírodou, lidskými bytostmi a nejvyšší bytostí, neboť v celém vesmíru probíhá vzájemné sdílení (intercomunicazione), z něhož nikdo nikoho nevylučuje ani není vylučován, přičemž (ze sdílení) mezi námi všemi se může zrodit projekt plného života‘“ (12). „Takové pojetí života se vyznačuje spojitostí a souladem vztahů mezi vodou, územím a přírodou, komunitním životem a kulturou, Bohem a nejrůznějšími duchovními silami“ (13).

V paragrafu 17 nacházíme zarážející citát z prohlášení domorodců: „My, původní obyvatelé Guaviare (Kolumbie), jsme součástí přírody, jsme totiž vodou, vzduchem, zemí a životním prostředním stvořeným Bohem. Proto žádáme, aby skončilo týrání a vyhlazování ‚Matky Země‘. Země má krev a krvácí, nadnárodní společnosti přeťaly žíly naší ‚Matce Zemi‘.“

Vidíme, že Země je v tomto pohanské chápání představována jako bytost na způsob řecké bohyně Gaii, v níž jsou jednotlivé prvky navzájem propojeny a tvoří její „organismus“. Podobné myšlení vnesl svého času do katolického prostředí francouzský jezuita Pierre Teilhard de Chardin, který hovořil o „Duchu Země“ a ve vtělení spatřoval spojení Kristova mystického těla s celým vesmírem. Podle něj je celý vesmír nabitý duševními silami a každá částice obsahuje zárodečnou duši, přičemž buňkou vesmíru je vesmír sám. Navíc všechny živé bytosti ovlivňují své okolí, a to i v tom nejširším možném měřítku. V Chardinových pseudovědeckých teoriích nacházíme obdobu animismu, tedy názoru, že vše má duši, včetně neživých věcí, skloubenou s panteismem, v němž tyto duše tvoří součást „Ducha“ světa. Oboje přesvědčení se vyskytuje v různých podobách v pohanských náboženstvích.

Instrumentum laboris popisuje v kladném světle rovněž pohanské praktiky: „Život amazonských společenství, která ještě nejsou ovlivněna západní civilizací, se odráží v náboženských přesvědčeních a rituálech týkajících se působení duchů, božstva vzývaného pod mnoha jmény, které jsou prováděny společně s územím a na území, společně s přírodou a v přírodě. Tento pohled na svět je zachycen v ‚mantře‘ Františka ‚všechno je propojeno‘“ (25).

V souvislosti s Františkovými slovy je jistě výmluvné použití v církevním dokumentu slova „mantra“, byť v uvozovkách, tedy pojmu, který je převzat z východních pohanských náboženství.

O „duchách“ v animistickém pojetí se hovoří také v paragrafu 75 týkajícího se „rodin v Amazonii: „Kosmický rozměr zkušenosti (cosmovivencia) pulzuje v rodinách… Krátce řečeno, rodina je místem, kde se člověk učí žít v souladu: mezi národy, mezi pokoleními, s přírodou, v dialogu s duchy.“

Zarážející je, že všechny výše uvedené popisy jsou předkládány bez jakéhokoliv kritického rozboru daných jevů, ba naopak, z jejich celkového vyznění lze soudit, že se jedná o věci kladné.

Jakkoli je při misijní činnosti možné či dokonce vhodné zohlednit určité dobré prvky, které se v té či oné kultuře nacházejí, a z nich při evangelizaci vycházet, tak v Instrumentum laboris máme co do činění s nadšeným vynášením celého pohanského primitivního způsobu života a vydáváním ho za jakýsi všeobecný vzor.

Amazonie a další „domorodá či komunitní území“ jsou v dokumentu označována za „epifanická místa [tj. místa Božího zjevení], kde se projevuje zachování života a moudrost pro planetu“ (19). Panamazonská synoda se tak stává „velkou příležitostí pro Církev, aby objevila vtělenou a aktivní přítomnost Boha: v nanejvýš různorodých projevech stvoření; ve spiritualitě původních národů“ (33).

Je-li Amazonie místem Božího zjevení, pak je třeba jejímu „hlasu“ naslouchat. Jak to s neskrývaným rousseauovským obdivem pro „ušlechtilého divocha“ vyjádřil arcibiskup perského Huancaya kardinál Pedro Barreto Jimeno SJ: „Viděl jsem u Indiánů velkou péči o vodu a živočichy. Ohromil mě jejich smysl pro komunitu, aniž by potřebovali policii. Překvapila mě také jejich prostota. Indiáni žijí pro přítomný den, nedělají žádné plány, dokonce ani na další týden. Další věcí je jejich rovnostářský přístup. Nejsou zde žádné rozdíly. Mnoho jsem se od nich naučil a dále se učím. Jejich kultura, jejich moudrost svědčily o transcendenci, jakou je pro mne Bůh… Jsou to Indiáni, od nichž se musíme mnohému učit.“ A dodává: „Musíme rozhodně zahájit reformu církve. Buď teď, nebo nikdy!“

P. T.

4 Komentáře k "Ve světě amazonských duchů"

  1. Pánové Marx, Bergolio a další poněkud zapomínají, že ten, kdo církev založil, žije v ní a určuje, jaký je její život a v co církev věří, byl a je Ježíš Kristus. Než začnou hovořit o tom, co církev je a jaká by měla být, musejí se sami naučit naslouchat a být poslušni tomu, co uslyší. Oni mají být hlasem Krista a ne vlastního pomýleného rozumu.

  2. Ondřej Karták | 18.9.2019 z 18:04 |

    Již trockistický konspirátor Christian Jurjevič Rakovskij přiznává, že hlavním cílem komunistické revoluce je zničení toho, co v křesŤanstcvu ještě zbývá s tím, že New York o světový komunismus usiluje více než tehdejší Moskva (v roce 1938). Zřejmě si však těžko ve svém rudém zélótství dovedl představit, že o zničení křesťanství bude neméně usilovat miláček Leonarda Boffa papež František a jeho suita. Jeho předchůdci ohřívali žábu (dezorientované katolíky všech stavů) dostatečně dlouho na to, aby ji (je) mohl nyní dorazit. Ale protože „jejich“ metoda je dialektická, domnívám se, že Instrumentu laboris jako tezi postaví do opozice koncilně konservativnější antitezi a výsledek bude podoben dortu, který uvařili pejsek s kočičkou. Nebude to poživatelné, ale koncilní konservativci zajásají, že nedošlo k nejhoršímu. Dokonce je možné, že úlohu „konservativce“, který to bude mírnit bude hrát sám František, aby pak byl pochválen takovými „tradicionalisty“, jako je biskup Schneider.

  3. Lucie Cekotová | 18.9.2019 z 18:23 |

    Aneb, jak na ignatiushisconclave komentuje P. Kirk, Jean-Jacques Rousseau a jeho „ušlechtilý divoch“ stále žijí! Dnes naneštěstí v samém srdci Církve.

  4. Pavel | 21.9.2019 z 17:54 |

    Snad jenom přidám citát svatého apoštola Pavla ( Ef 6, 12):

    „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento svět tmy, proti nadzemským duchům zla“.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*