Hamish Fraser: Kristova královská vláda

Svatý rok 1925

Svátek Kristovy královské vlády byl zaveden před padesáti lety[1], když se papež Pius XI. rozhodl, že nejlepším způsobem, jak zakončit svatý rok 1925, bude „zavést do církevní liturgie zvláštní svátek Pána našeho Ježíše Krista Krále“[2].

V souvislosti se zavedením tohoto svátku papež Pius XI. prohlásil, že se tím chce „poskytnouti nejúčinnější lék proti moru, který zachvátil lidskou společnost“, přičemž „morem nazýváme tak zvaný laicismus naší doby, jeho nesprávné nauky a jeho zhoubné snahy“.

A dále vysvětluje: „Tento mor laicismu nedozrál za jediný den, nýbrž už dlouho byl skryt v nitru států.“

Popírání Kristovy vlády

„Začalo se popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi národy; upíralo se Církvi právo, které jí dal Kristus, totiž právo učiti všechny národy, dávati zákony, řídit národy, které má Církev přivést k věčné blaženosti. Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo přirovnávat k nepravým náboženstvím a začalo se klást zcela nejapně na touž úroveň. Pak byla Církev podřizována státní moci a vydávána takřka libovůli vladařů a státních úřadů.“

Právě proto, vysvětluje papež, je „lidská společnost rozvrácena a řítí se do záhuby“. Vyjadřuje však naději, že díky svátku Krista Krále si „lidská společnost pospíší vrátit se šťastně k nejmilejšímu Spasiteli. Úlohou katolíků by ovšem bylo připravovat a urychlit tento návrat svou horlivou činností“.

Povinnost vlád

Ještě před závěrem encykliky dává zcela jasně najevo, co míní slovy, že se společnost vrátí ke Kristu. „Státům pak tato oslava svátku […] bude připomínat, že jako soukromé osoby, tak i státní úřady a vládnoucí osoby jsou vázány povinností veřejně Krista uctívat a být ho poslušny.“[3]

„Bude jim připomínat poslední soud, při kterém Kristus přísně pomstí bezpráví, které mu bylo způsobeno, když byl nejen vyhoštěn ze státního života, nýbrž také když byl opovržlivě stavěn stranou a nechán bez povšimnutí. Neboť jeho královská důstojnost vyžaduje, aby celý státní život byl zařízen podle Božích přikázání a křesťanských zásad, a to jak v zákonodárství, tak v soudnictví a tak i ve výchově mládeže podle zdravé nauky a neporušené mravnosti.“

Sociální modernismus

Jak jsme už ukázali[4], celý pontifikát papeže Pia XI. byl zaměřen na boj proti sociálnímu modernismu (tj. omylům těch katolíků, kteří sice nezpochybňují církevní nauku ve věcech víry a mravů, ale ve společenské oblasti upřednostňují ideologii vycházející z myšlenek Adama Smitha[5] či Karla Marxe před sociální naukou papežského magisteria). Zavedením svátku Krista Krále dal papež zcela jasně najevo, že jeho záměrem je přivést tyto katolíky zpět, aby byli Kristu ve všem poslušni.

Proto v Quas primas dále píše:

Veškerá moc na nebi i na zemi

„Jestliže byla Kristu Pánu dána veškerá moc na nebi i na zemi, jestliže lidé, vykoupení jeho předrahou krví, jsou poddáni jeho vládě z jakéhosi nového právního důvodu, jestliže se konečně tato moc vztahuje na celou lidskou přirozenost, pak je nám jasné, že v nás není žádná schopnost, která by byla vyňata z Kristovy vlády.“

Kristus musí vládnout v rozumu člověka, […] ve vůli, […] v srdci, v těle a v jeho údech […] jakožto nástrojích spravedlnosti Bohu.

Ústřední myšlenka pontifikátu Pia XI.

Právě proto, že Pius XI. viděl v Kristově královské vládě spolehlivý lék na sociální modernismus, stala se Kristova královská vláda hlavní myšlenkou celého jeho pontifikátu, Jeho papežské moto bylo „Mír Kristův v království Kristově“ a jeho první encyklika Ubi arcano Dei se věnovala právě tomuto tématu.

Všechny další encykliky, včetně Quadragesimo anno, Divini Redemptoris (o bezbožném komunismu) a Mit brennender sorge (o německém národním socialismu) by nebyly nutné, jen kdyby nebyla encyklika Quas primas zcela přehlížena, a to zejména katolickými národy a duchovenstvem.

Bylo nebylo

Quas primas je podle všeho jednou z největších „neudálostí“ v dějinách Církve. Například ve sbírce The Papal Encyclicals in Their Historical Context[6] („Papežské encykliky v jejich historických souvislostech“), sestavené Annou Fremantleovou, není encyklika Quas primas zmíněna ani v seznamu, natož zveřejněna. Toto „opomenutí“ je bezpochyby vysvětleno v předmluvě, kde dotyčná editorka píše, že vybrala pouze ty dokumenty, „které ovlivnily svou dobu nebo celé dějiny“.[7]

Netečnost biskupů

Je zbytečné říkat, že toto naprosté přehlížení encykliky Quas primas by nebylo možné bez tichého souhlasu většiny biskupů. Místo toho, aby pevně požadovali přizpůsobení státu „Božím přikázáním a křesťanským zásadám“, raději zlehčovali různé případy nepřijatelného překrucování církevní nauky a snažili se za každou cenu vyhnout střetu s „císařem“, zejména v citlivé oblasti vztahů mezi Církví a státem. Tato opatrnost vedla až k netečnosti: bylo jim jedno, jestli se v seminářích a dalších vzdělávacích zařízeních klade patřičný důraz na nauku o společenské vládě Krista Krále, nebo zda je zcela opomíjena.

Integrální humanismus

Za takovýchto okolností bylo jen přirozené, že nacházeli zalíbení v nových myšlenkách tzv. integrálního humanismu, s nímž přišel Jacques Maritain. Maritain sice blahosklonně připouštěl, že středověké pojetí společenské vlády Krista Krále bylo do jisté míry oprávněné v době, kdy platilo „služba Bohu na prvním místě“[8] a kdy společnost uznávala svrchovanou vládu našeho Spasitele Ježíše Krista, avšak prohlašoval, že se jedná o zcela zastaralý přístup, který neodpovídá podmínkám „moderního světa“.

Integrální humanismus byl pro církevní představitele v jejich úzkostné snaze uchlácholit „císaře“ vítanou myšlenkou, a proto byl přijat.

Posouzení „integrálního humanismu“

Hubert Le Caron v Le Courrier de Rome z 15. října 1975 napsal:

„Maritainův ,integrální humanismus‘ […] je všeobecným bratrstvím lidí dobré vůle, kteří vyznávají rozdílná náboženství, případně žádné (dokonce i těch, co popírají myšlenku Stvořitele). Právě v tomto bratrství má Církev uplatňovat svůj vliv, aniž by jej vnucovala či požadovala, aby byla uznána za jedinou pravou Církev. Tmelem zmíněného bratrství je ctnost konání dobra a porozumění založené na úctě k lidské důstojnosti.“

A dále pokračuje:

„Takováto myšlenka všeobecného bratrství není ani původní, natož nová, prosazovali ji filosofové osmnáctého století a revolucionáři roku 1789. Zalíbení v ní našli svobodní zednáři, a dokonce i marxisté.“

Úloha Církve

„Čím se liší Maritainův ,integrální humanismus‘, je úloha, kterou v tomto ,všeobecném bratrství‘ přisuzuje Církvi. Ta má být ,inspirátorkou‘ nebo ,velkou sestrou‘. ,Velká sestra‘ si ale nemá získávat náklonnost ,malého bratra‘ svou neústupností ani autoritářstvím. Musí vědět, jak učinit náboženství přijatelným. A aby byly pravdy víry a morálky přijatelné, mělo by křesťanství být spíše praktické než dogmatické.“[9]

Protikřesťanský pohled

V důsledku toho, zatímco Pius XI. po vzoru svých předchůdců trval na tom, že úlohou duchovních i laiků je, aby svět přijal křesťanský pohled a smýšlel v duchu učení Církve, tak „integrální humanismus“, který oprávněně vycházel z názoru, že nelze smířit katolickou víru s revolucí, naopak prosazoval, aby se na věc nahlíželo z protikřesťanského světského pohledu a bez váhání přijal východiska, na kterých dříve trvali nepřátelé Církve, jakobíni, svobodní zednáři, marxisté atp.

Dychtivé očekávání

„Integrální humanismus“ spatřil poprvé světlo světa v podobě šesti přednášek, které měl Maritain v srpnu 1934 na univerzitě v Santanderu. Třebaže autor encykliky Quas primas stále ještě v té době spravoval Církev, byl „integrální humanismus“ využit jako prostředek k odsunutí nauky o Kristu Králi do limba věcí, na které je lépe zapomenout. Jistý pokrokový teolog, kterému tehdy nebylo ani čtyřicet let, jménem Giovanni Battista Montini, tedy budoucí papež Pavel VI., byl Maritainem natolik nadšen, že se osobně zasadil o to, aby byla jeho kniha Integrální humanismus přeložena do italštiny.

Vytváření shody

Jelikož většina biskupů nemínila nějak zvlášť trvat na věrnosti pravému papežskému učení ohledně Kristovy královské vlády nad společností, mohl se Maritain (nikoli starý Maritain, velikán tomistické filosofie, nýbrž nový Maritain, guru „integrálního humanismu“) stát učitelem profesorů v seminářích, teologů a intelektuálů obecně, tj. všech, kteří utvářeli katolické veřejné mínění a „všeobecnou“ shodu.

Integrálně humanistický koncil

Dokud vládl papež Pius XII., nebyl „integrální humanismus“ ničím jiným než pouze široce rozšířeným názorem intelektuálů. Teprve poté, co se papež Jan XXIII. rozhodl svolat koncil, byl „integrální humanismus“ použit jako nástroj, s jehož pomocí měly být dobyty vrcholky na církevní mapě. A když papež Jan XXIII. zemřel a na Petrův stolec usedl významný Maritainův žák, neztráceli stoupenci „integrálního humanismu“ čas a ihned jej začali prosazovat jako nějaké nové dogma, a s ním i patřičnou novou teologii, novou katechezi, dokonce i novou liturgii, které měly vyjadřovat nové pokoncilní integrálně humanistické náboženství.

Nelogický „integrální humanista“

Papež Pavel VI. byl věrným Maritainovým žákem. A to do té míry, že když čteme proslovy tohoto papeže na společensko-politická témata, tak se nám zdá, jako bychom četli samotného Maritaina. Ale papež Pavel VI., stejně jako Maritain, odmítá přijmout konečné důsledky a logické závěry „integrálního humanismu“.

Jelikož „integrální humanismus“ odmítá Kristovu královskou vládu nad společností, čímž nepřímo tvrdí, že Kristovo království nezahrnuje lidskou společnost, a zároveň, že Kristus není vševládný, tak představuje skryté popření božství Ježíše Krista a nutně vede k případné změně katolické víry, z níž se stává pouhý „klíč“ k naturalismu. Přesně takovýmto směrem se ubírají ti nejdůslednější stoupenci „integrálního humanismu“.

Nicméně papež Pavel VI., ostatně jako sám Maritain, nebyl logickým „integrálním humanistou“. Třebaže se sociální názory Pavla VI. zcela liší od učení jeho předchůdců, což nelze zpochybnit, tak má Petrovu víru. Tím se vysvětluje, proč koncil dohnal Maritaina k sepsání Le paysan de la Garonne[10] a papež Pavel VI. považoval za nutné vydat Mysterium fidei[11], Credo[12], Humanae vitae atp.

Drama současného pontifikátu

Celé drama současného pontifikátu spočívá v tom, že ačkoli má papež Pavel VI. Petrovu víru, a proto zavrhuje konečné závěry „integrálního humanismu“, tak z bezpočtu papežových společensko-politických projevů je patrné, že stále vyznává jeho hlavní myšlenky. To se projevuje odmítáním Kristovy královské vlády nad společností jakožto něčeho, co už nemá v moderním světě místo.

Z toho důvodu zažívá papež Pavel VI. nepřetržitý vnitřní boj. Proto je neustále na kordy s těmi, které sám do církevních úřadů dosadil. Ti, ačkoli jsou stejně jako on nadšenými „integrálními humanisty“, nemají na rozdíl od papeže Pavla VI. zábrany dovést „integrální humanismus“ do jeho konečných důsledků.

Pohled na koncil

I když se na vše, co se stalo od II. vatikánského koncilu, díváme ze správného pohledu, musíme si uvědomit, že „integrální humanismus“, jeho nová teologie, nová katecheze a nová liturgie jsou jen logickými a nevyhnutelnými důsledky popření Kristovy královské vlády nad společností.

Církevní představitelé, kteří už neuznávají vládu Krista Krále nad lidskou společností, musejí dříve či později přijmout vládu lidské společnosti nad Kristovou Církví. A jelikož někteří lidé zodpovědní za směřování Církve věří, že budoucnost patří socialismu/komunismu[13], který popírá základní křesťanské hodnoty, tak je logické, že ti nejdůslednější z nich budou usilovat změnit nauku Církve a učinit ji přijatelnou pro tento nový socialistický/komunistický svět.

Skutečný význam pokoncilních novot

Novoty zavedené v Církvi po II. vatikánském koncilu, ať už v liturgii, teologii či katechezi, jsou jednoduše výsledkem rozhodnutí některých církevních představitelů přinutit vzpouzející se Církev k tomu, aby vyhovovala obrazu světa budoucnosti.

Paradox

Ale, paradoxně, komunistický svět se pomalu hroutí. Může mít sice k dispozici vojenskou mašinérii nebývalé síly, proto se také zdá nepřemožitelným, ale revoluční marxismus už téměř nikdo nebere v SSSR vážně, dokonce ani ti, kteří ho předkládají jako pravověří režimu a povinně se ohánějí jeho hantýrkou.

Dnes naopak revoluční marxismus vzkvétá mezi katolickými teology a preláty. Kdyby to nebylo tak smutné, mohl by se člověk nad touto komedií, která se odehrává uvnitř Církve, potrhat smíchy: v Církvi se vše obrátilo naruby, aby se uchlácholil režim, jehož samotní vládci podvědomě cítí, že je odsouzen k zániku.

Poslední pomsta sociálního modernismu

Tato neuvěřitelná tragikomedie může nicméně posloužit jako ukázka toho, do jaké míry je lidské smýšlení ovlivňováno míněním společnosti. Je to vlastně poslední pomsta sociálního modernismu na těch, kteří rádi předstírají, že pohled na lidskou společnost může být ideově neutrální.

Hamish Fraser

Převzato z Approaches, únor 1976.
Přeložil Michal Spurný.
Vyšlo v Te Deum 5/2012.

 

[1] Článek byl napsán 23. listopadu 1975, tedy podle nového kalendáře na svátek Pána našeho Ježíše Krista Krále světa. Autorův syn Anthony Fraser k tomu podotýká, že důvodem jeho sepsání bylo patrně zklamání z kázání kněze, které se zcela míjelo se smyslem tohoto svátku. – Pozn. překl.

[2] Pius XI., Quas primas. Další citace pocházejí rovněž z této encykliky. – Pozn. překl.

[3] Veškerá zvýraznění učinil Hamish Fraser. – Pozn. překl.

[4] Míněn článek „The Social Roots of Neomodernism“ v témže čísle Approaches. – Pozn. překl.

[5] Adam Smith byl skotský osvícenecký liberální ekonom, známý například svou „neviditelnou rukou trhu“. – Pozn. překl.

[6] The Papal Encyclicals in Their Historical Context, edit. Anne Fremantle, New York 1963. – Pozn. překl.

[7] Výmluvné rovněž je, že v třiatřicátém vydání Enchiridionu symbolorum (sbírce církevních dokumentů obecně zvané „Denzinger“) z roku 1965, kterou revidoval jeden z nejvlivnějších poradců II. vatikánského koncilu P. Karl Rahner SJ, byl vypuštěn úryvek z encykliky Quas primas (Dz 2197), kde se hovoří o svátku Krista Krále jakožto léku proti laicismu. – Pozn. překl.

[8]Dieu premier servi.“ Heslo sv. Johanky z Arku.

[9] Vliv integrálního humanismu na II. vatikánský koncil je patrný z proslovu papeže Pavla VI. ze dne 2. duba 1969 ve svatopetrské bazilice: „Oprávněně se poukazuje na to, že koncil zaplavil svět a Církev vlnou upřímnosti a optimismu: utěšujícího a pozitivního křesťanství, přijatelného a laskavého, přátelského životu, lidem, dokonce i světským hodnotám, naší společnosti, našim dějinám. V koncilu můžeme téměř vidět snahu učinit křesťanství přijatelným a laskavým, shovívavým, otevřeným křesťanstvím, osvobozeným ode vší středověké přísnosti a různých pesimistických pohledů na lidi, jejich zvyky, jejich proměny, jejich potřeby. To je pravda…“ Anglické vydání Osservatore Romano, 10. dubna 1969.

[10] V knize Le paysan de la Garonne. Un vieux laïc s’interroge à propos du temps présent („Venkovan od Garonny. Starý laik si klade otázky o dnešní době“), která vyšla poprvé roku 1966 v Paříži, si Maritain zoufá nad směřováním Církve po II. vatikánském koncilu, ale svoje názory nemění. Stěžuje si, že nebyl správně pochopen. – Pozn. překl.

[11] Pavel VI. v encyklice Mysterium fidei z roku 1965 vystoupil proti některým teologickým směrům, které zpochybňovaly samotné základy víry, zejména co se týče eucharistie. Mj. v ní hájil sloužení soukromé mše sv., nauku o přepodstatnění a úctu k Svátosti oltářní. – Pozn. překl.

[12] Míněno tzv. „Vyznání víry Božího lidu“, které je součástí motu proprio Solemni hac liturgia z roku 1968. Papež Pavel VI. v něm shrnul podstatné body katolické víry. – Pozn. překl.

[13] Byť už komunismus není tak populární, přesto řada lidí stále lne k neomarxismu a myšlenkám vycházejícím z Francouzské revoluce, které lze vyčíst v různých prohlášeních tzv. lidských práv. – Pozn. překl.

2 Komentáře k "Hamish Fraser: Kristova královská vláda"

  1. Vavřinec | 29.10.2019 z 12:31 |

    Děkuji za článek, ke kterému bych se jinak nedostal.

  2. Toto někdejší řazení Smithova Bohatství národů po bok Marxova Kapitálu ukazuje na nemalou povrchnost v sociální nauce. Když se k tomu připočte dobová církvení tendence k ostré kritice kapitalismu a shovívavé, méně časté kritice socialismu spolu s pozdějším trdlováním kolem utopického Integrálního humanismu a především jeho dovedení do přeškolovací praxe, ne nepodobné školením známým z území zabraného marxismem…

    Myslím, že teprve toto dává obraz odsunutí Krista-Krále bokem, a to i na církevní půdě.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*