Níže uvedený text sv. Maxmiliána vystihuje středobod jeho apoštolátu, jímž je neposkvrněné početí Nejsvětější Panny Marie, a stručně shrnuje hlavní myšlenku jeho mariologie o dokonalém sjednocení Matky Boží s Duchem Svatým. Syrovost a jistá neučesanost textu, který měl být patrně později ještě rozvinut, pramení z okolností, za nichž byl sepsán. Sv. Maxmilián jej v ranních hodinách 17. února 1941 nadiktoval bratru Arnoldovi, v 11:50 pak gestapo odvezlo otce Kolbeho spolu s dalšími kněžími (Bartosikiem, Bajewskim, Nazimem a Cieślakiem) do nechvalně proslulého varšavského vězení Pawiak. Sv. Maxmilián se už nikdy do svého milovaného kláštera Niepokalanów nevrátil.
Ta slova vyšla z úst samotné Neposkvrněné; musejí tedy nejdokonaleji, nejpodstatněji poukazovat na to, kým je.
Jestliže lidská slova nejsou většinou schopna vyjádřit Boží věci, tak i v tomto případě musí být význam oněch slov daleko hlubší, nesrovnatelně hlubší, krásnější a vznešenější než věci, které navenek označují nebo k nimž by mohl sám dospět i ten nejpronikavější rozum.
I zde platí: „Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo…“[1]
Avšak lze, ba je to dokonce nutné, přinejmenším natolik, nakolik jsou toho náš rozum a slova schopny, o Neposkvrněné přemítat, mluvit, psát a číst.
Kým jsi, ó Neposkvrněné Početí?
Ne Bohem, neboť Ten počátku nemá, ani andělem stvořeným bezprostředně z ničeho; ne Adamem uhněteným z hlíny země, ne Evou vzatou z Adama, ani vtěleným Slovem, které bylo už od věků a je spíše zrozené, než by bylo početím. Dětí Eviných před početím nebylo, mohou se tedy spíše nazývat početím, ale také od nich všech se různíš, jelikož oni jsou početí poskvrněná prvotním hříchem, a Tys jedna jediná Neposkvrněným Početím.
Cokoli mimo Boha, poněvadž je od Boha, a to zcela a každým ohledem od Boha, nese na sobě a v sobě odraz Stvořitele, a není ničeho ve stvoření, co by tuto podobu nemělo, neboť vše je následkem oné prvotní příčiny.
Je pravdou, že slova, popisující věci stvořené, nám vyprávějí o Boží dokonalosti pouze způsobem nedokonalým, omezeným, analogickým. Jsou více či méně vzdálenou ozvěnou, jako různorodá stvoření, které popisují, božských vlastností.
Je snad početí výjimkou? To není možné, protože zde není žádných výjimek.
Otec rodí Syna, a Duch z Otce a Syna vychází. V těchto několika slovech se skrývá tajemství života Nejsvětější Trojice a všech dokonalostí v tvorech, kteří nejsou ničím jiným než různorodou ozvěnou, chvalozpěvem v pestrých tónech onoho prvního nejkrásnějšího tajemství.
Musejí nám posloužit slova ze slovníku tvorů, jelikož jiná nemáme, třebaže je nutno mít neustále na paměti, že jde o slova velmi nedokonalá.
Kým je Otec? Co je Jeho podstatou? Rození, neboť rodí Syna, od věků na věky stále rodí Syna.
Kým je Syn? Rozeným, neboť je stále a od věků rozený Otcem.
A kým je Duch? Plodem lásky Otce a Syna. Plodem stvořené lásky je stvořené početí. A plodem lásky a pravzorem oné stvořené lásky není nic jiného než opět početí. Duch je tedy nestvořené početí, odvěké, pravzor veškerého početí života ve vesmíru.
Otec tudíž rodí, Syn je rozen, Duch je počínaný, a to je Jejich podstatou, kterou se navzájem liší. Sjednocuje Je pak stejná přirozenost. Božské bytí.
Duch je tedy nejsvětější početí, nekonečně svaté, neposkvrněné.
Ve vesmíru vidíme všude akci a reakci rovnou oné akci, avšak opačnou, odchod a návrat, vzdálení a sblížení, rozdělení a sjednocení. A rozdělení je vždy pro sjednocení, které je tvůrčí. Není to nic jiného než obraz Nejsvětější Trojice v působení tvorů. Sjednocení je láska, tvůrčí láska. A nejinak se projevuje působení Boha navenek; Bůh tvoří celý svět – jakoby oddělení. Tvorové se pak přirozeným zákonem daným jim Bohem zdokonalují, k tomuto Bohu připodobňují, k Němu navracejí, a rozumní tvorové vědomě milují a onou láskou se stále více s Ním sjednocují, k němu navracejí. A tvorem zcela plným této lásky, božskosti, je Neposkvrněná, prostá jakékoli poskvrny hříchu, která se v ničem neodklonila od Boží vůle. Nevýslovným způsobem se sjednotila s Duchem Svatým jako Jeho Snoubenka, ale ve významu nesrovnatelně dokonalejším, než jaký to slovo v tvorech může vzbuzovat.
Jaké je to sjednocení? Je především vnitřní, sjednocení Její podstaty s podstatou Nejsvětějšího Ducha. Nejsvětější Duch v Ní přebývá, v Ní žije, a to od prvního okamžiku Jejího bytí, stále a na věky.
V čem spočívá Jeho život v Ní? On sám v Ní je láskou, je to láska Otce a Syna, láska, kterou Bůh sám sebe miluje, láska celé Nejsvětější Trojice, láska plodná – početí. Ve stvořených podobách je sjednocení lásky sjednocením nejužším. Písmo sv. praví, že dva budou v jednom těle, a Pán Ježíš zdůrazňuje: „Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo.“[2] Způsobem nesrovnatelně užším, více vnitřním, podstatnějším, žije Nejsvětější Duch v duši Neposkvrněné, v Její bytosti, a naplňuje Ji, a to od prvního okamžiku existence po celou její existenci, čili věčně. Odvěké Neposkvrněné Početí v lůně Její duše – Její Neposkvrněné Početí neposkvrněně počíná Boží život. A panenské lůno Jejího těla Jemu vyhrazené a v Něm počíná v čase, neboť vše hmotné děje se v čase, tak i Boží život Bohočlověka.
A tak návrat k Bohu, reakce rovná a opačná, probíhá cestou obrácenou než stvoření. Při stvoření od Otce skrze Syna a Ducha, a zde se skrze Ducha vtěluje Syn v Jejím lůně a skrze Něho se vrací láska k Otci. A Ona vpletená v lásku Nejsvětější Trojice se od prvního okamžiku existence stává navždy, navěky doplňkem Nejsvětější Trojice.
Ve sjednocení Ducha Svatého s Ní spojuje tyto dvě Bytosti nejen láska, ale jedna z nich je celou láskou Nejsvětější Trojice, a druhá celou láskou stvoření, a tak se v tomto sjednocení spojuje nebe se zemí, celé nebe s celou zemí, celá Odvěká Láska s celou stvořenou láskou – toť vrchol lásky.
A Neposkvrněná v Lurdech se již nenazývá Neposkvrněně Počatou, ale jak vypráví sama sv. Bernardeta:
„Paní stála nad šípkovým keřem v poloze jako na zázračné medailce. Po mé třetí prosbě [aby řekla svoje jméno] přijala na sebe vážné vzezření, a jako by se sama pokořovala, sepjala ruce a povznesla je do výše prsou, pohlédla k nebi, pak ruce zvolna rozevřela, sklonila se ke mně a řekla mi zvučným, procítěným hlasem: ‚Que soy era Immaculada Councepciou.‘ (Já jsem Neposkvrněné Početí.)“[3]
Jestliže nevěsta u tvorů dostává příjmení ženichovo proto, že k němu patří, s ním se spojuje, k němu se připodobňuje a stává se ve spojení s ním tvůrčím činitelem života, o co více to platí u jména Nejsvětějšího Ducha. Neposkvrněné Početí je jméno Té, ve které On žije plodnou láskou v celém nadpřirozeném řádu.
Sv. Maxmilián Maria Kolbe
Přeložil Adam Podborský.
Převzato z Pisma św. Maksymiliana Kolbego, svaz. VII., kap. 1184, Niepokalanów 1970.
Vyšlo v Te Deum 5/2012.
[1] 1 Kor 2, 9.
[2] Mt 19, 6.
[3] Viz K. Marchet, Cudowny żywot Bernadety Jasnowidzącej z Lourdes, Krakov 1935, 99–100.
Přidej komentář jako první k "Sv. Maxmilián Maria Kolbe: Neposkvrněné početí"