S některými filmy může být život krásnější

Film Franka Capry It’s a Wonderful Life („Život je krásný“) z roku 1946 patří už dnes v USA mezi klasická díla kinematografie a stala se z něj nedílná součást vánočního televizního vysílání. Je zajímavé, že film původně kritiky ani diváky nikterak nenadchnul a skončil ve ztrátě více než půl milionu dolarů. Jistým dobovým vyznamenáním sice byla nominace na Oskara v šesti kategoriích, z nichž však získal cenu jen za, jak se říkalo dříve, technické efekty, a to díky nové metodě vytváření umělého sněhu.

V díle režiséra Capry (18. května 1897 ‒ 3. září 1991) se do značné míry odrážejí jeho životní zkušenosti, proto není od věci si je nastínit. Frank Capra, či přesněji Francesco Rosario Capra, se narodil v sicilské venkovské rodině jako jedno ze sedmi dětí. O původu slavného režiséra ostatně vypovídá i jeho příjmení (capra znamená „koza“). Rodina se v roce 1903 rozhodla stejně jako tisíce dalších krajanů odjet za lepším životem do Spojených států. Vzhledem ke skromným finančním možnostem si Caprovi zakoupili nejlevnější lístek do podpalubí parníku Germania, kde se tísnily desítky lidí hledající naději za oceánem. Capra později vzpomínal, že to byl jeden z jeho nejhorších zážitků: „Jste tam všichni pohromadě, nemáte žádné soukromí. Máte jen lehátko. Jen málo lidí má zavazadla nebo cokoliv, co by zabíralo místo. Mají jen to, co unesou ve svých rukách nebo v pytli. Nikdo se nepřevléká. Není tam žádná ventilace, páchne to tam jako v pekle. Všichni jsou sklíčení. Je to místo největšího ponížení…“

Po třinácti dnech úmorné cesty spatřil pětiletý Francesco „sochu paní, vyšší než kostelní věž“. Ani v Novém světě však rodinu nečekal lehký život. Na její udržení museli pracovat nejen oba rodiče, ale i děti. Malý Capra vždy odpoledne roznášel noviny, a to celých deset let, dokud neukončil střední školu. Jako žák s nejlepšími známkami dostal odměnu 250 dolarů. Následně zahájil studium na Kalifornském technologickém institutu v oboru chemické inženýrství. Na studium na vysoké škole si Frank vydělával nejrůznějším způsobem: pracoval na koleji v prádelně, prostíral stoly, čistil motory v místní elektrárně a po západu slunce hrál na bandžo v tzv. nočních klubech. Rodina, které se mezitím podařilo našetřit nějaké peníze, si koupila pozemek a začala hospodařit na vlastním, což byl sen Caprových. Netrval ale dlouho. V listopadu 1916 umírá při opravě čerpadla Frankův otec. Vyšetřující soudní lékař do zprávy napíše: „Rozdrcen a roztrhán při nehodě stacionárního motoru.“ Rodina je nucena hospodářství prodat, neboť není schopna se o něj bez své hlavy postarat.

V roce 1918 završil mladý Capra úspěšně studium na univerzitě a o dva roky později dostává občanství spojených států, přičemž přijme jméno Frank Rusell Capra. Snaží se živit, jak se dá, mj. hrou karet nebo prodejem knih. Jak později vzpomínal: „Všechno, co jsem měl, byla namyšlenost…“ Právě tehdy se v rámci nejrůznějších „svobodných povolání“ přiblíží k filmu. A mezníkem se pak stane setkání s Harrym Cohenem, spoluzakladatelem a ředitelem tehdy se rozjíždějící filmové společnosti Columbia Pictures, který mu nabídl práci. Capra začíná jako rekvizitář, střihač a pomocník režie, později píše gagy, dále scénáře a nakonec se stane režisérem, do něhož Cohen, který se snaží konkurovat velkým společnostem, vloží svoje největší naděje. Jednou z Caprových výhod bylo, že nebyl příliš zatížen němým filmem a díky svému mladí a technickému nadání zvládal postupy spojené s novou zvukovou érou kinematografie. A právě na technickou stránku se rozhodla společnost Columbia vsadit, aby si vydobyla místo na trhu. Nutno však podotknout, že s uměleckou kvalitou filmů to už bylo o poznání horší. Cohenovo heslo „Dejte lidem, co chtějí, a oni si pro to přijdou“ se promítlo i do počáteční tvorby Franka Capry.

Po třiadvaceti dílech, která režisér Capra v duchu vítězství kvantity nad kvalitou vychrlil (jen pro Columbii vytvořil v průběhu pěti let patnáct filmů!), přišel v roce 1934 jeho první velký úspěch. Tím se stala romantická komedie It Happened One Night („Stalo se jedné noci“) s Clarkem Gablem a Claudette Colbertovou v hlavních rolích. I když se po poslední klapce Colbertová přítelkyni svěřila, že „právě dokončila nejhorší film na světě“, snímek získal pět Oskarů, a to včetně ceny za nejlepší režii. Právě okamžik, kdy se Frank Capra vznesl na vlně světské slávy, která nejednoho vzdálila od Boha, dochází k jeho obrácení. Capra sice pocházel z katolické rodiny, ale během studií na vysoké škole ve víře ochladl a jeho život nebyl zrovna uspořádaný (mj. se nakazil závažnou pohlavní chorobou, oženil se s protestantkou a zanedlouho se s ní rozvedl). Sám později vtipně prohlásil, že byl „vánočním katolíkem“, tj. chodil do kostela jen o Vánocích a Velikonocích, ale jinak se o Boha nestaral. Prvním podnětem ke změně byla slova, která pronesl jistý rodinný přítel: „Pane Capro, hřivny, které máte, nejsou jenom vaše, nemáte je sám ze sebe. Tyto hřivny vám dal Bůh. Jsou to jeho dary pro vás, abyste jich užíval k jeho cílům.“ Toto napomenutí se Franku Caprovi vrylo hluboko do srdce a začal o něm přemýšlet.

Druhou důležitou událostí bylo setkání s katolickým spisovatelem, scénáristou a filmovým producentem Mylesem Connollym. S tím se seznámil už v roce 1930 na večírku po premiéře filmu Ladies of Leisure („Román modelky“). Capra tenkrát Connollyho označil za „bojovně katolického“ a popsal ho jako „obrovského, stokilového, dvoumetrového, černovlasého, modrookého, přežvykujícího Ira s vzezřením podrážděného vodního buvola“. I přes uvedené výhrady spolu zůstali oba muži ve styku, který se následně přerodil ve spolupráci. Connolly Capru přemlouval, aby zanechal plytké zábavy a věnoval se více povznášející tvorbě, byť se tím sám ne vždy bezezbytku řídil, neboť např. napsal scénář k „veledílu“ o pánu opic Tarzan’s New York Adventure („Tarzanovo dobrodružství v New Yorku“). Myles Connolly se později podílel jako scénárista na Caprových filmech State of the Union (1948, „Vládní prohlášení“) a Here Comes the Groom (1951, „Přichází ženich“). K dalším přispěl v roli skrytého poradce, a to především pokud jde o Mr. Smith Goes to Washington (1939, „Pan Smith přichází“) a Život je krásný. Connollyho román Mr. Blue, který napsal pod vlivem Chestertonovy knihy o sv. Františku z Assisi a ve kterém se odráží i samotná postava anglického konvertity, pak posloužil jako inspirace ke Caprově filmu Mr. Deeds Goes to Town (1936, „Úžasná událost“).

Caprova proměna se stala patrnou už v komediálním dramatu Broadway Bill („Dostihy smrti“) z roku 1934, který se sice v mnoha ohledech ještě nesl v předchozím duchu, ale už na něm bylo znát, že se režisér snaží sdělit divákům hlubší poselství. A tento přístup se bude v jeho dalších dílech ještě stupňovat. Tvorbu Franka Capry lze žánrově zařadit mezi melodramata s nádechem komedie. Sám v této souvislosti prohlásil: „Dělal jsem v dramatu chyby. Myslel jsem si, že drama je, když herci pláčou. Ale drama je, když pláčou diváci.“ Stejně jako v klasickém melodramatu je i u Capry hlavní myšlenkou vítězství dobra nad zlem, které jsou ztělesněny jednotlivými postavami a jasně vymezeny. Po vzoru Dickense a Chestertona jsou jeho hrdiny často „obyčejní“ lidé, které s láskou a porozuměním zobrazuje. Nescházejí ani city, někdy až vypjaté, s nimž ale umí Capra mistrovsky zacházet a nikdy nesklouzne do kýčovité sentimentality, v čemž mu, nutno přiznat, pomáhali i skvělí herci, se kterými spolupracoval. Dobře to vystihl jeden z nich, Jimmy Stewart, který ztvárnil hlavní roli ve filmu Život je krásný a považoval ho za svůj nejzdařilejší: „Musíte se vrátit k tomu, jakou váhu přikládá Frank životu, práci, zodpovědnosti a pravé rodinné soudružnosti. To jsou hodnoty, které vyznává, a vyznává je silně. Láska k vlasti, láska k Bohu, to je pro něj velmi důležité. A je schopen zachytit to na plátně, aniž by kázal.“

Z výše zmíněných důvodů ovšem také dráždil levičáky a postmoderní kritiky. Ti, snad ještě více rozzuření skutečností, že mu nemohou nic vytknout po řemeslné stránce (Capra dostal za režii celkem šest Oskarů), začali jeho tvorbu posměšně nazývat „Capra-corn“ (podle popcornu), protože prý byla myšlenkově černobílá a dostatečně neprobádávala hloubky lidské psychiky. V podstatě šlo a stále jde o to, že Capra ve svých filmech zřetelně vymezuje dobro a zlo a přemáhá pochybnosti. Postavy sice zažívají nejistotu, ale také přemýšlejí a pracují na tom, aby těžkosti překonaly. A pokud se jim to nedaří, zasáhne někdy i vyšší síla, jak je tomu např. v Život je krásný. Ideálem postmodernistů je však nikdy nekončící pochybování a svět, kde se hranice mezi dobrem a zlem stírá. V tomto jim Capra, který už o sobě hovořil, že je „duchem katolík“, ustoupit nemohl. Nejenže neustoupil, ale jasně se proti nim postavil slovy: „Pevně věřím, že odpůrci mravnosti, fanatičtí intelektuálové a mafie zlé vůle… nikdy nepřemohou kříž.“

Vrcholným dílem ztělesňujícím Caprovo přesvědčení je Život je krásný. Film nejenže obsahuje hluboké náboženské a mravní poselství, ale také dobře ukazuje katolickou sociální nauku. Ta je vykreslena na střetu hlavního hrdiny George Baileyho (Jimmy Stewart) s bezcitným bankéřem Henrym F. Potterem (Lionel Barrymore). Potterovi je trnem v oku kampelička vedená Baileym, protože díky ní lidé získávají peníze na vlastní podnikání a bydlení, čímž on přichází o své zisky z nájmů v chudinských domech, které vlastní. Chudinská čtvrť se mimochodem jmenuje Potter’s Field, což lze přeložit nejen jako „Potterovo pole“, ale vzhledem k významu jména Potter („hrnčíř“) také doslovně jako „Hrnčířovo pole“ (viz Mt 27, 7). Hlavní hrdina se však nezaviněně dostane do dluhů, které není schopen splatit. Jelikož cítí, že zklamal důvěru lidí a selhal jako živitel rodiny, propadne zoufalství. S myšlenkou na sebevraždu se vydá k řece…

Zde se dostáváme k druhé, nadpřirozené rovině filmu. Ve filmu zaznívají modlitby Baileyho rodiny a přátel, kteří s ním soucítí a jsou zneklidněni jeho chováním: „Josefe, Ježíši a Maria, pomozte mému příteli panu Baileymu; Pomoz dnes v noci mému synu Georgeovi; Prosím, Bože, něco se děje s mým tatínkem…“ Také Bailey v nejhlubší beznaději pronese úpěnlivou střelnou modlitbu: „Ukaž mi cestu!“ Na tyto přímluvy je z nebe poslán anděl druhé třídy Klerenc („Jasný“), aby hlavního hrdinu zachránil. Ten se vrhne do rozbouřených chladných vod a Bailey mu skočí na pomoc. Když jsou oba na břehu, představí se Klerenc jako nebeský posel, ale nesetká se s důvěrou. Bailey prohlásí, že si přeje, aby se vůbec nenarodil, a anděl mu vyhoví, či přesněji, ukáže mu, jak by vypadal svět bez George Baileyho…

Život je krásný pojednává o víře, rodině, obětavosti a poctivé práci, ale navíc proniká do hloubky učení o Boží prozřetelnosti a moci přímluvné modlitby. Byl to nejoblíbenější film Franka Capry z těch, které sám režíroval. Možná i proto, že tak zdařile splňuje motto jeho filmové tvorby:

„Moje filmy mají každému muži, ženě a dítěti ukázat, že je Bůh miluje, že je miluju já a že pokoj a spása se stanou skutečností teprve tehdy, když se naučí milovat jeden druhého.“

Martin R. Čejka

1 Komentář k "S některými filmy může být život krásnější"

  1. Mario | 6.1.2020 z 8:39 |

    Aniž bych chtěl snižovat význam Caprova mistrovství, dovolím si malé faktografické upřesnění: Capra dostal za režii 3 Ocary, 3x byl nominován, ale na ocenění nedosáhl. Jinak díky za vhled do života a tvorby velkého filmového umělce!

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*