Pronikání integrální ekologie do Církve

O integrální ekologii se hovoří jako o „novém paradigmatu ekologické teorie a praxe“, „integrovaném přístupu k ekologii“ (překračujícím hranice mezi humanitními, společenskými a přírodními vědami), jehož cílem je ucelené pochopení prolínání přírody, kultury a „ekologického uvědomění“ a hledání odpovědí na ně. Jedná se o nové „paradigma spravedlnosti“, „sociální spravedlnosti“, o kterou odedávna usilují budovatelé ráje na zemi.

Zmíněný pojem poprvé použili v roce 1995 kněží a pěvci teologie osvobození Boff a Elizondo. Druhý po obvinění ze sexuálního zneužívání nezletilých spáchal ve Svatém roce milosrdenství sebevraždu (2016).

Tvůrci nové etiky se občas snaží odvolávat na Aristotela, ale klíčovým pro jejich teorie je přelom devatenáctého a dvacátého století, zejména myšlenky biologů Ernsta Haeckela a Charlese Darwina a později amerického přírodovědce Alda Leopolda, který považoval Zemi za „živou bytost“ mající „přinejmenším stejná práva jako člověk“.

Právě Leopoldův odkaz se stal podnětem pro Rachel Carsonovou k sepsání knihy Tiché jaro, kterou vlastně začala řada publikací propagujících ideologii tzv. udržitelného rozvoje. Jedním z jejích hlavních cílů je bezpochyby omezení počtu lidí na světě kvůli ochraně životního prostředí a zavedení kontroly mezinárodních institucí nad nerostnými surovinami.

Leopold byl toho názoru, že etika prochází evolucí od mezilidských vztahů ke vztahům s celou přírodou, aby se nakonec stala etikou „velkého společenství života“, ve které se práva lidí srovnají s právy jiných „bytostí“.

Podle něj „integrální ekologie“ představuje dynamický proces zahrnující nejen oblast biologie, ale také rozvoj lidské mravnosti. Člověk má přestat být dobyvatelem, který si podmaňuje Zemi, a stát se prostým prvkem „velkého společenství života“.

Další důležitou postavou je francouzský teoretik „komplexního myšlení“ Edgar Morin, který požaduje „evoluci k planetárnímu uvědomění a planetární solidaritě“. Jinou osobou, která v této souvislosti stojí za zmínku, je eko-teolog P. Thomas Berry, jenž se domnívá, že cílem veškerého lidského jednání má být záchrana Země před vyčerpáním přírodního bohatství následkem působení člověka. Proto každý z nás musí pečovat o „zdraví planety“. Člověk se podle něj nesmí úzce zaměřovat na svou vlastní spásu, nýbrž na „budování vztahu s druhými“. „Kristova realita je společenstvím různých úrovní kosmické, společenské a osobní reality,“ psal P. Berry. Přisuzoval přírodě jistou „duchovnost“, s níž se prý máme sjednotit.

Jinou významnou postavou tohoto hnutí je Ken Wilber, tvůrce „integrální teorie“, který se údajně snaží vytvořit syntézu všech možných „paradigmat“. Ten mj. hovoří o integrálním vědomí, integrální duchovnosti atp.

Dalšími představiteli „integrální ekologie“ jsou Michael Zimmerman a Esbjörn-Hargens. Oba používali integrální teorii ve svých výzkumech životního prostředí a ekologie…

Katolická integrální ekologie?

Integrální ekologii se věnoval P. John Conley SJ v liberálním časopise amerických jezuitů America. Zdůraznil, že pojem integrální ekologie je široce používán v kruzích současných ekologů, ale jeho význam je častokrát nejasný.

Někteří považují integrální ekologii za oblast mnohooborového vědního zkoumání přírodních jevů. Někteří ekonomové používají uvedený obrat k tomu, aby zdůraznili, že problematiku životního prostředí nelze oddělit od otázek výroby a spotřeby. A část filosofů spatřuje v integrální ekologii novou formu naturalismu.

Podle P. Conleyho má tento pojem vlastní katolický význam. Odvolává se při tom na encykliku Pavla VI. Populorum progressio z roku 1967 (nota bene oblíbený dokument Jeffreyho Sachse, který prosazuje Agendu 2030 a depopulaci), kde se hovoří o integrálním rozvoji člověka.

P. Conley v souvislosti s encyklikou připomněl její hlubší inspiraci spočívající v myšlenkách francouzského filosofa Jacquesa Maritaina a jeho „integrálním humanismu“, který mj. předpokládá větší politickou angažovanost katolíků ve spolupráci se sekulárními humanisty v posilování „občanské demokracie“.

Podle zmíněného jezuity všechna pojetí integrální ekologie s výjimkou naturalistické výrazně ovlivnila obsah encykliky papeže Františka Laudato si, která naznačuje, že ekologické a ekonomické otázky jsou nerozlučně spjaty a cílem člověka je dosažení co nejdokonalejšího uspořádání na zemi, aby mohla růst „lidská důstojnost“. Otázka věčné spásy je jaksi druhořadá.

Maritain ‒ myslitel Pavla VI.

Maritainovy myšlenky sehrály významnou roli při utváření koncilního a pokoncilního učení. Jeho „křesťanský personalismus“, z něhož vychází i jeho pojetí lidské důstojnosti, je představen mj. v díle Integrální humanismus. Dodejme, že tuto knihu přeložil do italštiny Pavel VI., který se v jistém smyslu považoval za žáka tohoto francouzského filosofa.

Maritain se také podílel na vypracování a schválení Deklarace lidských práv. Tento „křesťanský racionalista“ byl „tomistou otevřeným“ různým filosofickým proudům. Zastával názor, že svobodná volba je atributem lidské osoby a základním právem života společnosti. „Svobodnou volbu má člověk proto, aby dospěl ke […] svobodě autonomie, ke konečné svobodě,“ tvrdil. „Svoboda autonomie“ je pak schopnost řídit vlastní počínání.

Člověk podle Maritaina směřuje ke dvěma posledním cílům. První z nich je čistě přirozený, tedy dokonalý blahobyt na zemi, druhý nadpřirozený, tj. dokonalé štěstí v nebi.

Vytvořil koncepci „personalistické demokracie“, která je založena na plné politické a společenské angažovanosti jednotlivce, svobodě, rovnosti, bratrství, pluralitě názorů a společném jednání k obecnému dobru.

Jak chtěl Maritain smířit protichůdné světonázory, aby se mohla ve společnosti rozvíjet spolupráce? Bylo to skrze světskou „víru v demokracii“. Všichni občané mají mít zajištěnu svobodu svědomí a je třeba najít společné „hodnoty“, kolem kterých se bude soustředit jejich činnost.

Maritain, jehož vliv je patrný zejména ve dvou dokumentech II. vatikánského koncilu, tj. „Pastorální konstituci o Církvi v dnešním světě“ Gaudium et Spes a „Deklaraci o náboženské svobodě“ Dignitatis humanae, už v třicátých letech minulého století zdůrazňoval, že stát má respektovat svobodu svědomí a náboženství a posilovat ducha tolerance.

Podle něj se model Christianitas přežil, přičemž „světonázorový pluralismus“ vyžaduje odluku státu od Církve. Světský stát má mít autonomii v naplňování sobě vlastních úkolů, tedy zajištění občanům důstojných podmínek pro život. Má rovněž zachovávat svobodu svědomí a náboženství.

Francouzský „otevřený tomista“ nicméně tvrdil, že Církev a stát mají spolupracovat pro dobro lidské osoby v oblasti výchovy, utváření kultury, šíření mravních hodnot, boje proti škodlivým jevům a ochrany rodiny.

Maritain inspiroval mnoho tzv. křesťanskodemokratických politiků, kteří se podíleli na procesu evropské integrace. Ti věřili, že budoucností světa jsou „pluralitní demokracie“ založené na „konsensu“ ohledně přirozeného zákona, částečně ovlivněného křesťanským pojetím lidské osoby. Soulad mezi takovýmito demokraciemi by podporovala vzájemná hospodářská a společenská závislost, jakož i „prolamování bariér“.

„Personalistická demokracie“ a encyklika Populorum progressio

Personalistická demokracie je dnes ideálem propagovaným předními církevními představiteli. V jeho naplňování se silně angažují hierarchové i tzv. otevření katolíci, kteří chtějí smířit katolicismus s „modernitou“ a spojit náboženskou aktivitu s politickou angažovaností.

Cesta k novému uspořádání vede podle Maritaina skrze „osvobození se“ od „zastaralé představy o skutečně křesťanské podobě politických institucí“ a toho, jak jsou spojovány s učením evangelia. To vyžaduje radikální přehodnocení chápání vztahu mezi náboženstvím a Církví a státem a politikou, které po staletí v Církvi panuje. Maritain prosazoval neustálé přizpůsobování křesťanství měnícím se „dějinným požadavkům“, jelikož nepřizpůsobení v jeho mínění vedlo k různým krizím.

Potřeba nahrazení dřívějšího pojetí ideově jednotné, transcendentně zaměřené společnosti ideálem pluralitní demokratické společnosti je hlavní tezí „integrálního humanismu“, na nějž navazuje Pavel VI. v encyklice Populorum progressio.

Podle Maritaina křesťané pokaždé ve své době odpovídají za určité chápání a uplatňování Kristova učení, jakož i za způsob řešení politických a společenských problémů.

Nahrazení konfliktního ideálu „křesťanské společnosti“ pluralitní personalistickou demokracií přispěje podle zmíněného filosofa k pokroku a nacházení úspěšných řešení v životě společností, díky čemuž dojde k posunu na vyšší úroveň v rozvoji lidstva.

Dodejme, že pro integrální ekology je onou vyšší úrovní v rozvoji „udržitelná společnost“ zajišťující ve stejné míře ochranu všem bytostem. Je to společnost, ve které se člověk vzdává spotřeby a rozmnožování pro obecné dobro, jakým je „Matka Země“.

Výše uvedená encyklika se věnuje otázkám rozvoje, pokroku, humanismu, problému chudých zemí, civilizační propasti mezi severními a jižními státy, světové vládě atp. Představuje klíč k pochopení učení o tzv. integrálním rozvoji člověka, s nímž se setkáváme v Církvi, a současné angažovanosti Apoštolského stolce ve věci udržitelného rozvoje.

Benedikt XVI. pod vlivem globalistů

O integrálním rozvoji psali Jan Pavel II., Benedikt XVI. i František. Benedikt XVI. u příležitosti vydání své encykliky Caritas in veritate vystoupil 8. července 2009 s přednáškou o hnací síle tohoto rozvoje.

Označil Populorum progressio Pavla VI. za milník sociální nauky, „ve kterém velký papež vytyčil některé rozhodující a stále aktuální linie pro celkový rozvoj člověka a moderního světa“.

Zmínil se o „pohoršení“ obrovských nerovností, reformě kapitalismu, nové etice, novém životním stylu, povinnostem vůči životnímu prostředí atp. „Chceme-li tedy plánovat rozvoj nenakažený špatným fungováním a deformacemi, dnes tak všude citelnými, je nutné, aby se všichni vážně zamysleli nad samým smyslem ekonomie a její účelnosti. Vyžaduje to ekologické zdraví zeměkoule, dožaduje se toho kulturní a mravní krize člověka, která se jasně vynořuje ve všech částech světa,“ říkal.

Benedikt XVI. vyzval k „dialogu mezi vírou a rozumem“, který má obohatit lidskou rodinu a „vytvářet vhodný rámec, aby se podporovala spolupráce mezi věřícími a nevěřícími ve společně sdíleném výhledu na úsilí o spravedlnost a mír ve světě“. Poukázal rovněž, že je „nutná světová politická autorita“, která by dodržováním subsidiarity a solidarity řešila globální problémy.

Integrální ekologie v Laudato si

Čtvrtá kapitola encykliky Laudato si je věnována integrální ekologii. Jak ji chápe František? Jako „integrální řešení, která zahrnou interakce přírodních systémů mezi sebou a se sociálními systémy“, přičemž cílem je „potírání chudoby, navrácení důstojnosti vyloučeným lidem a zároveň péče o přírodu“. Třebaže se zmiňuje o ochraně lidského života, čímž se liší od sekulárních stoupenců tzv. hlubinné ekologie, tak je tento požadavek v porovnání s jinými výzvami odsouván na druhý plán. V encyklice František píše, že „neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a krize sociální, nýbrž jedna a komplexní sociálně-environmentální krize“.

Ať už si to uvědomuje, či nikoliv, papež přijímá terminologii mezinárodních organizací, když hovoří o snaze „sjednotit celou lidskou rodinu v hledání udržitelného a integrálního rozvoje, jímž odpovídá na věci, které se mění“.

František volá po „solidaritě“ a „preferenční volbě pro chudé“, aby se dosáhlo „obecného dobra“, přičemž vybízí k tomu, abychom „ve světle nejhlubšího přesvědčení víry dokázali rozjímat o nesmírné důstojnosti chudých“.

Ideálem je „udržitelný rozvoj“, ale nelze o něm hovořit bez generační a mezigenerační spravedlnosti. Papež píše, že důležitá je „sociální spravedlnost“. Zdá se, že František přesouvá těžiště působení Církve z nadpřirozené a svátostné roviny na přirozenou.

Předpokládá, že se Církev nejen může, ale musí angažovat ve světské oblasti, např. propagováním (pochybné) teorie globálního oteplování, recyklace, elektromobility, nových daní atp., tedy věcí, které nejsou nutné k dosažení spásy, ale mají údajně přispět k blahobytu lidstva.

Papež pro osvobození člověka od politického a ekonomického útlaku navrhuje „ekologické obrácení“. Podle kardinála Turksona, který je jedním z klíčových strůjců encykliky Laudato si a prefektem Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, se za pojmem „integrální ekologie“ skrývá mravní příkaz pro všechny národy, aby chránily životní prostředí, péče o stvoření chápaná jako ctnost sama o sobě a také potřeba nové globální solidarity za účelem dosažení obecného dobra.

Integrální ekologie tedy znamená, že ekologické otázky a sociální spravedlnost tvoří v podstatě jeden celek, jelikož lidská společnost a příroda jsou součástmi na sobě závislých životních systémů.

Vidíme zde posunutí těžiště působení a učení Církve. Už nejde o kralování Ježíše Krista nad společností a o osvobození z hříchu, nýbrž o uvolnění od vnějšího útlaku.

Hlavním úkolem Církve ale není boj proti chudobě, natož budování ráje na zemi ve spolupráci se světskými utopisty. Největším útlakem je „zákon hříchu“ vládnoucí v našich srdcích. Uvolňování od vnějšího útlaku, pokud ho nedoprovází vnitřní proměna, vede jenom k novému druhu zotročení.

Ke skutečné spravedlnosti může vést pouze panování Krista Krále nad srdci a národy. Z hříchu pak pramení nespravedlnost. Proto by měl být klíčový právě boj s hříchem.

Agnieszka Stelmachová

 

Převzato z pch24.pl. Zkráceno.
Přeložila Marta Trnková.

3 Komentáře k "Pronikání integrální ekologie do Církve"

  1. „Je nutná světová autorita, která by dodržováním subsidarity a solidarity řešila globální problémy“ – Benedikt XVI.

    Papež František… „přijímá terminologii mezinárodních organizací, když hovoří o snaze „sjednotit celou lidskou rodinu“.

    K tomu snad opravdu stačí přidat myšlenku Davida Rockefellera:

    „„Někteří věří, že jsme součástí spiknutí proti zájmům USA, nazývají mě a členy mojí rodiny ,internacionalisty’, kteří spolupracují s dalšími na vytvoření jedné integrované globální politické a ekonomické struktury – jednoho světa, chcete-li. Pokud by toto byla moje vina, tak jsem vinen a jsem na to hrdý.“

    O co tedy vlastně ve skutečnosti jde?

  2. Marek | 16.1.2020 z 17:55 |

    K slávnej encyklike Laudato Si mám ja osobne len túto poznámku:
    Genezis I, 28-30
    A prvotný hriech nebol z toho, že človek vykynožil nejaké zvieratá v Raji,alebo vypaľoval trávu či vyťažil príliš veľa pazúrikov ! Prvotný hriech je prestúpenie Božieho príkazu vid: Genezis III. 1-11
    Ako píše Agnieszka v poslednej vete – kľúčovou úlohou kresťana by mal byť boj s hriechom a nie nejaký donkichotský boj za záchranu Planéty.
    Načo mi bude zachránená Planéta keď pritom stratím svoju dušu pre večnosť ?
    Kristu nikdy nesľuboval Raj na Zemi – „Moje Kráľovstvo nie je z tohto sveta“ Jn 18:36
    Prečo teda sa niektorí (dokonca aj z kléru) snažia vybudovať Raj už tu na Zemi ?
    Nemali by sme si opäť prečítať to známe: „Marta, Marta !“ Lk 10, 41-42
    A na záver môjho CREDA tieto verše z Písma : Matúš 6,24-34

  3. Viktor | 22.1.2020 z 11:24 |

    Dobrý den,
    Váš časopis jsem objevil nedávno – hledal jsem něco o neomarxismu a vyhledávač mi nabídl starší článek pana Michalky „Neomarxismus v teorii a praxi“. Souhlasím se vším, co se v něm píše. Je smutnou skutečností, že frankfurtská škola a nová evropská levice již dokázaly paralyzovat školství, podvrátit funkci rodiny ve společnosti, relativizovat pojmy dobra a zla… Je to pro mě o to tragičtější, že se vším tímto jsem byl opakovaně konfrontován jako rodič a vychovatel budoucí generace.
    Nyní k tématu článku paní Stelmachové : Je smutnou pravdou, že Církev sv., již po několik desetiletí (cca od 2.VK), ve snaze vyhnout se úplné izolaci ve společnosti, přistupuje na kompromisy, které by dříve byly patrně nemyslitelné. Františkova encyklika „Laudato Si“ je jen logickým pokračováním tohoto dříve nastoupeného vývoje. Týká se snad článek o papežské neomylnosti i ekologie, nebo dokonce přírodních věd? Proč se Církev sv. pouští na tento tenký led, když její pověření a povolání od Pána je přece úplně někde jinde? Bohužel se zdá, že k tomuto „novému apoštolátu“ se nechali nadšeně strhnout i někteří čeští katoličtí kněží.
    Není to jediná věc, která mě na na současném pontifikovi mrzí. Jezdí na pastorační cesty všude možně po světě a přitom úplně přehlíží, že největší misijní území má na svém vlastním evropském dvorečku. Proč cestovat prioritně do zemí, kde je křesťanství na vzestupu (Asie, Afrika, Lat. Amerika) a ignorovat Evropu zabředávající stále hlouběji do marasmu ateismu, agnosticismu a novopohanství?
    Díky za Váš časopis.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*