Jakobíni přicházejí čili tragédie pokoncilních konzervativců

Každá násilná revoluce má své čtyři fáze, které zatím fungovaly vždycky spolehlivě, jak ukazují především francouzská revoluce koncem osmnáctého století a revoluce v Rusku roku 1917. Jsou to:

  1. fáze: odpůrci nenáviděného politického a společenského systému bez ohledu na rozdílnost názorů se spojí v násilném revolučním aktu jeho svržení;
  2. fáze: všichni se společně dohodnou na nové vládě a podílu na moci jednotlivých názorových proudů;
  3. fáze: vyhrocuje se konflikt mezi umírněnými a radikálními revolucionáři. Zatímco ti první chtějí zachovat některé prvky starého režimu, ti druzí požadují všechno zničit a začít úplně od nuly;
  4. fáze: radikálové vítězí nad umírněnými a krvavě je likvidují právě tak, jako předtím likvidovali přívržence starého režimu. Mají podporu davu, pro nějž se umírnění stávají svou snahou spojit vodu s ohněm (staré s novým) těžko srozumitelnými. Lid nesnáší teze, že něco je složité, žádá jednoduché recepty na řešení situace. Masová podpora poskytuje radikálům mocenskou převahu nad umírněnými.

Tento scénář se ve Francii a v Rusku naplnil. 14. července 1789 byla dobyta Bastila, což doprovázely krutosti a krveprolévání, o život přišel i ušlechtilý velitel vězeňské stráže de Launay. Revolucionáři vytvořili Národní shromáždění, které publikovalo Deklaraci práv člověka a občana, zrušilo řeholní řády a vyhlásilo civilní konstituci kléru, dle níž měli být duchovní nikoli jmenováni, ale „voleni“ vším lidem včetně protestantů, židů a nevěrců. Poté ale došlo ke střetům mezi umírněnými feuillanty a girondisty na jedné straně a montagnardy (jakobíny) na druhé. Jeden z hlavních hrdinů 14. července a předák feuillantů Gilbert de Lafayette chtěl zůstat u těchto revolučních „vymožeností“ a odmítl jít dál, podobně vůdce girondistů Jacques Brissot. Jakobíni však žádali totální likvidaci všeho starého a bezmezný krvavý teror. Lafayette se proti tomu postavil, jako velitel Národních gard dokonce vojensky zakročil proti krvežíznivému davu na Martových polích v Paříži. Aby si zachoval holý život, musel nakonec před jakobíny do exilu. Girondista Brissot dopadl hůř, skončil pod gilotinou.

Totéž probíhalo i v ruské revoluci roku 1917, jež nezačala až 7. listopadu (dle juliánského kalendáře 25. října), ale už 27. února téhož roku, kdy vojáci spolu s demokraty nejrůznějších názorových odstínů podporováni Leninovými bolševiky svrhli cara. Lenin se vrátil z exilu, bolševici nejprve spolupracovali s menševiky a esery, brzy ale požadovali komunistickou diktaturu, socialista (eser) Alexander Kerenskij ve funkci premiéra se s nimi dostal do konfliktu (Lenin musel na krátko opět emigrovat), který vyvrcholil tzv. říjnovou revolucí, po níž vítězní bolševici rozpoutali krvavou hrůzovládu.

Z historického pohledu byl jakobínský teror let 1793–1794 přímým důsledkem 14. července 1789. Bez dobytí Bastily by nebyla možná a myslitelná jakobínská genocida. Stejně tak v Rusku bez únorové revoluce roku 1917 a svržení cara by nevznikly žádné podmínky pro říjnovou komunistickou revoluci a její krev mrazící pekelné příšernosti. Lafayette i Kerenskij tyto krvavé zločiny nechtěli a veřejně je odsoudili. Přesto ale jim nelze odpárat spoluvinu na nich, protože patřili k předním vůdcům a osnovatelům revoluce, která je vždycky ďábelského původu a jež „vypustila džina z láhve“. Démoni se ve své destrukci nikdy nezastaví, jak mistrovsky ukazuje F. M. Dostojevskij ve svém románu Běsi. Lafayette ani Kerenskij si neuvědomili tyto pekelné zákonitosti každé násilné revoluce. Pootevřeli čertu dvířka malou mezírkou, on se ale s tím nespokojil a silou je otevřel úplně dokořán. To dělá satan vždycky.

Oba tito protagonisté revoluční umírněnosti by si zasloužili naši shovívavost a pochopení, kdyby pokorně uznali, že jejich významný podíl na počáteční fázi revoluce byl zásadní chybou. K tomu se ale ani jeden neodhodlal. Lafayette v emigraci nikdy nepřestal bránit dobytí Bastily jako akt spravedlnosti a chlubit se svým významným podílem na něm, totéž činil Kerenskij ve svém exilu ve vztahu k únorové revoluci. Doktor Faust ve stejnojmenném dramatu J. W. Goetha volá: „Duchů, které jsem vyvolal, se nemohu zbavit.“ Faust na rozdíl od Lafayetta a Kerenského alespoň uznal, že pustil do světa zlé duchy, kteří vykonali to, co on sám nechtěl. Ti dva však až do své smrti kategoricky odmítali připustit jakoukoliv souvislost mezi počáteční fází revoluce, kterou chtěli a plánovali, a její finální fází, kterou nechtěli a již si neuměli představit. Neustále mluvili jenom o „zrazených ideálech revoluce“. Podle Lafayetta 14. červenec 1789 byl dílem prozřetelnosti, jakobínský teror prý naopak jeho popřením, aniž kdy připustil, že gilotina a genocida katolíků ve Vendée jsou logickým důsledkem dobytí Bastily. Totéž nutno konstatovat i o Kerenském, který podobně odmítal vidět vazby mezi únorovou a říjnovou revolucí v Rusku.

II. vatikánský koncil francouzská revoluce v Církvi

O jeho paralele k francouzské revoluci mluvili sami jeho protagonisté (Yves Congar, Joseph Ratzinger aj.), kteří se předháněli v označování II. vatikánského koncilu (dále jen DVK) jako „roku 1789 v Církvi“, „dobytí Bastily uvnitř Církve“ apod. Při revoluci DVK sice netekla krev, neboť vše se odehrávalo v oblasti ducha a myšlení, ale zpustošení, které vyvolal, bylo značné a v církevních dějinách nemá obdobu. Jako u každé revoluce, i tady stálo na počátku násilí. Ne fyzické, ale administrativní. Jak líčí Roberto de Mattei ve své knize Druhý vatikánský koncil, dosud nenapsané dějiny, která nyní vyšla ve slovenštině, hned druhý den rokování sněmu (13. října 1962) francouzský kardinál Achille Liénart si vzal slovo a prohlásil dokumenty připravené vatikánskou sněmovní komisí v čele s kardinálem Alfredem Ottavianim, jmenovanou samotným papežem Janem XXIII., za „nepoužitelné“, neboť prý neodpovídají „současnému světu a jeho problémům“. Většina biskupů se k tomu připojila. Tříletá práce vatikánské komise byla tak šmahem zničena. Tento Liénartův puč předznamenal další jednání koncilu.

Nicméně většina koncilních otců nepatřila k žádným radikálům, ti byli v menšině, zato však překypovali aktivitou. Biskupové na DVK odsouhlasili dekret Unitatis redintegratio, požadující jiný slovník ve vztahu k nekatolickým křesťanům, spornou větu ze šestnácté kapitoly konstituce Lumen gentium o muslimech, věřících prý spolu s námi v téhož Boha, a pasáže z deklarace Nostra Aetate, že „Církev s úctou hledí na muslimy“ a že se může obohatit vším pozitivním, co je v buddhismu a hinduismu. Stejně tak odhlasovali deklaraci Dignitatis humanae, jež akceptovala liberální stát i pro země s katolickou většinou obyvatelstva, což znamenalo, že vlády v těchto zemích se mají ke katolické církvi chovat stejně jako k jiným náboženským denominacím na téže úrovni. Zároveň většina biskupů na DVK, aniž si to někteří bezprostředně uvědomili, odevzdala svůj hlas antropocentrismu místo teocentrismu, kdy v centru pozornosti Církve stanul člověk, a nikoli Bůh, jak je zřejmé především z pastorální konstituce Gaudium et spes.

Většina biskupů na DVK se nechala přesvědčit radikály, mezi něž patřili zvláště tzv. periti, tj. poradci z řad teologů (Yves Congar, Hans Küng aj.), že tyto změny jsou „nutné“, neboť Církev se prý musí „přizpůsobit“ současnému světu. Jinak ale nechtěli žádné změny ve věrouce a mravouce, domnívali se, že vše zůstane při starém, pouze rétorika ve vztahu ke světu, k nekřesťanským náboženstvím a k nekatolickým vyznáním se poněkud změní.

To, co nastoupilo poté, je šokovalo, takový vývoj si neuměli vůbec představit. Holandští teologové Edward Schillebeeckx a Piet Schoonenberg zkoncipovali smutně proslulý Holandský katechismus, který mimo jiné popřel změnu podstaty chleba a vína při vyslovení konsekračních slov kněze při mši svaté na podstatu Těla a Krve Ježíše Krista. Sám papež Pavel VI. musel reagovat v roce 1968 dokumentem Credo, v němž potvrdil dogma o transsubstanciaci a odsoudil heretické novoty holandských teologů.

Revoluce dále pokračovala. Katoličtí morální teologové Bernard Häring, Edward Curran a další se dožadovali povolení antikoncepce, aniž je zajímalo, že většina těchto preparátů je potenciálně abortivních. Pavel VI. reagoval encyklikou Humanae vitae, v níž tyto názory odmítl. Objevily se též uvnitř Církve postuláty, volající po „lidštější sexuální morálce“ (důsledek sexuální revoluce roku 1968), umožnění podávání sv. přijímání znovusezdaným rozvedeným atd. Společné přijímání při tzv. ekumenických bohoslužbách se stalo v západních zemích něčím obvyklým, přestalo se také zpovídat.

Ne, takový vývoj většina biskupů na koncilu nechtěla. Kardinálové Francis Spellman z USA, Joseph Frings z Německa nebo arcibiskup z polského Krakova Karol Wojtyla toto kategoricky odmítali a podle dané situace potírali. Totéž činili i pokoncilní papežové Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Je znám výrok Pavla VI. z roku 1972, že „dým satanův pronikl skulinami až do chrámu sv. Petra“.

Pavel VI. byl rozporuplnou osobností podobně jako proslulý katolický filosof Jacques Maritain, na jehož ideách byl závislý. Maritain byl nadšencem DVK a po jeho ukončení vřele děkoval koncilním otcům, že „ukončili konstantinskou éru“. Když se ale koncem šedesátých let projevil rozklad Církve vyvolaný zejména Holandským katechismem, Maritain se ostře postavil na obranu autentické katolické nauky. Přitom ale nepřestal ani na vteřinu velebit DVK. Neuvědomil si, že zvrácenosti, proti nimž vystoupil, jsou jeho důsledkem. Totéž činil i papež Pavel VI., který sice promulgoval Credo a Humanae vitae na obranu zjevené pravdy, zároveň ale vyhlásil dokumenty DVK za závazné akty magisteria (byť se závazností odstupňovanou podle povahy jednotlivých dokumentů), ačkoliv DVK byl označen jako ryze pastorální, a nikoli dogmatický koncil. Tentýž Pavel VI. podepsal i nový mešní řád, vypracovaný ve spolupráci se šesti evangelickými pastory, který zprotestantizoval katolickou liturgii.

Jana Pavla II. lze nazvat v pravém slova smyslu Lafayettem katolické církve. Osobně zbožný a ctnostný, vydal řadu skvělých dokumentů bránících autentickou rodinu a manželskou nerozlučitelnost (Familiaris consortio), nenarozený život (Evangelium vitae), neměnný morální řád (Veritatis splendor) a jistotu zjevené pravdy (Fides et ratio). Za jeho pontifikátu došlo k odnětí kanonické mise heretikům Hansi Küngovi a Charlesi Curranovi, byla odsouzena i tzv. teologie osvobození v Latinské Americe. Jan Pavel II. revidoval vstřícný postoj svých dvou předchůdců (Pavla VI. a Jana XXIII.) vůči komunismu (na koncilu na základě tzv. dohody z Met mezi kardinálem Tisserantem a ruským pravoslavným metropolitou Nikodimem, agentem KGB, nesměl být komunismus odsouzen), katolíci mé generace s nadšením čerpali za komunistického útlaku posilu z jeho návštěv rodného Polska a z jeho slov na obranu svobody a práv Církve.

Tím větším paradoxem je, že právě tento papež svolal roku 1986 všenáboženské shromáždění do Assisi, kde se modlil za mír společně s mohamedány, buddhisty, a dokonce s africkými šamany, což přispělo ke všeobecnému náboženskému synkretismu. Rovněž tak Jan Pavel II. políbil veřejně korán a na jedné ze svých zahraničních cest se nechal strhnout ke zvolání: „Ať žije islám!“ Jak toto jde dohromady s jeho skvělými dokumenty na obranu katolické víry a morálky? Odkud se vzal tak diametrální rozpor u tohoto pontifika?

To pochopíme právě tehdy, když jej srovnáme s Lafayettem. Tento hrdina Bastily, když byl u moci, také provedl několik skvělých počinů. Vojensky zakročil na Martově poli v Paříži proti krvežíznivé lůze, odmítl násilné sesazení krále, kategoricky odsoudil tzv. zářijové masakry roku 1792, kdy rozběsněný dav podnícen jakobíny začal vraždit politické vězně v Paříži, především katolické kněze, postavil se proti potlačení svobody Církve jakobíny a zavedení tzv. kultu rozumu. To vše mu slouží ke cti. Jak je ale možné, že tentýž Lafayette podepsal „ve jménu revoluce“ nemravné vyhlášení války Rakousku a Anglii, jak je možné, že schválil také civilní konstituci kléru, která z duchovních činila pouhé státní úředníky? Vysvětlení nalezneme ve faktu, že Lafayette byl jedním ze strůjců revolučního pozdvižení 14. července 1789 a byl s ním bytostně a osobně svázán. Proto nemohl připustit, že tehdy se dopustil svého životního tragického omylu, že bez 14. července by nebylo ani pozdějších revolučních krutostí, zejména pak za jakobínské diktatury. Z toho důvodu bez skrupulí akceptoval a prosazoval to, co bylo součástí revolučního programu roku 1789‒1790, co šlo ale nad tento rámec, odmítal jako zvrhlosti a zradu revoluce, aniž si připouštěl, že bez Bastily by nebylo ani jakobínské gilotiny.

Totéž platí i o Janu Pavlu II. Správně rozpoznal, že je nutno postavit se proti tiché demontáži Církve, která tenkrát probíhala. Jenže kategoricky odmítal vidět tady jakoukoliv spojitost s DVK. Ten naopak vyzvedával jako dílo Ducha Svatého, ve své inaugurační řeči z roku 1978 dokonce vyzval všechny kněze, aby „pevně vzali do rukou konstituci DVK Lumen gentium“. Jan Pavel ještě jako arcibiskup Wojtyla se významně na koncilu podílel na formulaci některých dokumentů, především problematické deklarace Dignitatis humanae. Přiznat si celoživotní tragický omyl je pro každého člověka nesnadné a jen málokdo to dokáže. Proto tento pontifik dělal všechno, co bylo v souladu s koncilovými dokumenty. Sem patřila i vstřícná gesta na adresu jiných náboženství, i když vedla k synkretismu a zředění víry, neboť koncil toto svými formulacemi podporoval. Hereze ve věrouce a mravouce ale přesahovaly rámec dokumentů DVK, proto je Jan Pavel II., jenž osobně tento rozklad nechtěl a odmítal, potíral. Že tyto zvrácenosti jsou logickým důsledkem DVK, který se některými svými formulacemi odchýlil od autentické katolické nauky, že jsou další fází vývoje revolučního myšlení, které DVK nastartoval, to si Wojtyla odmítal připustit právě tak jako mnozí další koncilní otcové, kteří potom zastávali tzv. konzervativní pozice.

Benedikt XVI. v podstatě pokračoval v linii Jana Pavla II. Původně modernistický teolog, poradce (peritus) německého kardinála Fringse na DVK a spoluautor některých koncilových dokumentů, také později zjistil, že vývoj v Církvi zachází mnohem dál, než si představoval a chtěl. Nebyl sám, kromě řady biskupů i někteří jeho kolegové periti, např. Jean Daniélou nebo Henri de Lubac, dospěli nakonec k témuž závěru a dali jej veřejně najevo. Benedikt se sice odvážil některých nesmělých kritických vyjádření na adresu DVK (roku 1988 ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry řekl chilským biskupům, že koncil není žádné „superdogma“), nicméně nedotkl se jádra věci. Kritiky sporných a zavádějících dokumentů jsme se od něho nedočkali. Krom toho tento papež pokračoval v organizování synkretistických shromáždění v Assisi dle vzoru svého předchůdce. K jeho cti budiž řečeno, že dokumentem Summorum Pontificum r. 2007 rehabilitoval tradiční katolický ritus, i když nelze akceptovat jeho vyjádření, že jde o „mimořádnou formu“.

Jakobíni ovládají Církev

Nástupem papeže Františka se Církev žel posunula opět dál směrem k propasti. Končí vláda feuillantů a girondistů a nastupují jakobíni. To, co Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. kategoricky odmítali a proti čemuž se snažili Církev bránit, se za Františkova pontifikátu stalo legálním. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. při nominaci biskupů a kardinálů dbali na vyváženost, když jmenovali jednoho modernistu, další musel být konzervativec. Argentinský Jorge Bergoglio dosazuje ale samé modernisty, kteří již nyní zaujímají v Církvi rozhodující pozice. Papež protlačuje do vedoucích rolí výhradně jakobíny, kteří určují další vývoj. Kardinálové Walter Kasper, Reinhard Marx, Blaise Cupich, Godfried Daneels, Louis Tagle a řada jiných prosazují agendu, kterou si většina biskupů shromážděných na DVK neuměla vůbec představit: podávání sv. přijímání znovusezdaným rozvedeným, německá biskupská konference dokonce oficiálně prohlásila, že u mnoha z nich se „nejedná o těžký hřích“ (nahrává jim i nedávný dokument papeže Františka Amoris laetitia), homosexualitu jako „legální formu sexuality“ (opět nedávné prohlášení německé biskupské konference), požadují  zrušení povinného celibátu v latinské církvi a jáhenské svěcení žen, dokonce i pohanské obřady jako součást liturgie (nedávná amazonská synoda), i když žel shromáždění v Assisi roku 1986 za pontifikátu Jana Pavla II. bylo precedentem toho, nicméně v Assisi na rozdíl od Vatikánu v roce 2019 nedošlo k veřejnému uctívání pohanského božstva vysokými církevními hodnostáři včetně samotného papeže. Arciheretik Martin Luther je kladen na stejnou úroveň s katolickými církevními učiteli při totální ignoranci jeho nemravného života, masový vrah, lupič a smilník Mohamed je vyzvedáván jako velký náboženský reformátor.

K tomu přistupuje typický jakobínský teror (administrativní), který se bude dále stupňovat. Již se s ním seznámily některé řeholní řády pěstující tradiční ritus, nejkřiklavějším dokladem jsou františkáni Neposkvrněné. Mnoho kněží, kteří měli odvahu veřejně bránit nerozlučitelnost manželství, ozvali se proti homosexualitě, genderové ideologii nebo vstřícnému postoji k muslimským emigrantům, bylo postiženo přímo svými biskupy, zatímco generál jezuitů Arturo Sosa může bez jakýchkoliv obav z postihu prohlašovat, že nemáme žádné magnetofonové záznamy Ježíšových výroků o nerozlučitelnosti manželství, a jeho řádový kolega James Martin vyzvedávat homosexualitu a žádat pro tzv. gaye a lesby možnost svatby v kostele. Bylo by naivní domnívat se, že tento administrativní teror se nebude stupňovat.

A obrana proti němu? Opakem každé revoluce je kontrarevoluce. Tou ovšem není „revoluce naruby“, nýbrž obrana proti revoluci. Ve vnitrocírkevním resortu jde o náležitou osvětu a odpor proti revolučním opatřením, obranu autentické katolické nauky, zjevené samotným Pánem, i za cenu osobních obětí. Díky všem kardinálům, biskupům a kněžím, kteří ‒ i když jsou v nepatrné menšině – odvážně vystupují v tomto duchu. Ukazuje se ale, že cesta „lafayettismu“ je mrtvá a neúčinná, v historii nikdy nebyla opravdovou oporou pravé kontrarevoluce. Lafayettismem je dnes každé odvolávání se na DVK s tím, že je nutno se k němu vrátit a jeho se držet, to prý je lék na současnou krizi v Církvi. Ano, DVK skutečně nepostuloval to, co se dnes děje za Františkova pontifikátu, ale otevřel tomu dveře, vypustil Pandořinu skříňku. Každá opravdová obrana proti současnému vnitrocírkevnímu jakobinismu musí tedy začít u kritiky DVK. K tomu se dosud z biskupů odhodlali pouze arcibiskup Carlo Maria Viganó a zejména biskup z kazašské Astany Athanasius Schneider ve svém rozhovoru pro tradiční katolický časopis The Remnant v USA, kde označil sporné dokumenty DVK za skutečnou příčinu současného stavu Církve. Tím více je ale nutno cenit si toho, k čemu se odhodlali někteří vzdělaní katoličtí laici, především Roberto de Mattei, jehož výše uvedená kniha o průběhu DVK nenechává nikoho na pochybách, že současná vnitrocírkevní krize začíná již tady.

Co to v praxi znamená? Že máme DVK šmahem odmítnout? Nikoli, ale zaujmout k němu tentýž postoj, jaký původně vyžadoval papež Jan XXIII., když ho svolal: nejedná se o dogmatický, ale čistě pastorační církevní sněm, tudíž nikoli neomylný. Ty věty DVK, které jsou v souladu s autentickou naukou Církve, např. o pravdivosti evangelních zpráv o Ježíši Kristu v konstituci Dei Verbum nebo o zločinnosti potratů v Gaudium et spes, budeme samozřejmě akceptovat, ale nikoli proto, že to říká DVK, nýbrž proto, že tak učí Církev od prvopočátku a existuje k tomu řada předchozích závazných vyjádření ve věroučných dokumentech, na něž se tyto příslušné výroky DVK odvolávají.

Odmítněme ale – jak učinil správně biskup Schneider ‒ ty pasáže DVK, které vybočují z rámce katolické nauky a umožňují ten výklad, který mu dávají dnešní vnitrocírkevní jakobíni. Ekumenismus, vstřícnost k jiným náboženstvím a k moderní protikřesťanské filosofii, přijetí liberálního pojetí náboženské svobody a přizpůsobení katolické nauky tomuto trendu, to je v koncilních dokumentech obsaženo v rozporu se zjevenou pravdou a autentický katolík toto nemůže přijmout, jak mnohokrát konstatovali zástupci Kněžského bratrstva sv. Pia X. při jednání se zástupci Vatikánu, kteří po nich vyžadovali jako podmínku jednoty akceptovat tzv. pokoncilní nauku Církve, jejímž obsahem bylo právě toto.

Nadějí pro nás může být opět zákon revoluce. Jakobínská diktatura se nakonec rozložila sama vnitřními spory svých protagonistů, v jejichž důsledku i hlavní strůjce teroru Maximilien Robespierre se dostal nakonec pod gilotinu. Tento osud čeká i současné jakobínské vedení Církve. Pro nás, tradiční katolíky, se tím může otevřít opět šance, kterou bychom neměli promarnit, neboť jde o to, vrátit Církev jejímu původnímu poslání, jež jí svěřil samotný Spasitel.

Radomír Malý

3 Komentáře k "Jakobíni přicházejí čili tragédie pokoncilních konzervativců"

  1. Náprava nemůže přijít zdola, ale shora. Nedovedu si představit, jak to rozhádané stádo něco napravuje a navíc je to princip revoluční. Náprava musí přijít z Říma od papeže a biskupů, potažmo od Boha, zázrakem.

  2. pepek | 12.2.2020 z 22:03 |

    Protože tedy zchytralost modernistů (tak jsou totiž právem nazýváni) spočívá v tom, že své nauky nepředkládají pohromadě, ale rozptýleně, jako by ani k sobě nepatřily a zdály se jen dvojsmyslné a neurčité, ač jsou ve skutečnosti jednoznačné a souvislé, bude záhodno, ctihodní bratři, napřed tyto nauky shrnout, abychom pak objevili příčiny těchto bludů a předepsali léky na odvrácení zkázy. Abychom však v této složité záležitosti řádně postupovali, je nutno především upozornit na to, že každý modernista hraje několik úloh, které stále směšuje. Jsou to úlohy filosofa, věřícího, teologa, historika, apologety a obnovovatele. Kdo chce správně po- znat jejich naukovou soustavu a pochopit její předpoklady a důsledky, musí všechny tyto úlohy přesně rozeznat. z encykliky svatého Pia X. Pascendi Dominici Gregis

  3. Velká francouzská revoluce byla samozřejmě velmi pečlivě připravována dirigenty noci. Její hlavní cíl byl boj proti Kristu, proti katolické církvi. Za všechny oběti revolučních zvěrstev připomeňme šestnáct popravených řádových sester-karmelitek.

    Dnes se ve Francii slaví každoročně 14. července státní svátek- Den pádu Bastily2,který tuto revoluci započal . Proti tomu nejsou ze strany dnešních západních humanistů a strážců evropských hodnot žádné námitky. Co by se asi dělo, kdyby například Rusové slavili jako státní svátek začátek Rudého teroru , Japonci výročí Nankingského masakru nebo Němci výročí náletu na Coventry.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*