Hyacinta

Hyacinta, která se narodila 10. března 1910, měla zcela jinou povahu než její bratr František: byla velmi živá, tklivá, citlivá, „ryzí jako zlato“. „Strašně rády jsme tančily a stačilo, abychom zaslechly jiné pasáčky hrát na jakýkoliv nástroj, ihned jsme začínaly tancovat. Hyacinta, přestože byla velmi malá, k tomu měla obzvlášť nadání. […] Hyacinta také velmi ráda brala bílé beránky na kolena, sedávala s nimi, objímala je a pusinkovala, a večer je nesla na rukou domů, aby se neunavili.“[1] V době zjevení Matky Boží, která změnila celý její život, měla sedm let.

Vidění pekla a odpor k hříchu

Její citlivé srdce zasáhlo zejména vidění pekla: „Vidění pekla ji vyděsilo natolik, že se jí všechny tresty a umrtvování zdály příliš malé na to, aby u Boha získaly milost záchrany některých duší. […] Jak se stalo, že tak malá Hyacinta byla schopna pochopit ducha umrtvování a pokání a s takovým zápalem se mu odevzdat? Zdá se mi, že to byla v první řadě zvláštní milost, kterou chtěl Bůh prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina udělit, a také vidění pekla a neštěstí duší, které do něj jdou. […] Hyacinta často seděla na zemi nebo nějakém kameni a zadumaná říkala: ‚Peklo, peklo, jak je mi líto duší, které jdou do pekla, a těch lidí, kteří zaživa hoří jako dříví v ohni.‘ Rozechvělá klekala se sepjatýma rukama, aby opakovala modlitbu, kterou nás Paní naučila: ‚Ó můj Ježíši…‘ Hyacinta zůstávala dlouho na kolenou a stále tuto modlitbu opakovala. Čas od času na mě nebo na bratra volala, jako by se probrala ze sna: ‚Františku, Lucie, vy se se mnou nechcete modlit? Musíme se hodně modlit, abychom zachránili duše před peklem. Jde jich tam tolik, tolik!‘ Jindy se mě zeptala: ‚Proč naše Paní neukáže hříšníkům peklo? Kdyby jej viděli, nehřešili by, aby se tam nedostali…‘“[2]

Misijní horlivost

Jestliže František usiloval o to, být těšitelem Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie, pak Hyacinta chtěla rozdávat jejich milosti. Naplňovala ji starost o spásu duší a misijní horlivost.

„Když občas zaslechla kletby, zakrývala si tvář dlaněmi a říkala: ‚Ó můj Bože, ti lidé nevědí, že za taková slova půjdou do pekla. Odpust jim, můj Ježíši, a obrať je. Oni určitě nevědí, že je to urážka Boha. Můj Ježíši, je mi jich tak líto. Prosím tě za ně.“[3]

Proto si zvláště zamilovala modlitbu fatimského anděla, kterou každý den častokrát opakovala: „Prosím za odpuštění pro všechny ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklaní, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“ Modlila se bezpočet střelných modliteb a prosila Neposkvrněné Srdce Mariino o obrácení a spásu nebohých hříšníků.

Apoštolát oběti

„Hyacinta si tak vzala k srdci oběti za obrácení hříšníků, že nevynechala žádnou příležitost, jež se jí naskytla. V Moita žily děti dvou rodin, které chodily žebrotou. Jednou jsme je potkali cestou na pastvu s naším stádem. Hyacinta je zahlédla a řekla: ‚Dejme těm chudákům naše jídlo na obrácení hříšníků.‘ A běžela, aby jim je dala. […] Hyacinta byla neúnavná ve vyhledávání obětí“[4]: kromě snášení dlouhodobého hladu a žízně z lásky k duším pro ni bylo největší obětí, když se vzdala tance.

Tato horlivost byla zcela nadpřirozená: toužila trpět za hříšníky, zadostiučinit za jejich hříchy, vyprosit jim odpuštění a milost obrácení. Často si odříkala jídlo „na úmysl hříšníků, kteří příliš jedí“; „za hříšníky, kteří ani v neděli nechodí“ chodila na mši sv. během týdne, a to navzdory své nemoci. Tato láska k bližnímu, jejímž pramenem byl důvěrný vztah s Neposkvrněným Srdcem Mariiným, se stala něčím na způsob její druhé přirozenosti. V citlivém a velkodušném srdci tohoto osmiletého dítěte působila milost Boží neobyčejným způsobem.

Život pod praporem Neposkvrněného Srdce Mariina

Nejvlastnějším rysem Hyacintiny zbožnosti byla její vroucí úcta k Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Díky touze po spáse hříšníků pochopila, že úcta k Srdci Matky Boží je nejúčinnějším prostředkem, skrze nějž může vyprosit záchranu mnoha duší. Její oblíbená modlitba zněla: „Sladké Srdce Panny Marie, budiž mojí spásou.“ Když byly děti 13. srpna zatčeny, Hyacinta velmi těžce nesla odloučení od rodičů. František ji tehdy utěšoval slovy: „Neplač. Obětujeme to Ježíši za hříšníky.“ Dívka dodala: „A také za Svatého otce a jako zadostiučinění za hříchy proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu.“ Po zjevení Neposkvrněného Srdce Mariina 13. června, „nejednou říkala: ‚Ta Paní řekla, že její Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu. Miluješ ji moc? Já její Srdce moc miluji. Ono je tak dobré!‘“[5] Když slyšela o přijímání v první sobotu, řekla Lucii: „Je mi tak líto, že nemohu přijímat sv. přijímání na zadostiučinění za hříchy proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu. […] Tak moc mám ráda Srdce Mariino! Je to přeci Srdce naší nebeské Matky. Také ráda opakuješ: ‚Sladké Srdce Panny Marie, budiž mojí spásou‘? Já to ráda dělám. Tak ráda. Často trhala polní květiny a zpívala na melodii, kterou si právě vymyslela: ‚Sladké Srdce Panny Marie, budiž mojí spásou. Neposkvrněné Srdce Panny Marie, obrať hříšníky, zachraň duše od pekla.‘“[6]

„Krátce před tím, než odešla do nemocnice, prohlásila: ‚Už brzy půjdu do nebe, ty tu zůstaneš, abys lidem řekla, že Bůh chce zavést na světě pobožnost k Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Až nadejde čas o tom mluvit, neschovávej se. Řekni všem lidem, že Bůh nám dává milosti prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina, že si je lidé mají vyprosit skrze ono Srdce, že Srdce Ježíšovo chce, aby s ním bylo uctíváno Neposkvrněné Srdce Mariino. Ať prosí za mír Neposkvrněné Srdce Mariino, neboť Bůh tomuto Srdci svěřil mír na zemi. Kdybych tak mohla vložit do srdce všech lidí oheň, který hoří v hloubi mého srdce a díky kterému tak moc miluji Srdce Ježíšovo a Srdce Mariino.‘“[7]

Hyacinta – oběť zadostiučinění

Hyacinta byla posledních osmnáct měsíců svého života těžce nemocná. Španělská chřipka postupně přešla do hnisavého zápalu plic, který křehké dívce působil veliké bolesti. „Přesto jej snášela s odevzdaností, ba dokonce s radostí, která překvapovala.“[8]

V době nemoci „nás Matka Boží navštívila a řekla, že brzy přijde, aby vzala Františka do nebe. A mě se zeptala, zda chci obrátit ještě více hříšníků. Odpověděla jsem jí, že ano. Tehdy mi řekla, že se dostanu do nemocnice a budu tam velmi trpět. Budu trpět za obrácení hříšníků na zadostiučinění za urážky Neposkvrněného Srdce Mariina a z lásky k Pánu Ježíši. Zeptala jsem se: ‚Půjdeš se mnou?‘ Řekla, že ne. To je pro mě nejtěžší. Řekla mi, že mě tam odveze moje matka a zůstanu tam sama.“[9]

V prosinci 1919 se Matka Boží zjevila podruhé, aby ji připravila na snášení dalších obětí: „‚Řekla mi, že pojedu do Lisabonu do jiné nemocnice a už nikdy neuvidíme ani tebe, ani své rodiče. Ještě budu mnoho trpět a zemřu opuštěná. Ale nemám se bát, ona pro mě přijde, aby mě vzala do nebe.‘ A plačíc mě tiskla a opakovala: ‚Už tě nikdy neuvidím. Poslyš, modli se za mě, protože zemřu opuštěná.‘ Až do výjezdu do Lisabonu strašně trpěla. Tulila se ke mě a plačíc říkala: ‚Už tě nikdy neuvidím. Ani svou matku, ani své sourozence, ani svého otce, už nikdy nikoho neuvidím. A pak zemřu samotinká.‘ ‚Nemysli na to,‘ řekla jsem jí jednou. ‚Dovol mi na to myslet, protože čím víc na to myslím, tím víc trpím, a já chci trpět z lásky ke Kristu a za hříšníky. Už si nic nedělám z bolestí. Matka Boží pro mě přijde, aby mě odtud vzala do nebe.‘ Občas líbala kříž, tiskla jej k sobě a říkala: ‚Ó můj Ježíši, já tě tak miluji a chci trpět z lásky k tobě.‘ Kolikrát říkala: ‚Ó Ježíši, teď můžeš obrátit mnoho hříšníků, protože ta oběť je velmi velká.‘“[10]

21. ledna 1920 odjela Hyacinta do Lisabonu, kde ji ubytovali v sirotčinci Zázračné Matky Boží. Díky tomu mohla být každý den přítomna na mši sv. a přijímat svaté přijímání. Avšak její stav se neustále zhoršoval a 2. února byla převezena do nemocnice. O tři dny později se musela její matka, která Hyacintu dosud doprovázela, vrátit domů. Hyacinta zůstala ve velké nemocnici, kterou již neměla nikdy opustit, sama. 10. února podstoupila operaci. Z důvodu slabého organismu dívenky lékaři použili pouze částečnou anestézii. Zákrok se pro ni stal skutečným utrpením. 17. února se jí opět zjevila Matka Boží. „Řekla mi, že již brzy pro mě přijde a že od teď už nebudu trpět.“ Od onoho dne skutečně necítila žádné bolesti.

Lékař nemocnice, Dr. Enrico Lisboa, ve své zprávě napsal: „Navečer 20. února malá kolem šesté hodiny prohlásila, že jí není dobře, a požádala o poslední svátosti. Byl vyzván farář od Svatých andělů, P. Pereira dos Reis, který ji kolem osmé hodiny večer vyzpovídal. Bylo mi sděleno, že malá rovněž naléhá, aby dostala viatikum. Avšak pater Pereira dos Reis, v přesvědčení, že její stav není kritický, toto odmítl. Nicméně přislíbil, že přinese Pána Ježíše následující den. Malá ale i nadále naléhala, aby dostala svaté přijímání, a říkala, že brzy zemře. Kolem desáté hodiny večer skutečně v poklidu zemřela.“[11]

P. Karl Stehlin

Úryvek z článku „Paprsek naděje“, který vyšel v Te Deum 4/2007.

 

[1] Sestra Lucie, Memorias. Vice-Postulação, Fatima 1989, 3. vydání, str. 24-25.

[2] Ibidem, str. 98.

[3] Ibidem, str. 28.

[4] Ibidem, str. 98.

[5] Ibidem, str. 100.

[6] Ibidem, str. 100-101.

[7] Ibidem, str. 104.

[8] P. João de Marchi, Era uma Senhora mais brilhante que o sol. Fatima, 9. vydání, str. 262.

[9] Sestra Lucie, op. cit., str. 39.

[10] Ibidem, str. 41.

[11] P. João de Marchi: op. cit., str. 286.