Nezvaný host.…, nebezpečný člověk… ‒ apoštol Varšavy sv. Klement Maria Hofbauer

Na posledním z velkých historických obrazů polského malíře Jana Matejky[1], na němž jsou s velkým rozmachem vyobrazeny události související s přijetím ústavy ze dne 3. května 1791[2] ve Varšavě, umělec zachytil dole vlevo postavu sv. Klementa Hofbauera, ačkoli ten se politického dění neúčastnil a nesnažil se ho ovlivňovat. Je jednou ze dvou postav komentujících obraz. Hofbauer „vynořující se“ zespoda plátna se obrací k divákovi s výrazně zkormoucenou tváří. Třebaže je zapotřebí jisté všímavosti, abychom ho v zástupu historických i smyšlených postav našli, dává obrazu výjimečný ráz. Komentuje scénu politické euforie, která je neutuchající chloubou Poláků. Hofbauer vystupuje z propadliště národní paměti, opomíjený a zapomenutý, aby nás upozornil na nevyřízené zásadní věci, které jsme kvůli aktuálním záležitostem odložili stranou. Z toho se očividně raduje vousatá postava v pravém dolním rohu, jež to dává výmluvným posuňkem najevo. Opomenuté záležitosti symbolizuje postava sedláka nuceného k tomu, aby se zapojil do všeobecného veselí, jenž však zůstává vůči událostem netečný.[3] Co nám chtěl Matejko postavou sv. Klementa Marii Hofbauera sdělit?

Jeden z německých životopisců poznamenává, že Hofbauera lze pochopit pouze na pozadí doby, v níž působil.[4] Konec osmnáctého století byl skutečně bohatý na událostí klíčového významu, které ovlivnily život a dílo sv. Klementa. Evropa vstupovala na cestu své agónie vytyčené třemi následujícími událostmi: úspěšnou vzpourou anglických kolonií v Americe, která vedla ke zrodu prvního státu založeného na zásadách osvíceneckého naturalismu; francouzskou revolucí, která překovala myšlenky osvíceneckého absolutismu na absolutismus demokratický a počala ideologické „pancharty buržoazie“, tj. liberalismus, socialismus a nacionalismus; konečný zánik Rzeczpospolité[5] v roce 1795 a s ní zbourání jedné z posledních bašt křesťanského universalismu. Příchod sv. Klementa Marii Hofbauera do Varšavy v roce 1787 spadá do sklonku stanislavovské doby[6] a prvních několik let po dělení Polska[7], které se vyznačovaly nekritickým přijímáním francouzských myšlenkových proudů značnou částí polských elit a otevřeným ideovým střetem mezi stoupenci osvícenectví a obdivovateli dávného odkazu Rzeczpospolité.[8] Zmíněný konflikt byl patrný ve všech oblastech společenského, politického, kulturního a náboženského života a o jeho výsledku rozhodla nebývalá duchovní, mravní a intelektuální krize sžírající polskou církev. Stará Rzeczpospolitá, kdysi hrdá na svůj titul „hradby křesťanství“, zmírala, protože rakovinové buňky polského encyklopedismu, šířícího se josefinismu, febronianismu, voltairiánství, rousseauiánství atd. atp. nenapadaly ani tak negativní jevy v oblasti práva a společensko-politických obyčejů, jako spíše útočily na základy společenského soužití ve státě.

„Bůh odstraní svícen z oltáře“

Jeden z nejnadanějších spisovatelů devatenáctého století Henryk Rzewuski, jediný polský žák hraběte de Maistre, obránce starého řádu a autor oblíbených romantických románů, napsal: „My všichni jsme byli rozpalováni tím, co se tehdy ve Francii dělo: jak by to bylo nádherné obdařit naší šlechtickou rovností celý národ, odsoudit krále, zbavit se dvořanů, osvobodit se od toho všeho, co dosud dusilo občanskou rovnost ‒ jedním slovem, vyhubit sršně a čmeláky, aby zůstaly samé mouchy, na něž postačí pavučina zákona.“[9] Nejen Rzewuskému navzdory, ale také navzdory očekáváním všech reformátorů, „vlastenců“, jakobínů a republikánů od Visly se ukázalo, že stát nafouknutý osvíceneckými nápady není schopen přežít. Politický pesimista Rzewuski psal, že zánik je nevyhnutelný, národ Rzeczpospolité zemřel spolu s universalistickým státem a veškeré pokusy jeho politického vzkříšení jsou jakobínskou maškarádou revoluce. Jedinou nadějí je křesťanská reakce.[10]

Edmund Burke hodnotil polskou revoluci jako kladný proces směřující k překonání chaosu a upevnění politického řádu ve státě. S takovým názorem by bylo možné souhlasit, kdybychom události oné doby vnímali jenom z hlediska první evropské ústavy z 3. května 1791, která skutečně byla zdařilou syntézou starobylých tradicí a požadavků novověku. Byla však přijata během státního převratu v nejhorším politickém a geopolitickém okamžiku a vyvolala neprodlené sblížení Pruska a Ruska.[11] Událostem roku 1791 ovšem předcházely jevy, které by měly vyvolávat neklid, byť byly nejednou přijímány s nadšením nebo netečností. V době, kdy Hofbauer přišel roku do Polska, sílil v zemi vliv zednářských lóží. Připomeňme, že první zednářská lóže vznikla v Rzeczpospolité roku 1738, z níž během následujících patnácti let vzešla většina polských lóží. Už v době svého plného rozkvětu se těšily podpoře krále Stanislava II. Augusta Poniatowského (rytíře růžového kříže) a polských šlechtických, měšťanských i církevních elit.[12] V roce 1783 nařídil vůdce iluminátů Adam Weishaupt zapojení polských lóží do plánů evropské revoluce.[13] Činnost zednářů se nesetkala s žádnou rozhodnou odpovědí ze strany polské církve, ba naopak, velká část polských hierarchů, kteří byli zároveň lóžovými bratry, trestala kazatele vystupující proti „zednářské sektě“ tím, že je zbavovala úřadů, odesílala na venkov nebo jim odebírala hmotné zabezpečení.[14] Výsledkem byl podivný hybrid, který zaznamenal během svého pobytu v Polsku jeden z cizinců. Psal, že se zde setkal s lidmi, „… kteří mluví a myslí jako Voltaire, d’Alembert, Rousseau, a jak učí zednářské lóže, přičemž plní náboženské povinnosti“[15]. O tehdejším stavu polské církve svědčí slova nuncia Angela Duriniho (1767‒1772), který v dopise papeži uvádí, že na dvacet polských biskupů „… připadá sotva pět dobrých pastýřů“[16]. Biskupy „poslušně“ následovali četní kněží, kteří se věnovali politice, svým milenkám a vydělávání peněz. Dobové paměti vykreslují stav duchovenstva natolik barvitě, že v nich nacházíme nejednu podobnost s dnešní dobou.[17]

Pohrdání zásadami víry a úpadek mravů měly zhoubný vliv na vyšší společenské vrstvy. Sv. Klement Maria Hofbauer hodnotil celou polskou společnost velmi přísně; pozoroval pohoršení, jeho nemravnost, hříchy a zkaženost, na něž duchovenstvo nikterak nereagovalo. O tehdejší Varšavě psal: „Od kléru až po nejnuznějšího žebráka vše je zkaženo. Bojme se, že Bůh odstraní svícen z oltáře.“[18] Svátosti a starobylé tradice byly odmítány, duchovní ve jménu rovnosti ponižováni a sám král „ostentativně přehlížel řeholníky“[19]. Není divu, že v době reformního Velkého sněmu (1788‒1792) zazněly požadavky na zrušení řádů a podřízení diecézních duchovních státu v rámci tzv. národní církve. Náboženská praxe upadá, v salónech vládnou „jiní bohové“, mladíci se stydí účastnit bohoslužeb, mizí krásný zvyk nasazování helem a tasení šavlí při zpěvu evangelia na znamení připravenosti bránit víru, který během padesáti let zanikl natolik, že v době varšavské misie redemptoristů působil směšně.[20]

Ruku v ruce s přehlížením náboženských věcí a praxe šel úpadek manželství, rodinného života a rozklad mravů společnosti. Varšava oněch časů, třebaže možná oslnivá, byla příkladem zániku civilizace. Z jedné strany rafinovanost v umění a kultuře, rozvoj literatury a vědy; z druhé strany vypočítavost hraničící s naprostým odmítáním potomstva, móda natolik pohoršlivá (byť se jednalo dlouhé sukně a šaty), která by uvedla do rozpaků i nejednoho dnešního katolíka, rozvody vyhrazené v předmanželských smlouvách a štědře udělované (třebaže je formálně schválil až Napoleonův občanský zákoník v roce 1807!) „shovívavými“ biskupy, nevěra jako „povinnost stavu“ dle přijatého životního stylu, takový byl „chléb vezdejší“ polských elit.[21] Libertinští manželé začali po vzoru měšťanské módy spát odděleně (z důvodů hygieny a soukromí), zatímco intimní zážitky manželů a milenců se staly veřejnou záležitostí popisovanou dopodrobna v dopisech a pamětech.[22] Ušetřeme čtenáře líčení varšavských výstřelků, zvráceností, salónních „her“, které by ho nejen znechutily, ale nabouraly by mu pohodlné vnímání civilizační katastrofy v podobě „sexuální revoluce“ minulého století. Nihil novi sub sole. To však tehdejším libertinům nebránilo horlivě vyprávět o občanských ctnostech a společenské morálce, které jsou vždy a nerozlučně prvním projevem agnosticismu. Tak se zrodila „měšťanská epocha“ devatenáctého století, která byla plodem mesaliance zednářství a upadlé šlechty toužící být „něčím“ jiným. V takových podmínkách musel ve Varšavě působit sv. Klement. Ale dodejme, že v ostatních evropských velkoměstech to nebylo příliš jiné. Vždyť první město založil Kain, aby přehlušil svědomí po vraždě Ábela…

Ryszard Mozgol

Celý text v nadcházejícím čísle Te Deum 1/2020

 

[1] Jan Matejko (1838‒1893) byl jedním z nejvýznamnějších polských malířů. Pocházel z české rodiny, která se usadila na Haliči. Tento velký vlastenec, obránce papežské autority, člen konzervativního uskupení „Stańczycy“ namaloval v roce 1891 obraz nazvaný „Ústava z 3. května 1791“, který je k vidění na Královském hradě ve Varšavě.

[2] Ústava z 3. května 1791, napsaná po vzoru americké ústavy a považovaná za první ústavu v Evropě, regulovala právní uspořádání Polsko-litevské unie („Rzeczpospolité“). Třebaže se v ní projevily osvícenecké tendence, její vyznění bylo v mnoha ohledech konzervativní. Ústava v podstatě zaváděla dědičnou monarchii a omezovala dosavadní šlechtickou demokracii. Setkala se s odporem ze strany mnohých republikánů, vyšší šlechty i ruské carevny Kateřiny II. Část představitelů vyšší šlechty utvořila tzv. Targowickou konfederaci, kterou vojensky podpořilo Rusko. V následujícím střetu (od května do června 1972) byly polské síly poraženy, což znamenalo konec platnosti ústavy. ‒ Pozn. překl.

[3] Zajímavý výklad obrazu podává J. Krawczyk, Trzeci Maj à la Matejko: https://www.redemptor.pl/multimedia/sw-klemens-hofbauer-na-obrazie-matejki-konstytucja-3-maja-inne-spojrzenie/

[4] E. Dudel, Apostoł Warszawy i Wiednia. Święty Klemens Maria Hofbauer redemptorysta, str. 7. Varšava 1982.

[5] Míněno Království polské a Velkoknížectví litevské, tedy Polsko-litevská unie. Jelikož pojem „Rzeczpospolitá“ (tj. „republika“) neoznačuje pouze státní uspořádání, ale je používáno rovněž jako název státu, rozhodli jsme se jej v textu nepřekládat. ‒ Pozn. překl.

[6] Stanislavovskou dobou se označuje vláda posledního krále Rzeczpospolité Stanislava Augusta Poniatowského (1732‒1798; vláda 1764‒1795). Jeho osoba vyvolává v polské historiografii velké spory, přičemž není skutečně lehké ji jednoznačně zhodnotit. Vděčil za trůn carevně Kateřině II., jejímž byl milencem, deista, zednář, „pofranštěný“ (milovník kultury francouzského osvícenectví), člověk slabý a nerozhodný, nenáviděný částí tehdejšího polského politického národa (proruskými „republikány“ i varšavskými jakobíny, pravicí i levicí). Na druhou stranu mírný a rozvážný král, mecenáš umění, podporovatel Církve, člověk, který se ve výjimečných případech dokázal odhodlat k velkým činům, odpůrce francouzské revoluce, jíž se chtěl vědomě v Polsku vyhnout. Za své protirevoluční postoje si získal úctu politiků a myslitelů formátu Edmunda Burkea. Jakobíni ho zas obviňovali ze zrady a požadovali v roce 1794 jeho odsouzení. Poté, co ho nakonec Kateřina II. přinutila k abdikaci, zemřel jako soukromá osoba v Petrohradě. Jeho ostatky byly do Polska převezeny teprve až v roce 1988. V souvislosti s tématem článku dodejme, že byl donátorem redemptoristů, ochráncem sv. Klementa Hofbauera, který se s králem ostatně osobně setkal a podle nepotvrzených zpráv od něj obdržel Řád sv. Stanislava.

[7] K třetímu dělení Polska došlo v roce 1795 po porážce povstání Tadeusze Kościuszky. Území Mazovska spolu s Varšavou, které dosud patřilo do ruského záboru, tehdy připadlo Prusku. Tento stav trval až do 7. července 1807, kdy se Prusko na základě Tylžského míru muselo vzdát zmíněného území ve prospěch Napoleona. Bonaparte zde založil Varšavské knížectví a svěřil nad ním formální vládu saskému králi Bedřichu Augustovi I.

[8] Povahu politických událostí souvisejících s tzv. polskou revolucí popisuje anglický historik Richard Butterwick, který ve své knize na několika místech polemizuje s tehdejším i dnes opakovaným názorem, že proticírkevní kroky v Rzeczpospolité měly hlubší filosofické pozadí. Viz R. Butterwick, Polska rewolucja a Kościół katolicki 17881792. Krakov 2012. Tento „myšlenkový převrat“ stojí za to srovnat s tezemi národně demokratického historika Władysława Smoleńskiego z minulého století: W. Smoleński, Przewrót umysłowy w Polsce wieku XVIII. Studia historyczne. Varšava 1923.

[9] H. Rzewuski, Pamiątki Soplicy, str. 332‒333. Varšava 1978.

[10] Viz např. H. Rzewuski, Mieszaniny obyczajowe przez Jarosza Bejłę, str. 19‒22; str. 162. Wilno 1841.

[11] Zhodnocení ústavy 3. května se ujal jeden z nejvýznačnějších polských historiků devatenáctého století, představitel konzervativní „krakovské školy“ a spolupracovník Pia IX., P. Walerian Kalinka: W. Kalinka, Dzieła, sv. 9, Konstytucya Trzeciego Maja. Sejm Czteroletni, sv. 3, str. 89‒101. Krakov 1896; podobný názor hájící zásady ústavy vyjádřil profesor dějin umění na Jagelonské univerzitě, představitel „Stańczyků“ a autor návrhu federalizace habsburské monarchie Paweł Popiel: P. Popiel, Powstanie i upadek Konstytucyi 3go Maja, według dokumentów oryginalnych, str. 52‒58. Krakov 1891.

[12] Kritický pohled na dějin polského zednářství v oné době podává biskup J. S. Pelczar, Masonerya jej istota, zasady, dążności, początki, rozwój, organizacya, ceremoniał i działanie według pewnych przeważnie masońskich źródeł, str. 330‒339. Krakov 1914. Kladně hodnotí počátky zednářství v Polsku Smoleński, op. cit.

[13] Převzetí polských lóží ilumináty popisuje P. A. Barruel, Historya jakobinizmu, sv. 4, str. 146‒151. Berdyczów 1812.

[14] Smoleński, op. cit., str. 197‒198.

[15] Pelczar, op. cit., str. 346.

[16] Ibidem, str. 347. Durini byl zděšen stavem polské církve, v jejímž čele stál primas Jan Gabriel Podoski, „bratr z lóže Ctnostný Sarmata na východě Varšavy“. https://wolnomularstwo.pl/tag/prymas/

[17] Viz např. J. S. Bystroń, Dzieje obyczajów w dawnej Polsce. Wiek XVI-XVIII, sv. 1, str. 345‒346. Varšava 1994. Kuchowicz zmiňuje příklad biskupa Adama Naruszewicza: Z. Kuchowicz, Miłość staropolska. Wzory – uczuciowość – obyczaje erotyczne XVI-XVIII wieku, str. 477‒480. Lodž 1983.

[18] P. M. Haringer CSsR, Life of the Venerable Servant of God Clement Maria Hofbauer Vicar General od Congregation of the Most Holy Redeemer, str. 29. New York 1883. Trochu více rozvádí tuto otázku P. B. Łubieński CSsR, Apostoł Warszawy, czyli żywot błogosł. Klemensa Maryi Hofbauera Wikarego Generalnego Zgromadzenia Redemptorystów, str. 36‒37. Mościska 1889.

[19] Bystroń, op. cit., str. 350.

[20] Smoleński, op. cit., str. 167‒168. V době Velkého sněmu proběhl pokusy tento zanikající obyčej vzkřísit, ale setkaly se s výsměchem „osvícených“ elit.

[21] Míru úpadku barvitě líčí P. Aleksy Prusinowski, „Klemens Marja Hoffbauer“ in Przegląd Katolicki 12. května 1864, č. 19, str. 296‒297; J. S. Bystroń, Dzieje obyczajów w dawnej Polsce. Wiek XVI-XVIII, sv. 2, str. 136‒137; 139‒140. Varšava 1994.

[22] Z. Kuchowicz popisuje měšťanské obyčeje tvořící tzv. měšťanskou morálku a nevázanost na konci osmnáctého století. Kuchowicz, op. cit., str. 418‒419; 436‒437; 441‒443.

1 Komentář k "Nezvaný host.…, nebezpečný člověk… ‒ apoštol Varšavy sv. Klement Maria Hofbauer"

  1. Dějiny se opakují – a pak holt někdy přijde doba, kdy už se Bůh na to nemůže dívat…

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*