S uvedenou kritikou souhlasím. Nemohu však souhlasit s teorií o deutero-Watsonovi. Jsem přesvědčen, že všechny zmíněné příběhy Watson napsal, avšak zatímco příběhy z pravého cyklu se skutečně staly, tak falešné příběhy jsou výplodem jeho neúnavné vynalézavosti. Tomu bezpochyby odpovídají fakta. Watson byl tak trochu požitkář. Je marnotratník, alespoň tolik víme z úvodu Studie v šarlatové. Jeho bratr, jak Holmes zjistil ze zkoumání škrábanců na spodní straně pouzdra hodinek, byl nenapravitelný opilec.[1] On sám jakožto svobodný mládenec navštěvuje bar Criterion.[2] V Podpisu čtyř připouští, že k obědu vypil přespříliš beaunského vína, v drožce se chová divně, mluví o vystřelení z dvouhlavňového tygřího mláděte na mušketu a varuje svou budoucí ženu před požitím více než dvou kapek ricínového oleje, zatímco k uklidnění doporučuje větší dávky strychninu.[3] Co se stalo? Jeho Elijáš je od něj vzat, jeho žena, jak víme, umírá: on se vrací do náruče svého starého nepřítele, jeho praxe, už tak dost chatrná, zaniká, je nucen vydělávat si na živobytí plichcením neohrabaných parodií nádherných případů, jejichž byl kdysi věrným zapisovatelem.
Sauwosch dokonce vypracoval seznam toho, co převzal od jiných autorů a z dřívějších příběhů. Za Holmesův pobyt v Tibetu s velkým lámou vděčí dr. Nikolovi[4]; šifra tančících figurek se luští stejně jako ta ve Zlatém skarabovi Edgara Allena Poea; v Charlesi Augustu Milvertonovi je patrný vliv Rafflese[5]. Stavitel z Norwoodu vydatně čerpá ze Skandálu v Čechách; Osamělá cyklistka má podobnou zápletku jako Řecký tlumočník; Šest Napoleonů jako Modrá karbunkule; Druhá skvrna je kopií Námořní smlouvy atd.
Nyní přecházíme k datování různých prací, nakolik je to možné na základě jejich vnitřních znaků, ať už zřejmých, nebo skrytých, určit. Výsledky lze shrnout následovně:
1. Gloria Scottová ‒ Holmesův první případ
2. Musgraveský rituál ‒ druhý
3. Studie v šarlatové ‒ 1879, objevuje se Watson, tj. první z příběhů ve wir-formě
4. Domácí pacient ‒ 1880
5. Strakatý pás ‒ 1883
6. Reigateské panstvo ‒ duben 1887
7. Pět pomerančových jadérek ‒ tentýž rok
8. Podpis čtyř ‒ 1888, Watsonovo zasnoubení
9. Urozený ženich ‒ dochází k Watsonovu sňatku, po němž následuje
10. Mrzák
11. Skandál v Čechách
12. Námořní smlouva
Někam do období roku 1888 musíme zařadit 13, 14 a 15, tedy Makléřova úředníka, Případ totožnosti a Spolek ryšavců. V červnu 1889 máme (16) Ohyzdného žebráka, (17) Inženýrův palec (léto) a (18) Modrou karbunkuli (někdy ve vánočním oktávu). Poslední případ je datován 1891. Pro připomenutí, Stříbrný lysáček, Žlutá tvář, Řecký tlumočník, Berylová korunka a Dům U měděných buků pocházejí očividně z doby před Watsonovým sňatkem, Záhada Boscombského údolí po něm, jinak nejsou datovány.
Zbývá jenom Pes baskervillský. Ten je otevřeně datován 1889, což znamená, že si nečiní nárok na dobu po Návratu. Sauwosch, který ho považuje za podvrh, upozorňuje, že The Times neměly nikdy před rokem 1903 úvodník věnovaný svobodnému trhu. Ale tento argument z vnitřních důkazů je dvojsečný: metodou poněkud podobnou té, kterou najdeme Bluntově díle Neplánované náhody v Písmu svatém, můžeme dokázat, že se děj odehrává před rokem 1901. Starý pomatenec, jenže se chce soudit s policií, prohlašuje, že proces bude znám jako Frankland vs. Regina [tj. „královna“]. A jak víme, v roce 1901 nastoupil král Eduard.
Nebudu ztrácet příliš času dalšími důkazy (nadmíru nedostatečnými), jež mají prokázat nepravost Psa baskervillského. Holmesova „kočkovitá záliba v čistotě osobního zjevu“ není ve skutečnosti v rozporu s tvrzením ze Studie v šarlatové, že měl popálenou ruku pokrytou náplastmi, ačkoli tuto skutečnost Backnecke obrací proti pravosti prvního díla. Daleko složitější je otázka času Watsonovy snídaně. Jak ve Studii v šarlatové, tak i v Příbězích čteme, že Watson snídal po Holmesovi: ze Psa baskervillského se dozvídáme, že Holmes snídal pozdě, což by pak muselo znamenat, že Watson snídal opravdu velmi pozdě.
Pokud tedy vezmeme za východisko naší studie tři dlouhé příběhy, tj. Podpis čtyř, Studii v šarlatové a Psa baskervillského, spolu s třiadvaceti krátkými příběhy, dvanácti v Příbězích a jedenácti ve Vzpomínkách, můžeme přistoupit k rozboru výstavby a předchozích literárních forem umění tohoto druhu. Uspořádání každého by se mělo dle německého odborníka Ratzeggera a většiny jeho následovníků skládat z jedenácti různých částí, přičemž jejich pořadí se může v některých případech více či méně měnit podle toho, zda se příběh blíží nebo vzdaluje ideálnímu vzoru. Všech jedenáct vykazuje pouze Studie v šarlatové; Podpis čtyř a Stříbrný lysáček jich obsahují deset; Záhada Boscombského údolí a Berylová korunka devět; Pes baskervillský, Strakatý pás, Reigateské panstvo a Námořní smlouva osm; a tak dále, až se dostáváme k Pěti pomerančovým jadérkům, Mrzákovi a Poslednímu případu s pěti a Glorii Scottové s pouhými čtyřmi.
První částí je prooimion, domácká scéna na Baker Street s nedocenitelnou osobitou atmosférou a někdy předvedením schopností detektiva. Pak následuje první vysvětlení čili exegesis (κατὰ τὸν φεὐγοντα), kdy klient vylíčí případ, po němž následuje ichneusis, tedy osobní vyšetřování často doprovázené slavným přesouváním se po zemi na rukou a kolenou. Č. 1 je stálé, č. 2 a 3 téměř vždy přítomná, č. 4, 5 a 6 nejsou nezbytně nutná; zahrnují anasceue neboli vyvracení vlastním přičiněním oficiální teorie Scotland Yardu, první promenusis (exoterice), kdy je policie zběžně upozorněna na několik přehlédnutých stop, avšak rady nikdy nedbá, a druhý promenusis (esoterice), kdy je pouze Watson letmo seznámen se směrem, jakým se bude ubírat vyšetřování. Ten je občas mylný jako ve Žluté tváři. Č. 7 tvoří exetasis čili další sledování stop, včetně křížového výslechu příbuzných, podřízených atd., zkoumání mrtvoly (je-li nějaká), návštěvy archivu a nejrůznějších kroků podobného druhu. Č. 8 představuje anagnorisis, ve které je zločinec chycen nebo odhalen; č. 9 je druhá exegesis (κατὰ τὸν φεὐγοντα), tedy zločincovo vyznání; č. 10 metamenusis, kdy Holmes vylíčí všechny stopy, jaké ho vedly k patřičnému závěru; a č. 11 epilogos, skládající se někdy pouze z jediné věty. Tento závěr je podobně jako prooimion stálý a občas obsahuje jakousi obecnou zásadu nebo citát ze zavedeného autora.
Ačkoliv Studie v šarlatové představuje v určitém smyslu vzor a ideál holmesovského příběhu, je zároveň do jisté míry primitivním vzorem, od jehož některých prvků bylo později upuštěno. Exegesis (κατὰ τὸν φεὐγοντα) je po většinu času vyprávěna nikoliv slovy zločince, nýbrž jako oddělený příběh ústy vyprávěče; zabírá rovněž neúměrný prostor vůči celku. To ukazuje na přímý vliv Gaboriaua: jeho Detektivovo dilema[6] tvoří jeden svazek, ve kterém nacházíme stopování od zločinu k jeho pachateli, jímž je, jak jinak, vévoda; druhý svazek, Detektivovo vítězství, se téměř celý věnuje líčení vévodovy rodinné historie sahající doby revoluce, přičemž k detektivu Lecoqovi se znovu připojíme až v poslední kapitole. Takový postup vyprávění příběhu byl pochopitelně shledán zdlouhavým a těžkopádným, ale francouzská škola to ještě neprohlédla, jelikož Záhada žlutého pokoje[7] ponechává celý nevysvětlený problém pro Parfém dámy v černém[8].
Ale literární spřízněnost mistrného stylu dr. Watsona je třeba hledat dále než s Gaboriauem, Poem nebo Wilkiem Collinsem. M. Piff-Pouff, zejména v díle Psychologie de Vatson, poukázal na velmi výmluvné podobnosti s Platónovými Dialogy a s řeckým dramatem. Připomíná nám hřmotné vystupování Thrasymacha, s nímž se poprvé zapojil do sporu nad ústavou,[9] a srovnává ho se vstupem Athelneyho Jonese: „Ale jděte! Nikdy se nestyďte kápnout božskou. Co se ale vlastně stalo tady? Taková šeredná záležitost! Jenže tohle jsou tvrdá fakta ‒ pro žádné teorie tu není místo…“[10] A když se inspektor vrátí po několika dnech schlíplý, otíraje si čelo červeným kapesníkem, vzpomeneme si na to, kterak Sokrates spatřil Thrasymacha poprvé v životě se červenat.[11] Teorie jiných rivalů, tj. Gregsona a Lestrada[12], slouží pouze k potvrzení různorodosti omylu ‒ ἐσθλοὶ μὲν γὰρ ἁπλῶς, παντοδαπῶς δὲ κακοί[13]. Ale nejdůležitějším bodem je povaha kritiky Scotland Yardu. Lecoq má sice svého soka, ale tím je jeho nadřízený v bezpečnostních složkách, jenž z uražené ješitnosti maří jeho plány, a dokonce trpí, aby vězeň oknem cely dostával vzkazy.[14]
Pokud byli uvedení sofisté zapůjčeni z platónského dialogu, tak přinejmenším jeden prvek pochází z řeckého dramatu. Gaboriau nemá žádného Watsona. Důvěrníkem Lecoqa je starý voják, mimořádně hloupý a neuvěřitelně neschopný. Watson zajišťuje to, co holmesovské drama potřebuje ‒ sbor. Představuje řádný, pravověrný, úctyhodný všeobecný pohled na svět; jeho fádnost vyniká díky světlům ramp, která ozařují ústřední postavu. Uprostřed bouří a vichrů zůstává nepohnutým:
Ille bonis feveatque, et consilietur amicie,
Et regat iratos, et amet paccare timentes:
Ille dapes laudet mensae brevis, ille salubrem
Justitiam, legesque, et apertis otia portis.
Ille tegat commissa, deosque precetur et oret,
Ut redeat miseris, abeat fortuna superbis.[15]
Za zevrubný rozbor tohoto Watsonova chórického rysu vděčíme prof. Sabaglionemu. Srovnal mj. následující úryvek ze Strakatého pásu:
Holmes: „Dáma tu postel nemohla odsunout. Musela ji mít stále v určitém postavení k větracímu otvoru a provazu ‒ provaz je totiž v tomto případě výraz vhodnější, protože jako šňůry od zvonku ho jistě nikdo jakživ nepoužil.“
Watson: „Holmesi, myslím, že již začínám tušit, nač narážíte. Přijeli jsme právě včas, abychom zabránili rafinovanému strašnému zločinu.“
s dobře známým úryvkem z Agamemnónu:
Kasnadra: „Ó, ach ! Hle viz, hle viz! Jen dál od krávy drž býka toho statného! Hle, v léčku roucha chytla ho a poráží; i klesá v lázni zpět do vody. To děj koupele té je lstné, vražedné!“
Sbor: „Ač nechlubím se, že bych věštbám rozuměl, přec hádám, že se stalo něco hrozného.“[16]
Watson, stejně jako sbor, jde vždy ruku v ruce s hlavním dějem a zdá se, že sdílí veškeré výsady obecenstva; a stejně jako sbor je vždycky zhruba tři kroky za obecenstvem, pokud jde o rozluštění zápletky.
A Watsonovou pečetí, znamením a tajemstvím je samozřejmě jeho buřinka. Není to ledasjaká buřinka: je to kněžský šat, insignie úřadu. Holmes může mít svou čepici, ale Watson lne ke svému tvrďáku dokonce i v půlnočním tichu na Dartmooru[17] nebo na opuštěných svazích Reichenbachu. Nosí ho neustále, tak jako archimandrita nebo rabín nosí svou pokrývku hlavy: odložit jej by se rovnalo ostříhání Samsonových kadeří Dalilou. „Watsona a jeho buřinku,“ dí M. Piff-Pouff, „lze oddělit pouze v myšlenkách.“ Je to jeho vlněný vrcholek, jeho petasos neviditelnosti, jeho mitra pretiosa, jeho trojitá tiára, jeho gloriola. Tento tvrďák je zástupcem všeho, co je neměnné a nezpochybnitelné, práva a spravedlnosti, ustanoveného řádu věcí, lidských práv, převahy člověka nad zvířetem. Velkolepě se tyčí nad špinavostí, ubohostí a zločinem: zostuzuje, uzdravuje a posvěcuje. Křivka jeho lemu je křivkou dokonalé souměrnosti, oblost jeho střechy je oblostí světa. Prof. Sabaglione píše: „Z klobouků Holmesových klientů usuzovat lze jejich vlastnosti, zvyky, idiosynkrazie; z klobouku Guatsona usoudit lze jeho karakter.“ Watson je pro Holmese vším ‒ jeho lékařským poradcem, jeho protějškem, jeho filosofem, jeho důvěrníkem, jeho příznivcem, jeho životopiscem, jeho domácím kaplanem, ale především se vypíná v dějinách jako nositel nepřemožitelné buřinky.
Ronald A. Knox
Převzato z Blackfriars 3/1920.
Přeložil a poznámkami opatřil MRČ.
Literární studie o Sherlocku Holmesovi (1. část)
Literární studie o Sherlocku Holmesovi (2. část)
[1] Viz Podpis čtyř.
[2] Studie v šarlatové.
[3] Zde se autor mýlí. Watson, alespoň jak tvrdí Holmes, nedoporučoval strychnin slečně Mary Morstanové, budoucí paní Watsonové, nýbrž Thaddeusi Sholtovi, kterého považoval za soka v lásce, což je o něco pochopitelnější.
[4] Dr. Nikola je postava z knih spisovatele Guye Boothbyho (1867‒1905). Nikola se snaží najít tibetské tajemství na nesmrtelnost.
[5] A. J. Raffles je „zloděj gentleman“ vytvořený spisovatelem Ernestem Williamem Hornungem (1866‒1921), švagrem A. C. Doyla. Dodejme, že Raffles má stejně jako Holmes svého „kronikáře“, a to v postavě přítele Harryho „Bunnyho“ Manderse.
[6] Detektivovo dilema je anglické označení první části románu Pan Lecoq, který vyšel v češtině naposledy roku 1927. Detektivovo vítězství je pak druhou částí téže knihy.
[7] Detektivní román Gastona Lerouxe, který se začal objevovat na pokračování v roce 1907. V češtině vyšel naposledy v roce 1991.
[8] Česky vyšlo v roce 1927 jako Parfum dámy ve smutku.
[9] Viz Platón, Ústava I, 336c: „Jaké žvásty to tlacháte již tak dlouho, Sókrate? A jakou pošetilost to tropíte, krčíce se jeden před druhým? Jestliže opravdu chceš věděti, co jest spravedlnost, nebuď jen samá otázka…“ Překlad František Novotný.
[10] Podpis čtyř. Athelney Jones byl inspektor Scotland Yardu.
[11] Ústava I, 350d: „Thrasymachos všechno to sice uznal, ale ne tak lehko, jak já to nyní vyprávím, nýbrž jako když ho k tomu vleče a ztěžka, všechen zpocen, neboť k tomu bylo léto ‒ tehdy také jsem uzřel, co ještě nikdy předtím, Thrasymacha se červenati.“
[12] Gregson a Lestrade jsou další inspektoři Scotland Yardu.
[13] „K dobru jdeme jednou jen z cest, ke zlu však cest vede víc.“ Aristotelés, Etika Nikomachova II, 6.
[14] Viz Gaboriau, Pan Lecoq.
[15] „Ať stojí na straně dobrých a jako přítel jim radí,
lidskou ať krotí zášť a s vlídností zklidňuje zpupnost,
ať chválí jen střídmě prostřený stůl, blaho zákonů, práva,
a brány do kořán v čas bezstarostného míru.
Nad tím, co mu svěří, ať bdí, prose bohy, ať štěstí
zas ukáže chudákovi líc a zpupnému záda.“
Horatius, O umění básnickém. Překlad Dana Svobodová.
[16] Aischylos, Agamemnón. Překlad Josef Král.
[17] Viz Pes baskervillský.
To mě dostalo. Hahaha!
Díky za překlad!