Jan Čep: Svatý Václav

Všecky křesťanské dynastie a všecky pokřtěné národy měly ctižádost, aby byly zastoupeny před Bohem, před křesťanstvem a před dějinami někým, kdo by připojil k svým pozemským titulům a ctnostem šlechticky titul nejvyšší, titul vyvoleného Božího. Obyčejně se rodí tito královští svatí v prvním křesťanském úsvitu té nebo oné země nebo v nejplnějším rozkvětu horoucího středověku. Český Václav, norský Olaf, anglický Edvard, uherský Štěpán, ruský Vladimír, německý Jindřich a ostatní tvoří řadu zakončenou oslňujícím zjevem křižáka na trůně, Francouzem Ludvíkem.

Čechu Václavovi patří zajisté v této posloupnosti místo mezi nejpřednějšími. Byl to ovšem nejprve jeho vlastní národ, který ho – za souhlasu všeho křesťanstva – korunoval korunou nezrušitelnou a který ho hlasitě uznával za svého delegáta u Boha i u lidí stejně v době Karlově jako za bouří husitských, v době pobělohorské jako v začátcích zápasu o obnovenou politickou samostatnost českého národa v devatenáctém století. I když český národ jako celek přestával věřit po křesťansku, spanilá postava mladého knížete z úsvitu českých dějin ztělesňovala pro všechny ideál nejlepších vlastností kmene a táhla k sobě sympatie a úctu všech českých srdcí.

Nacisté, kteří toto cítili, se nejprve pokoušeli zkonfiskovat svatováclavskou tradici pro sebe: z domnělého nebo špatně pochopeného podrobení Václavova císařům německým desátého století chtěli vyvodit argument pro stav, který vytvořili v našich zemích uprostřed století dvacátého. Byli však brzo nuceni všimnout si svého omylu a začali stíhat pouhé zpívání svatováclavského chorálu jako politickou provokaci.

Marxisticky pojatá historie, která není schopná vidět v dějinách lidstva nic jiného než železnou zákonitost hospodářského vývoje společnosti, musila se ovšem zachovat k zjevu svatého Václava a k jeho záření v duchovních dějinách českých s krajní nepřívětivostí. Nejenom že se nemohla smířit s nepřijatelným a nevysvětlitelným světcem Václavem, ale odmítla ho málem i jako historickou postavu: je jí málem stejně plodem mýtotvorní fantasie jako kněžna Libuše nebo Přemysl Oráč. V učebnicích, z kterých se nyní učí dějinám české děti, se jméno Václavovo vyskytuje jenom letmo a mimochodem, s charakteristickým přízvukem nenávistného opovržení.

Jsem si vědom, že od té doby, co český národ jako celek přestal věřit po křesťansku, postoj jednotlivých příslušníků mého národa ke kultu a k tradici sv. Václava může být různý. Nechme stranou ty, podle jejichž názoru je sv. Václav jenom polomytickou lžifigurou, která se zrodila z reakční mentality českého konservativismu. Ti, pro něž slovo světec je sice vyprázdněno ze svého původního obsahu, ale kteří si zachovali smysl pro nezaměnitelnou velikost lidské osoby a pro její neustávající účinnost v národních a lidských dějinách, ti neodepřou svou úctu a svou věrnost knížeti Václavovi. Pro ty bude postava knížete Václava dále a navždycky ztělesňovat ideál nejlepších vlastností kmene, pro ty bude předznamenávat dějinný tvar a smysl českého osudu. Neboť tento jinoch, nadaný od přírody výjimečnými vlastnostmi tělesnými i duševními, ukládal přísnou mravní kázeň nejenom sám sobě, ale pustil se zároveň v nerovný zápas s temnými vášněmi svého barbarského věku a svého okolí. Snažil se strhnout za sebou svůj lid a povznést jej výš, prorazit mu – i za cenu svého života – přístup k nejušlechtilejším kulturním statkům své doby, učinit svůj národ rovnocenným členem společnosti vzdělaných národů.

Nejsou-li lidské dějiny čirým nesmyslem, obludnou fraškou, kterou nastrojil rozmar jakéhosi opilého démona; a jsou-li naopak duchovním dramatem, z něhož nelze eliminovat prvek iracionálnosti, a je-li minulost jakýmsi způsobem ustavičně účastná v přítomnosti, nemůže se ztratit z prostoru a času žádné mravní úsilí, žádné osobní hrdinství, žádná oběť. Ti, pro něž slovo svatý neznamená už víc, budou vidět v knížeti Václavovi aspoň symbol duchovního vzestupu svého národa, záruku jeho budoucnosti.

Těm z nás, kteří věříme po křesťansku, toto pojetí ovšem nestačí. Nazýváme-li my knížete Václava svatým, rozumíme tím, že tento Čech z úsvitu našich dějin byl od Boha vyvolen a zavolán k úkolu, ke kterému pak celou svou duší přilnul a v kterém vytrval až do prolití krve. A že v něm a za ním byl v jistém smyslu vyvolen a zavolán cely národ.

Pro ty z nás, kteří věříme po křesťansku, má zvláštní smysl i časný neúspěch Václavův, jeho život předčasné přervaný, ba, lze říci, sotva započatý. Oběť života, které se nevyhnul, dovršila naráz jeho duchovní velikost a jeho nesmrtelnou podobu. Nemůžeme si tu neopakovat slovo Evangelia: „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Z perspektivy, v které vidí křesťan lidské dějiny, nejeví se časné fiasko lidského života jako definitivní ztráta a konec. Naopak, časná porážka se proměňuje ve vítězství, smrt je branou nesmrtelnosti. Na počátku pozemských dějin křesťanství stojí šibenice, na níž byl potupně popraven jeho zakladatel.

Pro nás křesťany, kteří věříme v obcování svatých, v duchovní společenství živých a mrtvých, je minulost obsažena v přítomnosti jinak a víc než ve smyslu jenom metaforickém.

Víme ovšem, že lidské dějiny nestojí na místě ani že neobíhají v slepém kruhu. Cesta lidských dějin je od vtělení Syna Božího bolestnou cestou k cíli, dramatem, které bude mít jakési rozuzlení, byť třeba za tisíce nebo za miliony let. Avšak uvnitř tohoto záhadného dějství, kterým je našemu slabému zraku lidská historie, existují pro nás přes dálku staletí překvapující vztahy, netušená příbuzenstva, tajemné vyvažování viny s obětí. Zákonem tajemné rovnováhy, na které stojí náš duchovní vesmír, je pro nás láska.

Máme pevně za to, že v této těžké chvíli lidských dějin, kdy se zdá rovnováha našeho světa tak nebezpečně porušena tíhou utrpení a bídy, lži a bezpráví, kdy země Václavova je tak hluboce ponořena do temnot úzkosti a strachu – máme pevně za to, že v této chvíli nám stojí na blízku ten, jehož neustávala vzývat pokolení našich předků. Kéž věrny náš bratr Václav, který odrazil bratrovražednou ránu, ale nevrátil ji, kéž se přimluví u Boha, aby jeho lid byl zbaven okovů nenávisti. Kéž uvede znovu svůj lid v bratrské společenství svobodných národů.

Psáno v roce 1954.

Jan Čep