Dokonalost Kristova kralování

V Kristu je královská moc dovedena k takové dokonalosti, s níž se můžeme setkat jen u něj. Ale přesto si zachovává všechny formální znaky krále, jak je popisují Aristoteles a sv. Tomáš Akvinský.

Sv. Tomáš ve svém komentáři k Aristotelově Politice uvádí, že král, který vládne po celý svůj život a třímá neomezenou moc nad všemi věcmi, by se měl z přirozenosti lišit od svých poddaných nesmírností své dobroty, třebaže zároveň zůstává jedním z nich ‒ musí přinejmenším patřit k lidskému druhu, přičemž je záhodno, aby nebyl cizincem. Kristova vláda je věčná. „Bude kralovati na věky“ [Lk 1, 32]. Jeho moc je neomezená. „On jest obraz neviditelného Boha, prvorozený ze všeho tvorstva. Vždyť v něm bylo stvořeno všecko na nebi i na zemi: viditelné i neviditelné; ať jsou to trůny nebo panstva nebo knížectva nebo mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. A On stojí v čele všeho a všecko má v něm své trvání. A On je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých vstalých, aby ve všem měl přednost. Neboť se zalíbilo Otci, aby v něm přebývala plnost všeho“ [Kol 1, 15‒19]. Kristus je naší hlavou s ohledem na milost, kterou nám uděluje a kterou nám svým umučením zasloužil; ale jeho moc se rozprostírá i nad anděly, jejichž hlavou je na základě své autority. Ale jak může být jeho vláda „ne z tohoto světa“ a rozprostírat se všeobecně a účinně nad nebeskými věcmi, když ani nebyl králem všech pozemských království? „Všechno podřídil pod jeho nohy,“ neboť jeho božská přirozenost se liší od přirozenosti jeho poddaných, avšak je zároveň jedním z nich. „A Slovo se stalo tělem“ [Jan 1, 14]. Je jedním z nich: „Syn člověka“ [Jan 1, 51], „ten Adamův“ [Lk 3, 38]. Patří ke stejnému národu: „Přijde ze Sionu Vykupitel“ [Iz 59, 20; Řím 11, 26]. Není ani cizí královskému domu Izraele: „Pán Bůh mu dá trůn Davida, jeho otce“ [Lk 1, 32].

„Je jistě lepší mít krále, jenž kraluje na základě zvolení, než takového, který vládne dle nástupnického práva… neboť kralování musí být dobrovolným panováním…“[1] Kristus je králem zvoleným svým lidem, jelikož, jak praví sv. Tomáš, „při zvěstování byl žádán souhlas Panny Marie ve jménu celého lidstva“, a tento souhlas byl zcela svobodný.[2] Bylo vhodné zvěstovat Panně Marii, že počne Krista, aby mohla Bohu obětovat dar dobrovolné služby. A ihned tak učinila slovy: „Aj, já služebnice Páně!“ Panna Maria ovšem nesouhlasila pouze se svým mateřstvím, ale také s královskou mocí svého Syna: „Pán Bůh mu dá trůn Davida, jeho otce, a bude kralovati nad potomstvem Jakubovým na věky.“

Nikoliv služebníky, ale přáteli…

Dobrý král vládne svobodným poddaným, občanům, a jedná s nimi jako s přáteli. „Tyrani, třebaže touží po dobrém přátelství, nemohou ho dosáhnout. Nevyhledávají totiž společné dobro, nýbrž vlastní, takže málo nebo vůbec nic je nespojuje s poddanými; každý však buduje přátelství na nějakém společenství: sledujeme, že přátelstvím jsou spojeni ti, které spojuje původ nebo podobné zvyky anebo jakékoli společenství; proto nevelké nebo spíše žádné bude přátelství tyrana s poddanými. Poddaní žádným způsobem nemilují tyrana, protože cítí, že je nemiluje… Zatím dobří králové, kteří horlivě usilují o celkový pokrok, takže poddaní pociťují různé požitky z jejich úsilí, jsou milováni od velmi mnohých, protože také oni prokazují lásku poddaným… Díky té lásce jsou vlády dobrých králů stálé…“[3]

A Kristus nám říká: „Již vás nebudu nazývati služebníky, ale přáteli“ [Jan 15, 15]. „Tedy už nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčany svatých a členy Boží rodiny“ [Ef 2, 19]. A když sv. Tomáš píše, že „král si má být vědom toho, že přijal takový úřad, v němž má kralovat jako duše v těle a jako Bůh ve světě…, neboť jednotlivé své poddané bude chápat tak jako vlastní údy“, pak Kristus považuje své poddané za údy vlastního těla: „Jsme údy jeho těla“ [Ef 5, 30].

Ale asi nic lépe nevystihuje nesmírnou dokonalost Kristovy královské moci než to, jak dbá o dobro svého království. „Tyran,“ praví Aristoteles, „hledá svého vlastního prospěchu, ale král usiluje o dobro poddaných.“ Na rozdíl od tyrana, jenž zneužívá obecné dobro k svému prospěchu, si král uvědomuje, že jeho dobro spočívá ve sledování obecného dobra království. Avšak je pouze jediný král, který zde dokáže dosáhnout naprosté dokonalosti, a tím je Kristus. Každý jiný král musí ve spravedlivém řádu vlastnit nějaká svá dobra, tedy taková, jež jsou výlučně jeho a nikoho jiného. Ale v případě Krista Krále je jeho dobro totožné s obecným dobrem jeho království. Oním dobrem není nic jiného než skutečná blaženost: patření na Boha, jaký je sám o sobě. Božství je ovšem dobrem Krista jakožto Boha, nikoliv Krista jako člověka. Bůh může být osobním dobrem pouze Boha. Bůh nemůže kvůli omezeným možnostem tvorů sdílet s nimi své osobní dobro jako jejich dobro osobní. Proto i duše samotného Krista nemá v blaženém patření vševyčerpávající poznání božské podstaty. Její formální blaženost je omezena. Nicméně přesto jsou Kristovo osobní dobro v jeho božství a obecné dobro jeho duše týmž dobrem patřícím stejné osobě. Proto v jeho případě musíme prohlásit, že královo osobní dobro a dobro jeho království jsou totožné. Ba co víc, Slovo se stalo tělem. On je Spasitel; on panuje nikoliv pro sebe, ale pro nás všechny a pro naši spásu ‒ pouze pro dobro těch, kteří jsou mu poddáni. Pro sebe si neponechal ani kámen, na kterém by složil svou hlavu. Proto je kralování Krista Krále nejdokonalejší ze všech vlád.

Charles de Koninck

Převzato z Integrity, prosinec 1951.
Přeložil Edmund Kříž.

 

[1] Sv. Tomáš, In III Polit., lect. 14.

[2] ST, III., q. 30, a. l, e.

[3] De Regimine principum, I, cap. 10. Překlad P. Jiří Bahounek.