Adventní pokání

Adventní doba představuje čas předcházející Kristovu příchodu, a to jak historickému, kdy byl po tisíce let vyčkáván, až přišel na tuto zem jako člověk, jako Bohočlověk, tak i příchodu do našich srdcí. Je to čas, v němž očekáváme Pána Ježíše a milost Vánoc, kdy je Spasitel zvláštním způsobem přítomen v našich duších. Je to rovněž příprava na jeho druhý příchod. Ať tak či onak, advent je časem příprav.

V adventní době nás Matka Církev upomíná na slova sv. Jana Křtitele: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské! Připravte cestu Páně“ [Mt 3, 2‒3]. Činí tak fialovými liturgickými rouchy, strohostí liturgie (na oltáři chybějí květiny a neznějí varhany) a samotnými liturgickými texty. Matka Církev nás tak vzývá k pokání. Kdybychom nebyli katolíky, možná by nás to překvapilo, ale jakožto katolíci bychom na to už měli být zvyklí. Nicméně se můžeme ptát, proč Matka Církev zdůrazňuje pokání v době, která je podle všeho obzvláště radostná. Ano, je v ní zajisté určitá radost, ale Církev přesto zdůrazňuje pokání. Pán Ježíš dokonce řekl: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“ [Lk 13, 3]. Proč to tedy Matka Církev dělá, a to zejména v časech příprav, tj. o adventu, velkém postu, vigiliích velkých svátků?

Odpověď je přinejmenším dvojí. První je docela zřejmá: pro posvěcení našich duší. Činíme pokání, abychom zadostiučinili za své minulé viny, slabosti a selhání. Děláme pokání, abychom zadostiučinili za hříchy kolem nás. O tom mluvila Panna Maria ve Fatimě, když vybízela děti k pokání. „Můj syn je velmi urážen.“ Ale pokání činíme rovněž z jiného, méně zřejmého důvodu: jsme zraněni dědičným hříchem. Adam upadl a předal první hřích, kterého se dopustil, svým dětem. Ačkoli byl tento hřích smyt křtem, není zde tudíž žádné viny; ale přesto zůstala padlá přirozenost. Naše přirozenost má sklon vyhledávat snadné cesty a myslit více na sebe sama nežli na Boha.

Dědičný hřích je příčinou sobectví, myšlení „hlavně já“. V samé podstatě se jedná o příčinu všech hříchů. Každý hřích obsahuje určitou dávku sobectví. Dopad dědičného hříchu můžeme pozorovat dokonce už u velmi malých dětí. Vezměme si například takové dvouleté dítě, u něhož zajisté není žádné zlé vůle, ale i u něj vidíme sobectví a myšlení „hlavně já“. Dokonce i ve dvou letech chtějí, aby se svět točil kolem nich. Chtějí dostat své potěšení okamžitě, jinak následuje záchvat vzteku. Úlohou rodičů je potlačovat takový postoj co nejdříve už v samotném zárodku. Přesto mnohé z tohoto myšlení a slabosti přetrvává. Naše padlá přirozenost, která se neustále dožaduje své cesty a myslí na sebe, se nemění.

Musíme s ní bojovat. A i když s ní bojujeme, zůstává. Sv. František Saleský říká: „Sebeláska může být umrtvována, ale nikdy neumírá.“ Je to podobné jako s plevelem na zahradě. Často je plevele hodně a jeho kořeny hluboké. Snažíte se zarýt co nejhlouběji k jeho kořenům, ale plevel se přetrhne a kořeny zůstanou. Za několik dní se plevel zase objeví. S dědičným hříchem je to podobné. Snažíme se umrtvovat, vytrhávat plevel, ale nedaří se nám dosáhnout až ke kořenům. A to z toho důvodu, že zranění dědičným hříchem stále zůstává. Plevel se bude vždycky vracet, proto musíme neustále plít a bojovat proti sebestřednosti, která, pokud ji necháme být, zadusí naši lásku k Bohu. Také v zahradě plevel zadusí dobré rostliny, pokud je přehlížen.

Všichni tudíž máme v sobě kvůli dědičnému hříchu plevel, ale kromě toho máme rovněž dobrou rostlinu, tedy lásku a víru ve všemohoucího Boha, která byla zasazena při našem křtu. Když jsme pokřtěni, dostáváme semínko naší víry a naší lásky k Bohu, nadpřirozené ctnosti. Zmíněné ctnosti začínají růst s tím, jak sami rosteme a dospíváme. Ale plevel sebestřednosti se vždycky neúnavně snaží zapudit a zadusit lásku k všemohoucímu Bohu.

Křesťanský život spočívá v boji mezi sebestředností na jedné straně a láskou k Bohu na straně druhé. Naším cílem je dávat stále větší prostor v našem srdci Pánu Ježíši a životu milosti. Láska je čímsi neměřitelným; není určena nějaká její míra. Může růst do nekonečna. Ale abychom si to nějak přiblížili, představme si srdce jako něco s omezeným objemem. Sebeláska se snaží neustále rozpínat, a s tím, jak se rozrůstá, vytlačuje lásku k Bohu, jelikož v srdci není místa pro obě. Když roste láska k Bohu, pak zase musí mizet sebeláska. Jedna vytlačuje druhou. Stát se svatým není nic jiného než růst v lásce k Bohu až do té míry, že je sebeláska zcela vytlačena.

Opakem je samozřejmě ztráta duše, spáchání smrtelného hříchu. Smrtelný hřích vytlačuje lásku k Bohu a v daném okamžiku zůstává pouze sebeláska. Jak máme v této válce mezi sebeláskou a láskou k Bohu bojovat? Odpovědí jsou kající skutky, přemáhat sebe sama z lásky k všemohoucímu Bohu, z touhy milovat ho ještě více. A právě to nám svatá Matka Církev připomíná a pomáhá nám v tom.

Musíme si však uvědomit, že pokání je jenom prostředkem. Je naprosto nezbytné, ale není cílem. Naším cílem je láska k Bohu a život milosti; pokání je prostředkem k tomuto cíli. Svatost tedy nespočívá v krajním umrtvování; spočívá v lásce k všemohoucímu Bohu. Můžeme si vybrat nějakého světce a říci: „Podívejte, co všechno dokázal! Podívejte na ta ohromná pokání!“; ale to není důvod, proč je svatý. Světce z něj udělalo to, co jej vedlo k tomu, že konal takové heroické skutky, tj. láska k Bohu.

Ovšem kdybychom se my chtěli pouštět do podobných heroických kajících skutků, jaké dělal dotyčný světec, mohlo by to pro nás být nebezpečné. Každé pokání musí odpovídat povinnostem našeho stavu. Může se například matka od rodiny rozhodnout, že bude jako pokání jíst jen jedno jídlo denně? Půl dne by byla tak unavená, že by si musela lehnout a trochu si zdřímnout. Možná by se ani nedokázala patřičně postarat o děti nebo by měla tak napjaté nervy, že by na děti jen pořád křičela. Takové pokání prostě není vzhledem k povinnostem daného stavu vhodné. V takových případech vítězí ďábel. Zmíněná žena se sice může domnívat, že pracuje na svém posvěcení, ale ve skutečnosti zanedbává to, co ji posvěcuje, oddávajíc se něčemu, co nemá se svatostí nic společného, až na to, že se jedná o prostředek.

Pokání nemá samo o sobě žádnou hodnotu. Není to svatost. Bůh nepotřebuje naše posty. Nepotřebuje naše pamlsky nebo cokoliv jiného, co bychom mu mohli nabídnout. Chce lásku a víru, která za těmito oběťmi stojí. Právě to je v Božích očích rozhodující. Je to podobné jako s malým dítětem, které nabízí lízátko své matce; matka možná lízátko ani nechce, ale vidí lásku, která se za tím skrývá. Ale lízátko samo o sobě není rozhodující. Tak je tomu i s všemohoucím Bohem.

To, co tedy máme při výběru pokání hledat, je kající duch. Právě to se počítá; jinými slovy, láska k Bohu, touha Boha milovat a snaha tuto lásku při nejrůznějších příležitostech dokazovat. Neměli bychom k adventu přistupovat s myšlením: „Musím o adventu něco udělat, tak si nedám po obědě zákusek.“ Nejde o to, dělat něco ze zvyku; tím Bohu neprojevujeme žádnou skutečnou lásku. Jemu jde o ducha, za tím vším. Tento duch znamená vyhledávat příležitosti, kdy můžeme něco dát Pánu Ježíši. Musí překračovat samo pokání, které jsme zvolili, ať už jsme se vzdali sladkostí, televize nebo sledování sportovních zpráv. Jde mnohem dále; kající duch musí během adventu pronikat celým naším životem. Jedná se o ducha, z něhož vychází pokání, které bere ohled na všemohoucího Boha.

Když jsme si vysvětlili, čím je pokání a k čemu slouží, můžeme se nyní věnovat pokání v praxi. Co budeme dělat? První otázka zní: „Co udělám, aby to byl dobrý advent?“ Musíme si uvědomit, že se pokání obecně dělí na dvě skupiny. Do první patří pokání, která jsme si sami dobrovolně uložili, jako například, že se vzdáme sladkostí. Druhou tvoří věci, které jsme si nevybrali, věci, které pro nás vybral dobrý Bůh, jako je například nějaká nemoc. V takovém případě pokání za nás zvolil Bůh; my jsme si ho sami nezvolili.

Když slyšíme slovo „pokání“, obvykle nás napadne první druh pokání, která si sami ukládáme. Jelikož nám ale bohužel schází kající duch, máme sklon omezovat svá pokání nejen na to, co si vybereme, ale navíc na věci spíše povrchní. Většina lidí se ve skutečnosti omezuje na projevy zdrženlivosti; vzdávají se například sladkostí, nejedí snídani, nepijí kávu, alkohol, přestanou kouřit atd. To všechno jsou ukázky zdrženlivosti. Většina z nás nejde dále.

Zapomínáme, že pokud jde o pokání, máme nepřeberné množství oblastí, z nichž si můžeme vybírat. Lze si například zvolit ovládání smyslů. Můžeme třeba usměrňovat svůj pohled, tedy kontrolovat, na co se na veřejnosti díváme, co čteme v novinách nebo časopisech. Nebo se můžeme cvičit v ovládání svého jazyka a snažit se říkat jenom laskavé věci. To jest neříkat nic, když jsme netrpěliví, otrávení nebo naštvaní. Nebo můžeme pracovat na ovládání své představivosti, zejména pokud máme sklon k zasněnosti. Dalším příkladem je třeba přemáhání svých vášní: hněvu, nenávisti atd. Vyberte jednu z nich, bojujte s ní a nedovolte, aby vás ovládala. Když vás například někdo štve, nedovolte vášni hněvu zvítězit; místo toho obětujte přemožení této vášně jako pokání. Zažeňte ji co nejdříve. Pokaždé, když se vám dotyčná osoba vybaví, pomodlete se za ni „Zdrávas Maria“. Další možným pokáním je ukázněnost těla: to, jak sedíme, jak stojíme atp.

To vše jsou různá pole pro pokání a pro nás je důležité, abychom vybrali to, které odpovídá našim slabostem. Když máš například sklony k pomluvám, vyhýbej se zbytečnému telefonování a urči si čas telefonního hovoru, když ti někdo zavolá, třeba na pět minut. Je to dobré praktické pokání, které nám pomáhá v boji proti této slabosti. Nebo jsi otec rodiny, který neustále sleduje televizi a zanedbává při tom svou ženu a děti. Je to tvoje slabost? Co máš udělat? Odpoj během adventu televizi. Možná jsi v práci ledabylý a patřičně se jí nevěnuješ. Jako pokání se soustřeď na to, abys svou práci udělal dobře a co nejrychleji. Možná nechodíš spát včas a ponocuješ. A když nejsi včas v posteli, třeba pak vstáváš pozdě a nestíháš ranní modlitbu. Jako pokání pro advent tedy choď spát v předem stanovenou hodinu. Pro každou slabost lze najít pokání. To jsou způsoby, jak skutečně přemáhat sám sebe. Tak účinně vykořeňujeme sebestřednost z našich srdcí z větší lásky k všemohoucímu Bohu.

Tato pokání, která si sami zvolíme, jsou skvělá a velmi důležitá, ale nejsou tím podstatným. Když se nad tím zamyslíme, tak i v samotném výběru pokání najdeme určitý stín naší sebelásky. Někdy to je dosti očividné: „Dobře, je advent, vzdám se svých svačinek; konec konců, stejně mám trochu nadváhu.“ „Přestanu kouřit; vždycky jsem jim chtěl ukázat, že dokážu přestat, když budu chtít.“ Jindy je tato sebeláska méně nápadná. Je poměrně snadné dělat i docela těžké věci, pokud si je sami vybereme. Když totéž za nás vybere někdo jiný, pak už to tak lehké není. Pamatuji si jeden advent, když jsem byl ještě v semináři. Rektor vybral pokání pro všechny: „Ráno k snídani nebude žádný džem.“ Překvapilo by vás, kolika seminaristům tím nastaly těžké časy. Bylo pro ně velmi obtížné vzdát se džemu; raději by si zvolili vlastní pokání. Ale být bez džemu? Pěkně děkuji! Bylo to těžké, protože si to sami nevybrali.

Pokání, která jsme si sami nezvolili, pokání vybraná všemohoucím Bohem, jsou ta nejcennější, jelikož jimi prokazujeme Bohu největší službu a nejúčinněji vykořeňují naši sebelásku. Není snadné přijímat velkodušně vše, co nám každodenní život přináší. Ostatně, Bůh ví lépe než my, jaká pokání jsou pro nás nutná. Pokud volí určité pokání, ať už je to manžel nebo manželka, kteří nás rozčilují, nebo nemoc, či cokoliv jiného, pak je to zrovna to, co potřebujeme, abychom skutečně bojovali se svými slabostmi a vykořenili svou sebelásku. A když to vybere, víme, že v tom není žádná sebeláska.

Velmi časti takováto pokání přicházejí v souvislosti s povinnostmi stavu. Jaké může být nejúčinnější pokání, když jste kněz? Bude to něco, co vám pomůže stát se lepším knězem. Jaké pro vás bude nejlepší adventní pokání, když jste otec rodiny? Bude to něco, co vám pomůže stát se lepším otcem a manželem. Jste-li matka, pomůže vám to stát se lepší matkou a manželkou. Pokud jste dítě, pomůže vám to být lepším žákem a synem nebo dcerou.

Právě každodenní život představuje úrodné pole, kde si můžeme vybrat to, co nám skutečně pomůže stát se lepšími katolíky a vykořenit naši sebelásku. Pán Ježíš už za nás vybral. Nemusíte příliš složitě hledat, zejména pokud žijete v manželství. V takovém případě se stačí o adventu zaměřit na manželku či manžela a děti. Nemusíte se vzdávat sladkostí. Můžete to samozřejmě udělat, může to pro vás být prospěšné, ale není to bod, kde by se mělo začínat. Podívejte se na svou rodinu, zde je pro vás práce dost.

Je ještě řada jiných věcí k zamyšlení. Pokud chceme opravdu prožít dobrý advent, pokud se skutečně chceme připravit a uvolnit místo ve svých srdcích pro zvláštní přítomnost Pána Ježíše ve vánoční době, věnujme pozornost adventní liturgii. Klíčem je velkodušnost. Světci říkají, že v té míře, v jaké se odevzdáváme Bohu, se on dává i nám. Musíme být velkodušní.

Za prvé si musíme dát předsevzetí. Advent nás obvykle zastihne nepřipravené. Najednou je tady první adventní neděle a my jsme na advent ani nepomysleli. Možná jsme o něm nikdy pořádně nepřemýšleli, a tak za dva dny už na svá předsevzetí zapomeneme, protože nebyla dost pevná. Až se za tři týdny později ohlédneme za uplynulou dobou, řekneme si: „To nebyl moc dobrý advent.“

Musíme se zamyslet, a pak si dát pevná, konkrétní, praktická, jednoduchá předsevzetí, která nám pomohou přemáhat naši sebestřednost. Je třeba to udělat dříve, než nás advent zaskočí. Pokud chcete prožít dobrý advent, mějte při přemýšlení a vybírání na paměti některé zásady, které jsme zmínili. Předsevzetí je pochopitelně nutné neustále obnovovat, abyste dobře začali.

Buďme tedy velkodušní a připravme se na advent tak, aby se o Vánocích v našich duších mysticky a podivuhodně narodil Pán Ježíš.

P. Gerard Beck

Přepis kázání ze dne 28. listopadu 1999.

Převzato z The Angelus, prosinec 2006.
Přeložil ACS.