Jak jsem našel Vigana

recenze knihy Roberta Moynihana Finding Vigano: In Search of the Man Whose Testimony Shook the Church and the World (TAN Books, 2020)

Každý, kdo se jen trochu zajímá o církevní dění a není výlučně (dez)informován oficiálními zdroji, jeho jméno důvěrně zná. Arcibiskup Carlo Maria Vigano – dříve širší katolické veřejnosti neznámý člen diplomatického sboru Svatého stolce, dnes nejvýraznější postava protimodernisticky smýšlejících biskupů. V posledních dvou letech jsme mohli číst mnohá jeho prohlášení – od dnes již slavného jedenáctistránkového svědectví o predátorském působení levandulového washingtonského kardinála Theodora McCarricka, završené výzvou k Františkově rezignaci, přes jeho strukturovanou a teologicky inspirativní analýzu pokoncilního směřování a parazitického působení anticírkve (deep church) ve sktrukturách pravé Církve Kristovy až po jeho smělá prohlášení na podporu Donalda Trumpa, jako by snad jeho politický pád předznamenával příchod samotného Antikrista.

Jeho poslední komentář k současné situace v církvi a ve světě je z předminulého týdne, kdy odpovídal na dotazy bývalé „pravé ruky“ Donalda Trumpa Steva Bannona. První otázka se týkala nedávného prodloužení platnosti neveřejné smlouvy mezi Svatým stolcem a komunistickou Čínou. Viganova odpověď možná některé geopolitické rozumbrady překvapí, ale má svoji logiku: Diktatura Komunistické strany Číny je spojencem „globálního deep state“, jakož i součástí globalistického plánu na tzv. Velký reset. Dále praví, že Čína chce nahradit existující náboženství, a to katolické především, jakýmsi novým státním „náboženstvím“, jež by bylo v souladu s „univerzálním náboženstvím, vycházejícího z ideologie globalismu, jehož duchovním vůdcem je Bergoglio“. Vigano jde ve svých smělých tvrzeních ještě dál, když dává do souvislosti kokéterii „deep church“ s Čínou a rezignaci Benedikta XVI. Z vazeb na čínské zájmy viní také Joe Bidena, jehož má za ideálního reprezentanta ideologie globalismu, vyhovující jak Číně, tak americké postmoderní levici. Zároveň však o něm říká, že “je jen loutkou v rukou elit, které jsou kdykoli ochotné jej nahradit Kamalou Harrisovou“. Papež František, jemuž Vigano neřekne jinak než Bergoglio (aniž by, jak praví, zpochybňoval jeho papežskou autoritu), je prý plnokrevným spojencem Joe Bidena, zatímco Trumpa považuje za hlavní překážku k plnému rozběhnutí „operace Velký reset“. Chopí-li se Biden, respektive jeho loutkovodiči, vlády, povede to, dle Viganova mínění, k zániku USA. V rozhovoru se Stevem Bannonem zaznělo ještě mnoho dalších přímočarých sdělení, v souhrnu všech jeho často kontroverzních výroků však nelze pochybovat o tom, že arcibiskup Vigano je přesvědčen o apokalyptickém rozměru doby, v níž žijeme.

O názorech arcibiskupa Vigana již toho víme poměrně dost, víme však vůbec, kým tento bývalý nuncius v USA vlastně je? Jaké měl dětství? Co jej v životě formovalo? Jaké úlohy při své práci v kurii plnil? A jak je vůbec možné, že se z nevýrazného církevního diplomata, pohybujícího se v těch nejvyšších patrech církevního života, stane prorocky burcující obránce katolické víry, odhalující kostlivce ve skříni, do níž si po dlouhý čas také věšel svoji sutanu?

Arcibiskup Vigano žije dnes v ústraní a o místě jeho pobytu ví jen hrstka jemu nejbližších lidí (my obyčejní smrtelníci víme s jistotou jen to, že nežije v Itálii, ale v jiné evropské zemi). Patří mezi ně i Robert Moynihan, vydavatel a šéfredaktor časopisu Inside the Vatican, který se s arcibiskupem zná od roku 2011. Plodem jejich mnohahodinových rozhovorů – před rokem 2018 i po něm – je kniha, kterou pod názvem Nalezení Vigana: Pátrání po muži, jehož svědectví otřáslo Církví a světem vydalo nakladatelství TAN na podzim 2020. Na 375 stranách portrétových vzpomínek, rozhovorů, komentářů a analýz poznáváme osobnost, k níž nemůžeme zůstat neteční. Rozhodně na něj nelze uplatnit slova ze Zjevení sv. Jana: „Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“

Carlo Maria Vigano se narodil 16. ledna 1941. Jeho rodiče měli devět dětí, sedm chlapců a dvě děvčata. Carlo Maria byl sedmý z nich. První okamžik, který si ze svého dětství vybavuje, je když jako dvouletý trávil několik hodin v náruči své matky ve sklepě, kde se skrývali během bombardování Milána. „Kromě maminky si vybavuji sochu Panny Marie, před níž jsme se modlili růženec“, svěřuje se Moynihanovi Vigano a do očí se mu derou slzy. Důvěrnou blízkost Panny Marie pociťoval po celý svůj život, svou roli sehrála i při volbě stavu. Carlo Maria, který byl o svém kněžském povolení přesvědčen ode dne svého prvního svatého přijímání, byl vysvěcen v roce 1968 ve věku 27 let. V knize vzpomíná na své působení mezi studenty, na své zapojení do kampaně proti legalizaci rozvodu v Itálii, na svůj vstup do diplomatických služeb (1973), na službu ve Státním sekretariátu (1978-1989), své biskupské svěcení z rukou Jana Pavla II. (1992) či na práci papežského vyslance v Nigérii (1992-1998).

Druhá a třetí část knihy obsahuje text jeho dnes již legendárního prohlášení z 25. srpna 2018 a Moynihanovy komentáře k reakcím, jež vyvolalo. Poté, co se arcibiskup Vigano rozhodl pro pobyt v utajení, Moynihan nevěděl, zda jej ještě někdy uvidí. Zkusil jej kontaktovat prostřednictvím emailu a čekal, zda se arcibiskup ozve. Dočkal se. Vyměnili si několik dalších dopisů, v nichž se domluvili na publikování rozhovoru, věnovanému klíčovým událostem v Církvi od II. vatikánského koncilu po dnešek. Moynihan využil příležitosti a Vigana požádal o setkání. „Nepotřebuji jen znát vaše názory, chci při nich vidět výraz ve vaší tváři“, tlačil dál na pilu. Arcibiskup přislíbil, že si to rozmyslí. Pak se na nějaký čas odmlčel. Moynihan byl zrovna v USA, chystaje se na let do Říma a následně do Moskvy, když se mu na displeji mobilu objevilo číslo, v které tolik doufal. A tak se na konci července 2019 vydal Moynihan na cestu, jejímž plodem je tato takřka detektivně pojatá kniha.

Setkali se na parkovišti. Vigano, zarostlý vousem a s baseballovou čepicí na hlavě přistoupil k autu, v němž seděl Moynihan. Bylo to oboustranně radostné shledání. Během následujících dní pobývali na dvou různých místech, vždy o samotě. Rozhovory, které vedly, Moynihena ujistily v přesvědčení o ušlechtilosti motivů arcibiskupa Vigana a hloubce jeho víry. Jediné, čeho prý arcibiskup lituje, je že na závažné problémy v Církvi neupozornil dříve. V průběhu měsíců, následujících po úvodním prohlášení ze srpna 2018, se v arcibiskupově myšlení prohlubovalo poznání, svědčící o propojenosti mravního úpadku s úpadkem víry a liturgie. Slovy Roberta Moynihana – „Vigano neupozornil jen na zneužívání ve smyslu tělesném, ale i myšlenkovém a duchovním“.

Ačkoli se arcibiskup Vigano domnívá, že žijeme v době bezprecedentní krize víry, předznamenávající druhý příchod Kristův, na přímý dotaz o tom, jaký osud v příštích letech Církev čeká, odpovídá: „Navzdory všemu chovám naději v dobrou budoucnost Církve. Proč? Protože Církev je chráněna. Církev je nevěstou Pána. Jak by mohl ženich opustit svoji nevěstu?“

Po návratu Roberta Moynihana zpět do Říma v korespondenci i telefonních hovorech čile pokračovali. Také proto se můžeme – jak Moynihan slibuje v závěru své čtivé knihy – již brzy těšit na její pokračování.

Michal Semín

7 Komentářů k "Jak jsem našel Vigana"

  1. Pavel P. | 14.1.2021 z 20:57 |

    “ A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra“.

    l. list Janův, Nový zákon

  2. George Smiley | 15.1.2021 z 9:31 |

    Je to skoro zázrak. Že se z toho suchého hadru, kterým se jeví být současná mainstreamová hyerarchie, dá ještě vymáčknout někdo, jako mons. Vigano.
    Děsivé však je, že se musí skrývat a žít životem v ústraní, tajnosti.

  3. Pavel P. | 15.1.2021 z 17:02 |

    „…zatímco Trumpa považuje za hlavní překážku k plnému rozběhnutí „operace Velký reset“. Chopí-li se Biden, respektive jeho loutkovodiči, vlády, povede to, dle Viganova mínění, k zániku USA“.

    Ano, toto mínění Otce arcibiskupa je zřejmě správné. Hlavní problém Donalda Trumpa je v tom, že evidentně není svobobodný zednář. Při pohledu na to, jak je zrazován i těmi, kterým pomohl k jejich postavení ( bohužel včetně katolíků v Nejvyšším soudu USA),jaký bezprecedentní tlak je vyvíjen nejenom na něho, ale také na jeho podporovatele, se nelze ubránit vzpomínce na popraveného francouzského krále Ludvíka XVI., nebo na bolševiky zavražděného ruského cara Mikuláše II. Podobnost je jistě čistě náhodná.

    A je hořkou skutečností, že mezi těmi, kdo se angažují a angažovali v tažení proti prezidentu Trumpovi je i papež František. Ten po útoku na Kongres, ke kterému prezident nevyzýval, zasvětil pokrytecky USA Panně Marii , ale v době,kdy gangy přívrženců hnutí Black Lives Matter terorizovali nevinné občany USA, plenili, rabovali a ničili katolické kostely i sochy světců, tak mlčel…

  4. Roald | 15.1.2021 z 22:54 |

    Asi takto. Myslím, že postava papeže Františka je silně přeceňována. Může jít o určitou deformaci jak autora článku, tak čtenářů této a podobných stránek (myslím to v dobrém). Řekněme, že lidé tohoto typu papeže sledují a analyzují a myslí si, že to tak dělají i ostatní. Pravda ale je, že papež František je světu naprosto ukradený, nehraje žádnou společenskou ani politickou roli, jeho postava se dá přirovnat např. k dalajlámovi, o kterém taky víme, že existuje, ale je všem úplně jedno, co kde řekl nebo napsal. Považovat tohoto starce za duchovního vůdce globalismu, kterého by takto vnímala i čínská komunistická strana nebo okolí amerického prezidenta je směšné. Pro Čínu není katolická církev žádným tématem, kterým by se potřebovala zabývat nebo ji dokonce přednostně potírat. Papež není žádnou hybnou sílou v Evropě natož v USA. To i anglická královna víc ovlivňuje společnost než on. Opravdu nedělejte z něj něco zásadního, drtivou většinu světa tento člověk vůbec nezajímá.

  5. Jarek | 16.1.2021 z 17:52 |

    Ad Roald: Myslím, že jste to nedomyslel. Světu může být papež ukradený, ale ne běžným, málo soudným katolíkům, kterým jsou jeho postoje sympatické a chtějí je slyšet.

  6. George Smiley | 17.1.2021 z 9:15 |

    Nemyslím, že je papež docela bezvýznamný pro svět. Přece jen, jde o duchovního „vůdce“ více než miliardy lidí. A to není tak docela málo.
    Jeho skutky jsou zřejmé – zcela v souladu s převládající neomarxistickou revolucí, respektive k výsledkům dlouhého pochodu institucemi v rámci Církve.

  7. Roald | 22.1.2021 z 21:10 |

    Myslím, že většina katolíků papežovy projevy aktivně nevyhledává, tím pádem jsou mimo jejich destrukční dosah. Hodně z těch, kteří se k jeho projevům dostanou, má problém s jejich pochopením, takže jsou částečně ušetřeni. A pak je skupina, která je vyhledává a dokáže je zanalyzovat a buď se je snaží propagovat nebo před nimi varovat. Těchto lidí je ale minimum. Kolem nich se pak soustředí věřící, které jsou schopni příjmout přeloženou verzi, ale je jich taky hodně málo ve srovnání s většinou. Většina žije v oparu nevědomosti a papež pro ně není relevantní osoba.

    Současní věřící jsou zvyklí na nejasné vyjadřování už celá desetiletí, takže i když se papež snaží modernismus prohloubit a generuje kolem toho hromady slov, tak lidé si už odvykly ho vnímat.

    Pro nevěřící je papež ještě víc nevýznamnou osobou. Prakticky nevzbuzuje žádné emoce. Nemá žádnou politickou moc. Není předmětem diskuzí mezi lidmi. Možná tak na internetu, ale lidi se o něm mezi sebou např. na pracovištích nebaví. Mytí nohou imigrantům, deklarace z Abú Dhabí, Pačamama… spadá to obskurní oblasti duchovna pro 99 % nekatolického světa a proto to nikoho nezajímá.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*