Semín: Týden za nejednotu křesťanů

V pondělí začal další z každoročních Týdnů modliteb za jednotu křesťanů. Modlitební texty, určené pro „ekumenické bohoslužby“ křesťanů různých vyznání ve farnostech a sborech, tentokrát připravily „sestry“ z ekumenické komunity Grandchamp ve Švýcarsku, duchovně spjaté s hnutím Taizé.

Zde je návod, jak takovou ekumenickou bohoslužbu zinscenovat (převzato z manuálu, vydaného Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví):

  • Každý člověk ve shromáždění dostane zhasnutou svíčku.
  • Pořadatelé promyslí, zda lze celé shromáždění uspořádat tak, aby tvořilo jeden kruh s paprsčitými uličkami, a tak provedení úkonu usnadnit.
  • Doprostřed kruhu se na vyvýšené místo postaví velká zapálená svíce (například paškál, jak se používá v mnoha křesťanských tradicích).
  • Svíci obestoupí šest až osm lidí zastupujících různé křesťanské tradice. Stojí v kruhu, který lze vyznačit na podlaze anebo vytvořit rozsazením shromážděných věřících.
  • Každá z těchto osob drží malou zhasnutou svíčku a nese ji tak, aby ji všichni viděli.
  • Během čtení doprovázejícího tento symbolický úkon se všichni lidé v kruhu pomalu a stejným tempem blíží ke středu.
  • Když dorazí doprostřed, zapálí každý svou malou svíčku od velké svíce a vrátí se mezi ostatní věřící. Zapálí pak svíčky také všem ostatním.
  • Během rozsvěcování svíček ve shromáždění se zpívá Lumière de Dieu.
  • Každý drží zapálenou svíčku až do závěrečného propuštění. Tam, kde je to vhodné a proveditelné, mohou po skončení bohoslužby věřící se zapálenou svíčkou vyjít v procesí z bohoslužebného prostoru ven, a přenést tak tuto liturgii do světa.

Jakkoli je krajně nepravděpodobné, že by pravidelný čtenář Christianitas podobnou seanci navštívil (leda snad ze studijních důvodů), i jemu může být toto panekumenické spolčo něčím užitečné. Totiž tím, že si připomene katolické zásady, jejichž optikou má na ekumenické aktivity jakéhokoli druhu pohlížet.

Na modlitbách za jednotu všech pokřtěných samozřejmě není vůbec nic špatného. Ani na tom, když trvají týden, měsíc nebo celý rok. Víme však, o jakou jednotu se vlastně modlíme?

První Týden modliteb za jednotu křesťanů se konal již v roce 1908 a získal požehnání od papeže sv. Pia X. Byl to tedy právě tento bojovník proti modernismu, kdo otevřel Církvi cestu k ekumenickému hnutí, vzniklému na půdě protestantských sekt? Samozřejmě, že ne.

Týden modliteb za jednotu křesťanů se totiž původně jmenoval jinak – Oktáv jednoty s Petrovým stolcem. Zavedl jej se souhlasem papeže zakladatel Bratří smíření, bývalý anglikán P. Paul Francis Wattson. Oktáv začínal, tak jako současný Týden jednoty, 18. ledna, tj. na svátek Nastolení sv. Petra v Římě, a končil 25. ledna, tedy svátkem Obrácení sv. Pavla apoštola. Jednalo se o veřejnou událost, během níž probíhaly modlitby za obrácení nekatolíků a jejich návrat do pravé Církve Ježíše Krista, církve katolické.

A právě v této intenci je ukryta odpověď na otázku po povaze jednoty, o níž se máme modlit. Jde o jednotu ve vedení, víře a svátostech. Tato jednota je možná jen v jediné Církvi – v té, kterou založil Kristus, tedy v církvi katolické. K dosažení jednoty všech pokřtěných je tedy zapotřebí jedno jediné – stát se katolíkem.

V tomto duchu je ostatně napsán první papežský list na téma ekumenismu – Mortalium animos papeže Pia XI. z roku 1928. V něm se výslovně uvádí, že: „Ať se tedy odloučení synové obrátí k Apoštolskému Stolci, zřízenému v tomto městě, který apoštolská knížata Petr a Pavel posvětili svou krví, neboť zde je „kořen a matka katolické Církve“ /sv. Cyprián – Ep. 48 ad Cornelium, 3. /. Nikoliv v domnění a naději, že Církev Boha živého „sloup a základ Pravdy“ /Tim 3,15/, se vzdá čistoty víry a bude trpět jejich bludy, avšak aby se svěřili jejímu učitelskému úřadu a vedení. Kéž by se poštěstilo Nám to, po čem tolik našich předchůdců marně toužilo, abychom totiž mohli opět s otcovskou láskou obejmout syny, jejichž nešťastného odloučení litujeme. Kéž Božský Vykupitel, „který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání Pravdy“ /1. Tim. 2,4/, vyslyší naše neustálé prosby a přivolá všechny bloudící zpět k jednotě Církve.“

A takto se papež vyjadřuje ohledně dovolenosti se ekumenických akcí účastnit: „Je jasné, že Svatý Stolec za těchto okolností se nemůže žádným způsobem účastnit těchto konferencí. Z těchže důvodů se nemohou katolíci zúčastňovat takových podniků a podporovat je. Kdyby to činili, uznávali by falešné křesťanské náboženství, zcela odlišné od jedné Církve Ježíše Krista. Což můžeme strpět, aby se Pravda, a to Pravda Bohem zjevená, stala předmětem vyjednávání? To by bylo počínání svrchovaně hříšné. Jediné, o co se tu jedná, jest, aby zjevená Pravda byla hájena.“

Tomu odpovídal i Kodexu kanonického práva z roku 1917, kterým bylo katolíkům zakázáno být „činně přítomní či mít účast při bohoslužbách nekatolíků“ (kán. 1258 §1). Tolerována byla pouze „nečinná či ryze hmotná přítomnost při pohřbech, sňatcích a podobných slavnostech… jen když není nebezpečí odpadnutí od víry a pohoršení“ (kán 1258 §2).

Počínaje Druhým vatikánským koncilem se však původní a z katolického hlediska jediný legitimní postoj k ekumenismu proměňuje, a to v souvislosti s termínem „subsistit in“ koncilového dekretu Lumen gentium, relativizujícím plnou identitu církve Kristovy a církve katolické. Kardinál Bea, jeden z průkopníků nového pojetí jednoty, výslovně pravil, že ekumenismus již neusiluje o návrat odloučených křesťanů do římské církve, tvrdíce, že protestanti nejsou zcela odloučeni od Církve, jelikož jsou platně pokřtěni.

O jednotu v jaké církvi se však má jednat, pokud to není jednota v církvi katolické, tedy jednota v autoritě, víře a svátostech? K jaké víře má ekumenismus směřovat, pokud to není víra katolická? Jak známo, božskou ctností víry přijímáme pravdy, které Bůh zjevil pro naši spásu. Z hlediska pravdivosti jsou si proto všechny zjevené pravdy Boží rovnocenné, zde neexistuje žádná „hierarchie pravd“, jak o ní s oblibou hovoří profesionální ekumenisté. Proto každý, kdo popírá byť i jedinou pravdu víry, o které ví, že ji katolická církev učí, nemá víru, ale jen pouhé přesvědčení. Jenomže bez božské ctnosti víry se nelze Bohu líbit, učí sv. Pavel, a proto i na jiných místech Nového zákona nacházíme výzvy a napomenutí, volající po plné jednotě ve víře a k rozchodu s těmi, kdo Bohem garantované pravdy popírají či překrucují.

Moderní ekumenismus, rezignující na požadavek návratu nekatolíků do lůna Církve, je přirozeným důsledkem teologického modernismu, před kterým sv. Pius X. varoval. Vyplývá z pojetí náboženství jako něčeho člověku imanentního, tedy vycházejícího z nitra člověka. V takovém pojetí náboženství nerozhoduje souhlas rozumu se zjevenými pravdami víry, ale subjektivní prožitek a vlastní mínění. Jen tak lze dospět k názoru, že všechna náboženství jsou více či méně dobrá.

Ozvěnou náboženského subjektivismu je pak i intence ekumeniček z Grandchamp, pověřených přípravou letošního Týdne jednoty: Kristova modlitba za jednotu nás vybízí, abychom se k němu znovu obrátili, a tak se také přibližovali k sobě a radovali se z bohatství naší rozmanitosti.

Radovali se z naší rozmanitosti?! Z toho, že nekatolíci odmítají – možná bona fide – některé Bohem zjevené pravdy? Nebo snad mají na mysli takové pojetí rozmanitosti, jaké poskytuje katolická církev pluralitou svých charismat a spiritualit, vtělených do rozličných řeholních řádů a náboženských společností, vzájemně spjatých poutem jednoty v autoritě, víře a svátostech? Pokud by tomu tak bylo, proč by to neřekly otevřeně? Proč by rovnou nevyzvaly k modlitbám za sjednocení katolíků v plnosti pravdy, svěřené jedné, svaté, všeobecné a apoštolské Církvi Kristově, tedy Církví katolické?

Je-li katolická církev, jak věříme, tou církví, kterou Kristus ustanovil k uchování a předávání jím uloženého pokladu víry, pak ji z hlediska svého poslání nemůže nic chybět. Proto ji ani nemůže jiné vyznání ničím věroučně obohatit, neboť to, čím se liší od víry katolické, je omyl. Opravdu jsme v myšlenkovém rozkladu došli tak daleko, že jsme ochotni uvěřit rozporné tezi, že omyl může být pravdě nějak přínosný?

Ekumenismus však není jen útokem na pravdu, škodí rovněž lásce, tedy ctnosti, kterou moderní a ekumenicky uvědomělí křesťané tak rádi operují. Je projevem lásky když předstírám, že věroučné omyly mých bližních nejsou pro řádný křesťanský život překážkou? Z povahy věci je zřejmé, že při ekumenických bohoslužbách nezazní nic, co by jinověrce věroučně dráždilo. Není při nich vzdávána úcta Panně Marii, není adorována Nejsvětější svátost oltářní ani se tu nemodlíme za duše v očistci. Přítomný protestant si z toho nemůže odnést jiný dojem, než že všechny námi zamlčené pravdy nejsou důležité, že si dobrý křesťan vystačí bez nich. Opravdu nevidíme, jak našim „odloučeným bratřím a sestrám“ ubližujeme? Co je to za divnou ctnost, která vyžaduje, aby se za účelem dosažení jednoty programově odhlíželo od některých Bohem zjevených pravd? Proč hledáme jinou jednotu s jinověrci, než je ta, kterou dává katolická církev? Jediným vysvětlením je, že stoupenci moderního ekumenismu nevěří, že katolická církev je Církví Kristovou, že Církev Kristova je širší subjekt, na kterém katolická církev pouze „subsistuje“.

V takovém případě však opravdu není důvod, proč pořádat misie, proč usilovat o konverze, proč vychovávat sebe i vlastní děti v katolickém duchu. Důsledky ekumenismu jsou tak ničivé nejen pro jinověrce, ale i pro katolíky. Hnutí, které mělo vést k jednotě v Kristu, nakonec vede k věroučným zmatkům a názorovému rozdělení uvnitř Církve samotné.

Suma sumárum: Je správné se modlit za sjednocení všech pokřtěných. Možná by ale stálo za úvahu, aby Týdnu modliteb za jednotu křesťanů předcházel Týden modliteb za jednotu stádo rozptylujících pastýřů. Ti jsou žábou na prameni pravému katolickému ekumenismu, ekumenismu návratu do jediné a pravé Církve Kristovy, církve katolické.

Michal Semín

Psáno pro christianitas.sk

4 Komentáře k "Semín: Týden za nejednotu křesťanů"

  1. Zdeněk Zelený | 21.1.2021 z 11:18 |

    Nevíte, proč ty dívky na fotografii jsou ještě v nočních košilích, když ty ostatní mají již denní oblečení ?

  2. Jarek | 21.1.2021 z 22:43 |

    K úvaze slova renomovaného historika k ekumenickému hnutí: Především bychom měli obrátit tvář ke všemu, co o době Ježíšově víme, k tomu, co je zaznamenáno v evangeliích, i k takzvané ústní tradici, která dostatečně odráží myšlení a konání křesťanů během prvního století po Kristu. To znamená, že by se všichni křesťané měli zříci novot a prázdných slov a držet se jen toho, co jejich předchůdci slyšeli a věřili nejpozději během prvních sta let po Ježíšově smrti.
    Kdyby se všichni biskupové v středu svých obcí obrátili (třebas i jen myšlenkami) k Jeruzalému dob Ježíšových a odhodili vše, co z těch dob není, ekumenické hnutí by skutečně začalo a zároveň by již také bylo dokonáno.

  3. Ondřej Karták | 22.1.2021 z 16:56 |

    Tento Oktáv za jednotu s Petrovým stolcem začíná svátkem Nastolení sv. Petra v Římě, kterýžto byl ve dvaašedesátce zlikvidován … Bugninizace postupovala plátek po plátku.

  4. Pavel P. | 23.1.2021 z 9:47 |

    “ Všechny vody řeky Labe nevystačí na slzy, kterých je zapotřebí na oplakávání spouště, kterou způsobila reformace. Je to utrpení,na které není léku“.

    Philipp Melanchthon ( 1497-1560),teolog reformace a přítel Martina Luthera, Epistole, IV,100

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*