Papež diktátor

Níže uvádíme ukázky z knihy Marcantonia Colonny Papež diktátor, kterou počátkem roku vydalo nakladatelství Česká citadela.

Kardinál Quarracino v roce 1991 nabídl otci Bergogliovi úřad pomocného biskupa v Buenos Aires a je třeba si uvědomit, o jak mimořádný návrh šlo. Jezuité tradičně nesmějí jmenování biskupem přijmout a s výjimkou misijních míst byl jezuitský biskup v latinskoamerické hierarchii něčím neslýchaným. Takovýmto povýšením by se však Bergoglio vyvázal z jezuitské struktury velení a vstoupil do jiné, kde byla jeho populistická teologie lépe akceptována.

Poněvadž otec Bergoglio jako jezuita ke jmenování potřeboval dispens, bylo nutno získat zprávu od jeho řádu, o niž kardinál Quarracino požádal v roce 1991. Poskytl ji generál jezuitů a tento dokument představuje nejvíce zdrcující studii charakteru Jorgeho Bergoglia, jakou kdo až do jeho zvolení papežem vypracoval. Text zprávy nebyl nikdy zveřejněn, ale následující líčení pochází od kněze, který k ní měl přístup, než z jezuitského archívu zmizela: otec Kolvenbach obvinil Bergoglia z celé řady vad, od návyku mluvit sprostě až po lstivost, neposlušnost skrývanou pod maskou pokory a psychickou nevyrovnanost. Pokud jde o jeho vhodnost pro jmenování biskupem v budoucnosti, zpráva poukazuje na to, že jako provinciál vlastního řádu byl kontroverzní postavou. Nepřekvapuje, že když byl František zvolen papežem, vynasnažil se dostat do rukou všechny existující kopie tohoto dokumentu a originál uložený v oficiálním jezuitském archívu zmizel. Pokud jde o hodnocení, zda byla zpráva spravedlivá, je třeba připustit nepřátelství ze strany jezuitů, kteří v té době argentinskou provincii ovládali, ale Bergoglio ve skutečnosti nepřátelství řádu vůči své osobě přehnal do té míry, že se před kardinálem Quarracinem vydával za mučedníka. (Tento jev měl možná na mysli otec Kolvenbach, když hovořil o neposlušnosti pod maskou pokory.) I když přihlédneme k těmto faktům, lze Kolvenbachovu zprávu jen stěží považovat za doporučení vzorného řeholníka jeho představeným.

Kardinál Quarracino byl nicméně rozhodnut, že se Bergoglio biskupem stane, a třebaže ho to stálo zvláštní audienci u papeže Jana Pavla II., prosadil svou. Otec Bergoglio byl v roce 1992 řádně jmenován jedním z několika pomocných biskupů v Buenos Aires. V tomto úřadu se držel linie svého arcibiskupa, jenž byl pokládán za církevní pravici v populistickém stylu Jana Pavla II. Netrvalo dlouho a jeho nová kariéra v hierarchii, kterou mu otevřela Qaurracinova intervence, začala vzkvétat. V roce 1997 dostal biskup Bergoglio právo nástupnictví a v následujícím roce se po smrti kardinála Quarracina stal buenosaireským arcibiskupem. V té době konzervativní vrstvy jeho jmenování vítaly. V únoru 2001 dostal od papeže Jana Pavla II. kardinálský klobouk.

Tak se kardinál Bergoglio stal nejprominentnějším prelátem v Argentině a popisů toho, jak byl vnímán v církvi i mimo ni, rozhodně není málo. Snad nejpronikavější studií jeho osobnosti je El Verdadero Francisco (Skutečný František) od Omara Bella, která vyšla několik měsíců po jeho zvolení papežem. Stojí za zmínku, že kniha nepopsatelnou rychlostí zmizela z knihkupectví a v současné době se nedá sehnat, což je osud, který potkal i několik dalších publikací, jež pro papeže Františka nevyzněly příznivě. Omar Bello byl odborníkem na public relations; v roce 2005 dostal za úkol spustit novou církevní televizní stanici, kterou prezident Menem daroval arcidiecézi Buenos Aires, spolupracoval s arcibiskupem přes osm let a dobře ho poznal. Bello jako odborník v dané oblasti v kardinálu Bergogliovi rychle odhalil obratného sebepropagátora, který se skrývá za image prostoty a střídmosti. Bello se pohyboval v kruzích personálu arcibiskupství a vyslechl mnoho historek, které o jeho záhadném představeném kolovaly.

Patrně nejznámější je příběh Felixe Botazziho, zaměstnance, kterého se arcibiskup jednoho dne rozhodl zbavit a zařídil jeho propuštění, aniž by mu jen podal ruku. Pan Botazzi po svém odchodu žádal o rozhovor s kardinálem Bergogliem, který ho přijal s přátelským údivem: „Ale o tom já jsem nic nevěděl, synu. Překvapujete mě… Za co vás vyhodili? Kdo to udělal?“ Svou práci pan Botazzi zpět nedostal, ale Bergoglio mu daroval nové auto, a tak odcházel s přesvědčením, že kardinál je světec, na něhož vykonávají nátlak síly, které se vymkly kontrole, a je ovládán skupinou zlovolných podřízených.

Podle Bellova popisu mohl být tento způsob jednání s lidmi stejně tak záležitostí povahy jako politiky. Bello cituje kněze, který pro Bergoglia pracoval a pokládal ho za přítele: „Léta mnou manipuloval… Ten člověk vás manipuluje za pomoci citů. Máte dojem, že je to váš tatínek a vodí vás za nos.“

Rovněž velmi známá je historka o jistém psychiatrovi z Buenos Aires, který se specializuje na léčbu kněží. Mezi jeho pacienty bylo i několik kněží, kteří pracovali na arcibiskupství a přišli za ním vyčerpáni z šikanování nadřízeným. Když vyslechl jejich potíže, řekl psychiatr jednomu z nich: „Nemůžu vás léčit. Abych mohl vyřešit vaše problémy, musel bych léčit vašeho arcibiskupa.“

Další autorkou, která tuto otázku objasňuje, je profesorka Lucrecia Rego de Planas, která kardinála Bergoglia osobně znala řadu let. Dne 23. září 2013 zveřejnila „Dopis papeži Františkovi.“ S rozpaky popisuje Bergogliův zvyk zdánlivě dávat za pravdu postupně všem: „Jeden den vášnivě diskutuje s Mons. Duartem a Mons. Aguerem [význační konzervativci] o obraně života a o liturgii a tentýž den u večeře stejně živě rozpráví s Mons. Ysernem a Mons. Rosou Chávezem o základních společenstvích [skupiny v sovětském stylu podporované hnutím „teologie osvobození“] a strašlivých překážkách, které představuje, dogmatická církevní nauka‘. Jeden den je přítelem kardinála Ciprianiho Thornea [limský arcibiskup z Opus Dei] a kardinála Rodrígueze Maradiagy [z Hondurasu] a hovoří o etice v podnikání a proti ideologii New Age, a krátce na to je přítelem Casaldáligy a Boffa [celebrity teologie osvobození], rozprávějícím o třídním boji.“

Profesorka Rego de Planas se divila, protože je Mexičanka. Kdyby pocházela z Argentiny, byla by jí tato technika dokonale povědomá: je to připomínka klasického perónismu. Vypráví se, že Perón v době, kdy byl na vrcholu, jednou nabídl svému synovci, že ho zasvětí do tajů politiky. Poprvé vzal mladíka sebou, když přijal deputaci komunistů. Vyslechl jejich názory a poté je ujistil: „Máte úplnou pravdu.“ Druhý den se setkal s delegací fašistů a na jejich argumenty opět odpověděl: „Máte naprostou pravdu.“ Potom se zeptal synovce, co si o tom myslí, a mladý muž řekl: „Mluvil jsi se dvěma skupinami, které mají diametrálně odlišné názory, a oběma jsi řekl, že s nimi souhlasíš. To je naprosto nepřijatelné.“ Perón odpověděl: „I ty máš úplnou pravdu.“ Podobné anekdoty ilustrují, proč papeže Františka nedokáže odhadnout nikdo, pokud nechápe tradice argentinské politiky, což je jev, který se vymyká zkušenostem zbytku světa. František církev překvapil, protože k němu neměla klíč: je Juanem Perónem v církevním provedení. Těm, kdo se ho snaží interpretovat jinak, uniká jedno významné kritérium.

Diktatura milosrdenství

Novináři, kteří píší o římské problematice, si stále více uvědomují, že „za papeže Františka Vatikán systematicky umlčuje, eliminuje a nahrazuje kritiky papežových názorů.“ Gianluigi Nuzzi píše, že v březnu 2015 bylo odhaleno rozsáhlé odposlouchávání aut, kanceláří a soukromých bytů vatikánského kléru. Nevysvětlená anomálie spočívala v tom, že nebyla povolána gendarmeria (vatikánská vnitřní bezpečností služba), aby věc vyšetřila. Kněží i laici pracující v kurii berou jako samozřejmost, že jejich telefony a e-maily jsou systematicky špehovány – a evidentně k tomu mají dobrý důvod.

Jen málo lidí je ochotno riskovat papežův hněv a volně hovoří do telefonu nebo své upřímné myšlenky svěřuje e-mailu. Damian Thompson píše, že výbuchy hněvu papeže Františka, jeho hrubost k podřízeným a vulgární jazyk jsou v celém Vatikánu proslulé. Thompson cituje zdroj ve vysoké pozici: „František nemusí volbou v konkláve projít znovu, což je podle mě jeho štěstí, protože po mizérii a nesmyslech uplynulých několika let by vypadl v prvním kole.“ To je pravda, o níž v kurii pochybuje málokdo. Kurie se probrala a zjistila, že zvolením „papeže reformátora“ se ocitla ve staromódní argentinské diktatuře. Původně dala svému ctihodnému šéfovi přezdívku „Klaun Toto“, inspirovanou Františkovými šaškárnami v zájmu public relations na počátku jeho pontifikátu. Pak si uvědomila, že ho podcenila. Jeho současná přezdívka zní „Ming“ – po Mingovi Nemilosrdném, krutém vládci z komiksu Flash Gordon. Jeden kardinál poznamenal: „Ve Vatikánu se papeže Františka všichni bojí. Nikdo si ho neváží, kardinálem Parolinem počínaje.“

Za Františkovy vlády je převládající atmosférou v kurii strach spolu se vzájemnou nedůvěrou. Nejde jen o informátory, kteří se snaží zavděčit tím, že hlásí neopatrné řeči, jak zjistili tři podřízení kardinála Müllera. V organizaci, kde papež František mravně zkažené nechává na jejich místech a dokonce je povyšuje, je příkazem dne jemné vydírání. Jedem kuriální kněz zavtipkoval: „Říká se, že nejde o to, co víte, ale koho znáte. Ve Vatikánu to neplatí: jde o to, co víte na toho, koho znáte.“

V římské kurii je takový stav věci bezprecedentní, ale chceme-li přijít na dobu a místo, kde byl běžný, stačí si přečíst biografii papeže Františka od Austena Ivereigha. Když popisuje Perónův režim v době Bergogliova mládí, líčí, že po roce 1952 „začal být Perón defenzivní a paranoidní a upadl do autoritářského šílenství, které běžně postihuje populisticko- nacionální vlády v Latinské Americe… Státní úředníci museli být členy strany, nesouhlas byl označován za disent a oponenti … považováni za nepřátele lidu.“ Ivereigh si podobností nevšímá, ale některé podobné prvky můžeme najít v pozdější fázi jeho líčení. Tam, kde se dostává k Františkovu pontifikátu, líčí Františkovu „reformu“ Vatikánu způsobem, který se dá nazvat mistrovským dílem tendenčnosti, ale i skrze propagandu prosvítají náznaky toho, jak jsou papežovy metody autokratické a nepopulární: „Ne všechny změny mu přinášely popularitu. Františkův mimořádný věhlas za hranicemi církve kontrastuje s tím, jak ho vnímá Vatikán, odkud se často ozývají nesouhlasné hlasy. … Jedním z Bergogliových paradoxů je, že jako papež kolegiality vykonává vládu způsobem, který by mohl vypadat jako panovačný. … Jeho vláda je vysoce osobní, obchází systém, je závislá na těsných vztazích a udržuje si pevnou kontrolu.

Rozumí moci a ví, jak ji užívat. Jak se vyjádřil jeden vysoce postavený jezuita ve Vatikánu: ,Je ironií, že tento papež, velký zastánce decentralizace v církvi, je osobně nejcentralizovanějším papežem od Pia IX.‘“

Pia IX. (1846-1878) a dobu Papežského státu vskutku připomněla událost nevídaná po mnoho generací. 4. února 2017 se Římané probudili a zjistili, že město je oblepené plakáty, které si utahovaly z papeže. Byl na nich vyobrazen František v jednom ze svých méně žoviálních rozpoložení a pod ním text: A France’, hai commissariato Congregazioni, rimosso sacerdoti, decapitato l’Ordine di Malta e i Francescani dell’ Immacolata, ignorato Cardinali . . . ma n’do sta la tua misericordia? V překladu: „Hej, Franto, rozmlátil jsi kongregace, vyhazoval kněze, připravil o hlavu maltézský řád a Františkány Neposkvrněné, ignoroval kardinály… Kam se podělo tvé milosrdenství?“

Parodie v římském dialektu (nespisovné řeči rodilých Římanů) vědomě upomínala na hanopisy, které se objevovaly kdysi, za dob světské vlády papežů, a do těchto časů bychom se také museli vrátit, pokud bychom chtěli nalézt poslední případ politické satiry proti vládnoucímu papeži, veřejně vyvěšené v Římě. Je to jedna z několika známek toho, že Františkova údajná popularita v Itálii i mimo ni prudce poklesla. Další je propad počtu účastníků víceméně každotýdenních papežských audiencí na náměstí svatého Petra. Oficiální statistiky průměrné účasti na této události od doby, kdy se František stal papežem:
2013: 51 617
2014: 27 883
2015: 14 818

Čísla za rok 2016 nebyla zveřejněna, ale má se za to, že šlo o méně než deset tisíc: méně než pětina stavu před čtyřmi lety a za časů Benedikta XVI.227 Pro toho, kdo pozoruje zmenšující se skupinky ve sloupořadí Svatopetrské baziliky, je to jasná zpráva: lidového papeže opouští lid. Za jeho pontifikátu účast na mši v Itálii i ve většině ostatního světa klesá. Františkův pontifikát, od něhož se očekávalo oživení církve, se po pěti letech „humbuku“ ukazuje jako naprosté fiasko.

Politický papež

Zdá se, že i sám papež František si začal uvědomovat nebezpečnou půdu, na niž ho vede jeho filosofie „vytváření zmatku“ (Hagan lío!). Objevila se zpráva, že těsně před Vánocemi 2016 poznamenal: „Možná vejdu do dějin jako ten, kdo rozbil katolickou církev.“ Tato myšlenka neunikla jeho okolí a v březnu 2017 zveřejnil britský list Times článek pod titulkem „Protireformní kardinálové chtějí, aby papež odstoupil.“ Citoval v něm italského novináře Antonia Socciho: „Velká část kardinálů, kteří pro něj hlasovali, je velmi znepokojena a kurie…, která jeho volbu zorganizovala a až dosud ho doprovázela, aniž by se od něj kdy distancovala, rozvíjí představu, že by se dal přemluvit, aby odešel na odpočinek.“ Těchto „protireformních“ kardinálů (povšimněte si, jak mediální ortodoxie označuje ty, kdo o Františkovi pochybují) je údajně asi tucet a vede je strach ze schismatu vyvolaného papežem. Rovněž je příznačné, že koncem roku 2016 se objevily zprávy, že po Vatikánu koluje teologická studie o možnosti sesazení papeže.

Ani ti, které šokuje, když je František označován za diktátora, nezpochybňují skutečnost, že je za mnoho staletí nejpolitičtějším papežem, jaký nastoupil na trůn. Toto označení není pomluva nepřátel: zdůrazňuje ho tak i bezvýhradný obdivovatel, jakým je Austen Ivereigh. Musíme chápat, že klíčem k Františkovu nezodpovědnému stylu – lhostejnosti k reformě, tyranským činům, horečnaté honbě za uznáním – je to, že jeho primárním zájmem ve skutečnosti není řízení církve.

6 Komentářů k "Papež diktátor"

  1. Josef | 23.2.2021 z 20:51 |

    Svou rétorikou mi připomínáte Parlamentní listy, případně jiný plátek, který se tendenčně snaží někoho očernit. A dovoluji si Vám připomenou kodex 1373 kanonického práva:

    Kánon 1373: Kdo veřejně budí nepřátelství nebo nenávist vůči Apoštolskému stolci nebo ordináři pro nějaký úkon církevní moci nebo služby, anebo podřízené podněcuje k neposlušnosti vůči nim, ať je potrestán interdiktem nebo jinými spravedlivými tresty.

  2. Pavel P. | 23.2.2021 z 22:08 |

    Ad Josef. Jenomže otištěný materiál se netýká „nějakého úkonu církevní moci nebo služby“, tím méně podněcuje k neposlušnosti. Skutečně nejde o úkon církevní moci tím méně služby, ale zřetelně jde o činnost papeže Františka, směřující k rozbití katolické církve. Což objektivně – zřejmě ve slabé chvilce – přiznal i samotný František.

    Vaše výtka na adresu redakce TeDeum tedy není spravedlivá. A navíc, i v Parlamentních listech nebo jinde lze nalézt alespoň zrnka pravdy, už proto, že jsou zde publikovány názory, které bohužel v jiných médíích už nikdo z důvodu politické korektnosti nezveřejní.

  3. Richard | 24.2.2021 z 14:56 |

    Ctěte mne v duchu a pravdě, řekl Ježíš.
    Kdo někdo někomu vyhrožuje, když tvrdí pravdu zcela očividnou, není pro mne korektní.
    Každý máme svoji účtenku a toho se držme.
    I sv. Pavel, i sv. Augustin, i když to dělali ,,blbě´´, ale poctivě, se nakonec k pravdě dostali. Bůh je užasný.

  4. roman | 24.2.2021 z 18:47 |

    čtu jí a žasnu,jak Církev upadla

  5. Ondřej Karták | 24.2.2021 z 19:06 |

    Sv. František Saleský ve své Filotei je velice citlivý na bezdůvodné očerňování bližního, ale jde-li o heretika, říká jasně, že je třeba ve stádu volat „vlk, vlk“. Bergoglio je heretik (popírání učení o trestu smrti) a vůdce globální levice a proto děkuji za tento článek, který sundavá heretickému vlkovi lživou masku milosrdného dobroděje.

  6. Lucie Cekotová | 24.2.2021 z 22:17 |

    Jde o ukázky z knihy, kterou Te Deum nevydalo. Vydavatelem českého překladu je Česká citadela, zcela světský podnik. Kniha vyšla v několika jazycích a interdiktem ani jiným „spravedlivým trestem“ nebyl potrestán, pokud vím, ani autor (kromě toho, že ho vyhodili z maltézského řádu), tím méně vydavatelé a už vůbec ne někdo, kdo z knihy pouze cituje. Jako její překladatelka vás mohu ujistit, že nepřátelství nebo nenávist vůči Apoštolskému stolci rozhodně nebudí – pokud za probouzení nenávisti nepovažujete dobře zdokumentovaný a podložený popis událostí, k nimž v posledních letech evidentně došlo, a kroků současného pontifika. Pokud autor cituje papeže nebo kohokoli jiného, kdo je v knize jmenován, uvádí dohledatelný zdroj. Jde-li (v nemnoha případech) o zdroj anonymní, jedná se o situace, kde jsou k zachování anonymity dobré (a zřejmé) důvody. Ani to není u žurnalistických textů nic neobvyklého. Kniha měla v zahraničí dobré kritiky a nevím o nikom, kdo by jí vyčítal nepravdivost, byť se některým kritikům zdálo, že autor v některých svých dedukcích zachází trochu daleko směrem ke spekulacím. Od doby, kdy kniha poprvé vyšla, nicméně čas oponou trhnul a to, co tehdy vypadalo jako „spekulace“, se v některých případech potvrdilo – například zneužívání peněz z Petrova haléře. Lze tedy pravdu označit za vyvolávání nenávisti?

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*