Papež František v Iráku: Další babylónské zmatení?

Za předchozích pontifikátů bylo zvykem vnímat apoštolské cesty papežů do zahraničí jako misijní: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16, 15-20). Právě skončená cesta papeže Františka do Iráku však měla zcela jiné vyznění. Na její pravý cíl poukázal samotný František již před tím, než nastoupil do letadla směr Bagdád. Z videoposelství pro obyvatele Iráku, zveřejněného 4. března, je totiž zřejmé, že do této těžce zkoušené, islámem a zahraničním vměšováním rozvrácené země, nepřijel primárně proto, aby jeho lid přivedl ke Kristu: „Přicházím jako poutník míru hledající bratrství, vedený touhou společně se modlit a kráčet společně, také s bratry a sestrami dalších náboženských tradic, ve znamení otce Abraháma, který spojuje muslimy, židy a křesťany v jediné rodině.“ V této jediné větě je obsaženo vše podstatné, čím se tato „pouť“ liší od misií novozákonních apoštolů, v jejichž stopách by měl František kráčet. Důrazem, kladeným na bratrství mezi lidmi různých „náboženských tradic“ (již tento pojem staví křesťanství svou pravdivostní hodnotou na roveň falešným kultům) nenaplňuje Kristův misijní příkaz, ale program, obsažený v jeho nedávné encyklice Fratelli tutti: „Je mým velkým přáním, abychom mohli přispět ke znovuzrození všeobecné snahy o bratrství. Bratrství mezi všemi muži a ženami … Sníme o jediné lidské rodině, jako kolegové poutníci, kteří sdílejí stejné lidské tělo, jako děti téže země, která je naším společným domovem, kdy každý z nás přináší bohatství své vlastní víry a přesvědčení, každý svým vlastním hlasem, všichni bratři a sestry.“ (§ 8). Jděte do celého světa a veďte dialog“, mohly by znít „reformované“ verše z evangelia…

Není tato výhrada vůči Františkovu pojetí misie nespravedlivá? Lze snad něco namítat proti tomu, že si papež přeje mír mezi národy a hledá cesty, jak umožnit pokojné soužití mezi vyznavači odlišných vyznání? Že volá po ukončení nepřátelství a vyzývá k odpuštění a zhojení vzájemně způsobených ran?

Zamysleme se nejprve nad tím, jak František chápe pojem bratrství, když on něm „sní“. Tvrzení, že jím jen poukazuje na existenci společného Stvořitele, neobstojí. Proč snít o něčem, co již existuje? Sní snad Andrej Babiš o tom, že se stane českým premiérem? Ona „jediná lidská rodina“, jak praví Fratelli tutti, zde tedy není chápána čistě antropologicky, ale teologicky – jako lidstvo, sjednocené ve víře, jehož základním dogmatem je dobro plurality vyznání a přesvědčení. Rozpor? Jistě, ale ten dnes, v éře ušlechtilého subjektivismu (každý máme tu svojí pravdu, hlavně se mějme rádi), už skoro nikoho nepohoršuje…

V Iráku se „poutník míru, hledající bratrství“, soustředil na tři početné skupiny obyvatel naší planety – křesťany, židy a muslimy. Nejen František, ale i moderní religionistika, označuje tato tři náboženství za „abrahámovská“, jejich vyznavače pak má František za „Abrahámovy syny a dcery“. Je toto označení legitimní? V jistém smyslu – totiž genealogickém – ano. Od Abrahama pocházejí dvě linie – Izákova a Izmaelova. Izákovo potomstvo utvořilo starozákonní Izrael, zatímco většina potomků Izmaelových se v 7. století stalo muslimy. Je však toto pokrevní příbuzenství z náboženského hlediska něčím významné? Není. Vždyť pokud jde například o židy, odmítající Krista, hovoří Ježíš jasně: „Jste-li dítky Abrahamovy, skutky Abrahamovy čiňte“… vaším otcem je však ďábel“. Moc ekumenicky to nezní, asi proto, že Pán Ježíš neznal koncilový dokument Nostra aetate… V předkoncilním smyslu jsou tedy „dětmi Abrahámovými“ pouze ti, kteří uvěřili v mesiášské poslání Ježíše Krista, jehož byl Abraham starozákonním předobrazem. Bratrství v náboženském smyslu tedy není záležitostí DNA, ale milosti posvěcující, transcendující hranice etnik.

Tyto základní pravdy však účastníkům mezináboženského setkání v místě Abrahamova rodiště papež ani nikdo z jeho doprovodu nesdělil. Svými gesty i slovy v nich naopak upevňovali falešné zdání, že být aktivním vyznavačem synagogálního judaismu či islámu je Bohu stejně milé, jako být křesťanem. Jak jinak rozumět tomu, co se v sobotu 6. března odehrálo na pozadí pohanského Nannova chrámu se zikkuratem, poblíž archeologického naleziště „Abrahámova domu“? Zazněly na něm úryvky z první knihy Mojžíšovy i Koránu a poté trojice svědectví, na která papež František navázal svou promluvou, čerpající inspiraci z Boží pobídky Abrahamovi: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ (Gen 15, 5). „Jasný svit hvězd umocňuje skutečnost, že září společně“, podotkl František, a pokračoval: „Nebe nás tak obdarovává poselstvím jednoty. Nejvyšší nad námi nás zve, abychom se nikdy neoddělovali od bratra po našem boku. Pokud si ale chceme uchovat bratrství, nesmíme nebe pustit ze zřetele. Jako Abrahamovi potomci a představitelé různých náboženství vnímáme, že naší přednostní úlohou je pomáhat bratrům a sestrám, aby pozdvihli zrak k nebi.“

Papež si tedy přeje, aby stejně jako hvězdy na noční obloze, tak i lidé různých vyznání svítili lidem na cestu za společným cílem. Taková vize však zcela odhlíží od toho, že různá náboženství mají v mnohém odlišné, někdy dokonce protikladné věroučné obsahy. Jak nám tedy mohou svítit na stejnou cestu ke stejnému cíli? Ačkoli se papež dovolává společného Abrahamova otcovství, historickou i náboženskou roli Izáka a Izmaele chápou křesťané, židé a muslimové zcela jinak. Sv. Pavel v listu Galaťanům píše: „Odpovězte mi vy, kteří chcete být pod zákonem: Co slyšíte v zákoně? Čteme tam, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze ženy svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sinaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka.“ (Gal, 4:21-26). Tento epištolní úryvek by na mezináboženském setkání s muslimy mohl asi těžko zaznít, protože role Abrahamových synů je v Koránu opačná – synem, který měl být smírnou obětí, není Izák, ale Izmael. Možná i proto Izákovo jméno na setkání vůbec nezaznělo. O jménu Spasitelově, v němž jako jediném je spása, ani nemluvě…

Přestože se v oficiálním komuniké Svatého stolce píše o tom, že se setkání zúčastní i židé a jezídové, zástupci těchto komunit nakonec nedorazili. Přítomnost jezídů si prý nepřáli muslimové (považují je za uctívače ďábla), o důvodu absence představitelů židovské obce můžeme jen spekulovat. Každopádně nerozborné bratrství mezi „Abrahamovými dětmi“ dostalo první trhliny ještě dříve, než bylo v patriarchově rodišti slavnostně vytroubeno do světa.

Nic na tom nemění ani „modlitba Abrahamových potomků“, kterým bylo mezináboženské setkání ukončeno. Modlitba začíná těmito slovy: „Všemohoucí Bože, náš Stvořiteli, který prokazuješ lásku lidské rodině a všemu, co Tvé ruce učinily, my, Abrahamovi synové a dcery, přináležející k židovství, křesťanství a islámu, spolu s ostatními věřícími a všemi lidmi dobré vůle, děkujeme Ti, že jsi nám za společného otce ve víře daroval Abraháma, vynikajícího syna této šlechetné a milé země.“ Zde je výslovně potvrzeno, že otcovství Abrahama není Františkem chápáno jen geneticky, ale především nábožensky – „společný otec ve víře“. Je tedy jisté, že pojem víra zde není totožný s pojmem křesťanská víra. Tím se však dostáváme zcela mimo rámec pravověří, na půdu náboženského relativismu a synkretismu.

Proto je oprávněná pochybnost, že cestou rezignace na pravdu lze dojít k pokojnému soužití mezi lidmi. Papež ve své promluvě na setkání v Ur říká: „Odkud začíná cesta míru? Od toho, že upustíme od nepřátelství. Člověk, který s odvahou hledí na hvězdy a věří v Boha, nemá žádné nepřátele.“ Pokud je tomu opravdu tak, proč nás Pán Ježíš nabádá k tomu, abychom se modlili za svoje nepřátele? Není Františkova vize utopická? Součástí této vize je i představa, že křesťanské a islámské pojetí míru je totožné. Každý znalec islámského učení i dějinné praxe snadno dosvědčí, že míru bude dosaženo teprve tehdy, až bude celý svět v područí islámu. Do té doby je ta část světa, hvězdě s půlměsícem nepodrobená, domem války (Dar al-Harb).

Ostatně ani katolíci dříve nepropadali naivním představám, že když v dialogu s jinověrci programově pomlčíme o Kristu jako jediném prostředníku spásy, vybudujeme svět, v němž zavládne všeobecná harmonie. Stěží si lze představit, jak se synkretistickou modlitbu z Ur modlí papež Pisu XI., který ve své encyklice o společenském království Ježíše Krista Quas Primas (1925) připomíná učení svého předchůdce Lva XIII., a s ním i celou katolickou tradici: „Ó, jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! Potom konečně — abychom užili slov, která pronesl náš předchůdce Lev XIII., před 25 lety ke všem biskupům — bude možno vyhojiti tolik ran; pak právo nalezne svou dřívější autoritu, obnoví se krásny mír, klesnou meče a zbraně vypadnou z rukou, když všichni ochotně přijmou vládu Kristovu a budou ho poslouchat, a každý jazyk bude vyznávat, že Pán Ježíš Kristus je ve slávě Boha Otce“ (Enc. „Annum sanctum“ z 25. května 1899).

Vize mírového světa, v němž budou vyznavači různých náboženství bok po boku uskutečňovat „ráj na zemi“, není vlastní jen Františkovi. Schůzování v Ur navazuje na dnes již legendární mezináboženská modlitební setkání v Assisi v roce 1986 a v letech následujících. Přes všechny tyto iniciativy je ve světě stále více rozbrojů a válek a ani současná mezinárodně politická situace nenapovídá o tom, že by se schylovalo ke změně. Islám není o nic méně výbojný a násilný, právě naopak. A o sekularistických ideologiích to platí dvojnásob.

Proto spíše než hledat falešnou naději v iniciativách mezináboženských aktivistů, bude užitečnější se vrátit k nekompromisně jasnému katolickému učení, jak je pregnantně zformuloval Pius XI.: „Nebude žádné naděje na trvalý mír mezi národy, dokud jednotlivci i státy popírají a odmítají svrchovanost našeho Spasitele. Proto, když jsme připomenuli, že je třeba hledat mír Kristův v království Kristově, prohlásili jsme, že o něj budeme pracovat ze všech svých sil; pravíme „v království Kristově“, neboť ke zjednání a upevnění míru nevidíme účinnějšího prostředku než obnovu vlády Kristovy.“

Michal Semín