Ve škole kříže (závěr)

V minulé části jsme popsali pět vyučovacích hodin, které je nutné strávit ve „škole kříže“, abychom se naučili trpělivě tento kříž nést a tak se zalíbili Pánu Bohu. Především je třeba nenechat se přemoci zakoušenou křivdou, ale v okamžiku bolesti zachovat klid a obrátit se s prosbou o pomoc na Pána Boha. Je rovněž nutné uvědomit si, jak velký význam má utrpení pro naši svatost i svatost druhých. Díky tomu můžeme pohlédnout na původce křivdy objektivně a, následujíce Krista a Pannu Marii, modlit se za něj. A nakonec bychom se měli naučit rozlišovat skutek, který byl proti nám namířen, od člověka, jenž se ho dopustil. Je třeba mít rovněž na paměti, že na tom máme mnohdy v menší či větší míře také svoji část viny.

Když šťastně splníme oněch pět vyučovacích hodin, budeme schopni zamyslet se nad další otázkou, jmenovitě nad tím, jak máme na kříž reagovat. To bude šestý krok či šestá vyučovací hodina ve „škole kříže“.

Často se stává, že by člověk rád přesunul tuto šestou hodinu na první nebo druhé místo v pořadí, protože mu ve „škole kříže“ schází trpělivost a zdá se mu, že mu „vyučování“ nic nedává. Reakce na zakoušenou nespravedlnost nemůže bezprostředně následovat po křivdě. Aby odpověď na křivdu nebo nějaké utrpení přinesla své plody, musí jí předcházet vstupní přípravy uvedené v minulém článku. V opačném případě bude nepatřičná, často prudká, a vždy bolestná pro daného člověka a jeho okolí. Dobrý žák „školy kříže“ si to nemůže dovolit. Nechce podléhat silným emocím a snaží se ovládnout zlobu a její vnější projevy. Díky tomuto úsilí vysychá pramen ohromného počtu hříchů.

Samozřejmě, nejde o to, abychom na zakoušenou křivdu vůbec nereagovali. Naše reakce (přinejmenším vnitřní) je nevyhnutelná, ale měla by být konstruktivní. Když náš rozum dostává od našich smyslů informace, snaží se rozpoznat jejich povahu, příčiny a následky. Naše vůle se zas vyhýbá tomu, co rozum vnímá jako špatné, nebo směřuje k tomu, co rozum spatřuje jako dobré.

Pokud vidíme své zkoušky a utrpení ve světle Božích pravd, pak reakce na ně bude vedena starostí o větší slávu Boží a spásu duší. Budeme se snažit reagovat na kříž takovým způsobem, aby v lidských srdcích vzrostla Boží sláva a viník zatoužil po polepšení a změnil svůj život. Vždy je lepší odpovědět klidně než neklidně: tato zásada se týká rovněž reakce na utrpení. Ve zjeveních sv. Kateřiny Emmerichové čteme, jak Pán Ježíš reagoval na další nepřátelské útoky na svou osobu. Plivali na něho, bili ho, posmívali se mu, ale on stále zachovával klid. To je náš vzor! Když Pán Ježíš uviděl kříž, usmál se, dotkl se jej něžně rukou a políbil jej. Nesl jej s velkou námahou, avšak bez vnitřní vzpoury. A pokud kdy nějaké zlo vyvolalo prudkou reakci v Ježíšově duši, jako např. při vyhánění kupčíků z jeruzalémského chrámu, pak tento hněv nenarušoval jeho vnitřní klid. Reakce Pána Ježíše na hanebné chování kupčíků v jeruzalémském chrámě se podobala oceánu, který bývá rozbouřen pouze na povrchu, zatímco v hlubinách vod trvá klid. Naše odpověď na zlo by tedy měla probíhat ve stavu největšího pokoje srdce. Onen pokoj srdce nám nedovolí upnout se na svoji křivdu, ale umožní hledat ve vlastním jednání jedině dobro druhého člověka. Byť bychom se přitom dopustili nějaké chyby, můžeme si být jisti, že Pán Ježíš bude „psát rovně na našich křivých řádcích“, neboť vidí náš dobrý a čistý úmysl.

Zlo, které nám bylo způsobeno, pramení z nedostatku ctností viníka, čili v jeho vadách. Vidíme-li vadu jako příčinu nějakého zlého skutku, měli bychom usilovat ukázat viníkovi její opak, tj. patřičnou ctnost. Například, když o mně někdo hovoří špatně, protože závidí, pak já o něm mluvím dobře a poukazuji na jeho kladné stránky. Bude překvapen, protože spíš očekával z mé strany kritiku, a místo toho uslyšel dobré slovo. Jiný mě uráží a označuje mě za „sektáře“. Říká to, protože mu schází podstatné poznání toho, co se děje v Církvi. Jak se tedy zachovat vůči takovémuto postoji? Měli bychom se snažit věcnou diskusí rozptýlit nevědomost bližního, a pokud to k ničemu nevede, pak příkladem vlastního života popřít falešné tvrzení, že bychom byli členy nějaké sekty.

Bývají ale také případy, kdy jedinou správnou odpovědí je mlčení. Pán Ježíš mlčel, když se mu Herodes posmíval. Mlčení se doporučuje, je-li patrné, že bližní, který koná zlo, je zatvrzelý a zaslepený, a proto nelze (alespoň v brzké době) očekávat jeho nápravu. V takovýchto případech je mlčící odsouzení a popření zla lepší než nějaké pokusy o věcnou diskusi. Zde je třeba učinit důležité rozlišení. Způsobená křivda se může týkat nás samých nebo třetích osob. V prvním případě je lepší trpělivě snášet kříž, nehledat spravedlnosti a nedomáhat se svého. Svatí nám dávají velmi výmluvné příklady takovéhoto jednání. Sv. Jan Maria Vianney byl kdysi jistou ženou obviněn, že je otcem jejího dítěte. Třebaže se mohl neovládnout, nestalo se tak, ale snášel v mlčení těžké obvinění téměř šest let. Teprve když jeden mládenec na smrtelné posteli přiznal pravdu, byl farář z Ars očištěn. Samotného Pána Ježíše obviňovali, že rád hoduje s hříšníky, a přesto se nikdy neospravedlňoval před druhými. Stejně tak je projevem velké pokory řeholníka, když mlčí vůči nespravedlivým obviněním ze strany nadřízených a nesnaží se omlouvat. Také my bychom měli následovat tuto velkou ctnost. Něco jiného je, pokud falešná obvinění ubližují třetím osobám. Tehdy nesmíme mlčet. Máme povinnost se proti oněm obviněním ohradit, a je-li to nutné, vyslovit se i veřejně, v závislosti na závažnosti a důsledcích tohoto jednání.

Zbožné duše, které trpělivě nesou svůj kříž a ovládají své chování, se často dopouštějí jiné chyby. Očekávají totiž, že když mají samy dobrý úmysl, pachatelé zla to musejí vidět, ocenit a co nejrychleji se napravit, nebo že alespoň šlechetnost ukřivděného pohne jejich srdcem. Stává se ovšem, že viníci nejenže nereagují předpokládaným způsobem, ale dokonce se našim dobrým úmyslům posmívají a zpochybňují je. Snaží se nás vyprovokovat, aby vyvolali nějakou prudkou odpověď a následně nás označili za pokrytce. Občas nás prostě někdo chce stáhnout na svoji úroveň, aby tak ospravedlnil svoje chyby. Například zatvrzelý zloděj nebo chlípník se cítí dobře pouze mezi jemu podobnými, kteří u něj nevyvolávají výčitky svědomí, avšak nesnáší společnost lidí, kteří ctí cizí majetek nebo si cení čistoty. Pokud se někde objeví, chce jim dokázat, že také oni hřeší. Proto naše reakce dobrem na zlo musí být vedena výlučně čistou láskou k Bohu a měly by být prostá ode všech očekávání, co se týče lidí. Pán Bůh nás často nechává, abychom pro naše větší dobro a dobro mnoha duší opakovali úkony trpělivosti.

Tváří v tvář zakoušené křivdě je především nutné vzbudit v sobě důvěru v Boha: „Bože, ať už o mně říkají cokoli nespravedlivého, ty víš, jaká je pravda, a zastaneš se mě, až uznáš za vhodné.“ Mnohdy je situace, ve které se nacházíme, natolik složitá, že jakákoli snaha o její řešení je předem ztracená. Tehdy je třeba svěřit celou věc do rukou samotného Boha a prosit ho, aby vše uspořádal podle své vůle. Svěřit se s důvěrou Bohu, to je dokonalý lék na řadu složitých problémů! Lékař v nemocnici může vyčerpat všechny dostupné prostředky k záchraně zdraví, aniž by dosáhl zlepšení pacientova stavu. Co pak? Zoufalství? Ne, s důvěrou se svěřit Bohu! V mnoha situacích už to nemáme být my, kdo jedná podle svého rozumování, ale sám Pán Bůh skrze nás. My máme být pouze nástroji v Božích rukou. Jenom sám Bůh dokáže proměňovat lidská srdce. Jenom v Bohu mají naše skutky cenu. Jenom když on skrze nás promlouvá a působí, vedou naše činy a slova k dobru a pokoji. Dovolme tedy Kristu Pánu, aby skrze nás mluvil a jednal. Nechť našim reakcím předchází modlitba: „Pane, promluv mým jazykem, konej mýma rukama.“ Tehdy získají naše reakce nadpřirozený základ.

P. Karl Stehlin

Převzato ze Zawsze Wierni 3/2012.
Přeložil Adam Podborský.
Vyšlo v Te Deum 3/2012.

Přidej komentář jako první k "Ve škole kříže (závěr)"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*