Antikrist

Antikrist je ten, který popírá nadřazenost křesťanské doby a křesťanských zemí nad dobou a zeměmi nevěřícími či modlářskými. Vždyť jestliže Ježíš Kristus, který nás osvítil, když jsme ještě seděli v temnotách a ve stínu smrti, a který dal světu poklad pravdy a milosti, neobohatil svět, pravím dokonce svět společenský a politický, o lepší dobra, než která svět měl uprostřed pohanství, znamená to, že Kristovo dílo není dílem Božím. A ještě více: jestliže evangelium, v němž je spása lidí, nedokáže zajistit opravdový pokrok národů; jestliže zjevené světlo, prospěšné jednotlivcům, společnostem škodí; jestliže žezlo Kristovo, sladké a blahodárné pro duše, snad i pro rodiny, je zlé a nepřijatelné pro města a říše; jinými slovy, jestliže Ježíš Kristus, jehož slibovali proroci a jehož dal Otec národům za dědictví, může svou moc nad nimi vykonávat jedině k jejich škodě a časnému neštěstí, je z toho třeba dojít k závěru, že Ježíš Kristus není Bůh. Vždyť nemůže býti rozdělen, rozložen, roztříštěn ani ve své osobě, ani ve výkonu svých práv; v něm rozlišování přirozeností a působení nemůže nikdy býti rozdělením, rozporem; božské nemůže býti v protikladu k lidskému, ani lidské k božskému. Naopak, on je pokojem, sblížením, smířením, on je spojnicí, která „obojí spojuje vjedno“ [Ef 2, 14] (ipse est pax nostra qui fecit utraque unum). Proto nám praví svatý Jan: „Žádný duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha, a to je duch Antikristův, o kterém jste slyšeli, že má přijít, a nyní je už na světě“ [1 Jan 4, 3] (Et omnis spiritus qui solvit Jesum, ex Deo non est; et hic est antichristus de quo audistis quoniam venit, et nunc jam in mundo est). Když tedy slyším určité řeči, které se zvedají, aforismy, jež den ze dne nabývají převahy a pronikají do srdce společnosti, rozkládajíce je v činnosti, jež musí světu přinést záhubu, „volám na poplach: mějte se na pozoru před Antikristem“ (Unum moneo: cavete antichristum).

Mohli bychom, nejdražší bratři, ještě podrobněji vylíčit omyly, jež se každodenně šíří kolem nás a tvoří celý systém, který bychom mohli nazvat antikřesťanstvím. To, co jsme řekli, je však více než postačující k probuzení vaší ostražitosti a k tomu, abyste chovali ve stále větším podezření každou nauku, jež nepochází od Církve […]

Setrvejte tedy pevně ve starobylé a neměnné víře Církve svaté, nejdražší bratři; buďte muži, ne již „jako děti, kterými pohazuje a zmítá vítr lecjakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost nastražuje blud“ [Ef 4, 14]. Božský Spasitel řekl, když předpovídal zkázu Jeruzaléma: „Běda pak těhotným a kojícím v ty dny“ [Mt 24, 19]! Svatý Hilarius to vysvětluje takto: „Nešťastné jsou v bouřlivých a obtížných dobách Církve duše, v nichž kvasí pochybnost a víra a zbožnost jsou v nich teprve ve stavu početí či první výživy. Jedny, překvapeny v tísni své nejistoty a zpomalovány nerozhodností svého rodícího se ducha, budou příliš obtíženy, než aby mohly uniknout pronásledování Antikristovu; druhé, jež teprve okusily tajemství víry a jsou prodchnuty jen slabou dávkou božského poznání, nebudou mít dost síly a nutné obratnosti, aby obstály v tak velkých útocích“ (Comment. in Mt 25, 6). Právě toto ztěžknutí a oslabení duší přinese takovou zhoubu v posledních časech a způsobí tolik odpadnutí.

Naproti tomu svatý Augustin připomíná, jak tyto dny zkoušky dodávají věrným duším lesku a zásluh. V komentáři na slova Zjevení „potom musí být [ďábel] na čas rozvázán“ [Zj 20, 3] ukazuje, že pokud trvá Církev bojující, není ďábel nikdy zcela spoután, avšak že mu často v tomto smyslu není dovoleno užít ke svádění lidí vší své síly a lstivosti. Vždyť křehkost velkého počtu lidí je tak veliká, že kdyby měl tuto úplnou moc po celá staletí, mnozí, jimiž se Bohu zlíbilo posílit a naplnit svou Církev, by se od víry odvrátili nebo odpadli. To Bůh nechce dopustit, a hle, proto je ďábel částečně spoután. Avšak na druhé straně, kdyby nebyl nikdy rozvázán, moc jeho zloby byla by méně známa, trpělivost svaté obce méně pěstována a lidé by mnohem méně chápali, jak nesmírné plody Všemohoucí dovedl vytěžit z nesmírné síly zla. Hospodin ho proto na čas odpoutá, aby tak nechal zazářit energii, s níž Boží obec přemůže tak strašlivého protivníka, a to k veliké slávě svého Vykupitele, Pomocníka a Osvoboditele. Svatý učitel dále říká svým současníkům: „Pokud jde o nás, bratři moji, čím jsme a jaké zásluhy máme ve srovnání se svatými a věřícími oněch dob, až bude tentýž nepřítel rozvázán, aby je zkoušel, když s ním stěží dokážeme bojovat a porážet ho nyní, když je ještě spoután?“

Odvahu tedy, nejdražší bratři. Čím více se útočí proti náboženství, čím více je Církev napadána ze všech stran, čím více mylné nauky a mravní zkaženost zaplavují řeč, knihy, divadla a naplňují všechen vzduch svými morovými výpary, tím více také můžete získat velikost, dokonalost, zásluhy před Bohem, jestliže se dokážete vyhnout nákaze, nedovolíte-li jí, aby otřásla vaším přesvědčením, a zůstanete-li cele věrni Pánu Ježíši, jehož tolik jiných ze slabosti a nešťastně opustilo. Nenechte se vůbec zaslepit silou a počtem útočníků ani poctami protivníků Ježíše Krista. Je psáno, že zlí lidé a svůdci budou na zemi postupovat, postupovat ve zlu, postupovat v ničení, „hlouběji klesat“ [2 Tim 3, 13] (proficient in pejus); avšak také je psáno, že tento druh úspěchu nikdy nepotrvá dlouho a že lidé, kteří odporují pravdě, lidé zkaženého ducha a z hlediska víry zavrženci, se zanedlouho přesvědčí o své bláhovosti, tak jako všichni jejich předchůdci na téže cestě.

Vytrvejte ve víře, naši drazí bratři; vytrvejte i v práci, především v díle lásky. To je trvalá nauka, kterou nesmíme opustit za žádnou cenu, že ti, kdo věří v Boha, mají se postavit do čela dobrých skutků: lidstvo, a především lidstvo trpící, vždy nalezne výhodu v tom, aby tomu tak bylo. Což jsme neslyšeli i v těchto posledních dnech, že almužna dávaná z nadpřirozeného smýšlení a podle tradic křesťanské zbožnosti se pro naši společnost už nehodí a že její „církevní“ charakter je ranou lidské důstojnosti těch, jichž se ujímá? V horlivosti, která usiluje o sekularizaci všeho, tak naturalismus očekává, že dobročinnost zůstane lidskou, zůstane profánní a nebude míti ničeho společného s řádem milosti a spásy. Ohavný záměr, jenž, kdyby se mu podařilo zastrašit křesťanskou a kněžskou lásku, nevedl by k ničemu menšímu než k tomu, že by ubohým vyschly nejhojnější a nejvčasnější zdroje.

Ach! Povím vám ještě jednou: „Mějte se na pozoru před Antikristem“ (Unum moneo: cavete antichristum)! Či spíše mějte oči neustále upřeny na Krista, na božské Dítě v betlémských jeslích, na Boha-dělníka v nazaretské dílně, jenž, od přirozenosti bohatý, stal se chudým, aby nás obohatil svou nouzí; na toho, jenž bude jednoho dne naším soudcem a jenž vám v odměnu za zástupy nuzných nezaměstnaných dělníků, kterých jste se ujali z lásky k němu, dá království, jež vám připravil jeho Otec.

J. Em. Louis-Édouard Pie

Úryvek z pastýřského listu k postní době v roce 1863.

Převzato z Oeuvres de monseigneur l’évêque de Poitiers, sv. 4. Paříž 1887.
Přeložila Lucie Cekotová.

Vyšlo v Te Deum 1/2021.

4 Komentáře k "Antikrist"

  1. Richard | 13.4.2021 z 19:59 |

    DÍKY.

  2. David | 19.10.2021 z 9:25 |

    Vyprávěl mi kdysi kdosi tento příhodu: Šli kamarádi pře nějakou vesnici a u jednoho domu stará babička zaháněla krávy do chléva. Ta boží hovádka, jak je jejich zvykem, se tam cpala najednou a nemohla se vejít. Babička je šlehala prutem a volala: „Cpete se tam jak luteráni do nebe!“
    Jeden z těch dvou kolemjdoucích se otázal: „Vy víte paní, kdo to byl Luther?
    A babička odpověděla bez zaváhání: „Luther to je Antikrist!“

  3. Nebola to náhodou tá „bretónska sedliačka“, ktorú spomína Luis Pasteur ???
    Nepotrebuje riešiť počet anjelov na špice ihly, eucharistiu pre rozvedených či požehnávanie rovnakých partnerov.
    Ona má vo svojej Viere jasno. Tá ma v dome Otca určite už svoj príbytok. Šťastná to žena.

  4. Hraničář | 29.10.2021 z 13:27 |

    Ad: Mahe | 20.10.2021 z 13:44 |

    A nebo hloupá to žena?

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*