Antikrist

Antikrist je ten, který popírá nadřazenost křesťanské doby a křesťanských zemí nad dobou a zeměmi nevěřícími či modlářskými. Vždyť jestliže Ježíš Kristus, který nás osvítil, když jsme ještě seděli v temnotách a ve stínu smrti, a který dal světu poklad pravdy a milosti, neobohatil svět, pravím dokonce svět společenský a politický, o lepší dobra, než která svět měl uprostřed pohanství, znamená to, že Kristovo dílo není dílem Božím. A ještě více: jestliže evangelium, v němž je spása lidí, nedokáže zajistit opravdový pokrok národů; jestliže zjevené světlo, prospěšné jednotlivcům, společnostem škodí; jestliže žezlo Kristovo, sladké a blahodárné pro duše, snad i pro rodiny, je zlé a nepřijatelné pro města a říše; jinými slovy, jestliže Ježíš Kristus, jehož slibovali proroci a jehož dal Otec národům za dědictví, může svou moc nad nimi vykonávat jedině k jejich škodě a časnému neštěstí, je z toho třeba dojít k závěru, že Ježíš Kristus není Bůh. Vždyť nemůže býti rozdělen, rozložen, roztříštěn ani ve své osobě, ani ve výkonu svých práv; v něm rozlišování přirozeností a působení nemůže nikdy býti rozdělením, rozporem; božské nemůže býti v protikladu k lidskému, ani lidské k božskému. Naopak, on je pokojem, sblížením, smířením, on je spojnicí, která „obojí spojuje vjedno“ [Ef 2, 14] (ipse est pax nostra qui fecit utraque unum). Proto nám praví svatý Jan: „Žádný duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha, a to je duch Antikristův, o kterém jste slyšeli, že má přijít, a nyní je už na světě“ [1 Jan 4, 3] (Et omnis spiritus qui solvit Jesum, ex Deo non est; et hic est antichristus de quo audistis quoniam venit, et nunc jam in mundo est). Když tedy slyším určité řeči, které se zvedají, aforismy, jež den ze dne nabývají převahy a pronikají do srdce společnosti, rozkládajíce je v činnosti, jež musí světu přinést záhubu, „volám na poplach: mějte se na pozoru před Antikristem“ (Unum moneo: cavete antichristum).

Mohli bychom, nejdražší bratři, ještě podrobněji vylíčit omyly, jež se každodenně šíří kolem nás a tvoří celý systém, který bychom mohli nazvat antikřesťanstvím. To, co jsme řekli, je však více než postačující k probuzení vaší ostražitosti a k tomu, abyste chovali ve stále větším podezření každou nauku, jež nepochází od Církve […]

Setrvejte tedy pevně ve starobylé a neměnné víře Církve svaté, nejdražší bratři; buďte muži, ne již „jako děti, kterými pohazuje a zmítá vítr lecjakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost nastražuje blud“ [Ef 4, 14]. Božský Spasitel řekl, když předpovídal zkázu Jeruzaléma: „Běda pak těhotným a kojícím v ty dny“ [Mt 24, 19]! Svatý Hilarius to vysvětluje takto: „Nešťastné jsou v bouřlivých a obtížných dobách Církve duše, v nichž kvasí pochybnost a víra a zbožnost jsou v nich teprve ve stavu početí či první výživy. Jedny, překvapeny v tísni své nejistoty a zpomalovány nerozhodností svého rodícího se ducha, budou příliš obtíženy, než aby mohly uniknout pronásledování Antikristovu; druhé, jež teprve okusily tajemství víry a jsou prodchnuty jen slabou dávkou božského poznání, nebudou mít dost síly a nutné obratnosti, aby obstály v tak velkých útocích“ (Comment. in Mt 25, 6). Právě toto ztěžknutí a oslabení duší přinese takovou zhoubu v posledních časech a způsobí tolik odpadnutí.

Naproti tomu svatý Augustin připomíná, jak tyto dny zkoušky dodávají věrným duším lesku a zásluh. V komentáři na slova Zjevení „potom musí být [ďábel] na čas rozvázán“ [Zj 20, 3] ukazuje, že pokud trvá Církev bojující, není ďábel nikdy zcela spoután, avšak že mu často v tomto smyslu není dovoleno užít ke svádění lidí vší své síly a lstivosti. Vždyť křehkost velkého počtu lidí je tak veliká, že kdyby měl tuto úplnou moc po celá staletí, mnozí, jimiž se Bohu zlíbilo posílit a naplnit svou Církev, by se od víry odvrátili nebo odpadli. To Bůh nechce dopustit, a hle, proto je ďábel částečně spoután. Avšak na druhé straně, kdyby nebyl nikdy rozvázán, moc jeho zloby byla by méně známa, trpělivost svaté obce méně pěstována a lidé by mnohem méně chápali, jak nesmírné plody Všemohoucí dovedl vytěžit z nesmírné síly zla. Hospodin ho proto na čas odpoutá, aby tak nechal zazářit energii, s níž Boží obec přemůže tak strašlivého protivníka, a to k veliké slávě svého Vykupitele, Pomocníka a Osvoboditele. Svatý učitel dále říká svým současníkům: „Pokud jde o nás, bratři moji, čím jsme a jaké zásluhy máme ve srovnání se svatými a věřícími oněch dob, až bude tentýž nepřítel rozvázán, aby je zkoušel, když s ním stěží dokážeme bojovat a porážet ho nyní, když je ještě spoután?“

Odvahu tedy, nejdražší bratři. Čím více se útočí proti náboženství, čím více je Církev napadána ze všech stran, čím více mylné nauky a mravní zkaženost zaplavují řeč, knihy, divadla a naplňují všechen vzduch svými morovými výpary, tím více také můžete získat velikost, dokonalost, zásluhy před Bohem, jestliže se dokážete vyhnout nákaze, nedovolíte-li jí, aby otřásla vaším přesvědčením, a zůstanete-li cele věrni Pánu Ježíši, jehož tolik jiných ze slabosti a nešťastně opustilo. Nenechte se vůbec zaslepit silou a počtem útočníků ani poctami protivníků Ježíše Krista. Je psáno, že zlí lidé a svůdci budou na zemi postupovat, postupovat ve zlu, postupovat v ničení, „hlouběji klesat“ [2 Tim 3, 13] (proficient in pejus); avšak také je psáno, že tento druh úspěchu nikdy nepotrvá dlouho a že lidé, kteří odporují pravdě, lidé zkaženého ducha a z hlediska víry zavrženci, se zanedlouho přesvědčí o své bláhovosti, tak jako všichni jejich předchůdci na téže cestě.

Vytrvejte ve víře, naši drazí bratři; vytrvejte i v práci, především v díle lásky. To je trvalá nauka, kterou nesmíme opustit za žádnou cenu, že ti, kdo věří v Boha, mají se postavit do čela dobrých skutků: lidstvo, a především lidstvo trpící, vždy nalezne výhodu v tom, aby tomu tak bylo. Což jsme neslyšeli i v těchto posledních dnech, že almužna dávaná z nadpřirozeného smýšlení a podle tradic křesťanské zbožnosti se pro naši společnost už nehodí a že její „církevní“ charakter je ranou lidské důstojnosti těch, jichž se ujímá? V horlivosti, která usiluje o sekularizaci všeho, tak naturalismus očekává, že dobročinnost zůstane lidskou, zůstane profánní a nebude míti ničeho společného s řádem milosti a spásy. Ohavný záměr, jenž, kdyby se mu podařilo zastrašit křesťanskou a kněžskou lásku, nevedl by k ničemu menšímu než k tomu, že by ubohým vyschly nejhojnější a nejvčasnější zdroje.

Ach! Povím vám ještě jednou: „Mějte se na pozoru před Antikristem“ (Unum moneo: cavete antichristum)! Či spíše mějte oči neustále upřeny na Krista, na božské Dítě v betlémských jeslích, na Boha-dělníka v nazaretské dílně, jenž, od přirozenosti bohatý, stal se chudým, aby nás obohatil svou nouzí; na toho, jenž bude jednoho dne naším soudcem a jenž vám v odměnu za zástupy nuzných nezaměstnaných dělníků, kterých jste se ujali z lásky k němu, dá království, jež vám připravil jeho Otec.

J. Em. Louis-Édouard Pie

Úryvek z pastýřského listu k postní době v roce 1863.

Převzato z Oeuvres de monseigneur l’évêque de Poitiers, sv. 4. Paříž 1887.
Přeložila Lucie Cekotová.

Vyšlo v Te Deum 1/2021.

1 Komentář k "Antikrist"

  1. Richard | 13.4.2021 z 19:59 |

    DÍKY.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*