Eutrapelia – umění zábavy a kratochvíle

Zábava hraje v lidském životě důležitou roli. Její význam si uvědomovala už antická paideia (výchova). Řečtí filozofové v souvislosti se základy výchovy zmiňovali mezi mnoha jinými i jednu ctnost s podivným názvem eutrapelia (duchaplnost, veselost). Je pravdou, že vedle takových mravních zdatností jako jsou odvaha, moudrost nebo spravedlnost, stála zmíněná ctnost trochu stranou, nicméně nebyla přehlédnuta. Všimli si jí nejen antičtí filozofové, ale také středověcí teologové, jako např. sv. Tomáš Akvinský.

Sv. Tomáš ji označuje latinským názvem iucunditas (milé vystupování), případně bona conversatio (umění vést rozhovor). Nejblíže má ke kardinální ctnosti umírněnosti, která řídí touhu po příjemnosti; jedná se tedy o schopnost dobré zábavy. Aristoteles popisuje zmiňovanou ctnost právě jako umění bavení přátel, ale také „zakoušení radosti z vtipu“. Stojí za povšimnutí, že se v případě iucunditas vyskytují jakoby dvě roviny: činná a trpná. Na jedné straně máme činnost spočívající v umění bavit společnost, na druhé umění přijmout a ocenit vtip.

Eutrapelia má tedy za úkol utvářet člověka v oblasti zábavy, aby se vyvaroval veškerého přehánění, a to jak co do přemíry, tak i nedostatku. Když Aristoteles zmiňuje její protivenství, uvádí jako jednu krajnost vtipálky a šprýmaře, tedy ty, kteří neznají míru v šaškování, a jako druhou „kakabusy“, kteří se nedokážou bavit, ať už kvůli své nevychovanosti nebo přílišné povýšenosti a pohrdání „nízkými“ radovánkami.

Duševní zábava

Klasičtí filozofové vnímají eutrapelii především jako umění vtipného společenského hovoru. Příznačné pro ně je, že se jí věnují hlavně v duševním, intelektuálním rozměru. V užším smyslu se jedná o schopnost vést rozmluvy společenské povahy, dokázat se chovat při posezení se známými, vyměnit si s přítomnými vtipy atp. Občas připouštějí i jiné způsoby rozptýlení, jako např. návštěvu divadelního představení. V tomto případě se ale musí jednat o intelektuálně a morálně hodnotnou hru.

Sv. Tomáš se věnuje mravní stránce hereckého umění (v té době komediantského). V souvislosti s odpovědí na otázku ohledně zachovávání míry v rámci iucunditas považuje povolání komedianta za dovolené, a to navzdory jistému snad až přílišnému zdůrazňování zábavné stránky, neboť slouží k rozveselení lidí. Sv. Tomáš ovšem udává několik nutných podmínek: 1. aby k pobavení neužívali nedovolených slov nebo činností, 2. nezlehčovali věci, které nemají být předmětem zábavy a 3. nekonali představení v nevhodném čase. Pokud jsou tyto podmínky dodrženy, lze hereckou práci uznat za užitečnou.

Otázka, zda jsou v dnešní době tyto podmínky splněny, pozůstává rétorickou otázkou. Současné „komediantská zábava“ je velmi rozsáhlá. Televize, internet, film, to vše nabízí daleko větší možnosti zábavy, než tomu bylo v antice nebo středověku. Bohužel, většina produkce, která je lidem médii předkládána, nesplňuje podmínky popsané sv. Tomášem. Mnohdy se jedná o vulgární, brutální a primitivní tvorbu, která ani ne tak vzbuzuje veselí, jako spíše manipuluje pocity diváků, přičemž šíří škodlivé obsahy a psychicky vysává.

Proč je zábava dovolená?

Sv. Tomáš uvádí, že stejně jako tělo potřebuje odpočinek, tak se musí i duše oprostit od únavy po vykonání určité duševní práce. Soustředění duše na hloubavou nebo praktickou činnost rozumu je únavné a domáhá se oddechu. Tak jako tělo odpočívá tím, že nevykonává namáhavé činnosti, tak se intelekt soustředí na méně důležité věci, které nevyžadují větší pozornost mysli.

Zábava a odpočinek tedy plní roli svého druhu „nabíječky baterií“ před další prací. Jsou oblastí lidské činnosti, která není sama o sobě hříšná. Nutno ale také zdůraznit, že není cílem lidského života. Cílem je určitá činnost vedoucí v první řadě k vytváření děl duševní povahy, jakož i těch, které souvisejí s hmotnou kulturou. Proto Cicero říká: „Příroda nás nestvořila k zábavě a žertům, ale spíše k něčemu tvrdému a k činnostem vážnějším a vyšším.“

V této souvislosti stojí za to připomenut možná malou, avšak zajímavou stránku celé věci. Jak již bylo řečeno, odpočinek plní služebnou roli vůči práci. Cílem života je činnost, nikoli odpočívání. Proto z pohledu Aristotela a sv. Tomáše Akvinského není neschopnost zábavy stejným prohřeškem, jako nemírnost v zábavě.

Sv. Tomáš Akvinský uvádí tři pravidla, podle nichž lze posoudit, zda je daná podoba „žertů“ hříšná či nikoli. Žerty nesmějí být za prvé vulgární a škodlivé. Tedy, není správné lidi urážet a pohoršovat. Za druhé, je třeba se vyvarovat přílišného uvolnění, neboť tehdy se snadno překročí hranice mezi tím, co je hříšné, a tím, co je ještě dovolené. Cicero k tomu říká následující: „Tak jako nedáváme dětem naprostou svobodu ve hře, nýbrž pouze v mezích dobrého chování, nechť je i v našich žertech a zábavách patrná zralost mysli.“ Za třetí, při žertování je nutné brát zřetel na místo, čas, osoby a další okolnosti. Stojí za zdůraznění, že katoličtí autoři, jako např. sv. Ambrož, vylučovali možnost žertovat o svatém učení, tedy o věcech náboženské povahy.

Výše uvedené podmínky ukazují, že k dosažení správné „veselosti“ je nezbytný rozum řídící chování, což jen potvrzuje mínění filosofů, že eutrapelia je morální ctností. Ctnost totiž zdokonaluje člověka, a ten díky ní lépe postupuje v dané životní oblasti. Zároveň se nestává bezmyšlenkovitým a mechanicky vykonávaným návykem, neboť až do konce ponechává svobodu volby.

Proti úzkoprsým

Skutečnost, že sv. Tomáš Akvinský zdůrazňuje ctnost „obsluhující“ pole zábavy a kratochvíle, je možná překvapivá jak pro kritiky katolické kultury, kteří jí vytýkají přílišnou „upjatost“, tak i pro nábožensky úzkoprsé lidi s manichejskými sklony, kteří v pozemských kratochvílích spatřují pouze působení zlých sil. Stává se, že náboženská úzkoprsost někdy odmítá zábavu jakožto nehodnou pravého učení Kristova. Úzkoprsí lidé říkají, že na tomto světě není místa na žerty. Sv. Tomáš tento pohled nesdílí, přičemž argumentuje následovně: „Cokoli v lidských věcech odporuje rozumu, je vadné. A je proti rozumu, aby se někdo choval v přítomnosti druhých chmurně, a to tím, že by nedával najevo, že mu něco činí radost, a ještě více, kdyby tím kazil radost jiným.“

Proto nemůže být „kakabusáctví“ vydáváno za ctnost zbožnosti! Náboženský život ovšem nevylučuje dočasnou zdrženlivost v zábavě. Jsou situace, kdy je zákaz zábavy zcela na místě. Pokud např. někdo činí pokání, pak je jasné, že by se neměl bavit: „Není to vůbec vadou nedostatku,“ píše sv. Tomáš, „poněvadž odebrání jim veselí je ve shodě s rozumem.“ Stejně tak je pochopitelné zdržet se veselí v době velkého postu, kdy se křesťané připravují na zmrtvýchvstání Páně. Zákaz zábavy je opodstatněn náboženskými důvody, které ho tím samým činí rozumným.

V pojednávaných souvislostech si lze rovněž položit otázku, zda eutrapelia neoslabuje některé jiné ctnosti. Občas se v tomto ohledu zmiňuje ctnost přísnosti (austeritas). Ovšem tato ctnost nepopírá potřebu zábavy obecně, ale pouze ty přílišné a nežádoucí. Obě mravní zdatnosti se tedy nevylučují.

Výchova k zábavě dnes

Jak vidno, hlavní představitelé klasického filozofického myšlení považovali pro lidský život za potřebné zdokonalovat se v umění zábavy. Jak tento rozměr výchovy vypadá dnes? Název „výchova k veselosti“ zní v současnosti poněkud komicky. Ale nehledě na pojmenování, nutno prohlásit, že tato oblast lidského chování bývá ve výchově mladého pokolení často opomíjena. Povětšinou se jí cíleně nevěnuje ani rodina, ani škola. A pokud ano, tak nanejvýš útržkovitě a příležitostně. Copak dnes někdo učí, jak zvládat „umění konverzace“, nebo ohleduplnou a mravnou kratochvíli?

Ano, máme pedagogiku hry nebo celou oblast sociální pedagogiky, která se zabývá otázkou volného času mládeže či mediální výchovou, ale v těchto případech se jen zřídka setkáváme s výchovou v klasickém chápání bona conversatio; např. pedagogika hry se věnuje výchovou pomocí hry, která je vlastně prostředkem k uskutečňování vzdělávacích cílů, neutváří tedy ctnost eutrapelie v jejím skutečném pojetí. O jistých prvcích iucunditas lze hovořit u pedagogiky volného času nebo mediální výchovy. Ale i v těchto případech se současný svět značně vzdaluje od nároků daných klasiky.

Důvodů zanedbávání výchovy k dané ctnosti je přinejmenším několik. Na jedné straně se vychází z předpokladu, že schopnost zábavy je člověku tak nějak vlastní a není důvod, aby se tomu učil. A skutečně, v případě dětí to do značné míry platí. Děti mají instinktivní schopnost zabavit se. Ale v případě dospělých to už není tak zřejmé. Byť jen letmý pohled svědčí o tom, že řadě lidí tato schopnost schází a hřeší ať nemírností v zábavě nebo tzv. workoholismem.

K zániku umění konverzace, které do velké míry souviselo s eutrapelií, vedly rovněž změny společenských zvyklostí. Nemělo by se také zapomínat, že v době narušených morálních zásad není takovéto učení lehké, neboť je nutné nejprve vysvětlovat a vštěpovat základní pravidla chování, které určují, jaký způsob zábavy je dovolený. V těchto podmínkách je tudíž těžké učit klasické eutrapelii. Smutné plody daného stavu pozorujeme každodenně v neustále se prohlubující primitivizaci současné zábavy a jejího modloslužebného uctívání.

Dariusz Zalewski

Převzato z Cywilizacja 29/2009.
Přeložila Marta Trnková.

Původně vyšlo v Te Deum 3/2012.