K čertu s rodinou (10. část)

Malthusi, můj hochu,

ptal jsem se Tvých učitelů z Akademie a ukázalo se, že má podezření byla správná. Úroveň té zatracené školy se skutečně propadla až někam do suterénu. Vypadá to, že ti líní ďáblové jsou spokojení sami se sebou, protože k tomu, aby duše dospěly k zatracení, už není třeba vynakládat skoro žádné úsilí. Učili Tě idioti, a proto jsi Ty sám produktem idiotství, i když jsi absolvoval jako nejlepší ve třídě. Nejsi nic víc než jen nejschopnější z neschopných. Normálně bych se o tom zmínil na Kontrolním úřadu, ale jestli se mi povede nemožné a z troglodyta, jako jsi Ty, udělám něco jakž takž podobného démonovi, posloužím sám sobě líp. Jsi tupec, a proto Ti budu vysvětlovat všechno, i to, co už bys měl chápat. Jestli se nedokážeš zlepšit a o tu rodinu příjdeš, bude to Tvůj konec.

Tak tedy, v tom, co říkáš, je několik dobrých zpráv. Otec bude prozatím pracovat z domova kvůli „dočasnému“ uzavření mnoha podniků v rámci reakce státu na ten virus. Jeho manželka však bude nadále chodit do práce, jelikož její obor se považuje za „základní“. To je fajn. Vzhledem k uzavření škol teď budou děti od rána do večera pod jednou střechou s otcem. Možná Ti není jasné, proč říkám, že skutečnost, že rodič bude trávit víc času s dětmi, je pro naše úsilí příznivá. Díky naší po desetiletí trvající manipulaci s rodinným ekosystémem však této dobře načasované izolace otce s jeho dětmi můžeme velmi dobře využít.

Za normálních okolností platí, že si přejeme, aby spolu rodiny trávily stále méně času, ale také je pravda, že v dysfunkční rodině si její členové dokážou vzájemně škodit stejně nebo i víc, když jsou pospolu, jako když jsou každý zvlášť. Tato rodina, tak jako většina ostatních, si naše pokyny plně osvojila, a proto je v dokonale zneužitelné situaci. Rodiče v moderní společnosti posílají své děti z domova ještě dřív, než je matka odstaví, a povinnost je vychovávat tudíž přesouvají na instituce a odborníky. Vyhlídka, že se svými potomky stráví v běžném pracovním dni jakékoli významné množství času, rodiče uvádí do rozpaků.

Šířením vlivu sovětských Rusů se nám podařilo většině „rozvinutých“ národů vštípit myšlenku, že děti na tom budou lépe, budou-li je vychovávat organizace mimo rodinu. Co je ještě lepší, většina institucí pověřených vytěžováním dětí je pod naprostou kontrolou státu a jen menšina je v soukromých rukou. Ty, které provozuje stát, jsou patrně naším největším aktivem, neboť, jak jsem napsal v jednom z předchozích dopisů, stát vede válku proti svým občanům. Ministerstva a úřady odpovědné za vytváření standardů pro tyto systémy ovládání dětí si dokonale osvojily kolektivistickou mentalitu, která v konečném důsledku pohlíží na všechny občany jako na pouhé buňky v určitém organismu a nic víc. V důsledku toho, ať se za archetyp dobře vychované mládeže pokládá jakýkoli ideál, forma musí nakonec uskutečňovat cíle státu. A jelikož téměř všechny státy konají naši vůli, jsou děti utvářeny k našemu obrazu a podobě.

Převládající filosofie všech vládních institucí říká, že dobře prospívající dítě má mít vlastnosti něčeho, co se nazývá „dobrý občan“ – něčeho, co se mění s každou kulturní módou. Pro nás je dobrý občan jakousi formou dobytka, hospodářského zvířete, které můžeme živit a napájet naší stravou a nakonec odvést na porážku. Poslední, co si přejeme, jsou občané, kteří samostatně myslí a uskutečňují potenciál, s nímž je Nepřítel stvořil, a proto musíme jejich přirozenou osobnost a temperament od raného věku nahlodávat.

Například když se u mladého chlapce projevuje vitalita, která snižuje jeho schopnost podřídit se žádoucím způsobům chování mezi dvěma desítkami stejně starých spolužáků ve třídě – což je něco, k čemu nikdy nebyl určen – pak je s ním zřejmě psychologicky něco v nepořádku a je třeba mu nasadit léky. Vnímání toho, jaký by chlapec měl být, v očích moderní společnosti je tak vzdálené tomu, proč je na světě, že se jakýkoli projev přirozené mužské agresivity označí za „násilnické chování“. Nepřítel byl v tom, jak zkonstruoval vývoj mužů, velice konkrétní. Vložil do nich jistý instinkt, který jim velí postavit se fyzickým hrozbám či problémům, a vlastnosti, jež jsou zjevně užitečné pro vůdčí roli a statečnost, kterou od nich očekává. Proto byli stvořeni tak, aby objevovali hranice fyzické konfrontace a zlepšovali svou zručnost pomocí úkolů a činností, které by jim jako dospělým jinak škodily. Jelikož příchod moderního státu tradiční role pohlaví do značné míry potlačil, má se za to, že chlapci zlobí, chovají-li se neskrývaně mužsky, ve srovnání s jejich ženskými protějšky, které jsou obecně poslušnější a zdrženlivější. Proto se na chlapce pohlíží spíše jako na „rozbité dívky“, které je třeba opravit v souladu s umělými konstrukcemi státu. A pošetilí povaleči v populární psychologii a na akademické půdě povykují, že „gender“ či pohlaví jsou pouhý „společenský konstrukt“, a tak vlastně pracují proti lidské přirozenosti v zájmu vybudování nenormální společnosti. Dřív se hovořilo o „válce pohlaví“, ale teď každé pohlaví bojuje samo proti sobě. Jakže zní ta poučka o domě, který je v sobě rozdělen?

Pokud jde o děvčata, jestliže mladá dívka projeví znechucující touhu být na prvním místě manželkou a matkou, musíme jí připomenout, že „může být, čím chce“. Vypadá to neškodně, že? Tvrdit malé holčičce, že má nekonečné možnosti, je přece hezké. Ve skutečnosti říkáme-li dívce, že může být čímkoli, i když už dala najevo, že jejím skutečným přáním je tradiční ženská role, vlastně jí tím sugerujeme, že problém je v jejím ženství. Nekonečné příležitosti prezentované děvčátkům vyvolávají během dospívání vnitřní konflikt. Veškerá moc a vliv, které profesionální svět může ženě nabídnout, nikdy neuspokojí prvotní nutkání být vládkyní nejmocnější instituce na světě – rodiny.

Z těchto důvodů musíme využít příležitosti, která se nám nabízí, a nahlodat vratké základy naší politováníhodné rodiny. Přes všechno dobro, které tenhle muž vykonal v nemnoha případech, kdy své děti cíleně formoval, ve své úloze do značné míry selhal a je si toho vědom. Jeho děti z nějakého důvodu zůstaly blíže úzké cestě, než by měly. Všechny naše statistické analýzy toho, co se děje v rodinách s oslabenými otci, naznačují, že jejich charakter měl ve skutečnosti vypadat jinak. Už jsem to viděl dřív, a i když si tím nemohu být jist, troufám si odhadovat, že nějaký jejich zemřelý předek nám vyklouzl a teď se za ně bez ustání modlí. Nespravedlnost nebe nemůže být zřetelnější: oni dokážou monitorovat každý náš pohyb, zatímco naše pokusy dostat se za to neproniknutelné opevnění, které odděluje světlo od tmy, neustále ztroskotávají. Když se přiblížíme jen o centimetr blíž, hned je tam Generál s taseným mečem a s pluky andělů v pohotovosti.

Každopádně otec své děti ani nezná, natož aby věděl, jak je vychovávat. Připomeň mu to, až se budou v nadcházejících týdnech nevyhnutelně množit rodinné konflikty. Pamatuj, že lidé věří, že tahle takzvaná karanténa bude trvat tak dlouho, jak jejich politici prohlásili na začátku, ale my to víme líp. Budou v tom měsíce. Naše legrace teprve začala.

Prozatím veď svůj tým k tomu, aby v domově rodiny působil série mrzutostí, zejména takových, které je udrží v noci vzhůru, takže budou na pokraji sil z nevyspání. Tyto metody bývají účinné a vždycky poskytují trochu uspokojení. A ať děláš cokoli, za každou cenu se snaž odvést děti od modlitby těch děsivých korálů. Jakémukoli rozjímání o strašlivém Synu přibitém na dřevo je rozhodně třeba zabránit.

Nashle příště,

Quelle

 

Překlad Lucie Cekotová

1 Komentář k "K čertu s rodinou (10. část)"

  1. Pavel P. | 18.7.2021 z 9:36 |

    “ Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“.

    Svatý Pavel, Ef.6,12.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*