Františkova operace „Vyhlazení“

16. července vydal František motu proprio Traditionis custodes, kterým výrazně omezil možnost sloužení tradiční liturgie. Někteří komentátoři v této souvislosti hovoří o svržení atomové bomby. (Ostatně, právě 16. června 1945 proběhl v Novém Mexiku první test jaderné zbraně.)

Ve svém doprovodném listě k motu proprio nenechává František nikoho na pochybách, jaký je cíl jeho kroků, a otevřeně píše: „Pokyny, jak postupovat v diecézích, jsou diktovány především dvěma zásadami: na jedné straně zajistit dobro těch, kteří jsou zakořeněni v předchozí formě slavení a potřebují čas na návrat k římskému ritu, který vyhlásili svatí Pavel VI. a Jan Pavel II.; na druhé straně zastavit zakládání nových osobních farností, které je spojeno spíše s touhou a vůlí jednotlivých kněží než se skutečnou potřebou ‚svatého věřícího Božího lidu‘“ (zvýraznění MRČ).

Ačkoliv František často hovoří o porozumění, doprovázení a naslouchání, nic z toho vůči stoupencům tradiční liturgie neprojevil. Ani mu nevadí jejich společenské „vyloučení“, které jenom posílil a před kterým jinak tak vehementně varuje jako před jedním z největších zel. A zatímco propagátorovi agendy LGBT v Církvi jezuitovi P. Jamesi Martinovi před pár týdny tklivě děkoval za „pastorační zápal“, tak v činnosti kněží sloužících tradiční katolický ritus shledal různá pochybení. Krátce řečeno, ve Františkově kostele je místo pro pohanskou Pačamamu, ale ne pro Introibo ad altare Dei

Františkovi jde tedy o „návrat k římskému ritu“ (rozuměj pokoncilnímu ritu) a „zastavení zakládání nových osobních farností“, což lze obojí zcela zřetelně číst jako „postupné vyhlazování tradiční liturgie“. Byť jeho postup „biče“ mnohé konzervativní věřící i duchovní šokoval, není to nic jiného než navázání na politiku Pavla VI. a Jana Pavla II., byť ten druhý dával přednost „cukru“.

Ostatně už v listě Quattuor abhinc annos z roku 1984, jímž Jan Pavel II. za určitých podmínek „povolil“ tradiční ritus, se o sloužení tradiční liturgie hovoří jako o „problému, který přetrvává“, třebaže „se zdálo, že je téměř vyřešen“. Když o čtyři roky později Jan Pavel II. v apoštolském listě Ecclesia Dei nabádal biskupy k „větší vstřícnosti“ ve věci umožnění sloužit tradiční mši, činil tak spíše s ohledem na neústupný postoj arcibiskupa Marcela Lefebvra a jeho „operaci Přežití“ než z důvodu nějakých sympatií.

Ovšem „problém“ nejenže dále přetrvával, ale díky motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. z roku 2007, kterým došlo k zásadnímu uvolnění sloužení tradiční liturgie, začal „nabobtnávat“. Ukázalo se totiž, že stoupenci tradiční liturgie nejenže nevymírají, ale dokonce rychle přibývají, a to často z řad mladých lidí. Proto se František rozhodl pro konečné řešení „tridentské otázky“.

O tom, že to myslí zcela vážně svědčí tvrdost použitého „biče“, jakož i perfidnost, s níž se dovolává sv. Pia V., když v doprovodném listě píše: „V tomto rozhodnutí mě utěšuje skutečnost, že svatý Pius V. po Tridentském koncilu zrušil také všechny obřady, které se nemohly pochlubit prokázanou starobylostí, a zavedl pro celou latinskou církev jediný Missale Romanum.“ František však diabolicky „ruší“ ritus sloužený po staletí a nutí všechny přijmout „obřad, který se nemůže pochlubit prokázanou starobylostí“, tedy, slovy J. Em. Josepha Ratzingera, „plytký produkt okamžiku“ starý několik málo desetiletí.

Uveďme si nyní hlavní rány Františkova „biče“:

  1. rána: Návrat indultu. Kněží působící v diecézi budou muset mít podle Traditionis custodes k sloužení tradiční liturgie povolení příslušného biskupa. Je to návrat do dob Jana Pavla II., kdy platilo stejné pravidlo. Není jisté, jestli bude všem kněžím, kteří dosud sloužili tradiční mši, povolení automaticky uděleno. Patrně nikoliv. Jistý problém ve svědomí by měly mít ty konzervativní skupiny, které ve své době, tj. v roce 1984 a zejména 1988, na zásadu indultu přistoupily, děkovaly za něj a opodstatňovaly jím své bytí.
  2. rána: Ven z farnosti. Tradiční liturgii není dovoleno sloužit ve farních kostelech (stejně jako podle Quattuor abhinc annos) a nesmí se zřizovat nové personální farnosti. Biskup určí vhodné místo pro skupiny věřících, kteří se chtějí zmíněné liturgie účastnit. Takovým místem by mohla být kaple, poutní kostel nebo cokoliv jiného.
  3. rána: Nejistá neděle. Biskup má rovněž určit den, kdy se může tradiční liturgie sloužit. V tom František opět navazuje na Jana Pavla II. a Quattuor abhinc annos.
  4. rána: Konec bujení. Biskup se má postarat, aby „nebyly schvalovány nové skupiny“, pro které je tradiční liturgie sloužena.
  5. rána: Pozor na novokněze. Těžkou ranou je čl. 4 motu proprio, podle kterého kněží vysvěcení po Traditionis custodes musejí mít k sloužení tradiční liturgie nejen souhlas místního biskupa, ale ten je povinen nejprve udělení takového povolení konzultovat s Apoštolským stolcem. Text neuvádí, že se to týká pouze diecézních kněží. Pokud by se to mělo vztahovat i na konzervativní skupiny, které slouží výlučně tradiční římský ritus, pak by to mohlo vést nejen k zastavení jejich růstu, ale výhledově přímo k zániku. Těžko by totiž do jejich řad vstupoval někdo s vidinou kněžské nečinnosti.
  6. rána: Plné začlenění s pochmurnými vyhlídkami. Instituty a společnosti apoštolského života ustaveného svého času Papežskou komisí „Ecclesia Dei“ spadají od této chvíle do pravomoci Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života nikoliv Kongregace pro nauku víry. Na první pohled se jedná o logický krok a plné začlenění těchto skupin do života oficiálních církevních struktur bez zvláštních výjimek, ale nesmíme zapomínat, že právě Kongregace pro společnosti zasvěceného života stála za rozvratem Františkánů Neposkvrněné, když se u nich začalo projevovat tíhnutí k tradici. Toto už delší dobou očekávané rozhodnutí by se mělo týkat tedy zejména Kněžského bratrstva sv. Petra, Institutu Krista Krále, Institutu Dobrého Pastýře a Institutu sv. Filipa Neriho. Jestli se bude vztahovat i na jednotlivé kláštery, není jisté.
  7. rána: Metelesku blesku. Za poslední bezohlednou ránu lze označit skutečnost, že všechna ustanovení vstoupila v platnost bez jakéhokoliv civilizovaného vacatio legis. Všichni, kterých se týkají, se jim tudíž měli podřídit ihned po zveřejnění. Mnozí kněží se proto v sobotu snažili zoufale sehnat biskupa, aby zjistili, zda v neděli ještě mohou sloužit tradiční ritus.

Lze se až do omrzení na Františka hněvat tím nejspravedlivějším hněvem nebo hledat v motu proprio Traditionis custodes právní skuliny a snažit se je využít, ale celá věc má hlubší rozměr. Je to zároveň Boží trest i zkouška víry. Františkovo nařízení je samozřejmě neplatné, jelikož zcela zjevně odporuje obecnému dobru Církve, jímž sloužení katolické mše bezesporu je. Ale…

Podíváme-li se do minulosti, tak jsme často nebrali tradiční liturgii jako otázku víry, nýbrž osobní záliby. Na tom byla ostatně založena v minulosti celá „indultní“ mentalita. Zatímco arcibiskup Marcel Lefebvre říkal, že kněží mají právo tradiční římskou liturgii sloužit a věřící se jí účastnit, někteří přistoupili na to, že je k tomu zapotřebí zvláštního povolení. „Chtěli jste povolení? Máte ho mít,“ jako by říkal František.

Mnozí se zaříkávali, že proti novus ordo nic nenamítají, ale raději by přeci jen usus antiquior. „Když proti novému ritu nic nemáte, tak ho služte a choďte na něj,“ jako by říkal František.

Probíhají „operace Vyhlazení“ a „operace Přežití“. Musíme se rozhodnout, jestli má tradiční mše svatá pouze sloužit, slovy modernistů, k ukojování našeho náboženského citu emanujícího z nitra, případě jako doprovod k nejrůznějším sentimentálním srazům staromilců, nebo zda je pro nás otázkou víry. Jestli je jenom hezčím doplňkem našeho života, nebo jeho nezbytnou součástí, abychom mohli Boha uctívat „v pravdě a duchu“.

Pokud odpovíme správně, budou pro nás platit slova sv. Petra: „Budete plesati, i když se nyní nakrátko, je-li toho třeba, rmoutíte v rozličných zkouškách, aby vyzkoušená vaše víra – mnohem dražší než zlato, které bývá ohněm tříbeno – byla shledána k vaší chvále, slávě a cti.“

Martin R. Čejka

22 Komentářů k "Františkova operace „Vyhlazení“"

  1. Pavel P. | 20.7.2021 z 7:07 |

    Teď by nám papež František snad už mohl prozradit, v které zednářské lóži zasedá… Obávám se, že vedle konečného řešení “ Tridentské otázky“ má ještě v plánu i konečné řešení katolické církve. Samozřejmě s patřičným „pastoračním zápalem“.

  2. Vavřinec | 20.7.2021 z 7:29 |

    Jezdím za tradiční mší přes 2 hodiny autem. Budu jezdit i více. A budu se více modlit za naše kněze, aby měli ještě více síly a trpělivosti než už mají dnes.

  3. Pavel | 20.7.2021 z 8:53 |

    Pěkně a věcně shrnuto. Díky.

  4. Ondřej Karták | 20.7.2021 z 9:19 |

    Je to léčivá medicína pro společnosti vzniklé z indultu, aby si jejich klerikové uvědomili, že je velmi tísnivý stav nouze, který opravňuje k různým nouzovým postupům.

    Řídím se principem: „Čím hůř, tím dřív“. Anna Kateřina Emerichová se zmiňuje o tom, že máme prosit, aby falešná „církev temnoty“ opustila Řím; zřejmě přišel ten čas.

    Prakticky je dokument zaměřen jen proti dvaašedesátce, protože právu Bergoglio nerozumí a taky i ty formulace mají díru. To je příležitost opustit bugninizaci ve mezích tradice a začít opět používat starší knihy.

  5. Vít Jůza | 20.7.2021 z 23:10 |

    Když jsem tu LETTERA APOSTOLICA IN FORMA DI MOTU «PROPRIO» DEL SOMMO PONTEFICE FRANCESCO «TRADITIONIS CUSTODES» SULL’USO DELLA LITURGIA ROMANA ANTERIORE ALLA RIFORMA DEL 1970 („proprio“ v uvozovkách jsem nevymyslel, to je okopírováno z officiálního zdroje vatican.va), přišlo mi to z mnoha důvodů nehorázné, počínaje neuveřejněním v latinském jazyce (nejen ze zásady, ale použitým jazykům rozumím o něco méně než Google transtlator) přes theoreticky okamžitou účinnost a celkový obsah až po mlhavé formulace a nedomyšlenost v celku i jednotlivostech. Nicméně po několika hodinách zmatku a bádání se mi dostalo určitého pochopení a uklidnění, že to může nakonec být dobré, ať už „vlastní“ podnět papežův byl číkoli a jen formou a jakýkoli. Tak si dovolím tímto k věci několik poznámek:
    1. Mnoho postojů mnoha příznivců o trošičku starší verse Missalis Romani vysloveně volalo po nějaké ráznější reakci …mohou být rádi, jejich volání bylo vyslyšeno … jedná se o zcela nekatolický vztah k autoritě římského papeže a biskupů včetně jejich shromáždění na ekumenickém koncilu Vatikánském druhém včetně vztahu k řádně schváleným liturgickým knihám, o vymýšlení si pravomoci zpovídat a oddávat bez patřičné jurisdikce (protestanti a čechoslováci také začali sloužit bez kněžského svěcení s výmluvami na stav nouze coby ti správní oproti odpadlé církvi Římské), v umírněné verzi známe blud o možné platnosti ale jisté neužitečnosti až rouhavosti, nebo jak to říkají, mše svaté sloužené podle novější verse missálu.
    2. Průšvihem nebyl missál z roku 1970, jen v drobnostech odlišný od předchozího, a to celkem k dobrému, nebyl zrušením, ale mírnou úpravou rítu slouženého po staletí, ale průšvihem byl celkově nezřízený živelný vývoj (už i před tím rokem 1970!)…. což o to, živelnost je krásná proti strnulosti ale byly a jsou vedle těch dobrých i nejrůznější směry vývoje a výstřelky nedobré … a důležité je, že se papež ve svých listech staví jen za missál 1970, ale proti nezřízené tvořivosti. Hůř v roce 1970 dopadl kalendář (aspoň z nějaké části již napraveno) a liturgie hodin (dosud z velké části ani nemáme, podle čeho ji ponovu zpívat).
    3. Papežská lettera apostolica in forma di motu „proprio“ nikomu a nikde nezakazuje slavit eucharistii podle staršího missálu, jen zavádí instituci speciálně autorizovaných kněží a míst a dní pro slavení eucharistie podle tohoto missálu. Zákaz nevyplývá ani ze zrušení rúzných těch povolení, ledaže bychom se přiklonili k tomu, že se poněkud neurčitá zrušovací klausule vztahuje i na schvalovací dekret missálu 1970 coby nekonformní k aktuálnímu apoštolskému listu, ježto tento tento missál s pozměněným mešním řádem nevnucoval, ale jen slušně nabízel, což ovšem přece jen prokazatelně není úmyslem papeže Františka.
    4. Nicméně apoštolským listem papež František dává jednotlivým diecézním biskupům možnost zakazovat a potlačovat užívání staršího missálu … ale který biskup by to dělal, pokud je to ve zbožnosti a svatosti a slušnosti a pravověrnosti …. a který biskup by to nedělal, pokud je to spojeno s nesmyslným sektářstvím.
    5. Zaváděné autorizace (pro mě osobně to byla fuška se dopátrat, co to vůbez je autorizace) umožňují plnou církevní officializaci i působení kněží dosud fungujících v určitém církevněprávním vakuu – např. těm z FSSPX – bude tato příležitost využita? (záleží na těchto kněžích a bratrstvu, zda o příslušné autorizace normálně požádá, i na příslušných biskupech, zda jim normálně vyhoví)
    6. Zajímavou perličkou je, že papež nařizuje při těch autorizovaných mších svatých podle staršího missálu přednášet čtení v lidovém jazyce, zatímco podle novějšího missálu se to nemusí! Ale to není podstatné. Z mého pohledu .. kéž by podnítil vzorové sloužení mše svaté podle toho novějšího missálu i kompletně v latině … jsem připraven latinsky i kázat, ale nemám věřící připravené latinskému kázání rozumět.
    7. Institut autorizovaných kněží a míst odlišných od běžných farních kostelů a termínů autorizovaných mší svatých podle staršího missálu může přispět k potřebné katolické spořádanosti a úrovni.
    8. Prohlašovat podle svých osobních nápadů a ukvapených soudů výnosy koncilů a papežů za samozřejmě neplatné, protože podle osobního náhledu zcela zjevně odporuje obecnému dobru Církve, a považovat za katolickou mši jen mši svatou slouženou podle některého nebo některých z řádně schválených missálů je prostě mylné a opovážlivé a nekatolické. Ano, zrovna tak jiní prohlašují podle jiných svých nápadů a ukvapených soudů za neplatné zase jiné podle toho, „co se jim zrovna hodí do krámu“ … . Lepší spořádanost a odpor k sektářství které jsou obsahem aktuálního apoštolského listu, jsou k dobru Církve!

  6. Petr Sýček | 21.7.2021 z 1:08 |

    Encyklika Mediator Dei z roku 1947, papež Pius XII.:

    „57. Proto jedině nejvyšší velekněz má právo schvalovat a ustanovovat jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a měnit ty, které uzná za potřebné. Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdít, aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě zachovávány. Není tedy možné ponechat úsudku soukromníků, i kdyby snad byli z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci … z téhož důvodu není nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony, které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jednotou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s neporušeností katolické víry.

    58. Církev je nepochybně živým organismem a proto i v těch věcech, které se týkají posvátné liturgie, roste a rozvíjí se a přizpůsobuje se okolnostem a požadavkům, jak se naskytnou během času, přičemž však zachovává a chrání svou nauku. Je však nutno přísně zavrhnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti, nebo dávají obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami …“

  7. Zdeněk | 21.7.2021 z 7:20 |

    Vít Jůza – ohledně vašeho prvního bodu bych podotkl že toto hlásá FSSPX, nikoli FSSP. Tedy tento dokument papeže nepostihne ty o kterých píšete, ale především ty co se snaží o jednotu s Papežem.

    Ohledně bodu 8 je problémem kontinuita. Pokud předcházející papež Benedikt XVI něco prohlásil a napsal o mimořádném římském ritu a tento dokument píše něco úplně jiného, ukazuje to na nekonzistentnost učitelského úřadu Církve. To ovšem umenšuje autoritu těch co to hlásají. Věříme katolické víře a je rozumné a logické, že když si vezmu starý katechismus, nebude se v zásadních bodech rozcházet s novým katechismem. Zatím tomu v zásadních bodech je, ale pak přicházejí různé deklarace O mezilidském bratrství nebo poslední Fratelli Tutti a ty už s předcházejícím učením bezrozporné nejsou. Pak následuje logická otázka mýlili se tehdy ti co psali staré katechismy nebo současný pontifik? Filosofii Hegla o dialektických rozporech nepovažuji za křesťanskou a použitelnou v zdravém myšlení. V souladu s Tomášem Akvinským kdo tvrdí že jablko na stole není jablkem, s tím nemá cenu vést plodný dialog.

    Každopádně současná situace není problémem těch co chodí na mše k FSSPX, těch se to nedotkne. Dotkne se naopak těch co působí v oficiálních církevních strukturách a co v ouladu s Benediktem XVI přijímají hermeneutiku kontinuity.

  8. Vavřinec | 21.7.2021 z 8:26 |

    Pane pátere Jůzo, svým velmi dlouhým komentářem, ve kterém kritizujete článek a názor v něm vyslovený považujete za projev sektářství, nepřímo napadáte všechny členáře TD jako příslušníky nějaké sekty.
    Vyjadřujete se rozvláčně, rádoby učeně a Vaše pýcha vrcholí v bodu 6. Vašeho komentáře, kde dáváte najevo, jak dobře umíte latinsky ale věřící jsou příliš nevzdělaní na to, aby mohli Vaše kázání poslouchat v „originálu“.
    Je tedy otázkou, kde se nalézá skutečné sektářství a kde evidentní elitářství.

  9. Ad Vít Jůza: Vážený otče, nemám čas s Vámi polemizovat, ale musím reagovat na, s prominutím, čirý nesmysl, který ve svém komentáři uvádíte: „Průšvihem nebyl missál z roku 1970, jen v drobnostech odlišný od předchozího, a to celkem k dobrému…“

    Každý si může velmi snadno ověřit, že se o žádné „drobnosti“ nejedná. V misálu zbylo jen cca 48 % orací z misálu z roku 1962, tedy méně než polovina. To asi nelze označit za „drobnou odlišnost“. Nemluvě o tom, že bylo odstraněno téměř vše, co poukazuje na obětní povahu mše.

    MRČ

  10. Vít Jůza | 21.7.2021 z 10:15 |

    Zdeňku, koho a jak se aktuální apoštolský list dotkne, to se prostě teprve uvidí, ježto papež především věc svěřuje jednotlivým místním biskupům, a tak bude záležet na nich a ještě víc na na kněžích a věřících upřednostňujících starší missál, jelikož se pochopitelně bude uplatňovat „Jak se do lesa volá, tak se hajný ozývá.“. Apoštolský list přitom nečiní nějaký rozdíl např. mezi FSSP a FSSPX, jehož kněžím až papež František dal fakultu zpovídat a stanovil, že a jak mohou být delegováni k oddávání, a nyní jim dává možnost, aby cestou zaváděných autorizací zcela officializovali své působení v Církvi. A výskyt různých nesmyslů a bludů a sektářských postojů se již dlouho prostě úplně nekryje s mírou a způsobem oficiální církevní schválenosti a jednoty s Církví, což platí jak pro „konservatisty“, tak pro „progressivisty“ tak pro již tradiční heretiky a schismatiky tak pro ostatní, stále se leckdy poslední stávají prvními a první posledními.

  11. Vít Jůza | 21.7.2021 z 10:47 |

    Vážený Vavřinče, jsem dalek toho házet všechny čtenáře Te Deum (včetně sebe) do jednoho pytle, leč určitý výskyt sektářských myšlenek v článcích i komentářích je evidentní. Když konstatuji, že jako římskokatolický kněz umím latinsky (to jsem ještě i jako jazykový antitalent snad jakž takž na rozdíl od dalších jazyků zvládnul), tak to není žádná pýcha a chlubení, ale věc, která je nebo by měla být normální. Že mnozí věřící latině nerozumí, nebo rozumí méně než rodné řeči, a to se týká i těch v oblasti mé působnosti, to je prostě fakt, ze kterého musím vycházet a vycházím. Z téhož důvodu i tady píši česky, a koneckonců i já jsem v češtině sběhlejší.

  12. Vít Jůza | 21.7.2021 z 11:46 |

    Martine, nedokážu si představit zřetelnější projev obětní povahy mše svaté, než když při proměňování nahlas a zřetelně zaznívá „quod pro vobis tradetur“ et „qui pro vobis et pro multis effundetur in remissionem peccatorum“, často navíc v lidu srozumitelnějším jazyce. Ale někdy prostě sektářská mentalita naprosto nesmyslně staví na milionkrát opakovaných nesmyslech, jakože se vytratil obětní charakter mše svaté. Lépe by bylo méně argumentů, ale jen ty pravdivé, pokud by tedy nějaké zbyly … pro tvrzení, že do missálu 1962 to byla katolická mše svatá, a od missálu 1970 už to není katolická mše svatá, by samozřejmě nezbyly. Pro tvrzení, že missál 1970 byl nejen dílčím obohacením, ale i dílčím ochuzením, by samozřejmě argumenty zbyly. A že celkový vývoj od svatého Pia X, který s ustavičnou liturgickou a nejen liturgickou reformou odvážně začal, až po současnost, že je nejen dílčím obohacením, ale i dílčím ochuzením, proto by samozřejmě argumenty také zbyly. A to platí pro různé reformy v dějinách Církve, včetně jednotného missálu po Tridentském koncilu.

  13. Ondřej Karták | 21.7.2021 z 11:53 |

    Protože Martin nemá čas polemizovat s dp. Jůzou, využiji toho, že mi nechodí klienti a ujmu se toho já.

    Nový misál je umělý výtvor, který – a v tom má papež pravdu – plně vyjadřuje koncilní kopernikánský obrat k člověku, jak o něm blouznil Pavel VI., když prohlásil, že nejen svět, ale i oni (já ne, já jsem katolík) mají kult člověka.

    Mohl bych se ptát, proč vadí typicky obětní stupňové modlitby, proč offertorium bylo nahrazeno talmudickým berachot k jídlu, proč šla stranou modlitba k Duchu sv. aby požehnal zápal, proč šla stranou modlitba Sucipe sancta Trinitas, a závěraečná Placeat. Odpovědi na to dp. Jůza najde v dogmatických kánonech Tridentského sněmu o mši sv. Najde tam i odsouzení požadavku na nutnost lidové řeči a hlasité recitace kánonu.

    Pater zajisté ví, že odstranění pokleknutí hned po konsekrací darů požadoval již arciodpadlík Luther a že tentýž požadoval odstranění křížů v kánonu, ba samotného kánonu.

    Ale abychom si ušetřili další dohady, jak je to vlastně myšleno, nahlédněme do tzv. „Katechismu katolické církve“: tam se dočteme, že mše je oběť a hostina (odsouzená nauka Piem XII. v Mediator Dei) a že je cele zaměřena spojení věřících s Bohem ve sv. přijímání. Není. Hlavním cílem je Bohopocta, to je ten kopernikánský obrat k člověku. CHápu, že jste byl v rámci „formace“ vychován k loyalitě věrchušce, což by bylo za katolických časů chvályhodné, ale dnes s tím neobstojíte. Nová mše je zkrátka dvojznačná proto, aby modernistům umožŇovala vést duše do pekla.

    P.S. … že formulaci „za všechny“ v novém zákoně nenajdete, jistě víte, a že Benediktův požadavek na správný překlad byl biskupy oslyšen snad víte.

  14. Ad Vít Jůza: Vážený otče, tvrdil jste, že misál z roku 1970 je „jenom v drobnostech odlišný“ od předchozího. Já Vám napsal, že z něho byla odstraněna více než polovina orací. Taková je skutečnost. Pokud i nadále trváte na svém, že je „jenom v drobnostech odlišný“, pak je to Vaše věc. Je ovšem možné, že v pokoncilní době je slovem „drobnost“ myšleno něco zcela jiného, než tomu bylo v časech předchozích. Dal jsem na Hodie srovnání tradičního ritu s novus ordo. Čtenáři si tedy mohou udělat obrázek sami, kdo z nás se projevuje jako fanatický sektář odmítající realitu a kdo se odvolává na fakta

    V synovské úctě a s přáním větší ekumenické tolerance k „sektářům“

    Martin R. Čejka

  15. Lucie Cekotová | 21.7.2021 z 12:19 |

    Ad Vít Jůza 10:15: FSSPX je společností, která má představené, takže blouznit o tom, že její kněží by snad v důsledku TC mohli „oficializovat“ své působení v Církvi, postrádá smysl.
    Na Vaše další tvrzení stran toho, že mezi starým a novým misálem existují „drobné“ odlišnosti, nejlépe odpovídá jiný článek zveřejněný na těchto stránkách, který porovnává starý a nový mešní řád a navrch přidává protestantský Cranmerův ritus. Cranmer chtěl zničit mši sv. jako oběť a víru lidu v Reálnou přítomnost. Otevřeně to udělat nemohl, neboť by ho Jindřích VIII. (smilník a prostopášník, leč svou vírou katolík) obratem poslal na hranici, proto to vzal přes mešní řád – a podařilo se, a to během jediné generace. Je tedy zajímavé, že novus ordo zavedl namnoze stejné změny jako protestant Cranmer. O to zajímavější, když se podíváte na libovolnou statistiku toho, kolik procent katolíků 50 let po zavedení novus ordo ještě věří základním katolickým pravdám.

  16. Pavel A. | 21.7.2021 z 14:37 |

    Za normální situace je samozřejmě správné poslouchat představené (biskupy, papeže, koncil), řídit se jejich nařízeními a souhlasit s tím, co učí. Neplatí to však absolutně, jak dokazují dějiny Církve (odpor věřících proti Nestoriovi nebo sv. Pavla vůči sv. Petru, případ Honoria I. nebo Liberia). Ve výjimečných případech (jako je i toto motu proprio) je třeba se jejich vůli a nařízením bránit.

    Předkládám pár citátů věhlasných teologů a světců (zejm. pro Víta Jůzu, který umí z cizích jazyků jen latinsky, což mu v dnešní době dosti zásadně omezuje rozhled) vzatých z památné studie Arnalda Xaviera Da Silveira:

    Dom Prosper Gueranger: „Pokud se pastýř stane vlkem, je to v první řadě stádo, které má povinnost bránit samo sebe. Za normálních okolností doktrína bezpochyby přichází shoda od biskupů k věřícím a poddaní nesmí soudit své nadřízené. V pokladu Zjevení jsou však zásadní body, které každý křesťan, už jen tím, že se nazývá křesťanem, musí nezbytně znát a má povinnost je bránit.“

    Sv. Tomáš Akvinský: „V případě blízkého nebezpečí pro víru musí být prelát napomenut svými podřízenými dokonce i veřejně. Proto svatý Pavel, byv podřízen sv. Petru, přesto ho veřejně napomenul z důvodu bezprostředního nebezpečí pohoršení ve věcech víry. A glosa sv. Augustina říká: „Svatý Petr sám dal příklad těm, kteří vládnou, že pokud někdy sejdou z pravé cesty, neměli by odmítat nápravu přicházející ani od jim podřízených jakoby to nějak uráželo jejich důstojnost.“

    Suarez: „Pokud papež vydá nařízení protivící se dobrým zvykům, nemusí být uposlechnut. Pokud se pokusí udělat něco, co se zřejmě příčí spravedlnosti a obecnému dobru, je dovolené mu odporovat. Kdo útočí silou, může být silou odražen s dodržením zásad pro spravedlivou obranu.“

    Sv. Robert Bellarmin: „Jako je dovoleno bránit se papeži, který útočí na tělo, tak je dovoleno bránit se mu, pokud útočí na duše nebo když rozvrací veřejný pořádek nebo, a to především, pokud se snaží zničit Církev. Říkám, že je dovoleno mu odporovat nevykonáváním jeho nařízení a bráněním ve výkonu jeho vůle. Není však dovoleno jej soudit, trestat nebo sesadit, neboť takové skutky přísluší pouze nadřízeným.“

    Vitoria OP: „Pokud papež svými příkazy nebo skutky poškozuje Církev, smí se mu odporovat a klást překážky k vykonávání jeho rozkazů. … Dle přirozeného zákona je dovoleno násilí odvracet násilím. Avšak takovými rozkazy a dispensy papež činí násilí, protože jedná protizákonně. Proto je dovoleno mu odporovat. Jak poznamenává Cajetan, nezastáváme tento názor v tom smyslu, že by někdo měl právo soudit papeže nebo nad ním měl autoritu, nýbrž ve smyslu toho, že je dovoleno bránit sám sebe. Každý má vskutku právo bránit se nespravedlivým činům, snažit se jim zamezit a bránit se.“

    Cronelius a Lapide: „Představení mohou být s pokorou a láskou ostře pokáráni svými podřízenými za účelem obrany víry, jak tvrdí sv. Augustin, sv. Cyprián, sv. Řehoř, sv. Tomáš a další na základě Gal. 2,11. Jasně učí, že sv. Petr, byv představeným, byl pokárán sv. Pavlem.“

    Přirovnání Víta Jůzy k nějakým skupinám v minulosti, které se vzpíraly papeži, nesedí. Ony se totiž vzpíraly papeži a zavrhovaly katolickou Tradici a víru. My se vzpíráme papeži, který katolickou Tradici a víru popírá, na což už ani není třeba nějakých subtilních důkazů, neboť to přiznává sám. Tento jeho akt a průvodní dopis je křišťálově čistou deklarací rozporu mezi novým náboženstvím koncilní hierarchie a katolickou vírou, na které stáli generace papežů před nimi. Jestliže je pro něj misál Pavla VI. jediným vyjádřením lex orandi římského ritu, jak tvrdí hned v článku 1, pak je to on, kdo se odděluje od Církve všech věků a zavádí novoty, nikoliv my.

  17. Vít Jůza | 21.7.2021 z 16:22 |

    Vážená Lucie Cekotová, řeholní a podobní představení jsou jedna věc, a jurisdikce k pastorační činnosti a udílení svátostí věc druhá. U FSSPX navíc jde i o kvalitu jejich církevního schválení, ale ani řádné klerikální společnosti papežského práva tím samým nemají jurisdikci k na místních biskupech nezávislému pastoračnímu působení.

  18. Vít Jůza | 21.7.2021 z 19:09 |

    Jo, tak orace přímo z mešního řádu myslíte, Martine, já nejprve myslel z vypuštěných svátků. Ano, oboje je určitě ochuzením, samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ten druhý je odstranění nepůvodní a nadbytečné komplikovanosti. Já osobně to jako velký rozdíl nevnímám, jestli sloužím mši svatou podle jednoho, nebo druhého missálu, jiní mohou mít jistě vnímání jiné. Nicméně z theologického hlediska platnost a katoličnost mše svaté na měnícím se počtu těchto orací nezávisí, jednalo se o katolickou mši svatou, i dokud jich bylo méně, a jedná se o katolickou mši svatou i tehdy, pokud jich je zase méně. O katolické mši svaté se tradičně hovoří tehdy, pokud se slouží podle aktuálně katolickou církví schválených knih a způsobů a předpisů, a to i s nějakou tolerancí, a je sloužena církevně legálně církevně legálním knězem katolické církve, aneb když byť olatně vysvěcený kněz např. starokatolický nebo pravoslavný slouží mši svatou, nemluvíme o katolické mši, byť by sloužil stejně jako kněz katolický, a byť je to v podstatě stejná mše, podobně jako vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů, a ne jiný katolický, jiný pravoslavný apod., byť se právně nějak rozlišuje a musí rozlišovat.

  19. Vít Jůza | 21.7.2021 z 19:28 |

    Jinak (ještě reakce na Lucii Cekotovou) stav víry nejen katolíků se odvíjí spíš od výchovy a vzdělání a hlásání a celkového přístupu než od přesné podoby mše svaté … miluji liturgii, je důležitá, je to svým způsobem vrchol, ale není to všechno,náležitou výchovu a vzdělání a hlásání a přístup nenahradí, ať už se použije missál ten, nebo ten, zvláště pokud se jí lidé vůbec pravidelně neúčastní, nebo sice jsou fysicky přítomni, ale z jakéhokoli důvodu na ně věroučný moment liturgie plně nepůsobí. Pravda, z tohoto hlediska by mohla liturgie v národním jazyce být účinnější, ale pokud nechodí ani do kostela ani na katechismus, tak je to těžké …

  20. Lucie Cekotová | 22.7.2021 z 9:53 |

    Ad Vít Jůza, 19:28. Lex orandi – lex credendi – lex vivendi. Nová mše mimo jiné vyhnala lidi z kostelů, jak dokazují statistiky. Nejde ani tak o to, co se konkrétně hlásá při mši sv. např. v kázání, ale o to, že celá stará mše orientuje člověka k Bohu, zatímco ta nová k sobě samému (případně k osobě celebranta). I při tiché mši sv., kde neslyším třeba jediné slovo, přesto vím, že to je vrcholný akt adorace, nejkrásnější a zároveň nejdůležitější věc na této straně hrobu, jak říká Peter Kwasniewski. O liturgických excesech při nové mši (u nás, nikoli v zahraničí) bych naproti tomu mohla napsat knihu.
    16:22. Jurisdikce k pastorační činnosti a udílení svátostí je jistě na řeholních představených nezávislá, nicméně kněží Bratrstva jsou předpokládám disciplinovaní a proti rozhodnutí představených by nejednali. Nakolik je mi známo, mají zatím pouze zpovědní fakultu přímo od papeže a omezenou pravomoc oddávat (která se v ČR myslím nerealizovala). Zatím se zdá, že je v zájmu věřících, aby se FSSPX formou „divoké regularizace“ na základě TC nevydávalo. Ostatně i zmíněné fakulty jsou věc posledních několika let; předtím Bratrstvo vcelku vzkvétalo i bez nich.

  21. @Vít Jůza
    „stav víry nejen katolíků se odvíjí spíš od výchovy a vzdělání a hlásání a celkového přístupu než od přesné podoby mše svaté“

    Co si budeme povídat, výchova a celkový přístup se dnes vyznačuje zpohanštělostí, vzdělání absentuje a živou vírou ve svátosti jsou charakterizovány právě skupiny se vztahem k liturgii…
    Tohle nelze odmudrovat, spokojit se se zákazy, a tak dále a tak podobně. S tím je třeba začít konečně něco dělat.

  22. Jistě to není jediným měřítkem, ale rozhodně není bez významu, že podle průzkumů v USA účastníci tradiční liturgie daleko pevněji zastávají katolickou víru nežli účastníci nového ritu:

    Schvalují antikoncepci: NOM 89 % – TRAD 2 %
    Schvalují umělé potraty: NOM 51 % – TRAD 1 %
    Nedělní povinnost: NOM 22 % – TRAD 99 %
    Schvalují homosexuální sňatky: NOM 67 % – TRAD 2 %
    Kolik dávají Církvi z příjmů: NOM 1,2 % – TRAD 6 %
    Míra porodnosti: NOM 2,3 % – TRAD 3,6 %

    Podle odhadů navíc z řad účastník tradiční liturgie je v průměru osmkrát až osmkrát více kněžských a řeholních povolání než z řad účastníků NOM.

    MRČ

    null

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*