Papež František vydal 16. července motu proprio, jehož titul by mohl skýtat velké naděje: Traditionis custodes („Strážci tradice“). Protože je známo, že je adresován biskupům, mohli bychom se zasnít: že by tradice byla na cestě k obnovení svých práv v Církvi?
Právě naopak. Nové motu proprio provádí její eliminaci. Ilustruje vratkost současného magisteria a signalizuje dobu exspirace pro Summorum pontificum Benedikta XVI., které neoslavilo ještě ani patnáctiny.
Všechno či téměř všechno, co bylo obsahem Summorum pontificum, je rozbito, opuštěno nebo zničeno. V listě, který tuto likvidaci provází, je cíl ostatně stanoven jasně.
Papež uvádí dvě zásady pro „způsob, jak postupovat v diecézích: na jedné straně zajistit dobro těch, kdo jsou zakořeněni v předchozím způsobu celebrace a musejí se v pravý čas vrátit k římskému ritu promulgovanému svatými Pavlem VI. a Janem Pavlem II.“.
A na druhé straně „přestat zřizovat nové personální farnosti spojené více s touhou a přáními jednotlivých kněží než se skutečnou potřebou ‚svatého Božího lidu‘“. [Pozn. překl.: Protože oficiální překlad motu proprio do češtiny dosud není k dispozici a – jak se v poslední době stalo zvykem – latinská verze vůbec neexistuje, byl k překladu citací z TC v tomto článku použit text zveřejněný na stránkách Svatého stolce anglicky, španělsky a italsky, přičemž je nutno podotknout, že uvedené verze se od sebe v některých detailech liší.]
Plánované vyhlazení
Zatímco František ze sebe dělá obránce živočišných a rostlinných druhů, jimž hrozí vyhubení, rozhodl se promulgovat vyhlazení těch, kdo lnou k odvěkému obřadu mše svaté. Tento druh už nemá právo na život: musí zmizet. A k dosažení tohoto výsledku bude použito všech prostředků.
Především přísné omezení svobody. Prostor vyhrazený starému ritu dosud umožňoval jistou volnost pohybu, tak trochu jako v rezervaci. Nyní jsme přešli do režimu zoo: klece, úzce ohraničené a vymezené. Jejich počet je pod přísným dohledem, a jakmile budou instalovány, bude přidávání dalších zakázáno. Strážci – nebo spíš žalářníky? – není nikdo jiný než samotní biskupové.
Toto všechno je přesně stanoveno v článku 3, § 2: „Biskup (…) určí jedno nebo několik míst, kde se věřící náležející k těmto skupinám budou moci shromažďovat ke slavení eucharistie (nikoli však ve farních kostelech, a aniž by docházelo ke zřizování nových personálních farností).“
Vnitřní řád těchto žalářů je přísně kontrolován (článek 3, § 3): „Biskup (…) stanoví dny, kdy je na určených místech povoleno slavení eucharistie podle Římského misálu promulgovaného svatým Janem XXIII. v roce 1962.“
Tato kontrola sahá až do nejmenších podrobností (tamtéž): „Při těchto celebracích se čtení pronášejí v lidovém jazyce za použití překladů Písma svatého, které pro užívání při liturgii schválila příslušná biskupská konference.“ Použití překladu jistého Doma Lefebvra či starého lekcionáře nepřichází v úvahu.
Pro exempláře pokládané za nezpůsobilé pro paliativní péči se předpokládá eutanazie (článek 3, § 5): „Biskup (…) v případě farností kanonicky zřízených ve prospěch těchto věřících přistoupí k vhodnému posouzení toho, zda skutečně prospívají jejich duchovnímu růstu, a rozhodne, zda je zachovat, či nikoli.“
Rezervace se ostatně ruší jako celek, neboť zaniká komise Ecclesia Dei (článek 6): „Instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života zřízené Papežskou komisí Ecclesia Dei spadají do pravomoci Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života.“
Migrantům vstup zakázán
Papež se sice bez ustání stará o migranty všeho druhu, věznice, které staví on, mají nicméně pevné, zvenčí nepřekonatelné zdi.
Aby zajistil, že nebudou vznikat nepovolené rezervace, zakazuje papež jakékoli rozšiřování věznic (článek 3, § 6): „Biskup (…) bude dbát na to, aby nedal souhlas se vznikem nových skupin.“
Toto opatření se rovněž podobá sterilizaci: tito divoši z minulých dob musejí zmizet, a proto se jim zakazuje se množit a zajistit tak existenci svého druhu.
Tato sterilizace se týká i kněží, kteří budou vysvěceni v budoucnosti (článek 4): „Kněží vysvěcení po zveřejnění tohoto motu proprio, kteří mají v úmyslu celebrovat podle Missale romanum z roku 1962, musejí podat oficiální žádost diecéznímu biskupovi, který před udělením souhlasu konzultuje Apoštolský stolec.“
Pokud jde o kněze, kteří již dovolení mají, budou muset napříště žádat o obnovení „celebračního pasu“, jenž se podobá spíše dočasnému vízu (článek 5): „Kněží, kteří již podle Missale romanum z roku 1962 slouží, musejí požádat diecézního biskupa o souhlas, aby mohli této fakulty i nadále využívat.“
Jde-li tedy o to, držet tyto skupiny věřících na uzdě, zredukovat je či zničit, dostali k tomu biskupové bianco šek, ale jde-li o povolování, papež jim nedůvěřuje: je nutno vzít to přes Řím.
Zatímco se desítky kněží, často s podporou svých biskupů, vysmívají Kongregaci pro nauku víry a „žehnají“ homosexuálním dvojicím, aniž na to Řím jakkoli reaguje, nepočítáme-li zastřené Františkovo schválení v podobě dopisu P. Martinovi, budoucí kněží, kteří touží sloužit mši svatou svatého Pia V., budou pod přísným dohledem.
Maskovat nedostatek autority terorizováním věřících, kteří nebudou klást odpor, v přesvědčení, že není nic naléhavějšího než tuto část stáda potrestat, je evidentně snazší než potřít německé schizma.
Očkování proti „lefebvrismu“
Velký strach z nákazy lefebvristickým virem se vyhání povinným očkováním vakcínou DVK z laboratoře Moderno (článek 3, § 1): „Biskup (…) bude dbát na to, aby tyto skupiny nevylučovaly platnost a legitimnost liturgické reformy, dekretů II. vatikánského koncilu a magisteria papežů.“
Všechno, co by mohlo být zdrojem potenciální infekce, je bez milosti eliminováno (článek 8): „Předchozí normy, instrukce, dovolení a zvyklosti, které nejsou v souladu s ustanoveními tohoto motu proprio, se ruší.“
Papež unesený vlastním nadšením jde tak daleko, až téměř říká, že sama stará mše je nebezpečným virem, před nímž je třeba se chránit. Čl. 1 tedy uvádí výslovně: „Liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu jsou jediným vyjádřením lex orandi římského ritu.“
Je-li jediným vyjádřením lex orandi novus ordo, jak označit tridentskou mši? Je ve stavu liturgické či kanonické beztíže? Znamená to, že nemá právo na stejné místo, jaké v latinské Církvi zaujímá i dominikánský, ambroziánský či lyonský ritus? Zdá se, že to vyplývá z toho, co papež říká v dopise, který motu proprio doprovází. Nezdá se, že by tušil, že se dopouští paralogismu, když píše: „V tomto rozhodnutí mě utvrzuje skutečnost, že po tridentském koncilu svatý Pius V. rovněž zrušil všechny rity, které si nemohly činit nárok na prokazatelnou starobylost, a pro celou Církev stanovil jediný Missale romanum. Po čtyři staletí byl tento Missale romanum promulgovaný svatým Piem V. hlavním vyjádřením lex orandi římského ritu a sloužil k zachování jednoty Církve.“
Logickým závěrem, který z tohoto srovnání vyplývá, je, že tento ritus musí být zachován. Proti všem útokům ho ostatně chrání bula svatého Pia V. Quo primum.
To koneckonců potvrdila i komise kardinálů svolaná Janem Pavlem II., která téměř jednomyslně (8 z 9 hlasů) prohlásila, že biskup nemůže knězi bránit tuto mši sloužit, když předtím kardinálové jednomyslně konstatovali, že nebyla nikdy zakázána. To akceptoval i papež Benedikt XVI., který to potvrdil v Summorum pontificum.
Pro Františka však starobylé rity, které svatý Pius V. zachoval, včetně takzvané tridentské mše, žádnou hodnotu pro zachování jednoty Církve evidentně nemají. Nový ritus a pouze on, se svými padesáti lety existence, nekonečnými variantami a nevyčíslitelnými excesy je schopen poskytnout Církvi liturgickou jednotu. Je očividné, že ve skutečnosti tomu je přesně naopak.
Papež se vrací k myšlence vymýcení nežádoucího druhu, a tak píše biskupům: „Především je na vás, abyste usilovali o návrat k jednotné formě celebrace a případ od případu si ověřili realitu skupin, které slaví mši svatou podle tohoto Missale romanum.“
Zákon zřetelně odporující společnému dobru
Všeobecný dojem z těchto dokumentů – motu proprio a doprovodného papežova dopisu – je sektářství kombinované s prokazatelným zneužitím moci.
Protože tradiční mše svatá náleží k nejintimnější části společného dobra Církve, omezovat ji, zahánět do ghett a nakonec naplánovat její zmizení nemůže být legitimní. Tento zákon není zákonem Církve, protože jak říká svatý Tomáš, platný zákon nemůže odporovat společnému dobru.
Ve všech podrobnostech je navíc zjevný nádech roztrpčení, které vůči tradiční mši projevují někteří rozhněvaní proponenti liturgické reformy. Úspěch tradice a tridentské mše zdůrazňuje selhání této reformy jako kontrast světla a stínu. Proto ji nemohou podporovat. Bezpochyby si představují, že její úplné zmizení přinutí věřící vrátit se do kostelů zbavených posvátnosti. To je tragický omyl. Zázračný rozmach tohoto slavení mše svaté, které je hodno Boha, může jen podtrhnout jejich bídu. Není příčinou proměny v poušť; tu způsobil nový ritus.
Zůstává skutečností, že toto motu proprio, které dříve či později skončí na smetišti církevních dějin, není samo o sobě dobrou zprávou: znamená konečný úder návratu Církve k tradici, a proto oddálí konec krize, která trvá již šedesát let.
Bratrstvo svatého Pia X. v tom vidí další důvod k věrnosti svému zakladateli Mons. Marcelu Lefebvrovi a k obdivu k jeho jasnozřivosti, prozíravosti a víře. Dokud je tradiční mše svatá určena k vyhubení a sliby učiněné společnostem Ecclesia Dei se tak skvěle plní, nachází ve svobodě, kterou mu odkázal „železný biskup“, možnost pokračovat v boji za víru a panování Krista Krále.
Převzato z fsspx.news
Přeložila Lucie Cekotová.
Je dovoleno sloužit tak jako dříve ritus mozarabský z Toleda, Braga, ambroziánský, benediktinský, kartuziánský, karmelitánský, premonstrátský, cisterciácký, dominikánský? Které jsou součástí římského ritu a které nejsou?
Všeho do času, Pán Bůh na věky. Zatím jsem nezaregistroval, že by nám mše biskup „zakázal“. A i kdyby, zdroje jsou.
Podobně, jako pronásledování Církve v 80. letech starosoudruhy vedlo k její velké popularitě, bude i tato Bergogliova aktivita mít spíše opačný efekt. Čím více to budou zakazovat, tím více to bude přitahovat.
Ad Bafuňbufkla: Podle toho, co je psáno, by se to zmíněných ritů týkat nemělo, jelikož je evidentně řeč o misálu Jana XXIII. Vlastně by se to ani nemuselo vztahovat na sloužení podle starších verzí římských misálů.
MRČ
Pro Bafuňbufklu: Pojednávaný apoštolský list je jasným papežovým protestem proti sektářským theologicky nesmyslným tendencím popírajícím právoplatnost 2. vatikánského koncilu a/nebo missálu 1970 a úpravou některých kompetencí, ale způsobem zveřejnění, jakoby okamžitou účinností a tím, jak logika, přesnost a jednoznačnost nejsou silnými stránkami pojednávaného apoštolského listu, to nevypadá na dokument, kterým by bylo možno ve všem se nějak přesně řídit, ba ani na dokument, který by si o tom dělal iluzi: jsou tam výrazy jako „měli by“, „bude dbát, aby neautorizoval ustanovování nových skupin“, není tam přesně ani logicky, co všechno papež článkem 8 ruší (např.: ruší i schválení missálu 1970, které se může jevit nekonformní s pojednávaným apoštolským listem tím, že nový misál jen schvaluje a nabízí, ale nenařizuje ho a nezakazuje starý? …. ale i pojednávaný apoštolský list hovoří o nějakých určených místech a dnech a autorizovaných kněžích, ale jiným a jinde a jindy nezakazuje), zajímá ho jen „1962 Roman Missal“, nikoli jiné rituální odrůdy ani liturgie hodin ani rituál ani stav, do kterého se mše svatá dostala postupnými změnami do roku 1970 (ustanovení, že 1962, nebo nový missál 1970, ale nikoli podle toho, co bylo mezi tím, zřejmě spadá do zrušovací klausule)… . Jedná se o stav, kdy prostě jde a půjde o to, co bude procházet, a proti čemu se budou biskupové ozývat … ti rozumnější samozřejmě budou jednat tak, aby s biskupy jako nástupci apoštolů nebyli v konfliktu, a rozumnější biskupové opět jako moudří a dobří pastýři a otcové svého stáda …. ale tak to, s prominutím, bylo vždycky, i před druhým vatikánským koncilem, že rozhodující bylo, kdo co zkoušel, a jak se k tomu patřičné autority aktuálně stavěly, a ne jen takovéto i mně bližší východisko, co a jak je přesně stanoveno.
Co se týká starších versí Římského missálu než 1962, na ty se nevztahuje aktuální apoštolský list, ale vztahuje se na ně, že novější verse byly zaváděny cogenter, to je s tím, že se na ně prostě musí přejít. Až verse 1970 byla pouze nabídnuta s nadějí, že bude kladně přijata.
Ve skutečnosti už to začalo i v ČR. Už několik let se pravidelně koná smírná pouť za zlo potratů na Staré Brno, v době předcovidové kolem svátku Zvěstování Páně, poslední dva roky byla kvůli lockdownům přesunuta na září. Pouť vždy zahajovala tradiční mše svatá v bazilice následovaná veřejným smírným procesím a pobožností na náměstí Svobody. Letos bylo datum pouti stanoveno na 11.9. Po zveřejnění motu proprio se šel starobrněnský opat zeptat, zda se mše sv. v jím spravované bazilice může konat, a biskupství ji s poukazem na TC promptně zakázalo – měsíc před konáním akce, kdy už byla vyřízena všechna úřední povolení, a proto je obtížné přesunout mši sv. jinam. Snad na Petrově sledují sociální sítě, neboť portál Rorate Caeli to na svém Twitteru následně komentoval: „Humiliating Traditional Catholics is more important than praying for the end of abortion in a nation that leads in abortions! That is Francis’ “unity”!“ („Ponížit tradiční katolíky je důležitější než modlit se za ukončení potratů v zemi, která je v potratech na čele! Taková je Františkova „jednota“!) https://twitter.com/RorateCaeli/status/1423005504721375232 Přinejmenším jeden český biskup už tedy promeškal příležitost projevit se jako „moudrý a dobrý pastýř a otec svého stáda“ a ocitl se tak v pramálo ctihodné společnosti washingtonského kardinála Gregoryho známého heterodoxními názory, jenž po vydání motu proprio zakázal dokonce pontifikální mši svatou svému kolegovi, arcibiskupu Gullicksonovi.
ad Vít Jůza: Dokumenty IIVK obsahují článek, o kterém evidentně nemáte ani ponětí, jinak byste nemohl plivat názvem „sektáři“ po těch, kteří ho v jeho podstatě dodržují, ale toho, kdo ho chce zničit a zrušit = papeže Františka.
Cituji:
„Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“
Dále cituji věcnou poznámku k tomuto článku z jednoho webu, který vznikl už před 10 lety:
„Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie?“
A pokládám otázky: Kdo je tedy onen Vámi zmíněný sektář; ten, který věrně udržuje naživu tradiční ritus či ten, kdo ho svéhlavě a svévolně ničí, když poznává, že sám nevytvořil nic lepšího, co by pravé křesťany vtahovalo do Boží Církve a do Věčného života?
Na tyto otázky si ale, P. Jůzo, odpovězte sám. Katolická víra je přísně logická. Kdo nectí katolickou víru, nectí zdravý rozum a logiku jakožto Boží dary člověku.
P.S. Vít Jůza:
„Až verse 1970 byla pouze nabídnuta s nadějí, že bude kladně přijata.“
No a když nebyla, tak ji prostě celému křesťanskému světu vnutíme i proti Boží vůli, viďte?
Moderátor liturgie z Hradce Králové už se ozval, že tradiční mši sv.nikomu nedovolil. Nomàckà vypatlanost nezná hranic. Stálo by možná za to, vyhlasit soutěž „nomák roku“ o nejpriblbejsi text moderatoru Francesca Pachamamy.
Ale, proboha: tady přeci vůbec nejde o rithus, nebo obřady. Rithus, nejen lithurgie eucharistie, je jakési dogma na jevišti, dogma v dramatické formě, lex orandi – lex credendi.
Jsa nemocen (jinak na to nemám příliš času, pracuji rukama), asi tak tři měsíce zpátky, jsem přemýšlel, co definuje křesťanskou Božskou lithurgii, jaké jednotlivé společné prvky má, je-li slavena knězem katholickým, nebo autokefálním, v rithu západním, východním, arménském etc., a naopak, co jí odlišuje (vymezuje) proti pobožnostem protestantův. Je to lithurgický jazyk (třeba i arménština, nebo biblická hebrejština, není to jenom latina a církevní slovanština), minimálně canon missae je kněz obrácen ad orientem, úcta k proměněným darům, tj. těch se dotýká toliko kněz, a to omytými konečky prstů a / nebo stříbrnou lžičkou, a než si omyje konečky prstů vodou a vínem, nedotýká se jimi něčeho jiného, a úcta k oltáři Božímu, což v západním pojetí sice není celé kněžiště, ale obecně vzato to tak nějak je.
A co z toho má NOM? Lithurgický jazyk? No theoreticky ano, existuje NOM Missale Romanum in latinam, prakticky soudruh biskup zakázal cellebrovat jinak, než ve zjednodušené češtině, prý aby byla „jednota“. Aha. Obrácení ad orientem? Theoreticky ano, on NOM Missale Romanum obsahuje i pokyny pro cellebranta, a jsou tam věty typu „sacerdos versum populum respondet“, takže se očekává, že u oltáře bude, jako postaru, posvátná cvičba. Prakticky soudruh biskup sice nezakázal cellebrovat NOM ad orientem (protože až takové hovado soudruh biskup není), ale soudruh biskup, v podstatě, nakázal všude narvat – nějak – alespoň ten kalvinistický stůl a cellebrovat na něm (takže problém vyřešen a soudruh biskup až takové hovado je). Na mou otázku, proč minister omývá knězi prsty jenom vodou, byl (SS. L., mimochodem!) kněz poněkud překvapen, že jako je tam nějaký nesoulad s něčím, pochopil to, jenom mu ty konotace, samy od sebe, nedocvakly, musel jsem mu to vysvětlit – že všickni a všude vždy dělali a dělají, že omývají knězi po eucharistii hnáty vínem a vodou. Tak to nevěděl, musel to pohledat, a výsledek je takový, že žádný soudruh biskup, ani papež, ani nikdo jiný, nezakázal omývat hnáty i vínem, ale že je na to nějaký indult, že když jako – ble, ble, ble – tak lze i jen vodou. No, dobře, to víme, že na Lageru stačila na eucharistii hrozinka a kus sušenky, ale nejsme na Lageru, vína máme, že s ním můžeme vytírat, tak? No, prostě to tak je, a velkou výhodou je, že se posvátným bábuškám lépe pere. No tak jo, no.
To, že si chodí sufražetky, na kněžiště, fasovat chleba, jak Švejk do magacínu konservy (ještě jim ta hnáta na hnátu pleskne, jako by chtěly říct: Dělej, naval chleba, jinak uvidíš!), to je OK, to je povoleno soudruhem biskupem, je na to indult, protože našli nějaký starý obraz, v nějakém starém kostele na stropě, jak si posvátné procesí chodí fasovat chleba. Aha, a že se to nikde a nikdy neuchytilo?
A proč chodí sufražetky číst, v zjednodušené češtině, epištolu? No, samozřejmě, že by jí měl číst – i v NOM – kněz. Nebo diakon. Nebo pověřený soudruh věřící (protože nižší svěcení bylo vyškrtnuto ze seznamu). Jenže, pověřit soudruha věřícího může soudruh biskup. To je moc práce, a soudruh biskup je paranoidní, takže nevěří věřícím, takže vlastně se uplatní ten indult, že pak může číst každý vhodný věřící. No jo, ale bába není vhodná, protože jí není rozumět. No, prostě to tak je, soudruh biskup chce, je to „duch koncilu“, zapojit křupany do Božské lithurgie. Tak jo, no.
Ale co je na tomto křesťanského a katholického? Nic, to je protestantismus jak vyšitý. Stejně jako diskuse na thema, měli-li by homosexuálové, kteří žijí v stejnopohlavním kuběnátu, být připuštěni ku svatému přijímání. To je diskuse o ničem, protože budou-li připuštěni, bude jim k záhubě. Jo, je to tvrdé, ale tak nám to bylo předáno a my máme zachovávat všecko, co nám bylo předáno od Krista skrze apoštoly, ať už písmem nebo oustní Tradicí. Tečka. Přemýšlet nad tím můžeme, můžeme se ptát, pochybovat je lidské, může se nám to i nelíbit, ale to je tak asi všecko, co s tím můžeme dělat. Jinak nejsme katholíky. Ano, o celibátu kněží se dá bavit, to je věcí západní tradice a církevní morálky, stejně tak třeba přijímání pod jednou způsobou, ale o svěcení žen na kněze ne.
A to je to, co je NOM sektě trnem v oku. To je to, za co nás celý svět nenávidí. A za co nás pronásleduje, že naše slova jsou ano, ano, ne, ne.
Stejně, jako se nemohu modlit s kalvinisty, husity nebo jehovisty, poněkud už se nemohu modlit ani s NOM protestanty. Nestojí o to oni, nestojím o to já, a nestál jsem o to dosti dříve, než si František napsal škvár Traditionis Custodes. A plně respektuju jejich právo na to si ty své bludy vyznávat, ale jsou to bludy a oni jsou kacýři. Tečka. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všecko, co se s tím dá dělat. Jest-li kacýřský papež papežem, na to je odpověď prostá a jednoduchá. Ale papež není imperator gosudar (=Putin hulyo), je vázán posvátnou Tradicí a všemi, stare decisis et non quieta movere závaznými, rozhodnutími koncilův a papežů před ním. Když meze své diskreční pravomoci překročí, koná ultra vires, věřící tím proto vázán není.