Nedej zahynouti nám ni budoucím

Jaké místo má český národ v tomto světě?

Je jisté, že jeho určením není ani řízení věcí, ani nadvláda, tedy impérium, neboť k tomu všemu nejsou u něho předpoklady. Jeho dějiny jsou předznamenány prosbou svatováclavského chorálu „nedej zahynout nám i budoucím“, které se tak často dovolává Pekař ve svých výkladech o smyslu českých dějin. Není jistě náhodou, že je to křesťanský světec, jehož se zde český národ dovolává; tím je už dáno vědomí, že je to křesťanství, které je záchovnou silou českého národa. A nejen záchovnou silou, také silou určující a utvářející národní bytí a život. Křesťanské utváření života šlo ovšem zvláštními cestami, které zdůrazňovaly spíš křesťanské bytí, křesťanské ctnosti a křesťanský život v jeho plnosti – život daný selským rázem národního společenství a prostými projevy domáckého a venkovského života. V tomto smyslu je pro český národ podstatná doba baroka, v níž byla vytvořena česká vesnice, česká píseň, český slovesný projev, jak jím žijeme dodnes, a zároveň něco, co lze nazvat českým slohem. Umění 19. století, které zcela žije z tohoto barokního rázu českého života, zachytilo a do oblasti národního charakteru povýšilo tento ráz českého bytí a na němž si můžeme ověřit jeho základní znaky. Němcová, Erben, Aleš, Mánes, Smetana, Dvořák, bychom jmenovali největší, podávají závažná a krásná svědectví tohoto národního charakteru, který ve všech jejich projevech nese typický znak líbeznosti a sladkosti, důvěřivého a niterného soužití přírody a lidí, veselé a bodré družnosti a dobroty – to všechno pak podloženo, či spíše neseno křesťanským vztahem ke všem skutečnostem přírody i lidské společnosti. Osobně i vnitřně u všech těchto básnických a uměleckých osobností je toto vyjádření podstatných projevů české duše prolnuto spodním tónem úzkosti a starosti z jejich možného zániku a tím větší příklon a láska ke všemu, co tyto projevy a celý národ ohrožuje. „Nedej zahynouti“, motiv zániku se ozývá i zde, a je to právě radost z bytí, která se sklání nad nejprostším projevem života, a která jej s takovým úsilím a zdarem zachycuje a povyšuje do oblasti nadosobní a obecně platné.

A právě zde vyciťujeme pravý smysl českého nacionalismu. A starost o bytí národa, která se vždy dovolávala křesťanského světce Václava, není jen starostí o holou hmotnou existenci. Tato starost tuší, že český národ, i když je prvotně určen k úsilí o zachování svého bytí, že tento národ právě svou plnou existencí tvoří cosi neodmyslitelného v souhře s ostatními, že on je právě momentem k zachování onoho řádu, v němž je dáno žít i těm, kdo nemají hmotnou sílu a velikost. Zde úsilí o zachování existence, která se mnohým zdá nedostatečným programem pro život národa, nabývá duchovního smyslu, neboť poukazuje k nutnosti udržení řádu, v němž je možno uskutečňovat základní požadavky pravého a spravedlivého života.

Rudolf Voříšek

Výňatek z eseje „Úpadek a sláva českých dějin“, 3. svazek edice „Pro život“ – nakladatelství Vyšehrad, 1939

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*