Když vidění představují historické výjevy, např. ze života nebo umučení Spasitele, činí to s jistou přibližností a pravděpodobností. Mýlí se tedy ti, kteří jim přisuzují naprostou přesnost. Takový omyl je pochopitelný. Vždyť na první pohled, pokud vidění pochází od Boha, by se mohlo zdát, že by mělo podávat dávnou skutečnost, pokud jde o oděv, posunky, krajinu, slova atd. Mnoho svatých se skutečně domnívalo, že k událostem kdysi došlo přesně tak, jak to spatřili ve vidění. Bůh nás ovšem změnou určitých drobností obrazu neuvádí do omylu. Kdyby se zavázal k naprosté přesnosti, bral by na sebe úlohu profesora historie nebo archeologie. Vidění by sloužila k uspokojování prázdné zvědavosti vzdělanců. Bůh sleduje vyšší cíl: usiluje o posvěcení duše a o to, probudit v ní lásku k trpícímu Pánu. Počíná si jako umělec, který k povzbuzení naší zbožnosti představuje výjev svým způsobem, byť se samozřejmě příliš nevzdaluje od skutečnosti.[1] Jaký by byl užitek z toho, jestli by zúčastněné osoby měly přesně takový oděv, jaký v minulosti nosily: měly by např. tuniku červenou a nikoliv modrou?
To, že k podobným nepatrným úpravám docházelo, potvrzují různé důkazy. Jedni světci totiž ve vidění Krista na kříži zaznamenali jenom tři hřeby, jiní čtyři. Bůh patrně nechtěl zjevením řešit tuto nejistou otázku.[2]
Bůh může mít ještě jinou pohnutku, aby jednotlivosti určitým způsobem upravil. Přidává je někdy do historického výjevu, aby zdůraznil hlubší myšlenku daného tajemství. Očití svědkové nic z toho neviděli a ani vidět nepotřebovali.
Kateřina Emmerichová říká, že Marie z Agredy brala jako skutečnost celou řadu obrazů, které měla chápat alegoricky a duchovně (Vie de Jésus Christ, sv. I, úvod Brentano).
Podobně i ve viděních ráje, očistce a pekla Bůh odhaluje jenom část skutečnosti, která by v celku přesahovala možnosti našeho chápání. Přizpůsobuje se lidské přirozenosti a používá symboly. Andělé a svatí se zjevují s těly, která přeci nemají, jsou oblečeni do nádherných šatů, účastní se procesí a obřadů. Nebe se stává hostinou nebo spanilou zahradou. Tyto obrazy se ukazují vidoucím v souladu s jejich chápáním a představami umělců jejich doby. Příklad toho nacházíme ve viděních sv. Lidwiny (viz Huysmans, Sainte Lydwine de Schiedam, kap. 8) a v Apokalypse líčící čtyři zvířata na nebeském dvoře. Sv. Jan převzal hlavní prvky od Ezechiela, a ten zase čerpal podněty z obrovských basreliéfů asyrských paláců, které židé neustále pozorovali během babylónského zajetí.
To vše je nutné chápat duchovním způsobem.
Díky tomu rozumíme, proč Amort, který se dané otázce zevrubně věnoval, mohl napsat: „Zjevení osob, jejichž svatost a věrouka byly potvrzeny učiteli a církevními představenými, si navzájem odporují. Příkladem toho nechť jsou sv. Brigita, Gertruda a Kateřina Sienská“ (De Revelationibus, část I, kap. 22). Cituje také Baroniova slova, že se stejné rozpory vyskytují i mezi sv. Mechtildou a sv. Gertrudou (část I, kap. 3).
Vidíme tedy, že by bylo nerozumné zpracovávat dějiny na základě zjevení svatých. Bl. Veronice z Binasca se před očima odehrál celý příběh Kristova života, stejně tak sv. Františce Římské a Kateřině Emmerichové. Bollandisté podávají jejich líčení (k 13. lednu), ale varují, že učenci v nich odhalili řadu historických omylů (úvod). V životopise světice, který sepsala její nástupkyně v čele oblátek Maria Maddalena Anguillara, je patrný jistý odstup: „Na mnoho věcí, jež ve vytržení spatřila, je třeba jednoduše hledět jako na zbožné úvahy a rozjímání vycházející z jejího vlastního úsilí, a to zejména pokud jde o život a umučení Spasitele, což je při četbě navýsost patrné. Nelze ovšem popřít, že se s tím mísí i pravá zjevení. Ponechávajíc náležité rozlišení zbožným čtenářům a představeným přepisuji vše, co podávají staré rukopisy“ (Bolland k 9. březnu, úvod k životopisu světice).
P. Augustin Poulain SJ
Ukázka z textu, který vyšel v Te Deum 3/2021.
[1] To se netýká historických knih Písma svatého. Bůh nám totiž chtěl přesně představit některé události z náboženských dějin. Není ovšem důvod se domnívat, že by to samé sledoval i v soukromých zjeveních. Jejich časté rozpory dokazují, že tomu tak není.
[2] Ve prospěch prvního by hovořily případy sv. Magdalény de Pazzi, bl. Baptisty da Varana, bl. Gerardescy z Pisy, Kateřiny Emmerichové, sv. Kláry z Montefalca a sv. Veroniky Giuliani, které měly tyto tři hřeby vraženy do srdce. Druhý názor zastávala sv. Brigita. Nepanuje rovněž shoda, pokud jde o tvar kříže a otázku, jestli byl Kristus přibit na kříž ležící na zemi, nebo když byl vztyčen na skále. Někteří stigmatici měli také ránu na zádech od neseného kříže, ale jedni z pravé, druzí z levé strany. To samé se týká rány v boku (viz 317 Bolland Acta sanctorum k 25. květnu a Imbert, La stigmatisation, sv. II, kap. 6).
Přidej komentář jako první k "Historické události v soukromých zjeveních"