K čertu s rodinou (13. část)

Malthusi, můj drahý hochu,

hádka mezi manželi, kterou popisuješ, je patrně to nejpovzbudivější, co jsem za dost dlouhou dobu četl. Byl to opravdový výbuch, jemuž jsi, dalo by se dodat, moc pěkně napomohl, když jsi střely, které po sobě vrhali jako agresivní opilci, pokropil přesně tou správnou dávkou nitroglycerínu. Načasování bylo dokonalé: ona vešla do dveří po dlouhém a obtížném dnu, stráveném zadáváním záznamů do počítače zdravotnického zařízení, přesně ve chvíli, kdy on opilecky chrápal na pohovce a na prsou měl počítač s otevřenou výpovědí z práce. V minutě jí došlo, že jí dlouhé týdny lhal, a těžce ji zasáhla neúprosná skutečnost, že teď má za manžela nezaměstnaného alkoholika. Postaral ses, aby Tvoji ďáblové v její hlavě okamžitě vyvolali nápad, že se rodina bude muset znovu zadlužit, aby dokázala udržovat domácnost a svůj přemrštěný životní styl. Co je ještě lepší, povedlo se Ti dosáhnout toho, že její přirozené zklamání narazilo na uměle nafouknuté ego, což v ní vyvolalo farizejský vztek. To, jak ses v poslední době zlepšil, co se profesionálního důvtipu týče, je důkazem, že dokážu přeprogramovat i nejneschopnějšího žáka.

Poněvadž rodina nemá žádný filosofický ani náboženský základ, k naší radosti je vzájemně poutají jen pomíjivé – nebo žádné – představy. Jako mnoho moderních párů se silně identifikují se svou profesí. Manžel se v zaměstnání těšil jisté úctě a vlivu, ale to je teď naštěstí všechno pryč. Nepřítel skutečně stvořil muže k tomu, aby pracovali, už když do zahrady Eden umístil prvního z nich. Proto muž nemůže být šťastný, pokud svůj čas nevěnuje něčemu, co považuje za užitečné. Prostý fakt, že zahnívá doma, zatímco jeho žena dělá něco důležitého, v něm stačí rozdmýchat užitečné roztrpčení. Dívat se, jak se jeho žena vrací domů po dni stráveném v práci, je pro něj bolestné, zejména od té doby, co ho lockdown štve jakožto příčina jeho propuštění, zatímco její obor je vychvalován coby záchrana lidstva. Tyto faktory jejich hádce nahrály. On fňukal jako batole, že to všechno je „nefér“, ale ona ho ještě trumfla tím, jak úžasně ho ponižovala. „Ani neuživíš rodinu,“ ječela. „Nikdy jsi neuměl opravdu zacházet s penězi.“ Obojí je naštěstí pravda, a tak ho to dokonale srazilo.

I když tyto výroky jeho ženy byly pravdivé, z jejích úst zněly jako trapná jízlivost, protože moc dobře ví, že na vině je stejně tak i ona. Její feministické přesvědčení – téměř univerzální postoj dnešní doby – jí říká, že má být stále „nezávislá“ a nespoléhat se, že ji zabezpečí nějaký muž. V hloubi duše se s tím nikdy zcela neztotožnila, nicméně žije tak, jako by to byla pravda. Manžel, protože nechce být „sexista“, ji vždy podporoval v jakékoli feministické fantasmagorii, kterou navrhla. Přehnané finanční nároky, které způsobily, že na vyschnutí financí naprosto nejsou připraveni, jsou její vina stejně jako jeho. Úpravy v bytě, nová auta, módní restaurace a neustálé změny šatníku byly vesměs její nápady. Prakticky celý jejich dluh lze přičíst jejímu utrácení a rozmazlenosti. Když mu vyčítá, že neuživí rodinu, moc dobře ví, že žije ve lži, za niž je do značné míry odpovědná. A nejenže je plné lží její manželství, ale i její práce, a ona to ví.

Přes přijímací kancelář přichází velmi málo pacientů a ona ví, že ani jeden ve vážném stavu, ale přesto se přesvědčuje, že je součástí „první linie“, jako by šlo o vojenskou jednotku bojující proti nově propuknuvší španělské chřipce. Ze zkušenosti ví, že to není pravda a že ve skutečnosti se nemoc do značné míry nafukuje. Ještě lepší je, že docela dobře chápe, že všechna ta opatření, která ruinují finanční stabilitu její rodiny i mnoha dalších, nejsou vůbec nutná. Vlastně to vědí ve společnosti mnozí lidé stejně jako ona; tahle žena je prostě mikrokosmickým obrazem ochoty většiny lidí žít ve lži v zájmu uspokojení vrtochů této kultury. Kromě toho má chvála a pocit důležitosti na lidi pracující v jejím oboru narkotický účinek: většina zaměstnanců zdravotnictví je vyloženě závislá na falešném pochlebování, jehož se jim dostává jen za to, že se vyfotí s rouškou na obličeji.

Pamatuješ, jak jsem o několik dopisů zpátky hovořil o užitečnosti veřejného nátlaku při vyvolávání pocitu hanby? Každý, kdo odporuje současnému líčení situace kolem viru, je pokládán za heretika a důsledně diskreditován. I mírná skepse představuje soudobou formu neodpustitelného omylu s důsledky úspěšně konkurujícími všem mýtům o inkvizici, které jsme kdy inspirovali. Právě jsme dostali zprávu, že ani lékaři nejsou chráněni proti veřejnému lynčování a někteří přišli o práci kvůli tomu, že vyjádřili odlišný lékařský názor!

Uctívání zdravotnictví je v současné době naší nejcennější zbraní. Můžeš si myslet, že jiné instituce mají větší hodnotu, ale všechny státní organizace – a dokonce i rodiny – teď slouží diktátu takzvaných „lékařských odborníků“. Jeden den nařizují nižším vrstvám, aby si obličej zakrývaly hadrem a udržovaly odstup od dalších členů společnosti, a nazítří neřeknou ani slovo, když se politicky vhodné skupiny adolescentů shromažďují po tisících. Moderní akademici jsou v podstatě karteziáni, ale v porovnání s naším věrným služebníkem Descartem jdou ještě o krok dál: místo „myslím, tedy jsem“ si říkají „myslím si to, a proto to tak bude“.

Jejich společnost teď adoruje lidské tělo – což je nejefektivnější podoba sebemrskačského pohanství – a kapitáni medicíny jsou velekněžími tohoto pekelně rozkošného náboženství. Když mluví v televizi, ti hypnotizovaní králíci lapají každé slovo. Skoro pohybují hlavami ze strany na stranu, jako by sledovali kousek zkaženého sýra. Po desetiletí jim vrchnost vnucovala představu, že každý člověk musí sám informovaně rozhodovat o svém zdraví, a přesto se nám teď podařilo novopohanskou ortodoxii převrátit tak, že každý člověk musí udělat cokoli, co mu mocipáni řeknou, i když to odporuje zdravému rozumu. Na začátku téhle zkoušky byli všichni přesvědčováni, že se není čeho bát, poté vyděšeni, aby se podřídili, a teď, kdy je evidentní, že o žádný mor nejde, se domnívají, že když nebudou přes ústa nosit špinavý hadr, jaksi tím „ohrožují ostatní“. Stejně tak bychom jim mohli střílet pod nohy a nařizovat jim, aby tancovali.

Společnost je nyní do značné míry rozdělená do dvou táborů: v jednom lidé virus chápou jako něco, co definuje jejich identitu, druhá skupina ten nesmysl prohlédla a má pocit, že ti první se zbláznili. První skupina se buď děsí vlastní smrti, nebo společenské ostrakizace, a proto si odůvodňuje nepřetržitou konzumaci protichůdného kličkování vládních orgánů všeho druhu prostou frází „odborníci říkají“. Překrásný myšlenkový veletoč: vzrušující společnost veselých kamarádů teď nacházejí ve skupinovém mudrování nad patogenem, který podle jejich přesvědčení zabije buď je, nebo jejich reputaci. Druhá uvedená skupina sice lži prohlédla, ale pro naše konečné cíle je stejně do velké míry neškodná, protože většina z nich propadla beznaději. Větší část byla přinucena k poslušnosti. Vzrůstá v nich hněv a nenávist k novonáboženským rituálům dezinfikování rukou a poprskaných obličejových štítů, ale jsou neschopní a neužiteční.

Žena patří do první skupiny a manžel do druhé. Účinně jsi je přiměl, aby toho druhého začali pokládat za opovrženíhodného pitomce. On ji považuje za nemyslící ovci, kterou skutečně je, a ona jeho za bezmocnou loutku, což je rovněž pravda.

Napětí mezi nimi v této chvíli vře a nedá se skrýt před dětmi. Zabýval ses jejich jídelními zvyky? Vsadím se, že v důsledku aktuální vlády bezčasí přišli o veškerý denní režim. Když se rodina přestane scházet u jídla, je to důkaz, že se její členové v podstatě izolovali při nejzákladnější lidské činnosti. Společné stolování podporuje konverzaci, sebekázeň a pocit štěstí. Strašlivý návyk! Udělej, co můžeš, aby napětí v domácnosti stouplo natolik, že členové rodiny budou mít pocit, že v pokoji je dusno pokaždé, když jsou rodiče pohromadě. Ironie je, že podaří-li se ti, aby spolu rodiče nemluvili, přestože stojí vedle sebe, jejich mlčení bude vyvolávat ohlušující vnitřní dialog, který plameny sváru ještě rozdmýchá.

Přestože Tvoje poslední dopisy byly plné dobrých zpráv, děti se pořád modlí, a to dokonce i společně. Řešení tohoto problému očekávám ve Tvém příštím dopise. Nemůžeme si dovolit, aby nám jakákoli pomoc od Nepřítele pokazila legraci.

Tak zase příště,

Quelle

 

Překlad Lucie Cekotová

2 Komentáře k "K čertu s rodinou (13. část)"

  1. Pavel P. | 27.10.2021 z 9:07 |

    Zajímavým způsobem popsal v nedávném projevu stav západních společností ruský prezident Vladimír Putin:

    “ Někteří lidé na Západě zřejmě věří, že agresivní eliminace celých stránek z jejich vlastní historie, obrácená diskriminace vůči většině vlastní země v zájmu menšiny a požadavek vzdání se tradičních představ o matce, otci, rodině a dokonce pohlaví…, že toto všechno jsou zářivé milníky na cestě k sociální obnově.”

    „Každý, kdo se odváží zmínit, že muži a ženy skutečně existují, což je biologický fakt, riskuje, že bude ostrakizován. „Rodič číslo jedna” a „rodič číslo dvě”, „rodící rodič” místo „matka” a „lidské mléko” nahrazující „mateřské mléko”, protože by to mohlo rozrušit lidi, kteří si nejsou jistí svým vlastním pohlavím….”

    Za tu největší zvrhlost označil nátlak na děti kvůli „možnosti” zvolit si pohlaví. „…To znamená, že učitelé jim ve skutečnosti vnucují volbu, kterou údajně máme všichni. Dělají to a přitom vyřazují rodiče z procesu a nutí dítě činit rozhodnutí, která mohou zvrátit celý jeho život. Ani se neobtěžují konzultovat s dětským psychologem – je dítě v tomto věku vůbec schopné takového rozhodnutí? Nazývat věci pravými jmény, to hraničí se zločinem proti lidskosti a děje se tak ve jménu a pod praporem pokroku.”

    Jak bude oponovat třeba předseda Evropského parlamentu David Sassoli?

  2. Pavel P. | 27.10.2021 z 14:04 |

    Snad jenom pro úplnost dodám, že informace je čerpána z článku Lubomíra Vylíčila “ Z Putinova projevu na letošním Valdajském fóru“, uveřejněném na serveru Pravý prostor.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*