Hugh Benson: Smrt

Musím přiznat, že v mé mysli převládalo především ironické zděšení. Bylo hrozné pomyslet, že Pán lásky, který by měl daleko překračovat nebe, je neoddělitelně spjat s tímto nižším světem a životem – Pán lásky, jenž je rovněž všemohoucí a mohl by vše snadno uspořádat jinak nebo to trošičku vysvětlit, aby nás ujistil, že za onou zdánlivou lhostejností a krutostí je nějaký plán. Byla to šachovnice s černými a bílými poli – s utrpením a sladkostí, umírajícím člověkem a dřívím na podpal. Jaké jsem měl právo rozhodnout a tvrdit, že hrací deska je v zásadě bílá a jenom tu a tam náhodně černá? Kdybych umíral já, necítil bych snad, že agonie je celou pravdou a pokoj ničím jiným nežli náhodným jevem? Nakolik si pamatuji bolest, zdá se mi, že tomu tak právě je.

Co Pán lásky dělal v tomto okamžiku, a s ním jeho Matka a svatí a zástupy duchů nepociťujících bolest? Uvědomovali si, co se odehrává? Dívají se a nedají jediné znamení, a hrůza pokračuje, nemilosrdná a nevyhnutelná.

Ozval se nějaký zvuk a já se otočil. Ve dveřích stál otec Thorpe.

Nedokážu popsat, snad jen velmi stručně, co se později odehrálo, jelikož nejsem vůbec zběhlý v církevních záležitostech a zcela určitě bych se dopustil nějakých hrubých chyb.

Nejprve kněz přistoupil ke stolu vedle mě, vyndal jakousi taštičku, umístil dvě svíčky jako pro panenky a zapálil je, a to vše bez jediného slova. Rozložil nevelké lněné čtvercové plátno, postavil krucifix, a potom si z krku sňal další taštičku s provázky. Otevřel ji a vyňal cosi malého a stříbrného jako hodinky.

Viděl jsem, že ostatní klečí, a proto jsem si také klekl.

Vzápětí se ocitl u lůžka, poklekl a sdělil nemocnému, že přišel, aby mu dal poslední pomazání. Řekl, že Ježíš Kristus za něj zemřel na kříži; že Bůh po nás nežádá nic, co bychom nemohli učinit, a chápe, že zpověď není možná. Je tedy třeba vzbudit lítost a opakovat ve svém srdci: „Můj Bože, lituji svých hříchů, protože tě z celého srdce miluji.“ Hovořil takto ještě chvíli s jistou rázností a vážností, ale nikoliv bez něhy, přičemž neustále pozoroval bledou tvář, která na něj upřeně zírala se sotva znatelným zábleskem vědomí. Pak vstal a pronesl, jak předpokládám, rozhřešení. Opět přistoupil ke stolu a otevřel stříbrné pouzdro od hodinek.

Nechtěl jsem události sledovat příliš pozorně; ale najednou jsem si všiml, že kněz pozvedá malé bílé kolečko a opakuje nějaká slova. Pak se znovu vrátil k posteli, sklonil se nad umírajícím a došlo k čemusi, co připomínalo drobný zápas, jelikož onen člověk byl svým bratrancem nadzvednut a kněz se ohnul dopředu…

Potom začalo pomazání: jeho dlaní, jeho očí, jeho uší, jeho nosních dírek a jeho úst; kněz vše postupně označil palcem. Nakonec nadzvedli už i tak uvolněnou přikrývku a on mu označil nohy, které zase přikryli. Pak po několika dalších modlitbách a obřadech, které jsem moc pozorně nesledoval, kněz sfoukl svíčky a opustil místnost, aby si tiše promluvil s lékařem.

Teď si uvědomuji, že poté co jsem to tak špatně popsal, vyznívá všechno nanejvýš obyčejně, naprosto „prázdně“ a pravděpodobně spíše pověrečně. Ale vše, co mohu říct, je, že tyto obřady a slova, chování kněze, polovědomá odpověď nemocného, jenž nyní svíral krucifix a upřeně na něj hleděl, náhle v tichosti strnulí přítomní – ve skutečnosti dojem z celého výjevu – ve mně vyvolalo mimořádnou změnu.

Když nyní sedím ve své pracovně a píšu, zdá se mi, že moje první úvahy o tragičnosti a necitelnosti smrti byly představami hloupého divocha. Nedokážu říct, co přesně způsobilo onu změnu; mohu jenom prohlásit, že když bylo po všem, ta změna byla zde.

Smrt už mi nepřipadá jako odporná hrůza; stala se z ní vřelá a utišující přítomnost. Byla stále děsivá, ale spíše onou tajemnou děsuplností obrovského a tichého lesa než jatek nebo větrem bičovaného ledového vrcholu se skučícími srázy. Bylo to, jako kdyby po několika drsných notách vylouděných na nějaký nástroj – notách surového, nesmiřitelného kontrastu – byla dodána další, která nakonec zazněla slavnostním, sladkým akordem. Nevládl už pobuřující nesoulad mezi poklidným dnem venku a smrtelným potem a smrtelnými záchvěvy uvnitř. Už neplatilo, že se Pán lásky drží stranou v nějakém prosluněném nebi a shazuje onen srdceryvný problém dolů na jedovatě krutý svět; to vše nyní bylo jedním: On, i přes tiché Srdce, sevřel obojí v hloubi svých paží, a to v rozpětí natolik širokém, že jsem jej nedokázal vysledovat, avšak v objetí tak vřelém, že jsem již necítil chlad.

Ach, nelze vypovědět, jak se to všechno přihodilo, ani jak to pro mne bylo skutečné! Mohu si jenom opakovat, že to bylo jako hudební akord zahraný bez úhozu, znějící bez vibrace, tryskající v tichosti, jako kdyby dokonale sehraný smyčcový orchestr doprovázený libozvučnými ve veliké harmonii uvedl v soulad dobro a zlo, bolest a radost, život a smrt, Boha a přírodu.

Nedomnívám se, že bych byl bezcitný nebo sentimentální. Vím, že se nyní na mé tváři objevily slzy, když mi sdělili, že nemocný před hodinou zemřel, a nemyslím si, že by tam byly, kdyby zemřel v mé přítomnosti ještě před příchodem kněze. Právě to vyřešilo onen nesoulad a díky tomu jsem pochopil, že sled událostí a nepochopitelných slov, jejich skrytý smysl, to vše mi sdělovalo, že se Bůh stará a pomáhá, a když dopouští smrt, dává i sílu jí čelit. Bez toho bych byl tvrdý, roztrpčený a zmučený; s tím jsem dokázal plakat.

Jaké je to náboženství, v němž lze takto zemřít!

Tak rád bych vysvětlil, co tím vším míním, nebo dokonce jak mě ovlivnilo to, čeho jsem se stal svědkem. Ty obřady byly jako vsunutí klíče do složitého zámku; nedokážeme porozumět tajemství slov, ale dveře se otevírají a za několik málo okamžiků můžeme nahlédnout dovnitř. Nedokážeme si dokonce ani zapamatovat nebo vyprávět, co přesně jsme viděli. Neumím ani sám sobě říci, co jsem tam spatřil, kromě toho, že pokoj, do kterého jsem nahlédl, nebyl černý a prázdný. Smrt taková není; je sladká a přátelská jako krbem osvětlená síň, do níž se mohou lidé dívat z vnější temnoty. Nacházejí se tam bezpochyby i další dveře, do kterých můžeme nahlédnout; ale jsem si jistý, že ty neskýtají stejný pohled. Právě to mám na mysli, když říkám, že to je náboženstvím, v němž lze zemřít.

Pamatuji se, že první pojednání tohoto druhu, jaké jsem kdy napsal, se týkalo rekviem o Památce všech věrných zemřelých. A zde se opět vracím k onomu stejnému jímavému a zneklidňujícímu bodu, smrti, tomu, co se skrývá za smrtí a pod ní, a především, co ji neskonale převyšuje. Když tak sedím a píšu, přemýšlím, jestli se tím neuzavírá můj kruh; jestli jsem snad nebyl veden od smrti ke smrti jako od síly k síle, abych pozoroval to a ono, dělal své malé, ubohé poznámky, vyvozoval chatrné závěry a dával najevo své choré pocity nebo skličující nálady. Na tom, konec konců, příliš nezáleží. Žádný člověk nemůže dělat víc, než je v jeho silách, jak dnes ráno prohlásil otec Thorpe, a ačkoliv si dobře uvědomuji svou naprostou nedostatečnost, je zde jedna nora, do níž se mohou odplížit před hněvem Beránkovým, a tou je moje lítost, že jsem ho kdy urazil…

Ano, to je náboženství, ve kterém lze náležitě zemřít. Co jiného by mohlo posloužit onomu nenápaditému muži středního věku, kterého jsem viděl ještě před osmi hodinami naživu? Nechtěl sentimentalismus ani nabádání k citovému hnutí, jehož nebyl schopen, nebo pochlebování od přátel, kteří by se mu neupřímnými lichotkami o jeho dokonalosti na hony vzdáleném životě snažili ulehčit smrt. Nechtěl ani, aby si s ním dělali schůzky v nebi, aby mu připomínali, že se tam u paty nepředstavitelného trůnu všichni setkají, jak dobří, tak i zlí a lhostejní. Chtěl mnohem více, a zároveň mnohem méně než to.

Byl hříšníkem a věděl to a přál si, aby se s tím vědomím dokázal vypořádat. Přál si, aby byl čistý, jak jen to je možné, a tak byl rozhřešen; aby ho na této tajemné cestě doprovázel Bůh, a tak přijal viaticum; aby byl posilněn a ještě jednou očištěn, a tak obdržel pomazání; aby se vyhnul, což je přirozené, všem bolestem, kterým se bylo možné vyhnout, a tak dostal poslední požehnání. Nakonec si přál, aby se jeho vyhasínající oči potěšily a jeho ochablé ruce získaly oporu, a tak mu byl do dlaní vložen obraz Spasitele.

Tak dlouho žijeme podle svých smyslů a pokládáme za skutečné to, čeho se můžeme dotknout a co můžeme uchopit, že nám Bůh ve svém milosrdenství dovoluje pokračovat takto ve vší skutečnosti až do konce. Bere olej, chléb, vodu a kov a dělá z nich nejen pouhá znamení, nýbrž přímo prostředky toho, co potřebujeme. „Pohleď sem,“ volá Církev, když pozvedá krucifix, „zde je obraz tvého Pána! Polib jej z lásky k němu.“ „Pohleď sem,“ volá, když pozvedá hostii, „zde je on sám, Ecce Agnus Dei! Okus a viz, jak je dobrý… Obrať své ruce a pociť jemný olej… To je jeho mocná, láskyplná vlídnost. Oddej se těmto věcem; vlož na ně své břímě, a ony tě podrží. Uchop je, a budeš držet život věčný.“

Bože, prosím, dej, aby to všechno mohla říci Církev mně…!

Hugh Benson

Úryvek z knihy Papers of a Pariah. New York 1907.
Přeložil MRČ.

1 Komentář k "Hugh Benson: Smrt"

  1. Pavel P. | 6.11.2021 z 10:02 |

    Na jednom tržišti potkal sluha Smrt. Běžel tedy ke svému pánovi a řekl mu, co se stalo. „Půjč mi, pane, svého koně, pojedu do Samary, tam mě smrt nenajde“. Pán mu koně půjčil a sluha tryskem odejel. Za chvílí ale i sám pán potkal Smrt. „Proč jsi vyděsila mého sluhu?“ otázal se. “ Ale já jsem ho nevyděsila. Já s ním mám dnes dostaveníčko v Samaře“.

    ( autora této krátké povídky si již bohužel nevybavuji, ale mám dojem, že byla v předmluvě knihy Wiliama S. Maughama).

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*