Vánoce a Nejsvětější svátost

Hodie parvulus natus est nobis.
Dnes se nám narodilo dítě. [Iz 9, 6]

Jak milé jsou svátky narození Páně! S radostí těšíme se vždy na ně. Narození Krista Pána ožívá znovu v našem srdci a Nejsvětější svátost je jeho pokračováním. Spojitost Betléma s večeřadlem nelze odstranit, doplňují se navzájem. Všimněme si jí dnes.

1.

Nejsvětější Svátost byla v Betlémě zaseta. Či není tato Svátost „obilím vyvolených“, chlebem živým? Nuž a obilí se seje; musí zapadnout do země, klíčí, zraje až do žní, potom se mele, aby z něho byl chléb. Syn Boží rodě se dnešního dne na slámě v chlévě, připravoval již Nejsvětější svátost, na kterouž myslil při všech tajemstvích svého života jakožto na jejich dovršení. Přišel, aby se s lidstvem spojil: naváže s ním spojení milosti, dobrého příkladu a zásluh, ale teprve v Nejsvětější svátosti dovrší spojení nejdokonalejší, jehož vůbec člověk je schopen zde na světě. Nesmíme pouštěti ze zřetele tuto božskou myšlenku, tento cíl, jejž si Pán Ježíš stanovil, chceme-li rozuměti jeho božskému plánu: spojení milosti uskutečněné jeho životem a smrtí; druhé spojení – spojení jeho s námi v Nejsvětější svátosti a třetí – spojení ve věčné slávě, jež připravují obě dvě předcházející. Nuž, a jako cestovatel neztrácí nikdy z očí svého cíle, nýbrž naopak všemi kroky míří k němu, tak připravoval i Pán Ježíš Nejsvětější svátost tajuplně po celý svůj život a stále ji stavěl víc a víc v popředí.

Nejsvětější svátost – toto zrno rajské jakoby zaseto vzchází v Betlémě, v domě chleba – hle, zde spočívá na slámě; tato sláma jest pošlapána, polámána; je to ubohá lidská přirozenost; ta je sama v sobě neplodná, ale Pán Ježíš ji v sobě napraví, plodnou učiní: „Zrno pšeničné, padne-li do země, přináší užitku mnoho“ [Jan 12, 24] – hle, zde padá, zde se zasévá to božské sémě. Vlastními jeho slzami bude zaléváno a vzejde a bude krásné. Betlém leží na svahu směrem k Jeruzalému. Až tento božský klas dozraje, skloní  se k zemi na Kalvárii, kde bude jako rozemlet a kde bude na palčivém ohni muk upraven na chléb živý. Králové budou přicházet, aby okoušeli jeho líbeznost:

„Aserův chléb bude tučný, pamlsky bude dodávat králům“ [Gn 49, 28].

Bude se hodit k svatební hostině Beránkově s královskými dušemi lidskými, jak dí Církev sv. o svatých třech králích: „Pospíchají Mudrci ke královským hodům svatebním.“ Mudrci byli obrazem duší královských, duší, jež se dovedou ovládat a požívají ho ve Svátosti.

Spojitost betlémského narození Páně s Nejsvětější svátostí jakožto svátostí jeví se na ní též, hledíme-li na ni jako na oběť.

V Betlémě se rodí vskutku maličký beránek: Pán Ježíš – Beránek v stáji, a nezná jako on jenom svoji Matku. A hned se podává v oběť; jeho první slova jsou: „Obětí (krvavých) ani darů jsi nechtěl, ale tělo připravil jsi mi“ [Žid 10, 5] – Otče, jenž nemáš už zalíbení v obětech starozákonních, tys mi dal tělo – nuž hle – toto tělo podávám ti za obětní dar. Tento malý Beránek vyroste pod péčí své Matky, která se po čtyřiceti dnech dovídá o tajemném jeho sebeobětování. Vyživí ho svým čistým, panenským mlékem a dochová ho až ke dni oběti. Tato význačná vlastnost – že je totiž obětí, bude na něm tak patrná, že svatý Jan Křtitel hned, jak ho poprvé spatří vstupovat do veřejného života, ukáže na něho slovem: „Beránek“: „Hle Beránek Boží, jenž snímá hříchy světa“  [Jan 1, 29].

Oběť počatá v Betlémě dokonává se ve mši svaté. Ó, jak dojemná jest půlnoční mše svatá o Vánocích pro celý křesťanský svět! Dlouho napřed už se na ni těšíme a s radostí ji zdravíme, když se zas vrací. A co dodává našim Vánocům kouzlo radosti tryskající z našich koled a zanícené slasti v srdcích, ne-li to, že se Pán Ježíš skutečně a vpravdě znova rodí na našich oltářích, ačkoli ovšem v jiné podobě? Nenesou se snad naše zpěvy a naše pocta přímo k jeho osobě? Předmět naší oslavy i lásky je tu před námi vpravdě přítomen – my tu přicházíme skutečně do Betléma a nacházíme v něm nejen pouhé vzpomínání, nejen pouhý obraz, nýbrž samotné Božské Dítko.

A vizme dále ještě, že Nejsvětější svátost se v Betlémě počíná: už tam je „Emanuel“, jenž přišel, aby zůstával mezi svým lidem: to počíná dnešním dnem onen pobyt mezi námi, jejž Nejsvětější svátost prodlouží až do skončení světa. Tam Slovo tělem učiněno jest – zde chlebem, aby nám pod jeho způsobou dal své tělo za pokrm a my je mohli požívat bez nechuti.

Tam – v Betlémě – počíná již konat ctnosti svého budoucího stavu svátostného. Skrývá tam své božství, aby sblížil přátelsky člověka s Bohem; zahaluje svou nebeskou slávu a velebnost, aby postupně pak jednou zahalil i své člověčenství; váže svou všemohoucnost slabostí dětského tělíčka, později ji spoutá svátostnými způsobami; je chudý, nemá majetku, On, tvůrce a svrchovaný pán vesmíru – stáj není jeho, je mu propůjčena almužnou, žije se svou Matkou z darů, jež mu přinesli pastýři a mudrci: později ve Svátosti oltářní bude se dožadovat od lidí, aby mu dali přístřeší pro ni, chléb a víno k ní a roucha pro kněze a ozdoby pro oltář. Betlém nám takto skutečně zvěstuje Nejsvětější svátost.

V Betlémě nalézáme i počátek úcty k Nejsvětější svátosti, a to její hlavní úkon, totiž adoraci. Maria Panna a sv. Josef jsou první adorátoři Vtěleného Boha, klanějí se mu v pevné a silné víře: „Blahoslavená jsi, Maria, žes uvěřila“ [Luk 1, 45]. S Marií Pannou a se sv. Josefem klanějí se dále pastýři a mudrci. Maria Panna věnuje se zcela službě svému Synu s plnou pozorností, předstihuje takřka každé jeho přání. Pastýři obětují mu své dárky prostinké, venkovské; Mudrci vzácné. U Nejsvětější svátosti budou se též setkávati lidé všech stavů, bude středem katolického světa. A bude se jí vzdávat dvojí klanění, klanění vnitřní, vírou a láskou – a vnější, velkomyslnými dary, chrámy a trůny k výstavě Boha svátostného.

2.

Narození Páně přivádí mi ještě jinou myšlenku na mysl: andělé zvěstují Spasitele pastýřům těmito slovy: „Narodil se vám dnes Spasitel“ [Lk 2, 11]. Co znamenají ta slova? Nový svět se počíná: co zavinil Adam, má být právě napraveno a nahrazeno božskou nápravou. Jsou totiž dva Adamové a každý z nich je otcem velkých davů. První Adam, pozemský; otec světa pokaženého, „ze země pozemský“; a druhý Adam, otec světa obrozeného, „z nebe nebeský“. – A tento druhý právě přichází napravit, co první pokazil. Avšak vizte, že tato náprava dokonává se úplně teprve Nejsvětější svátostí.

Hlavní vina hříchu Adamova jakož i nejtěžší útok pokušení ďáblova jsou obsaženy v slově: „Budete jako bohové“ [1 Mojž 3, 5], v pýše, která se Adama zmocnila: „Budete podobni Bohu“ – běda! Místo toho stali se podobni nerozumným zvířatům. Avšak Pán Ježíš přichází a bere slib ďáblův za svůj a opakuje nám jej – ale také jej plní. Satan uvízne ve své vlastní léčce. Neboť my se vskutku staneme podobni Bohu požíváním jeho těla a krve.

Nezemřete. I nesmrtelnost zaručuje nám sv. přijímání: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední“ [Jan 6, 55].  Pán Ježíš slibuje nám život věčný. Časný sice ztrácíme, avšak ten ani nezaslouží jména „život“, vždyť je jen přípravou na život pravý, věčný.

Budete podobni Bohu. – Spojením s někým vyšším, vznešenějším povznášíme se též do vyššího stavu: zasnoubí-li si král prostou dívku z lidu, stane se královnou. Nuž a Pán Ježíš podávaje se nám ve sv. přijímání činí nás účastny svého božství, my se stáváme jeho tělem a krví a dostáváme účast na nebeském a přesvatém království svého Boha, Tvůrce. Osobním spojením dvojí přirozenosti, lidské a božské, v Pánu Ježíši stala se lidská přirozenost součástí božské osoby: tak povyšuje sv. přijímání i nás k spojení s Božskou osobou Pána Ježíše a činí nás účastny přirozenosti Boží. Je-li to, co jíme, svou přirozeností nižší, než je naše přirozenost, měníme to požíváním v sebe; ale Pána Ježíše nemůžeme v sebe měnit – naopak, On nás mění v sebe tím, že z nás dělá své údy; a v nebi budeme mít tím více slávy, čím více jsme se snažili častým sv. přijímáním proměňovat se v Ježíše Krista.

Konečně řekl ďábel prvním rodičům i toto: „Budete jako bohové, poznávajíce dobré i zlé.“ – Zlé ano, dobré však ne vždy. Kde nabýváme poznání dobra, ne-li ve svatém přijímání? Poslyšme, co řekl Pán Ježíš apoštolům po sv. přijímání: „Již vás nenazývám služebníky, neboť služebník neví, co činí jeho pán, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil všecko, co jsem slyšel od Otce“ [Jan 15, 15]. V Nejsvětější svátosti dostává se nám poučení přímo od Boha, jenž se sám v ní stal naším bezprostředním učitelem. – „A budou všichni poučováni od Boha“ [Jan 6, 45]. On, Moudrost nestvořená, nekonečná – ó jistě že budeme vědět všecko.

Takhle dovršuje Nejsvětější svátost dílo obnovy začaté v jeslích. Radujme se v tento krásný den, kdy vzchází slunce Nejsvětější svátosti, a děkujme stejně nerozdílně za jesle jako za oltář, za Slovo učiněné tělem jako za Bohočlověka učiněného v Nejsvětější svátosti chlebem.

Sv. Petr Julián Eymard

Přeložil P. Antonín Melka.