Mezi šílenstvím a naivitou aneb K čemu jsou dobré „konspirační teorie“?

V případě boje s „konspiračními teoriemi“ se pravda, výjimečně, nachází někde uprostřed. A to mezi šílenstvím, které vidí ve všem, co se děje, prvky velkého spiknutí, a odmítáním zcela rozumných otázek ohledně naplňování cílů určitých skupin, lobbingu nebo existence skutečných spiknutí. Takových, které ze své podstaty zahrnují jenom malý výsek skutečnosti.

„Neexistují konspirační teorie, je jenom konspirační praxe,“ praví známé rčení. Nicméně pojem konspirační teorie se všeobecně používá, především jejich odpůrci. Často se s ním šermuje zejména v souvislosti s pandemií covidu-19. Jak to tedy s těmi konspiračními teoriemi vůbec je? Existují, nebo ne? Je nutné s nimi bojovat, zesměšňovat je, nebo brát vážně?

Konspiračními teoriím se v souvislosti s covidem-19 věnuje na svých oficiálních internetových stránkách Evropská komise (EK). Z textu se dozvídáme, jak je lze podle této instituce rozpoznat, jak se nenechat napálit a jak s nimi bojovat, ba dokonce jak hovořit s člověkem, který „hluboce věří v konspirační teorie“. Návod EK je sestaven podle nejlepších vzorců tzv. zpravodajské legendy. Jak známo, aby takováto legenda byla věrohodná, snadno přijatelná a plnila svůj účel, je nejlepší, aby nebyla zcela smyšlená, nýbrž dovedně mísila fikci s pravdou. Proto ve vysvětleních EK najdeme dokonce potvrzení, že spiknutí samozřejmě existují.

Archeologie spiknutí a lsti

Než se však blíže podíváme na to, jak vypadá „legenda“ stvořená EK, věnujme se nejprve samotné podstatě spiknutí. Co je to spiknutí? Jedná se o tajnou úmluvu nebo plán určitého okruhu lidí, jehož cílem je dosažení přesně daného výsledku. Tvrzení, že spiknutí ve skutečném světě neexistují, by z tohoto pohledu bylo holým nesmyslem.

Od pradávných dob jsou především nástrojem činnosti nejrůznějších obdob dnešních tajných služeb. Konspirační činnost najdeme v nejstarších literárních dílech. Stačí se podívat do řecké mytologie. Když je do armády, která má zaútočit na Tróju, aby pomstila únos Heleny, povolán Odysseus, předstírá šílenství, nechce totiž opustit své království a manželku. Orá pole a osévá ho solí. Palamédés, který je k němu vyslán, mu ovšem před pluh položí jeho malého syna Télemacha. Ithacký král zastaví potah, aby dítě nepřejel, a tak se prozradí.

A čím jiným, ne-li spiknutím, byl úskok s dřevěným koněm, s nímž v desátý rok trojské války přišel Odysseus a před kterým marně Trójany varovala Kassandra?

Svého druhu spiknutím byla rovněž zrada Jidášova, který, ačkoliv byl jedním z Ježíšových učedníků, kul spolu s veleradou proti svému Učiteli pikle? Jidáš se maskoval před Ježíšem a ostatními apoštoly jako klasický špión, což dosvědčuje i jeho licoměrná odpověď na slova „Jeden z vás mě zradí“: „Copak jsem to já, Mistře?“ [Mt 26, 20–25]

Také dějiny starověkého Říma se rojí nejrůznějšími spiknutími, počínaje samotným Juliem Caesarem, který byl zavražděn v senátě o březnových idách roku 44 př. Kr. Brutem a Gaiem Cassiem s cílem návratu republiky. Účelem těchto spiknutí bylo vlastně vždy zbavit se momentálně vládnoucího panovníka a dosadit někoho jiného.

V pozdějších dobách jsme měli konspirací nepřeberné množství. Jedním z ukázkových příkladů byla činnost carské Ochranky v devatenáctém a na počátku dvacátého století, která za účelem podchycení anarchistického hnutí začala sama skrze své agenty zakládat anarchistické buňky. Toto spiknutí je v jistém ohledu jedinečné: jeho míra byla větší než v případě mnoha jiných, doba trvání výjimečně dlouhá a cíl neobvykle neurčitý. Zmíněný mechanismus mistrovsky popsal Gilbert Keith Chesterton v románu Muž, který byl Čtvrtek. Hlavní hrdina jako policejní agent proniká do okruhu anglických teroristů, aby nakonec zjistil, že celé vedení organizace tvoří jemu podobní policejní agenti.

Druhem spiknutí bylo i schválení polské Ústavy z 3. května 1791. Vždyť práce nad touto vládní ústavou probíhaly v úzkém kruhu pouze mezi zasvěcenými osobami (navzdory sněmovnímu obyčeji, který velel dřívější představení návrhů) a zasedání sněmu bylo schválně svoláno v okamžiku, kdy se do Varšavy po vánoční přestávce nestihla vrátit velká část poslanců, včetně odpůrců zaváděných novot.

Všeobecně známou konspirací je spiknutí německých důstojníků, jehož cílem bylo odstranění Adolfa Hitlera. Toho mělo být dosaženo ve Vlčícím doupěti v červnu 1944 pumovým atentátem, kterým byl pověřen Claus von Stauffenberg. Atentát, jak je známo, se jen shodou okolností nezdařil a většina spiklenců byla později popravena. Abychom ale pochopili celou souvislost příběhu, musíme vědět, že konspirace generálských a vyšších důstojnických kádrů třetí říše sahala ještě do doby před vypuknutím druhé světové války, třebaže na různém stupni příprav a v různém rozsahu, ovšem vždy se stejným cílem, tedy odstranit Hitlera. Hovoříme zde tedy o dlouhodobém a značně rozvětveném spiknutí v jeho takřka slovníkovém významu.

Příkladů spiknutí menšího či většího rozsahu, méně či více rozvětvených, kratšího či delšího trvání by bylo možné uvádět nikoliv celé stovky, ale desítky tisíc. Dějiny lidstva jsou prostě dějinami spiknutí, stejně jako dějinami válek nebo technického rozvoje. Jedno by ovšem z výše uvedených příkladů mělo být jasné: spiknutí byla, jsou a budou. Kdo tvrdí něco jiného, ten zcela zřejmě popírá část reality.

Krátká chapadla, konkrétní cíle

Ještě než se budeme věnovat dalším úvahám, udělejme myšlenkový pokus a zamysleme se, jak by dnes profesionální bojovníci proti „konspiračním teoriím“ reagovali, kdyby se ocitli v době Julia Caesara a uslyšeli, že se chystá jeho vražda a pracují na tom úzké mocenské elity. Anebo kdybychom je přenesli do reality carského Ruska a zeptali se jich, co si myslí o tom, že většinu anarchistických organizací vypěstovaly samy ruské tajné služby. Není třeba se ani zmiňovat o tom, jak by si takoví lidé vedli jako řídící pracovníci zpravodajských služeb, jejichž práce je právě založena na skrytém působení. Bezpochyby by je zcela rozložili.

Znamená to ale, že každou zmínku o spiknutí můžeme nekriticky přijímat a že kritici „konspiračních teorií“ nemají žádnou pravdu? Samozřejmě že ne. Pokud se podíváme na dříve uvedené příklady, tak téměř všechny mají určité společné rysy. Za prvé slouží dosažení konkrétního, dost úzce vymezeného cíle, jakým je například odstranění dané osoby, třebaže k jeho naplnění vede značně spletitá síť dílčích kroků. Za druhé, popsaná spiknutí jsou přeci jen ve svém rozsahu omezená. Například v případě spiknutí proti Caesarovi bylo cílem obnovení republiky, ale vše, co se dělo později, už nebylo součástí spiknutí. Bylo by nesmyslné tvrdit, že Brutus plánoval vládu prvního římského císaře Oktaviána (od 29 př. Kr.) a takový byl dalekosáhlý účel zavraždění Julia Caesara. Podobně je tomu i se spiknutím důstojníků proti Hitlerovi. Reakce nezasvěcených velitelů, velké části armády, německého veřejného mínění, a tím spíše spojenců, mohly zůstat pouze v oblasti dohadů. Nikdo nedokázal předvídat, jak by se vše vyvíjelo, kdyby se atentát povedl.

Proto sítem oddělujícím bláhovost od rozumného přístupu by měla být úroveň složitosti „konspiračního“ konstruktu. Skutečnost, ať už ji nahlížíme z nejrůznějších úhlů, je natolik složitá, že její vývoj není možné odhadnout dva, tři kroky dopředu. Nedokážou to nejen nejschopnější myslitelé, ale ani superpočítače. Pokud tedy analyzujeme skutečnost, měli bychom vždycky používat Ockhamovu břitvu: odsekávat všechna vysvětlení, která celou věc jenom komplikují a nejsou nutná k vysvětlení dané situace. Stejně tak bychom neměli zapomínat na roli náhody. Kdyby z důvodu odpolední návštěvy Mussoliniho ve Vlčím doupěti nedošlo ke změně plánů a přesunutí porady na dřívější dobu, Stauffenberg by stačil připravit více náloží a atentát by se pravděpodobně zdařil. Roli hrálo rovněž to, že štábní porady byly kvůli počasí přeneseny z bunkru do lehkého dřevěného domku. Na těchto dvou náhodných faktorech záviselo celé uspořádání poválečného světa.

Požehnaná nedůvěra

Vraťme se k doporučením EK. Čteme v nich: „Konspirační teorie mají často svůj počátek v podezíravosti. V jejich rámci bývá kladena otázka, kdo má z jisté události nebo situace prospěch, a tak jsou identifikováni spiklenci. Následně jsou násilně dané teorii přizpůsobovány veškeré ‚důkazy‘.“

Zde se musíme ujmout polemiky a zamyslet se nad definicí spiknutí. Jedná se, jak již bylo řečeno, o tajně plánovanou činnost nějaké skupiny, jejímž cílem je dosažení určitého výsledku, povětšinou omezeného, pokud jde o rozsah nebo dobu, případně jedno i druhé. Ale můžeme hodnotit jako „spiknutí“ situaci, kdy k dané události dojde následkem přirozené shody náhod nebo i následkem nějakého plánu, přičemž jisté skupiny nebo subjekty tuto situaci využijí, a proto se snaží jednat tak, aby nastalé okolnosti trvaly co nejdéle? V tomto případě se už o spiknutí nejedná.

Bylo možné podrobně naplánovat vypuknutí a průběh první světové války? Samozřejmě že nikoliv, ačkoliv se dalo předpokládat, že k jejímu zahájení stačí jiskra. Nikdo dnes netvrdí, že Gavrilo Princip, který zastřelil arciknížete Františka Ferdinanda d’Este, byl nástrojem velkého celoevropského spiknutí průmyslníků a generálů. Když už ale válka vypukla, zbrojařské koncerny na ní pochopitelně vydělaly, stejně jako vojenské elity, které po letech klidu v Evropě (od doby prusko-francouzské války z let 1870–1871) získaly mocný vliv na události. Byl to vliv, kterého by v době míru nikdy nedosáhly.

Vezmeme-li válečný příklad, můžeme rozumně předpokládat, že takovéto skupiny budou usilovat o prodloužení konfliktu, přinejmenším do té doby, kdy jim podle jejich úsudku bude přinášet více zisků než ztrát. Musíme přitom samozřejmě pamatovat na všechny další vlivy, např. důstojníci některé ze stran mohou být z části skutečnými vlastenci, kteří budou uvažovat v kategoriích dobra vlastního státu a jeho obyvatel. Výše uvedené schéma je nutně zjednodušené.

Ovšem odpůrcům „konspiračních teorií“ je takové myšlení cizí a házejí do jednoho pytle to, co je iracionální (velká spiknutí zahrnující celou skutečnost či její velkou část, což je fakticky neproveditelné), s tím, co vůbec žádným spiknutím není, tedy možnost zneužití nastalých okolností zainteresovanými stranami, jakož i jejich ovlivňování za účelem většího prospěchu nebo jejich prodloužení. Na toto hledisko je třeba upozornit zejména v souvislosti s pandemií.

Podívejme se na doporučení EK v kapitole s názvem „Konspirační teorie mohou být nebezpečné“: „V rámci konspiračních teorií je identifikován nepřítel a tajné spiknutí, které ohrožuje život lidí nebo jejich přesvědčení. To vyvolává obranný mechanismus, který může vést k diskriminaci a obhajovat zločiny z nenávisti a který může být zneužit extrémistickými skupinami uchylujícími se k násilí. Takovéto teorie prohlubují nedostatek důvěry k veřejným institucím, což může vést k politické apatii nebo radikalizaci. Prohlubují nedostatek důvěry k vědeckým a lékařským informacím, což může mít závažné následky.“

EK, stejně jako zapálení bojovníci proti „spikleneckým teoriím“, se podle všeho snaží přesvědčit příjemce svých zpráv, že k zainteresovaným stranám, které mohou zneužívat určitou situaci, nemohou patřit vlády ani vědci. Takový předpoklad je naprosto neopodstatněný, a současná situace je toho nejlepším příkladem.

Ve většině západních demokracií, a to zejména v Evropě, už dlouhé roky vidíme jednosměrnou tendenci k utužování kontroly nad občany. Hlavní záminkou je zde různě pojatá bezpečnost, od silniční přes boj s terorismem až po zdravotní. Pandemie je přímo ideální příležitostí k tomu, jak skokem posunout kontrolu nad občany o několik úrovní.

A není zde zapotřebí působení nějaké tajemné rady s Billem Gatesem a Klausem Schwabem v čele. Důvody jsou složitější a různorodější. Více kontrolovaná společnost se snáze ovládá (dalším vlivem je zde nátlak tajných služeb, které díky moderním metodám mají snadnější práci), snáze se potlačují společenské nepokoje, přičemž otázka bezpečnosti představuje pro mnohé politiky výhodné volební lákadlo. Ale obecné směřování je nesporným faktem. Nedůvěra k veřejným institucím není, jak tvrdí EK, pouze negativním činitelem, ale naopak může posilovat úsilí občanů o větší kontrolu představitelů státu a úřadů.

Zájmy a konflikty

Pokud nepřipustíme diskusi nad uvedenými otázkami, jak by chtěli odborníci z EK a jim podobní, pak ve skutečnosti znemožňujeme navýsost důležitou diskusi o podobě západní demokracie, míře přípustného zasahování do života občanů nebo procesu výměny mocenských elit.

Ještě falešnější je naznačování, že „konspirační teorie“ vedou k zpochybňování postoje „vědy“. Za prvé, neexistuje nic takového jako „postoj vědy“ a je to zejména patrné v případě covidu-19. Existují názory jednotlivých vědců nebo vědeckých středisek, které se časem mění a od začátku epidemie se už změnily už mockrát, stačí připomenout informace o účinnosti očkování.

Za druhé, není rozhodně žádný důvod vyjímat vědecký svět z pravidel, která platí ve všech skupinách lidí. A to zejména úzkých skupinách, které jsou dnes navíc do velké míry závislé na státních příspěvcích nebo na penězích velkých korporací (na důležitý výzkum je totiž například ve srovnání s devatenáctým stoletím zapotřebí obrovských financí). Vědci stejně jako každá jiná skupina lidí mají své zájmy, jsou korumpovatelní, podléhají nátlaku, manipulaci, vydíraní atd. Abychom viděli zvenčí, jak tento mechanismus funguje, stačí se podívat blíž na průběh vědeckých informací o škodlivosti nebo prospěšnosti alternativ normálního másla.

Kdyby vědci a lékaři byli nějakým nadpřirozeným způsobem odolní vůči zmíněným pokušením, neměli bychom v zákonech povinnost uvádět, zda je lékař v možném střetu zájmu, čili situaci, kdy je finančně podporován farmaceutickou firmou. Nota bene taková situace se týká většiny členů vládních poradních skupin, navíc jde o firmy vyrábějící vakcíny.

Je „konspirační teorií“, když ve svém kritickém rozboru situace připouštíme (nehovoříme zde samozřejmě o jistotě nebo tvrdých důkazech), že část vědců upravuje svoje teze podle požadavků sponzorů?

Máme snad předem považovat za nesmysl možnost, že farmaceutické firmy např. lobbují u vedení Světové zdravotnické organizace, které rozhoduje o formálním ukončení pandemie? Máme opravdu věřit tomu, že nedochází k žádným nátlakům, když v tomto případě hovoříme o nepředstavitelných ziscích? Sám Pfizer v květnu oznámil, že jenom v prvním čtvrtletí tohoto roku dosáhly jeho příjmy z prodeje vakcíny proti covidu-19 tři a půl miliardy dolarů.

Stojí za to poukázat na zásadní nedůslednost v uvažování EK. Jako příklad skutečné konspirace uvádí na svých stránkách spiknutí tabákových firem v USA, které měly po léta tajit důkazy o škodlivosti kouření. Zároveň EK doporučuje, abychom se věnovali jenom faktům. Jedná se pochopitelně o paradox: odhalování a vyjevování skutečných spiknutí totiž nezačíná znalostí faktů, ale připuštěním možnosti, že to, co vidíme a známe, není celým obrazem. Aféra s tabákovými firmami by nebyla nikdy odhalena, kdybychom měli uplatňovat metodologii doporučovanou EK.

Rčení, že pravda leží uprostřed, je zcela mylné, protože pravda leží tam, kde leží. V případě boje proti „konspiračním teoriím“ ji ale shodou okolností skutečně najdeme někde uprostřed: mezi šílenstvím, které vidí ve všem, co se děje, prvky velkého tajného plánu, a odmítáním zcela rozumných otázek o prosazování zájmů určitých skupin, lobbingu nebo existenci skutečných spiknutí, které ze své podstaty zahrnují jenom zlomek skutečnosti.

Łukasz Warzecha

Převzato z magazynkontra.pl. Mírně zkráceno.
Přeložil Adam Podborský.

1 Komentář k "Mezi šílenstvím a naivitou aneb K čemu jsou dobré „konspirační teorie“?"

  1. Pavel P. | 15.1.2022 z 17:14 |

    Pokud jde covid 19, je jistě jednou z možností, že byl vyvinut v laboratoři USA Fort Detrick ve spolupráci s laboratoří ve Wuchanu ( pro kterou americký dobrák A. Fauci udájně prosadil nemalé dotace).

    Opravdu jen pro „konspirativní“ zajímavost připomenu zajímavost z historie laboratoře ved Fort Detricku. Když se vláda USA, tajné služby USA a prezident USA D. Eisenhower rozhodli zlikvidovat premiéra Konga Patrice Lumumbu, který nechtěl připustit další drancování nerostného bohatství své země, navštívil agent CIA Joseph Shader, pověřený realizací delikátního úkolu, laboratoř ve Fort Detricku. Tam mu „předložili seznam připravených biologických materiálů, schopných vyvolat nemoc člověka nebo ho alespoň vyřadit z činnosti. V seznamu bylo sedm nebo osm podobných prostředků, jimži bylo možno vyvolat tularémii ( zaječí nemoc), sněť slezinou, neštovice, brucelózu, tuberkulózu i krutou encelalitidu“ ( V.M. Lesiovskij, Záhada smrti Daga Hammarskjolda).

    Tak jen kladu naivně konspirativní otázku: Pokud již na začátku šedesátách let minulého století pracovali ve Fort Detricku takoví machři, je možné, aby o šedesát let později byli jejich následovníci schopni vyrobit covid-19? A to ještě ve spolupráci s pilnými čínskými kolegy? Co by na to odpověděli experti z EK?

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*