K čertu s rodinou (16. část)

Malthusi, můj drahý chlapče,

jestli se divíš, proč Tě špehuji, zřejmě stále nechápeš kontrolu nad Tvými záležitostmi, na kterou nám právo. Ty jsi můj žák, ale ještě důležitější je, že já jsem Tvůj učitel. Měl jsem obavy, že jsi stále samolibější, co se týče toho, jak jednáš s těmi dětmi, a měl jsem pravdu. Možná jsi udělal kus práce s otcem, ale to zdaleka není konec. Nemělo by Tě překvapovat, že ten natvrdlý ďábel, Dagon, se nechal tak lacino podplatit, aby mi o Tobě poskytoval informace. On je ten nejslabších ze slabých, které tady v pekle produkujeme, a po šanci na něco, co pokládá za mírné povýšení, přímo skočil. I to, že je obyčejným přicmrndávačem ve Tvém týmu, je na něj popravdě trochu moc složitý úkol, a proto jsem si představoval, že ho nechám provést hloupě jednoduchý úkol a pak ho převedu do jiné jednotky. Teď pomáhá ve skupině, která se zabývá mučením zatracených, což mu nabízí víc akce, ale nevyžaduje žádné myšlení. Je přesvědčen, že „povýšil“, ale ve skutečnosti na jeho současné působiště dáváme vždycky ty nejidiotštější ďábly. Nemusí poslouchat žádné rozkazy, promýšlet žádné postupy, ani se nechat nijak omezovat – stačí, když jednoduše popustí uzdu svému neukojitelnému běsnění na kteroukoli zatracenou duši, která kolem něj projde. Občas tyto komnaty v hlubinách navštěvuji. Vážně je to poměrně vzrušující.

Podstatou věci je tohle: musíš mít na paměti, že přes všechnu legraci, kterou si užíváš s rodiči a zejména s otcem, tu máš pořád problém dvou mladých lidí, kteří se modlí a jejichž zbožnost roste. Tuto informaci jsi mi opomněl přesně a v úplnosti sdělit, a proto jsem si na Tebe musel došlápnout. Nasadil jsem Ti do týmu ďábla, kterého naprosto ovládám, ale který je zároveň dost mazaný. Projevuje se slibně; klidně Tě nahradím jím a Tebe pošlu za Dagonem, bude-li to nutné. Ale ano, mučení svých vlastních kolegů si užíváme, když na to přijde, a drzý ďábel, jako jsi Ty, by tomuto účelu dost dobře vyhovoval.

Informace, již jsem od Tebe dostal, nepatří k těm, které bych slyšel rád. Chlapec svých modlitebních zvyků nezanechal a jeho sestřička se s ním stále každý večer na kolenou modlí ke Strašlivé Ženě, která přichází jako vojsko pod praporci. Čím víc narůstá roztržka mezi otcem a matkou (a prohlubuje se), tím víc se děti uchylují k modlitbě. V této věci jsem si jist, že v jejich prospěch určitě působí nějaký jejich zemřelý příbuzný, který zaujímá přední místo v nebi. Jednoduše neexistuje žádné racionální vysvětlení, jak to, že takové relativně špatně vychovávané děti dokážou odolat opravdové manželské sebevraždě, kterou páchají otec s matkou. Jako by byly imunní proti trvalé negativitě a mravnímu úpadku, jež v manželství rodičů vyvolávají tak příjemný puch beznaděje.

Zažil jsem to už dřív, třebaže v naší době je to naštěstí méně časté. Umírající příslušník starší generace některé rodiny někdy uzavře s Nepřítelem smlouvu, podle níž obětuje veškeré své utrpení za určitého příbuzného. Jak jsem řekl, nemáme žádný způsob, jak dostat z nebe informace, pokud nám je neukážou sami, ale v minulosti existovalo několik exorcistů, kteří nás touto informací provokovali. Na základě údajů, které si z těchto střetnutí pamatujeme, umíme sestavit rozumnou hypotézu, která naše podezření potvrzuje. Jak jsem uvedl ve svém posledním dopise, Hrozivé Trojjediné Veličenstvo pracuje nespravedlivě s pojmem odpuštění a tak dále. Nejenže je ta trapná aplikace odpuštění trnem v našem boku, ale Nepřítel jde ještě dál a zásluhy získané utrpením jednoho člověka přivlastňuje jinému. To má na mysli Vyvolený Učitel, když tvrdí, že doplňuje na svém těle zbývající soužení Kristovo. Křesťany už jsme do značné míry vyléčili z iluze, že účast na jakémkoli soužení, natožpak na utrpení Toho, Jehož Jméno Je Strašné, má nějaký smysl, nejoddanější ovce se nám nicméně dosud vyléčit nepodařilo.

V důsledku působení našich nejcennějších aktiv v akademickém světě je filosofický pohled předávaný většině vzdělaných lidí pohledem horizontálním. Byli vyškoleni k tomu, aby popírali trojrozměrnou realitu času, jak ji vidí Nepřítel. On je mimo prostor a čas, ale také přítomen v každém okamžiku, který lidé prožívají. Proto může shromažďovat jejich oběti, byť ubohé, a používat je, jak uzná za vhodné. Jeho existence ve věčně přítomném okamžiku Mu umožňuje být Tím, který byl a je a přijde (když už musíme mluvit za pomoci téhle děsné lyrické „krásy“, jak tomu říkají). V důsledku toho rozděluje milosti způsobem, který se vymyká našim prognózám. Určitě nějak podvádí – říkal jsem Ti, že nehraje fér.

Znovu jsem si přečetl spis té rodiny, který jsi mi dal na začátku, a jsem přesvědčen, že náš problém působí zemřelá babička matky. Třebaže bych z tohoto kiksu moc rád obvinil Tebe, i já sám jsem potenciál takovéto aktivity přehlédl. Jak víš, babička pocházela z jednoho z těch středoevropských národů, které jsou z historického hlediska odpudivé svou věrností Církvi. Prožila velké války, občanské střety během revolucí a dlouhá léta té nejrozkošnější komunistické diktatury. Ve všech těchto zkouškách si zachovala víru jako paličatá mula. I když jsme inspirovali šťastný návrat obrazoborectví v kostelech po celém světě, stejně vytrvala. Z kazatelen jsme na ni vrhali blud za bludem, vnukali ďábelsky úchylné rady ve zpovědnici a ničili řeholní řády, které ji vychovávaly, když byla malá. Dívala se, jak se Církev začíná hroutit, zatímco štiplavý dým Satanův do ní pronikal každou přívětivou skulinou. Žádný výsledek. Udělala to, co vždycky dělají ti nejotravnější světci: objala svůj kříž.

I když na veřejnosti to nikdy nepřipustíme – a opovaž se někomu naznačit, že jsem Ti to řekl –, existují lidé, které jednoduše nezlomíme. Odporné duše jako tato přivedly do zkázy mnohé ďábly. Našel jsem neúspěšného démona, který na babičku dohlížel: je v Ústavu a jen breptá o svých traumatizujících vzpomínkách jako dementní cvok. Zeptal jsem se ho na tu ženu a on zaječel jako lidé, když jim poprvé dáme okusit skutečného ohně. Na to, abych z něj dostal souvislé informace, byl moc ubrečený. Ošetřovatel v Ústavu mi nicméně dal přečíst denní záznamy, které ten démon zapisoval na konci jejího života. Měl jsem pravdu. Obětovala utrpení, které jí před smrtí působilo těžké rakovinové onemocnění. Z důvodů, jimž nerozumíme, se tato naše Nemesis rozhodla darovat svá muka Nepříteli a prosila Ho, aby zásluhy za ně přivlastnil dětem, které máš v péči. Nevím, proč si vybrala zrovna je, ale lépe teď chápeme sílu, s níž máme co do činění.

Navzdory zášti, která proudí mezi otcem a matkou, musíme jednat ještě důrazněji, máme-li zlomit děti. Není jiná možnost než utáhnout řetězy ještě zuřivěji. Neudělal jsem to už léta, ale navštívím tu rodinu sám. Jsem přesvědčen, že celý proces dokážu rozpohybovat. Možná se ode mě něco naučíš.

Tak zase příště!

Quelle

 

Překlad Lucie Cekotová

1 Komentář k "K čertu s rodinou (16. část)"

  1. Pavel P. | 6.2.2022 z 12:47 |

    Dovoluji ai upozornit na též velmi zajímavý článek na Protiproudu.cz s názvem:

    Františkovo desatero: Cesta do věčné záhuby. Proti veškerému Božímu řádu. Není přikázání, které by nepošlapal. Krádeže, sodomie a smilstvo. Výsměch všem mučedníkům lidské historie.

    Stojí za přečtení.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*