Rodina na modlitbách

Papež Pius XII. v rozhlasovém poselství světu ze dne 3. května 1942 řekl: „Rodina je posvátná, je kolébkou nejen dětí, ale také národa, jeho síly a slávy. Ať rodina nikdy nezapomíná na onen veliký cíl, jaký jí určil Bůh, a neodchyluje se od něj. Jeho vůlí je, aby muž a žena, plníce své manželské povinnosti, předali […] novému pokolení nejen plamen pozemského života, ale především života duchovního a mravního, života křesťanského.“

Svatá Matka Církev proto často nabádá rodiče, aby vychovávali své děti v bázni a lásce Boží, přičemž jim vždy ukazuje jejich poslední cíl, věčné pravdy. Jak pravil sv. Alfons z Liguori: „Jestliže je duše ztracena, vše je ztraceno.“ Jak však dostát této povinnosti ve světě plném tolika nebezpečí, které každého dne číhají na děti?

Netvrdím, že znám všechny odpovědi, ale v tomto krátkém článku chci ukázat jedno z řešení. Čteme-li životy svatých, vždy slýcháme z jejich úst stále stejné napomenutí: modlitba je klíčem ke spáse. Modlitba je tudíž jedním z řešení, a to řešením nejlepším.

Čas plyne a míjí, ale věčnost nikdy. Rodiče povětšinou nepřipraví své děti o čas nutný k věcem dočasným, avšak často zapomínají na věčnost. Tento pozemský život je ničím ve srovnání s životem budoucím, a právě na něj máme zaměřit pozornost našich dětí. Součástí rodičovských povinností je naučit děti se modlit.

Láska k Bohu je prvním a největším přikázáním, a modlitba je klíčem k jeho naplnění. Sv. Augustin říká, že modlitba je „zbožným hnutím duše k Bohu“ vyplývajícím z lásky. Tato láska k Bohu je tak důležitá, že bez ní není spása možná. A lze snad milovat Boha bez modlitby? Není divu, že sv. Alfons praví: „Ten, kdo se modlí, zachrání svou duši; kdo se nemodlí, ten ji ztratí.“ Sv. Jan z Damašku píše, že modlitba je „povznesením duše k Bohu“. Sv. František Saleský zas učí: „Modlitba staví náš rozum do Božího jasu a světla a naši vůli vystavuje teplu nebeské lásky. Proto nic jiného nemůže tak očistit náš rozum od jeho nevědomosti a naši vůli od jejích zvrácených náklonností jako právě modlitba: ona je tou požehnanou sprškou, jež působí, že se znovu zelenají a rozkvétají rostlinky našich dobrých přání, ona omývá naše duše od jejich nedokonalostí a v našich srdcích utišuje vášně.“

Děti se tedy především musejí naučit milovat modlitbu.

Uvedení malého dítěte do modlitby

Podívejte se pozorně na řád přírody a povšimněte si, že pozvolna vede dítě ze stavu úplné závislosti do dospělosti. Dítě ne vždycky chápe, proč rodiče chtějí, aby se učilo určitým věcem; zjišťuje to později a teprve tehdy docení jejich péči. Když je dítě krmeno, začíná mlékem a pomalu přechází k pevné stravě. Nemálo pozornosti rodičů vyžaduje to, aby se dítě naučilo chodit. Stejným způsobem je dítě postupně uváděno do života modlitby. Na začátek stačí, když se prostě naučí během rodinné modlitby mlčet. Zanedlouho hračky, které mají dítě při modlitbě zaměstnat, nahrazují patřičné předměty (obrázky, svátostiny), aby se posílil pocit výjimečnosti okamžiku a probouzela zbožnost. Následně se dítě učí správné poloze při modlitbě; rovněž postupně po stále delší dobu. Tehdy se začíná modlit spolu s ostatními členy rodiny.

Bylo by dobré před modlitbou vysvětlit některé její části nebo tajemství svaté víry, kterých se týkají. Ve chvíli, kdy si dítě začíná tyto věci osvojovat, by ho rodiče měli učit, jakou váhu má přikládat svým modlitbám. Nelze to udělat scholastickým výkladem, ale spíše zvolna a nenásilně. První rada zní, aby se rodiče snažili zaměřit pozornost dítěte na pochopení samotných slov modlitby. Zanedlouho je možné přejít k dalšímu stupni. Tehdy se pozornost nesoustředí na jednotlivá slova, ale spíše na obsah modlitby jako celku.

Abych ukázal, co mám na mysli, vezměme si růženec. Na začátku se rozvažuje každé slovo ze Zdrávas. Pak se přechází k velkým tajemstvím obklopujícím andělské pozdravení (zvěstování, vtělení atp.). Nevyčkáváme na zvláštní Boží milost, a když se zdá, že je vhodná doba, učíme dítě třetí stupeň pozornosti. Ten zahrnuje soustředění duše na toho, k němuž modlitba míří. Tento poslední stupeň je nejvyšší a nejdůležitější. Bohužel, málo duší jej dosahuje, a dokonce i rodiče o něj musejí neustále prosit. Uvedené pořadí má velký význam a není radno je brát na lehkou váhu. V opačném případě se modlitba stane čistě strojovým odříkáváním, mrtvou rutinou. Dítě se během výchovy musí naučit skutečně milovat pravou modlitbu.

Ačkoliv Bůh častokráte uděluje vhodnou útěchu a pomáhá tak svým tvorům, bylo by vážnou chybou soustředit očekávání dítěte na tuto stránku modlitby. Útěchy bezesporu povzbuzují k životu modlitby a činí ji vytouženou, ale nezapomínejme, že v modlitbě nehledáme je, nýbrž samého Boha. Sv. Augustin říká: „Nevyhledávej Boží útěchy, ale spíše útěchu v Bohu.“ Pokud Bůh chce dítě potěšit, nechť se tak stane, ale nezaměřujme na to při výchově jeho pozornost a neposuzujme podle toho jeho pokroky v modlitbě. Dříve nebo později dítě zvlažní. Jestliže užívalo útěchy jako svou jedinou podporu, hrozí mu v tu chvíli pád.

Jednou z mnoha pastí, do níž se nechávají chytit zbožní rodiče, jsou dohady. Neposuzujete dokonce ani vlastní pokroky v modlitebním životě, a o to více pokroky vlastních dětí na základě domněnek. Musíte přivést své dítě k prameni milosti. Musíte mu ukázat celou její krásu a cestu, jak se k ní přiblížit. Ale jedině Boží milostí a spoluprací s ní se může dítě vznést do výšin modlitby. V těchto věcech jste spíše pozorovateli než původci. Na druhou stranu buďte vždy připraveni na škobrtnutí a pády svého dítěte, jelikož dokonce i váš „andílek“ zůstává až do svého posledního dne synem Adamovým.

Význam rodičovského příkladu

Dítě od nejútlejšího věku napodobuje rodiče, proto je velmi důležité, aby rodiče učili děti svým příkladem. Modlitba se stává v rodině každodenní záležitostí a nikdy se nevynechává, pokud se jí rodiče věnují společně od prvního dne manželství. Čím déle s tím otálejí, tím častěji se budou později vymlouvat a tím těžší pro ně bude shromáždit rodinu k modlitbě. Jestliže upřednostňují své dočasné záležitosti před modlitbou, děti se naučí dělat to samé. Rodiče, kteří milují modlitbu a nedávají před ní přednost jiným věcem, budou vychovávat své děti v bázni a lásce Boží. Není nic pokryteckého v tom, že rodiče ukazují dětem, jak se modlí. Rodiče chtějí, aby je děti následovaly v jiných věcech, ale když přijde na svatou víru, ďábel rychle zasévá do jejich srdcí falešnou skromnost.

Rodiče však musejí dělat to, co kážou. Jak modlení, tak učení modlitbě předpokládají, že rodiče zvládají „umění“ modlitby. Často tomu tak ale není. Modlitba je „uměním“ v tom smyslu, že má vlastní zákony a pravidla. Sv. Tomáš nám dává nejkrásnější a zároveň krátké vysvětlení této otázky.

Pět podmínek dobré modlitby

  1. Musíme se modlit s důvěrou a přesvědčením. Pamatujme na podobenství z Písma svatého o člověku, který uprostřed noci prosil svého přítele o chléb. Ten odmítl, poněvadž bylo pozdě a jeho děti už ležely v posteli. Potřebný ale nepřestával prosit, třebaže se i podruhé setkal s odmítnutím. Když poprosil potřetí, přítel, nikoliv ze slušnosti, ale aby měl pokoj, sešel dopálený dolů a dal mu chléb. Pan Ježíš nám tímto dal najevo, že on udělá to samé, budeme-li ho vytrvale a s důvěrou prosit. To samé psal sv. Pavel v Listě židům, kde jim doporučuje, aby přistoupili „s důvěrou ke trůnu milosti“. Spasitel nám pak v evangeliu sv. Lukáše říká, že se máme „vždycky modlit a neustávat“. Jedním slovem, vybízí nás k vytrvalosti. On sám trávil celé noci na modlitbách.
  2. Musíme prosit o správné věci, modlit se o to, co je pro nás dobré. Sv. Jakub ve svém listě píše: „Prosíte, a nedostáváte, protože špatně prosíte.“ Sv. Jan z Damašku praví: „Modlit se znamená prosit, abychom náleželi Bohu.“ Nikdy neprosme o nic, co by ohrožovalo naši spásu! Občas si nemůžeme být jisti, jestli to, oč prosíme, je pro nás nejlepší. Proto je v takovém případě dobré dodat: „Je-li to tvá svatá vůle.“
  3. Naše modlitby musejí být uspořádané, tzn. směřovat od nejdůležitějších proseb k méně důležitým. Naše modlitba je v mnoha ohledech projevem našich tužeb. Pán Ježíš řekl: „Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a toto všechno bude vám přidáno.“ Naše modlitby se tedy musejí v první řadě týkat věcí duchovních a nebeských, a teprve potom dočasných a pozemských. Podívejte se pozorně na uspořádání modlitby Otčenáš, kterou nám zanechal sám Spasitel, a uvidíte, že je sestavena právě tímto způsobem.
    Sv. Augustin říká: „Kdybychom se modlili správně a náležitě, neříkali bychom nic jiného nežli to, co je obsaženo v modlitbě Páně, kterou nám dal sám Pán Ježíš.“ Krátce řečeno, musíme především prosit o své posvěcení, a potom o naše časné potřeby.
  1. Musíme se modlit zbožně. Zbožnost pramení z lásky a bez ní být nic nemůže. Může zde vzniknou otázka: „Pokud mě potkalo neštěstí, že jsem upadl do těžkého hříchu, tak byla milost vyhnána z mé duše. Svými modlitbami už nezískávám zásluhy. Mohou mi tedy v něčem pomoct?“ Odpověď zní: „Ano!“ Třebaže zbožnost vyplývá z lásky, člověk v těžkém hříchu se musí modlit. Je pravdou, že svou modlitbou už nemůže získat zásluhy, ale určitě má hodnotu prosby. Zásluha je dána spravedlností, ale prosba směřuje k Božímu milosrdenství. Když dělník žádá o svoji mzdu, dostává ji podle spravedlnosti, protože si ji zasloužil. Ale žebrák prosí o almužnu s odvoláním na lásku a s nadějí doufá, že se mu jí dostane. Kdyby nežebral, nemohl by dostat almužnu.
  2. Naše modlitba musí být pokorná. Pravá pokora nespočívá ve spoléhání na vlastní síly, nýbrž v důvěře, že se nám všeho dostává od Boha. Král David pěl ve svém žalmu: „I shlédl na modlitbu pokorného,“ a bohabojná Judita praví: „Modlitba skromného je ti vždy milá.“

Láska k modlitbě

Děti nelze učit modlitbě jenom proto, že to chtějí rodiče. V takové případě zanechají modlitby, jakmile se k tomu naskytne příležitost. Teprve díky pochopení významu modlitby je možné v duši dítěte probudit lásku k ní. Zkusme si její význam vysvětlit na účincích modlitby.

  1. Modlitba je účinným a užitečným lékem na zla všeho druhu

Skrze modlitbu se pomalu učíme zříkat se vlastní vůle, kterou jsme dosud považovali za zdroj radosti, ale ve skutečnosti je zdrojem trápení a starostí. Pomalu začínáme zjišťovat, že jho našeho Pána je lehké a sladké a že jedině ono dává skutečný pokoj. Modlitba plná důvěry nás vysvobozuje z obav před budoucími hříchy. Zachraňuje nás od nepřátel a pronásledovatelů, nebo přinejmenším zbavuje strachu z nich. Pán Ježíš řekl: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabíti nemohou; ale bojte se spíše toho, jenž může duši i tělo zatratiti do pekla.“

  1. Díky modlitbě můžeme všechno obdržet

Když se modlíme, předkládáme naše potřeby a starosti, čímž, tak říkajíc, pobízíme všemohoucího Boha, aby nám přispěchal s pomocí. Můžeme prosit o cokoliv, co není samo o sobě zlé. Je tedy vhodné děti povzbuzovat, aby se na Boha obracely se vším, co považují za nutné. Takto se u nich rozvíjí důvěra a roste láska k modlitbě a samému Bohu. Je však nutné pamatovat, že ačkoliv časná dobra a útěchy mohou napomáhat větší důvěře při modlitbě, neměly by se stát ústředním bodem našich modliteb.

  1. Modlitba nás činí Božími přáteli

Pravý pokoj můžeme nalézt jedině u Boha, a k tomu je zapotřebí modlitby. Díky ní se učíme zříkat se všeho, co je nepodstatné, a hledat nepomíjející hodnoty. Modlitbou se sjednocujeme s Bohem a skrze ni se nám od něj dostává přebohatých plodů Ducha Svatého. Zde není od věci jedno napomenutí. Matky a otcové často chtějí, aby jejich děti byly svatými. To je velmi dobré přání, ale nezapomínejme, co říká sv. Terezie z Ávily: „Nenuťte Boží milost.“ Rodiče, mějte stále na paměti, že sami nemůžete dát milost svým dětem, ani byste na ni neměli tlačit.

Úloha Nejsvětější Panny v životě modlitby

Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu v pojednání O pravé mariánské úctě píše:

„Buďte ujištěni, že čím více budete ve svých modlitbách, rozjímáních, skutcích a utrpeních pohlížet na Marii, třebas ne pohledem zřetelným a uvědomělým, tak alespoň pohledem povšechným a neznatelným, tím dokonaleji najdete Krista, který je vždycky s Marií.“

Máme se s Marií a skrze ni nejen učit modlit; je rovněž Boží vůlí, abychom k němu přicházeli jejím prostřednictvím. Proč? Protože Bůh chtěl, abychom všichni měli na tomto světě otce a matku. Je tedy přirozené, že máme mít také v nebi otce, jímž je Bůh, a matku, kterou je Neposkvrněná. Stejně jako každé dítě přijímá pokrm od své tělesné matky, tak se mu dostává i duchovního pokrmu, tedy milostí, od jeho nebeské Matky – Panny Marie. Ona byla Bohem vyvolena, aby dala světu Ježíše Krista. Veškeré milosti pocházejí od něho, a přesto on sám přišel jejím prostřednictvím. Není tudíž nikterak nepatřičné, pokud nás ona obdarovává milostmi, které pocházejí od Boha. Právě proto je Maria nazývána „Matkou božské milosti“. Ježíš a Maria jsou nerozlučitelní. Modlíme-li se k ní, obracíme se na Krista. Kdo lépe než ona ví, co se líbí jejímu Synovi? Obracejte se tedy často na Marii, ať vás i vaše rodiny učí, jak se modlit a jak si modlitbu zamilovat.

Následky zanechání modlitby

Kdybychom snad ztratili lásku k modlitbě, měl by nás při ní udržet alespoň strach z následků, které by nastaly. Zanechání modlitby svolává neodvratně Boží hněv.

Sv. Basil, sv. Augustin, sv. Jan Zlatoústý a všichni velcí teologové učí, že modlitba je pro dospělé tak nezbytným prostředkem spásy, že bez ní nelze svou duši zachránit. Pán Ježíš svým apoštolům pravil: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení,“ a tridentský koncil usilovně vyzýval k vytrvání až do konce v tomto „velkém daru“. Jisté je, že pokud se chceme těšit Boží přízni, musíme se často a vytrvale modlit. Jestliže toho zanecháme, svoláváme na sebe Boží hněv a v posledku i věčné zavržení.

P. Conrad Daniels

Převzato z Catholic Family, únor 1999. Mírně zkráceno.
Přeložil ACS.

Vyšlo v Te Deum 5/2016.

Přidej komentář jako první k "Rodina na modlitbách"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*