Sv. Lev Veliký: Kázání na zahájení čtyřicetidenního postu

Kázání papeže sv. Lva Velikého (pontifikát mezi lety 440–461) je nejen krásným úvodem do postní doby, ale také svědectvím víry oné doby. Odráží se v něm i nebezpečí, kterým tehdy Církev vzdorovala, zejména nejrůznější gnostické omyly ohledně povahy hmotných věcí.

Mám-li vám, milovaní, kázat o tomto nejsvětějším a nejdůležitějším postu, nelze začít vhodněji než citací slov apoštolových, v nichž promlouvá sám Kristus, a připomenutím toho, co jsme četli: „Hle, nyní je čas příhodný, hle, nyní je den spásy.“ Neboť ačkoli není období, která by nebyla plná Božích požehnání, a ačkoli je nám skrze Boží milost stále otevřen přístup k Božímu milosrdenství, přesto by nyní měla být mysl všech lidí pohnuta větší horlivostí k duchovnímu pokroku a oživována větší důvěrou, když nás návrat dne, v němž jsme byli vykoupeni, vybízí ke všem povinnostem zbožnosti, abychom s těly a srdci očištěnými zachovávali převeliké tajemství umučení Páně. Tato velká tajemství od nás skutečně vyžadují onu neochvějnou oddanost a neúnavnou úctu, abychom v Božích očích zůstali stále tíž, jakými máme být shledáni o samotném dnu Zmrtvýchvstání. Málokdo se však může prokázat takovou stálostí. Horlivost časem uvadá, ať už s ohledem na křehkost těla, nebo proto, že se lidé musejí zaobírat nejrůznějšími záležitostmi tohoto života. Vždyť ani zbožná srdce se nedokážou uchránit prachu tohoto světa. A proto zajisté nanejvýš dobrotivým řízením Boží prozřetelnosti byla ustanovena kázeň oněch čtyřiceti dní, aby nás svým spásným účinkem uzdravila a obnovila čistotu našich myslí a abychom v tomto čase mohli zbožnými skutky a vřelým postem odčinit poklesky, jichž jsme se dopustili v jiných dobách.

Jelikož se, milovaní, chystáme vstoupit do oněch tajemných dnů, které jsou zasvěceny dobrodiní postu, dbejme na to, abychom se řídili apoštolovým napomenutím a očistili se „od každé poskvrny těla i ducha“. Tyto dvě přirozenosti, jež se v nás navzájem svářejí, máme ovládnout natolik, aby se duch, jsa sám podroben Božímu vedení, stal důstojným pánem těla, a nebyli tak příčinou pohoršení a nečelili příkoří osočování. Neboť budeme po právu terčem výtek a bezbožné jazyky se naší vinou vyzbrojí, aby škodily náboženství, pokud se chování těch, kdo se postí, bude rozcházet s měřítkem dokonalé čistoty. Vždyť náš půst nespočívá především v pouhé zdrženlivosti od jídla, a odpírání lahůdek našim tělesným choutkám nepřináší užitku, pokud se mysl neodvrátí od špatností a jazyk se nezdrží pomluv. Je to čas mírnosti a trpělivosti, klidu a míru, kdy máme vymýtit všechny poskvrny hříchu a dosáhnout vytrvalosti ve ctnostech. Právě nyní ať si zbožná srdce směle uvyknou odpouštět nedostatky, přecházet urážky a odpouštět křivdy. Nyní ať se věrný duch obrněn zbrojí po obou stranách cvičí ve spravedlnosti, aby navzdory cti či potupě, navzdory špatné či dobré pověsti bylo svědomí neochvějně čisté, nenadýmalo se chválou a neunavovalo se urážkami. Sebeovládání zbožných by nemělo být chmurné, ale upřímné; nechť nikdy neschází útěcha ze svatých radostí, nechť není slyšet žádného reptání a stížností. Při konání skutků milosrdenství by se neměli obávat ztráty světských prostředků. Křesťanská chudoba je vždy bohatá, neboť to, co má, je víc než to, co nemá. Ani chudý člověk se nebojí námahy na tomto světě, spatřuje-li celé své dobro v Pánu všech věcí. Nechť se tedy ti, kteří chtějí konat dobro, nestrachují, že jim budou scházet síly, hle, jak proslula obětavost vdovy z evangelia v podobě dvou penízků, a i nezištně podaný pohár chladné vody nezůstane bez odměny. Míra naší dobročinnosti se totiž měří upřímností našeho srdce, a kdo prokazuje milosrdenství druhým, sám nikdy nebude mít nouzi o milosrdenství. To poznala i svatá vdova ze Sarefty, která v době hladu nabídla blahoslavenému Eliášovi své jídlo na celý den, což bylo vše, co měla. A ochotně se vzdala hrsti obilí a trochy oleje, seznavši, že je přednější utišit hlad proroka než vlastní potřeby. Nepřišla však o nic, co s takovou vírou dala, neboť z nádob zbožnou štědrostí vyprázdněných vytryskl pramen nové hojnosti, takže se její skrovné zásoby, jež na svatý účel obětovala, nejen neumenšily, nýbrž rozhojnily o to, čeho se, nestrachujíc se nouze, neváhala zříci.

Ani na okamžik však, milovaní, nezapomínejte, že ďábel, jenž je odpůrcem všech ctností, žárlí na tyto dobré touhy, k nimž jste, jak jsme přesvědčeni, sami od sebe vedeni, a proto zbrojí sílu své zloby, aby z vaší zbožnosti učinil léčku, snaže se chlubivostí přemoci ty, které malodušností přemoci nedokázal. Neboť neřest pýchy bývá blízkou sousedkou dobrých skutků a domýšlivost vždy nemilosrdně číhá na ctnost, neboť je těžké, aby ten, kdo žije chvályhodně, nebyl polapen lidskou chválou, ledaže by se, jak je psáno, „chlubil v Pánu“. Čí záměry by se podlý nepřítel neodvážil napadnout, čí půst by se nesnažil zlomit, když vidíme, že neváhal klást úklady dokonce ani samotnému Spasiteli světa? Nadmíru zděšen jeho čtyřicetidenním postem chtěl lstivě zjistit, zda je mu moc zdrženlivosti vlastní, nebo mu byla dána. Mínil, že pokud je Kristus onou bytostí, na jakou by se dalo soudit dle jeho těla, pak se nemusí obávat, že jeho proradné plány selžou. A tak nejprve vychytrale zkoumal, jestli je Stvořitelem všech věcí, v takovém případě že dokáže změnit přirozenost hmotných věcí, jak se mu zlíbí. Za druhé, jestli se pod viditelnou podobou jeho těla skrývá božství, pak bez sebemenších potíží může učinit z povětří svůj vůz a přenášet prostorem své tělesné údy. Když mu však Pán raději vzdoroval vznešeností svého pravého člověčenství, než aby ukazoval moc svého božství, zaměřil na ni ďábel úskočnost svého třetího pokušení. Totiž aby žádostí po panování svedl toho, jenž neosvědčil božskou moc, snažil se ho příslibem království světa přimět k tomu, aby se mu klaněl. Nejmoudřejší Bůh však obrátil ďáblovu vychytralost v pošetilost, takže pyšný nepřítel sám sebe spoutal tím [tj. lidskou přirozeností – pozn. překl.], co kdysi sám spoutal, když se opovážil zaútočit na toho, který právě proto přišel na svět, aby se za něj vydal na smrt.

Střežme se tedy nástrah protivníka, a to nejen co se svádění jazyka lahůdkami týče, ale i v našem záměru zdrženlivosti. Neboť ten, který dokázal pokrmem přivodit lidstvu smrt, umí škodit i prostřednictvím samotného postu. Jako kdysi sváděl lidi, aby požívali, co je zakázané, nyní skrze manichejce nabádá, aby se vyhýbali tomu, co je dovolené. Je vskutku užitečné žít zdrženlivě, uvykat si skrovným pokrmům a omezovat se v pochoutkách, běda však těm, kteří učí, že se i postem hřeší. Odsuzují totiž přirozenost tvorů, urážejíce tím Stvořitele, a prohlašují, že se lidé poskvrňují, požívají-li věci, jejichž původcem je podle nich ďábel, nikoli Bůh, i když vše, co existuje, není zlé, ani nic v přírodě není bytostně špatné. Dobrý Stvořitel totiž stvořil všechny věci dobré. A je jenom jeden Stvořitel všehomíra, ten, „který stvořil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich“. Jakákoliv z těchto věcí je tedy člověku dána k jídlu nebo pití a je podle svého druhu a původu nehříšná a čistá. Pouze jsou-li přijímány s nemírnou chtivostí, jedná se o nezřízenost, která zneuctívá obžery a pijáky, není to ale povaha pokrmu či nápoje, co poskvrňuje. „Čistým je všechno čisté,“ praví apoštol, „poskvrněným však a nevěřícím není čisté nic, nýbrž poskvrněná je i jejich mysl i svědomí.“

Avšak vy, milovaní, svaté děti katolické Matky, kteří jste byli Božím Duchem vzděláni ve škole pravdy, mírněte s náležitou rozumností svou svobodu a vězte, že je dobré zdržovat se i povolených věcí a v čase větší přísnosti rozlišovat jeden pokrm od druhého, proto abyste se některých z nich vzdali, a nikoli odsuzovali jejich přirozenost. Ať se vás ani letmo nedotkne blud těch, kteří kazí sebe sama vlastními míněními a „slouží spíše tvorům nežli Stvořiteli“. A když obětují svou bláhovou zdrženlivost nebeským světlům, rozhodnuvše se postit první a druhý den týdne ke cti slunce a měsíce, dvojnásob se svou zvráceností proviňují proti Bohu rouháním a nevěrou, neboť svůj půst ustanovili nejen k uctívání hvězd, ale rovněž k pohrdání Zmrtvýchvstáním Páně. Odmítají totiž tajemství lidské spásy a nevěří, že se Kristus, náš Pán, opravdu narodil ve skutečném těle naší přirozenosti, skutečně trpěl, byl skutečně pohřben a skutečně vstal z mrtvých. A proto znevažují den naší radosti [tj. neděli – pozn. překl.] sklíčeností svého postu. Ve snaze skrýt svou nevěru se odvažují účastnit našich shromáždění, a aby se při přijímání tajemství neprozradili, nehodnými rty tělo Kristovo přijímají, ačkoli zcela odmítají pít krev našeho vykoupení. Sdělujeme vám to proto, ctihodní bratři, abyste ony lidi mohli na základě uvedených znamení rozpoznat a aby ti, jejichž bezbožné předstírání bylo odhaleno, byli kněžskou mocí vykázáni ze společenství svatých. Před takovými totiž blahoslavený apoštol Pavel ve své prozíravosti varuje Církev Boží slovy: „Prosíme pak vás, bratři, abyste dávali pozor na ty, kdož působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se vy naučili! Vyhněte se jim! Neboť takoví lidé neslouží Kristu, Pánu našemu, ale svému břichu a lahodnými řečmi a pochlebováním podvádějí nevinná srdce.“

A tudíž, milovaní, vstupte plně vyzbrojeni našimi varováními před oním ohavným bludem, která jsme již nejednou opakovali, do svatých postních dnů s pravou zbožností a připravte duše k získání Božích milostí skutky milosrdenství. Utište svůj hněv, odstraňte nepřátelství, pěstujte jednotu a soupeřte mezi sebou v projevech skutečné pokory. Chovejte se spravedlivě ke svým otrokům a všem, kteří jsou vám podřízeni, nikoho z nich netýrejte vězením nebo řetězy. Zřekněte se pomsty, odpouštějte urážky, nahraďte přísnost mírností, rozhořčení trpělivostí, neshody pokojem. Ať všichni lidé při setkání s námi vidí, že jsme skromní, pokojní, laskaví, aby naše posty byly milé Bohu. Neboť jemu přinášíme pravou oběť zdrženlivosti a pravé zbožnosti jenom tehdy, zdržujeme-li se všeho zlého. Nechť nám v tom všem pomáhá všemohoucí Bůh, jeden v božství se Synem a Duchem Svatým a jeden ve slávě a velebnosti. Amen.

Sv. Lev Veliký

Sermo 42.
Přeložil Edmund Kříž.