Sedm Kristových slov na kříži

Pobožnost rozjímání o umučení Páně[1] je pro věřící přínosná do té míry, do jaké chápou, že hledí ani ne tak na tragédii, která se odehrála před devatenácti stoletími, nýbrž na tragédii vlastního života a doby. Samo rozjímání o Kristově smrti na Kalvárii by jim nedalo více užitku než hloubání nad zavražděním Caesara u paty sochy Pompeia. Takové úvahy by snad mohly být zajímavé, vzrušující, či dokonce do jisté míry poučné a podnětné, ale toť vše. Nemluvě o tom, by se nakonec mohly projevit jako morbidní a škodlivé.

Kristova smrt je však výjimečná, poněvadž je v jistém smyslu všeobecná. Jedná se o něco více než o největší ze všech příběhů nespravedlivého násilí. Je to dokonce něco více než ztělesnění všech zločinů, které kdy lidé spáchali proti Bohu. Na scéně světových dějin se v něm totiž odehrávají všechny opakované niterné tragédie, k nimž dochází pokaždé, když duše odmítá nebo uráží Boha; jelikož Bůh, kterého křižujeme ve svém nitru, je týmž Bohem, jenž byl ukřižován zjevně. V evangeliu nenajdeme žádnou vnější událost, kterou by nebylo možno zopakovat niterně v duchovním životě hříšníka; tento průběh zaznamenaný evangelisty se více či méně podobá průběhu každého odpadu od Boha.

Tragédie začíná v první řadě zradou svědomí; zradou spáchanou těmi prvky naší přirozenosti, které byly zamýšleny jako naši přátelé a ochránci (např. cit nebo prozíravost). Potom je spoutané svědomí předvedeno před soud, neboť není smrtelného hříchu bez rozvahy, a nikdo se ho nedopustil, aniž by prve neuspořádal jedno či dvě zasedání jistého rádoby soudního přelíčení, ve kterém se napodobenina moudrosti či falešná představa svobody slavnostně usnášejí, že se svědomí mýlí. Ale ani tehdy svědomí neustupuje, a proto má být představeno jako bláhové a zesměšněno; je tedy postaveno vedle Barabáše, hrubé a neskonale nižší povahy, která nemá žádné vysoké požadavky, a ještě se tím chlubí. Drama pokračuje a svědomí je křižováno. Svědomí mlčí, čas od času přerušuje stále hlubší skleslost hlasem nesouhlasu, který ovšem postupně slábne, až nakonec opravdu umírá. A odtud už není žádné naděje, kromě té, jež spočívá v zázraku zmrtvýchvstání.

Kříž Kalvárie tedy není jenom jakýmsi ztělesněním nebo obrazem; ve skutečnosti je totožný s tím, který tak hrozivě dobře známe z vlastního duchovního života. Jelikož Kristus není jedním a svědomí něčím jiným, ale ve svědomí doopravdy promlouvá Kristus, tak je to sám Kristus, kdo je smrtelným hříchem křižován.

Řekněme si to otevřeně. Hledíme nejen na smrt Krista, ale rovněž na naši vlastní, protože pozorujeme smrt Krista, který je naším Životem.

První slovo: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“

V předchozích úvahách jsme se věnovali Kristovu životu v jeho mystickém těle z takového úhlu pohledu, který v určité hloubce odhaluje podivuhodné a nesčetné paradoxy, jakých jsou všechny podoby života plny. Viděli jsme, že se zmíněné paradoxy nacházejí v oněch vrstvách, abychom tak řekli, kde se setkávají božství s lidstvím. Kristus je Bůh, a Bůh nemůže zemřít. Proto se stal člověkem, aby se tak stalo. Církev je božská, a tudíž veskrze svatá, ale přebývá v těle hříšného lidstva a počítá hříšníky za své děti a členy o nic méně než své svaté.

Budeme se dále ze stejného úhlu pohledu věnovat ukřižování Ježíše Krista a slovům, jaká vyřkl na kříži, abychom i zde odhalili ony výmluvné paradoxy a tajemství. V prvním slovu se setkáváme s paradoxem Božího odpuštění.

1. Obyčejné lidské odpuštění není ničím více než pouze přirozenou ctností vyplývající z přirozeného smyslu pro spravedlnost, a pokud je člověk normální, jeho odpuštění bude přirozenou a nevyhnutelnou součástí smíření, až dojde k nějakému náležitému odškodnění. Jeden z mých přátel se například proti mně provinil, třeba tím, že poškodil mou dobrou pověst. Mou přirozenou odpovědí je pocit zloby vůči jeho osobě, nebo dokonce touha po pomstě. Mé rozhořčení se ale týká především hlouposti mého přítele a jeho neznalosti mé skutečné povahy. „Zlobím se,“ říkám naprosto upřímně, „nejen kvůli tomu, co o mně řekl, ale i proto, že mě nedokáže pochopit. Myslel jsem si, že je mým přítelem, že je mu má povaha blízká, nebo že ji alespoň chápe natolik, aby byl vůči mně spravedlivý. Ale teď, z toho, co o mně právě řekl, vidím, že tomu tak není. Kdyby to, co řekl, byla pravda, nezlobil bych se tak. Ale vidím, že mě vůbec nezná.“

Můj přítel zanedlouho pochopí, že mi křivdil, že pomluva, kterou opakoval, nebo smysl, který připisoval mým skutkům, nebyly oprávněné ani pravdivé. A když se o tom od něj nebo někoho jiného dozvím, moje rozhořčení mizí. Mizí, jelikož moje uražená pýcha byla zahojena. Odpouštím mu snadno a přirozeně, neboť teď ví, co udělal.

2. Jak naprosto se od tohoto snadného, samolibého, lidského odpuštění liší božské odpuštění Kristovo! Je pravdou, že ve svědomí Piláta, nespravedlivého představitele spravedlnosti, a v tom, co se v Herodovi nazývalo svědomím, i v srdcích kněží, kteří odsoudili svého Boha, a vojáků, kteří popravili svého vládce, a Jidáše, jenž zradil svého přítele, v nich všech určitě panoval jistý nepříjemný pocit (takový nepříjemný pocit byl přinejmenším zaznamenán u prvního a posledního z tohoto výčtu), jistý stín tušení či vědomí toho, čeho se vlastně dopustili. A proto by obyčejnému člověku bylo poměrně snadné ony křivdy odpustit. „Odpouštím,“ mohl by takový člověk říci na svém kříži, „neboť zbyl nějaký záblesk vědomí, alespoň jakási jiskřička v jejich srdcích, která činí zadost spravedlnosti vůči mně. A proto se mohu snažit odložit přinejmenším své roztrpčení stranou a prosit Boha, aby jim odpustil.“

Ale Ježíš Kristus volá: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Odpusť jim, jelikož to tak strašně potřebují, poněvadž ani nevědí, že to potřebují! Odpusť jim, co je v nich neodpustitelné!“

3. Z toho vyplývají následující očividné závěry:

a) Za prvé, právě tohoto božského odpuštění je nám zapotřebí, jelikož nikdo z nás hříšníků nezná celé zlo hříchu. Někdo je otrokem, řekněme, určitého tělesného hříchu, přičemž se snaží chlácholit myšlenkou, že neškodí nikomu jinému než pouze sobě samému; neuvědomuje si, že uráží Ducha Svatého, jehož chrám ničí. Nebo nějaká žena opakuje každou pomluvu, kterou uslyší, a ve chvílích výčitek svědomí se utěšuje, že „nechtěla nikomu ublížit“; neuvědomuje si, že je příčinou odrazování duší a zasévá nedůvěru a nepřátelství mezi přátele. Ve skutečnosti tedy žádný hříšník ani přesně neví, co svým hříchem napáchal. Proto nám nestačí lidské odpuštění, ale potřebujeme odpuštění božské, kterého se nám dostává shora, když netušíme, že ho musíme mít, jinak nás čeká smrt. Potřebujeme lásku Otce, který, když jsme ještě daleko, nám vybíhá naproti, a díky vřelosti jeho přivítání si poprvé uvědomujeme, do jakých chladných dalekých končin jsme zabloudili. Kdybychom vše znali, každý by nám mohl odpustit. Ale proto, že nevíme, pak nám může účinně odpustit jedině Bůh, který všechno ví.

b) A to je ono božské odpuštění, jež musíme sami uplatňovat vůči těm, kteří hřeší proti nám, poněvadž jedině těm, kteří takto odpouštějí, bude odpuštěno. Nesmíme čekat, až uvědomělé zahanbení nepřítele vyléčí naši zraněnou hrdost, až bude dluh splacen přiznáním viny a my dosáhneme vnitřního uspokojení při pomyšlení, že se nám nakonec dostalo spravedlnosti. Naopak, jediné odpuštění, které je nadpřirozené, a proto záslužné, je takové, které podává ruku nevědomosti lidí, nikoliv jejich vědomým potřebám.

Druhé slovo: „Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji“

Ve druhém slově Pán Ježíš ihned uplatňuje své první slovo a názorně nám odhaluje jeho smysl. Ukazuje nám, jak déšť milosrdenství, jenž se v odpovědi na právě vyslovenou modlitbu vyřinul z nebe, osvěcuje člověka, který byl ze všech přítomných na Kalvárii nejžalostněji nevědomý, člověka, který, byť se nacházel v samém srdci tragédie, ji pravděpodobně chápal méně než nejmenší dítě na okraji přihlížejícího davu.

Jeho život byl jednou dlouhou řadou překračování zákonů, a to jak Božích, tak lidských. Byl členem jedné z oněch tlup lidské chamradi, které slídily kolem Jeruzaléma, vykrádaly osamělé domy, napadaly pocestné a neštítily se nejkrvavějších a nejodpornějších hříchů, připomínajíce řádění dnešních gangů. Nakonec ho však římská mašinerie při nějakém špinavém podniku polapila a on pak nazlobený, uražený, plný pohrdání, siláckých řečí a hrůzy, vrčel jako zvíře na každou lidskou tvář, kterou spatřil, vrčel a plivl na samu Boží tvář hledící na něj ze stejného kříže, jako byl jeho vlastní, a jelikož neměl ani tu jiskřičku cti, jež údajně vládne „mezi zloději“, posmíval se svému „druhu–kriminálníkovi“ kvůli pošetilosti jeho „zločinu“.

„Jsi-li ty Mesiáš, pomoz sobě i nám!“

Znovu je tedy paradox dostatečně zřejmý. Vzdělaný kněz nebo nesmělý učedník či svědomitý voják nesnášející práci, kterou musel vykonat, bezesporu každý z nich bude prvním cílem Kristova odpuštění; a stejně tak by to byl kdokoliv z nás, pokud by tam visel. Ale když Bůh odpouští, odpouští v první řadě nejvíce nevědomému, tedy tomu, jež byl odpuštění nejvíce vzdálen, a činí prvním plodem vykoupení nikoliv Petra nebo Kaifáše či setníka, nýbrž lotra Dismase.

1. Prvním účinkem Božího milosrdenství je osvícení. Prve než zavolají, já odpovím. Ještě než zloděj pocítí první bodnutí zármutku, už v něm pracuje milost Boží, a on poprvé ve svém ponurném životě začíná chápat. Mimořádné osvícení zablesklo v jeho duši. Neboť žádný zkušený kajícník po letech duchovních cvičení, žádný zkroušený světec by se nedokázal modlit dokonaleji než tento vyvrhel. Možná, že rozumem příliš mnoho nebo dokonce nic nechápal o velkých silách, které na něj a v něm působily; snad pramálo nebo nic věděl, kým je ten, jenž visí vedle něj; ale intuice jeho duše pronikla až do samotného srdce tajemství a projevila se modlitbou, ve které se snoubí dokonalá láska, výjimečná pokora, naprostá důvěra, neochvějná naděje, pronikavá víra a nevýslovná trpělivost. Jeho duše v jednom okamžiku celá rozkvetla: „Ježíši, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království!“ Vidí slávu skrytou za hanbou, věčný trůn za křížem a budoucnost za přítomností. A prosí jedině o to, aby se na něj vzpomenulo, až sláva promění hanbu a kříž se promění v trůn; protože chápe, co ono vzpomenutí bude znamenat. „Pamatuj, Pane, že jsem trpěl po tvém boku!“

2. Jeho vnitřní založení je tedy milostí tak dokonale uspořádáno, že se jedním skokem poslední stává prvním. Dokonce ani Marii a Janovi se nedostane okamžité odměny jako jemu; pro ně jsou jiné dary, prozatím je čeká odloučení a vyhnanství. V dané chvíli tento muž zaujímá nejdůležitější místo a ti, co viseli bok po boku na Kalvárii, půjdou bok po boku na setkání s dušemi čekajícími za závojem, které dychtivě vyběhnou, aby je přivítaly. Dnes budeš se mnou v ráji.

3. Tento paradox, že poslední budou prvními, je starou Kristovou naukou, tak podivuhodnou a ohromující, že ji musel neustále opakovat. Učil o ní alespoň ve čtyřech podobenstvích: o ztracené minci, o ztracené ovci, o marnotratném synu a o vinici. Devět mincí leží ponechaných na stole, devadesát devět ovcí je zahnáno do ovčince, starší syn se domnívá, že byl opomenut, a dělníci si stěžují na zvýhodňování. Ale i přes toto všechno učení zaznívají ze strany křesťanů stížnosti, že je Bůh příliš milující, aby byl zcela spravedlivý. Například nedávno obrácená žena vstupuje ve středním věku do Církve – a za několik měsíců se jí dostává milostí sv. Terezie a ona se stává jednou z jejích dcer. Lehkovážný ničema je za vraždu odsouzen k smrti – a o tři týdny později umírá na popravišti jako svatý v čele zástupu. Tyto stížnosti se zdají být dosti přirozené. Učinil jsi je rovnými nám, kteří jsme nesli břímě i horko dne.

Ale pohleďte znovu, starší synové. Bylo snad ve vašem zbožném, opatrném, skromném životě někdy něco podobného, co by připomínalo hloubku sebeponížení, do níž upadl mladší syn? Určitě jste byli ctnostní a svědomití; ostatně, bylo by hanbou, kdyby tomu tak nebylo, zvážíme-li bohatství milostí, jimiž jste byli zahrnováni. Ale usilovali jste někdy skutečně přinejmenším o jednu mravní vlastnost, kterou Kristus ukazuje na sobě jako hodnou následování: Učte se ode mne, neboť já jsem tichý a pokorný srdcem? Není jistě bez významu, že neříká přímo: Učte se ode mne, jak být čistí nebo stateční nebo horliví; nýbrž učte se být pokorní, poněvadž především v tom naleznete pokoj pro svou duši. Nepociťujete místo toho jistou mírnou pýchu ze své zbožnosti, svých ctností nebo své pečlivosti? Krátce řečeno, nebyli jste natolik skvělým starším synem, jako byl váš bratr mladším. Neodpovídali jste na své milosti, jako on odpovídal na své. Ještě nikdy jste se nezmohli na dostatečnou poníženost v návratu domů (což je mnohem těžší než ho nikdy neopustit) nebo na dostatečnou pokoru dát se z celého srdce do práce jenom hodinu před západem slunce.

Začněte tedy od začátku, nikoliv v polovině cesty. Vstupte do dveří kostela a udeřte se v prsa a neříkejte: Bože, odměň mě, protože jsem toho tolik pro tebe udělal; nýbrž: Smiluj se, Bože, nade mnou, protože jsem udělal tak málo. Vstaňte ze svého sedadla mezi farizeji, padněte na kolena a plačte u Kristova lože, aby vám nakonec mohl říct: „Příteli, posedni výše!“

Třetí slovo: „Ženo, hle syn tvůj! Hle, matka tvá!“

Náš božský Pán se nyní odvrací od duše, která se jedním skokem dostala do první řady, ke dvěma duším, které ho nikdy neopustily, a zejména k duši Matky, jejíž duši nikdy neovanul hřích, na jejíž prsou vtělený Bůh spočíval tak nedotknutelně a bezpečně jako v lůně věčného Otce, oné Matky, která byla jeho nebem na zemi. Vedle ní stojí jediná lidská bytost, která si nejvíce zasluhuje tam stát, když Josef odešel pro svou odměnu a Jan Křtitel se připojil k prorokům, učedník, kterého Ježíš miloval a který spočíval na Ježíšových prsou, jako Ježíš lehával na prsou Mariiných.

Pán Ježíš právě ukázal, jak jedná se svými drahými hříšníky. Teď ukazuje, jak bude oslaven ve svých svatých. Paradox tohoto slova spočívá v tom, že smrt, rozdělovatel těch, kteří jsou od Boha odděleni, je pojivem sjednocení mezi těmi, kteří jsou s ním sjednoceni.

1. Smrt je neúprosným nepřítelem lidské společnosti, která ve svém založení opomíjí Boha. Král umírá a jeho království ihned hrozí rozvrat. Dítě umírá a jeho matka se modlí, aby mohla porodit další, jinak by se jeho otec a ona vzájemně odcizili. Smrt je tedy největším rozsévačem neshody a nejednoty v přirozeném řádu, jelikož je největším nepřítelem přirozeného života. V poledne je postrachem bohatého hlupáka z podobenství a noční můrou chudého hlupáka, poněvadž ti, kteří vkládají naději do tohoto života, vidí, že je koncem jejich naděje. Pro ně není po druhé straně hrobu žádného odvolání.

2. V nadpřirozeném řádu je tomu právě naopak, protože brána smrti je z pohledu nadpřirozena vstupem, nikoliv koncem, počátkem, ne závěrem. Můžeme to pozorovat dokonce i ve sjednocené lidské rodině na tomto světě, jejíž členové žijí nadpřirozeným životem; neboť kde rodina žije v lásce Boží, tam příchod smrti sbližuje nejen pozůstalé, ale i ty, které zdánlivě rozděluje. Smrt nepřináší zděšení a hrůzu, strach a neshodu, ale vzbuzuje naději a něhu, zahlazuje dřívější spory, vysvětluje stará nedorozumění.

Náš Nejsvětější Pán dal už u Lazarova hrobu na srozuměnou, že se tak stane, jen co posvětí smrt svou vlastní smrtí. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, živ bude. Ten, kdo, tak říkajíc, zemřel s Kristem a jehož středobodem je od této chvíle nadpřirozeno, jednoduše nevnímá smrt tak, jak ji vnímá příroda. Smrt už neslouží rozdělení, ale sjednocení, už není ohrožením nebo koncem života, zájmů a vlastnictví, nýbrž osvobozuje od rizika a smrtelnosti.

Zde tedy Ježíš jedná vědomě a očividně na základě této pravdy. Kdysi vzkřísil Lazara, Jairovu dceru a syna vdovy, poněvadž tehdy nebylo možné odstranit osten smrti jiným způsobem. Nyní však, když on sám podstoupil smrt za všechny, koná ještě nadpřirozenější skutek a přemáhá smrt tím, že se jí podřizuje, místo toho, aby jí rozkazoval. Život už sjednotil, nakolik může smrtelný život sjednotit, tyto dvě duše, které ho i sebe navzájem tolik milovaly. Jelikož jej ony duše tak dokonale milovaly, znaly se i navzájem tak dokonale, jak jen poznání a soucit mohou sjednotit duše v tomto životě. Ale teď má být vše povzneseno na vyšší úroveň. Už byly sjednoceny na živých prsou Ježíšových; nyní se nad jeho mrtvým tělem měly stát ještě více jedním.

Je podivuhodné, že po tak dlouhé době může být naše představivost stále mučena a sužována pomyšlením na smrt; že jsme pořád ještě tak nechápaví, že považujeme za nezdravé nacházet zalíbení ve smrti, byť daleko nezdravější je smrti se bát. Neviňme zde náš rozum nebo víru; to si pouze naše nejčinnější a nejbujnější schopnost, jíž nazýváme představivostí, ještě neuvykla pravdě přijaté jak vírou, tak i rozumem, že pro ty, kteří jsou v přátelství s Bohem, smrt není tím, čím je pro jiné. Nekončí jí, jak bylo řečeno, náš život nebo naše zájmy. Naopak, smrt je osvobozuje a naplňuje.

A to vše proto, že se sám Ježíš Kristus ponořil v srdce smrti a uhasil její plameny. Od této chvíle, pokud plníme jeho vůli, jsme jeho rodinou, jeho bratrem a sestrou a matkou, a Maria je naší Matkou, nikoliv co do přirozenosti, která je nahodilá, ale pokud jde o nadpřirozenost, která je podstatná. Maria je mojí Matkou a Jan je mým bratrem, poněvadž, jestliže jsem zemřel spolu s Kristem, už nežiju já, ale žije ve mně Kristus. Jedním slovem, je to obcování svatých, které on svým výrokem započal a zpečetil svou smrtí.

Čtvrté slovo: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Náš Nejsvětější Pán ve zjevení z kříže postupně přechází do vlastního nitra, které je středem všeho. Začíná v nejzevnějším ze všech kruhů s nevědomými hříšníky. Pak se věnuje jednomu hříšníku, který přestal být nevědomým, potom těm, kteří mu vždycky byli nejblíže, a nyní nakonec odhaluje nejhlubší tajemství ze všech. Toto je v každém ohledu ústřední slovo z oněch sedmi slov. Není zvláště nutné upozorňovat na paradox, který vyjadřuje.

1. Za prvé si připomeňme zjevenou pravdu víry, že Ježíš Kristus je věčný Syn Otce, že vždy přebýval v lůně tohoto Otce, že když opustil nebe, neopustil Otce, že v Betlémě, i v Nazaretu, i v Jeruzalémě, i v Getsemanské zahradě, i na Kalvárii byl stále Slovem, které bylo u Boha, a Slovem, které bylo Bůh. Dále, že také zrak jeho svatého lidství byl neustále upřený na tvář Boží, poněvadž jeho jednota s Bohem byla naprostá a úplná. Když z jesliček hleděl na tvář své Matky, viděl za ní tvář svého Otce; když volal v Getsemanské zahradě, je-li možno [ať odejde ode mne tento kalich], věděl dokonce i ve svém svatém lidství, že to není možné; i když úpěl na Kalvárii, že ho Bůh opustil, patřil bez ustání na nebeskou slávu a viděl v ní svého Otce.

Ale vedle těchto pravd je zároveň pravda i to, že jeho volání bylo nesrovnatelně reálnější, než když tato slova poprvé vyřkl David nebo když je od oné doby opakoval jakýkoliv sklíčený hříšník v nejhlubší duchovní temnotě. Všechna strádání svatých i hříšných duší dohromady se nemohla ani přiblížit nesnesitelnému Kristovu utrpení. Neboť sám o své vůli zcela odmítl útěchu Boží přítomnosti, o kterou nikdy nepřišel, a sám rozhodl, že se nechá probodnout a napojit žlučí a trýznit zármutkem, což si nikterak nezasluhoval. Bránil se doteku útěchy ze všech sil své božské i lidské přirozenosti a vystavil obě dokořán útokům veškeré bolesti. A pokud se psychologie takového stavu naprosto vymyká našemu chápání, můžeme si připomenout, že se jedná o psychologii Slova, které se stalo tělem, a tím se pro nás stalo výzvou… Očekáváme snad, že to pochopíme?

2. Existuje ale jisté lidské rčení, jež je sice samo o sobě paradoxem, avšak odpovídá něčemu, o čem víme, že je pravdivé, a které vrhá alespoň slabé světlo na tuto neproniknutelnou temnotu a, zdá se, rozšiřuje Kristovu zkušenost na kříži tak, aby se dotkla našeho lidského života. Ono rčení vystihuje stav dobře známý duchovním osobám: „Opustit Boha pro Boha.“[2]

a) Nejjednodušší a nejnižší podobou tohoto stavu je ten, kdy jsme z vlastí vůle ochotni vzdát se prosté duchovní útěchy. Je to bezesporu nevysvětlitelný stav, jelikož oba obyčejní pomocníci naší vůle, tedy naše chápání a naše city, věci samé z její podstaty nikterak neprospívají. Naše srdce se kvůli takové opuštěnosti bouří a naše chápání pro ni nenalézá žádné rozumné důvody. My se ale podvolujeme, nebo si alespoň uvědomujeme, že bychom to měli udělat; tím, že přestáváme vnímat Boží přítomnost, nacházíme ji jak nikdy předtím. Opouštíme Boha, abychom ho nalezli.

b) Druhý stav je ten, ve kterém nás opouštějí nejen všechny útěchy, ale také jakoby mizí půda rozumné víry; kdy nenacházíme žádné důvody pro zachování věrnosti. Jedná se o mnohem trpčí zkoušku a jedna duše za druhou při ní selhávají a musejí být opět Bohem utěšovány méně vznešeným způsobem, nebo zcela hynou. Ale ani to není nejvyšším vrcholem lidské opuštěnosti.

c) Je totiž ještě třetí, o kterém svatí vyprávějí nesouvislými slovy a obrazy…

Poslední závěr, který můžeme sami pro sebe vyvodit, je takový, že opuštěnost je v té či oné podobě stejným stupněm duchovního vývoje, jako jsou podzim a zima ročními obdobími. Začátečníci si musejí projít jedním stupněm, osvícenější druhým, a ti, kteří dosáhli skutečného sjednocení s Bohem, třetím. Ale všichni si to musejí na své vlastní úrovni protrpět, protože bez toho není pokrok možný.

Buďme tedy stateční a čelme tomu ve světle uvedeného slova. Můžeme-li totiž vzpomínkou na hřeby posvětit tělesnou bolest, stejně tak můžeme posvětit duchovní bolest vzpomínkou na tuto temnotu. Jestliže ten, jenž nikdy neopustil Otce, to může zakoušet v jedinečném a nejvyšším smyslu, o to více bychom měli být ochotni zakoušet to na nižších stupních my, kteří neustále od chvíle, kdy jsme dosáhli věku rozumu, odcházíme nejen od boku Otcova, ale opouštíme i sám jeho dům.

Páté slovo: „Žízním!“

Pán Ježíš dále odhaluje svůj stav, který je, konec konců, klíčem k celému lidství. Pokud z něj cokoliv pochopíme, budeme zároveň schopni mnohem lépe pochopit sebe sama.

Ukázal nám, že může být skutečně připraven o duchovní útěchu, a hodnotu tohoto nedostatku. Nyní nám také ukazuje hodnotu tělesného nedostatku. A paradoxem pro naše úvahy je to, že Zdroj všeho může o všechno přijít; že Stvořitel potřebuje své stvoření; že tomu, jenž nám nabízí vodu tryskající do věčného života, může scházet voda lidského života, nejprostší živel ze všech. Ve své božské opuštěnosti je však stále lidský.

1. Velmi často se při tomto slově rozvažuje o Kristově touze po duších; a jedná se samozřejmě o opodstatněnou myšlenku, jelikož je pravdou, že na kříži celou svou bytostí, nikoliv pouze nějakou její částí, prahl po každém předmětu své touhy. Zcela jistě toužil po duších! A kdy netouží?!

Pokud ale všechno posuneme pouze do duchovní roviny, můžeme snadno přehlédnout skutečné rozměry pravdy a pominout jeho tělesnou bolest jako nehodnou úvahy. Ona žízeň Ukřižovaného je totiž konečným souhrnem všech bolestí ukřižování. Tělesná muka, jimi způsobená horečka, řinoucí se pot, spalující slunce, to vše vyvrcholilo v utrpení, které vyjadřuje uvedené zvolání.

Veškerou tělesnou bolest tedy Ježíš zamýšlel nejen snášet, ale také o ní mluvit; je stejně tak součástí božského postupu jako ta nejduchovnější opuštěnost: je hlubokou a nezbytnou skutečností života. Dnes vládne móda předstírat, že jsme nad takovéto věci povzneseni; jako kdyby byly příliš hrubé pro naši ušlechtilou přirozenost, či dokonce samy o sobě nevhodné. Pravdou ale je, že se hrozíme jejich skutečnosti a jejich ostnu, a proto se jim ze všech sil snažíme vyhnout. Přezíravě se usmíváme nad starými kajícími skutky světců a asketů, jako kdybychom dosáhli vyššího vývojového stupně a už nepotřebovali podobné základní prostředky pomáhající naší zbožnosti!

Nechť v nás tedy toto slovo opět probudí soudnost a pomůže nám pochopit správný rozměr pravdy. Jsme stejně tak tělem, jako duší; bez těla jsme neúplní. Duše si sama nevystačí, tělu přísluší ve vykoupení stejně skutečná role jako duši, která je jeho spolubydlící a měla by být jeho paní. Usilujeme o vykoupení svého těla a očekáváme vzkříšení těla; před Bohem získáváme nebo nezískáváme v duši zásluhy za skutky, které konáme v těle.

To samé platí i pro Pána Ježíše v jeho nekonečném soucitu. Slovo se stalo tělem, přebývalo v těle a vstoupilo s tímto tělem do nebe. Pán Ježíš navíc v těle trpěl a ráčil nám to sdělit; a také to, že shledával ono utrpení nesnesitelným.

2. Ve známé knize katolický básník[3] působivě popisuje vývoj lidské nervové soustavy v poslední době a varuje čtenáře před skrupulantskou obavou, že ti, kteří se už nebičují důtkami, zanedbávají prostředky posvěcení. Zcela oprávněně poukazuje na to, že dnes lidé trpí skrytěji nežli lidé ve středověku, ale přesto neméně tělesně; a vyzývá nás k opatrnosti, abychom sami sebe zbytečně příliš netrápili. Nesmíme ale rovněž upadat do druhé krajnosti a považovat tělesnou bolest, jak už bylo řečeno, za něco příliš jednoduchého pro naši vytříbenou přirozenost, jako kdyby pro ni nebylo v alchymii ducha místa. To by bylo rovněž nebezpečné a nepravdivé. Co Bůh spojil, člověk nerozděluj! Pokud tedy přistupujeme k tělu a duši jako k nehodícím se k sobě společníkům a snažíme se je oddělit, ihned se prudce otevírají dveře starým gnostickým hrůzám smyslovosti na jedné straně, nebo nelidskému mrzačení či zanedbávání na straně druhé.

Církev naopak velmi jasně a neústupně prohlašuje, že tělo a duše tvoří jednoho člověka, stejně jako Bůh a člověk tvoří jednoho Krista; a objasňuje a zaměřuje tyto podivuhodné vzájemné vztahy a vzájemné vlivy těchto obou druhů tím, že nevzrušeně trvá na takových věcech, jako jsou půst a odříkání. A světci hovoří rovněž jasně a neústupně. Církev ještě nevyvýšila k úctě oltáře žádnou duši, v jejímž životě by nehrála významnou roli nějaká podoba tělesného odříkání. Je pravda, že nás někteří světci varují před přemrštěností; ale o jaké varování a přehánění se jedná! „Buďte umírnění,“ radí sv. Ignác, nejrozumnější a nejumírněnější ze všech svatých, „dejte pozor, abyste svými železnými důtkami nezlomili žádnou kost. To Bůh nechce!“

Bolest tedy má své skutečné místo v našem pokroku. Může snad někdo z těch, kteří trpěli, o tom ještě pochybovat?

Proto rozvažujme v tomto Kristově slově, jestli je náš postoj k tělesné bolesti takový, jak chce Bůh. Jsou dva omyly, kterých se můžeme dopustit. Buďto se jí budeme obávat příliš málo, tj. čelit jí s pohanským stoicismem místo křesťanským přístupem, nebo se jí budeme obávat přespříliš. Na jednu stranu nepřehlížet kárání, a na stranu druhou nezoufat. Druhého varování je nám dnes bezesporu nejvíce zapotřebí. Bolesti totiž náleželo skutečné místo v Kristově životním plánu. Na začátku svého veřejného působení se postil po čtyřicet dní a na konci chtěl každou otřesnou jednotlivost pretoria[4] a Kalvárie. Sdělil nám, že jeho duch je připraven, a s ještě větší vlídností, že jeho tělo je slabé. Odhalil tedy, že opravdu trpěl a že tomu tak chtěl… „Žízním!“

Šesté slovo: „Dokonáno jest!“

Završil dílo svého Otce, jednal s hříšníky a svatými, a nakonec nám odhalil tajemství své duše a těla, která jsou nadějí jak hříšníků, tak svatých. Už nezbylo nic, co by měl vykonat.

Přiblížil se tedy nový počátek, teď přichází poslední sedmý den, poslední sedmý den, o tolik slavnější než první sedmý den, o kolik je vykoupení slavnější než stvoření. Stvoření je totiž pouze úvodem do Knihy života; je uspořádáním látky, do níž člověk, který je jeho korunou, okamžitě vnesl zmatek. Starý zákon představuje směsici lidských omylů, rozdělení a porušených smluv, aby vyvrcholil zásadním omylem na Kalvárii, kdy lidé skutečně nevědí, co činí. A dokonce sám Bůh v Novém zákoně, tak jako člověk ve Starém, sestoupil do této pohromy a visí zde zohavený a sklíčený. Teď má začít nový život.

Ale kupodivu ho nazývá spíše koncem nežli počátkem. Consummatum est!

1. Jedinou věcí, kterou chce Bůh v lidském životě ukončit, je hřích. Není žádné čisté radosti či sladkého lidského vztahu nebo nezištné touhy či nadpřirozené naděje, která by neměla trvat; Bůh chce, aby trvala a aby byla proměněna nad veškerou touhu a naději. Ba, Bůh chce ukončit jenom onu jedinou věc, která ničí vztahy, kazí radost a otravuje touhy. Až do tohoto dne není totiž jediné stránky dějin, kterou by nehyzdila tato skvrna.

Bůh snášel z nedostatku něčeho lepšího takové ubohé exempláře lidského druhu. Jákoba jsem si zamiloval! David, muž podle mého srdce! První: chudý, skoupý, vypočítavý člověk, který však měl jeden záblesk nadpřirozena, kterého byl Ezau navzdory své vrozené statnosti prost; druhý: cizoložník a vrah, kterému se dostalo tolik milosti, že se zmohl na pravou lítost. Do této doby Bohu stačilo tak málo. Kvůli nedostatku vína se spokojoval s octem.

Pak Bůh snášel, a dokonce schvaloval bohopoctu, která ho nebyla hodna, všechnu tu krev v chrámu a vyvržené vnitřnosti a další nevyslovitelné odpornosti. Pouze na takovou úroveň se lidé dokázali povznést; bez toho by však nikdy nepoznali ještě nevyslovitelnější odpornost hříchu.

A nakonec se musel spokojit s tím, že jeho vyznavače tvoří pouze jeden lid, místo aby pocházeli ze všech národů, kmenů a jazyků. A co to bylo za lid, který ani Mojžíš nemohl snést kvůli jeho proradnosti a nestálosti! A celý ten žalostný výčet končí zločinem na Kalvárii, při kterém se bouří sama země a slunce se zatmívá hanbou. Není divu, že Kristus zvolal, Bohu díky, že vše je konečně dokonáno!

2. Co má tedy místo oné ubohé minulosti přijít? Čím je toto nové víno, které s námi bude pít v království svého Otce? Za prvé, skuteční a úplní svatí Boží mají nahradit částečné svaté starého uspořádání, svaté s hlavami ze zlata a nohama z hlíny. Duše se mají znovu narodit ve křtu, a ne být pouze označeny obřezáním, mají být očištěny dříve, než na sebe stáhnou jakoukoliv osobní vinu. A mnoho z nich zachová svou křestní nevinnost a předstoupí před Boha v bílém rouchu, které jim dal. Jiní ji ztratí, ale opět nabudou, a díky moci předrahocenné krve vystoupí na výšiny, o nichž se Jákobovi či Davidovi nikdy ani nezdálo. Nejvyšším cílem člověka podle úradku Božího Srdce je, aby v sobě probudil podobu, k níž byl stvořen; být nejen pouze podoben Kristu, nýbrž stát se s ním jedním, toť naděje křesťana. „Už nežiji já,“ řekne nový svatý a bude to pravda, „ale žije ve mně Kristus.“

Starou bohopoctu krve a bolesti nahradí oběť nekrvavá a čistá, v níž bude veškerá smírná moc Kalvárie bez její bolesti, veškerá sláva bez ponížení. A místo starého, uzavřeného pokolení Izraele zaujme Církev všech národů, kmenů a jazyků, jedna nesmírná společnost, ve které budou všechny zdi strženy a všechna rozdělení zrušena, shůry sestoupí jeden Jeruzalém, jenž bude Matkou nás všech.

3. To právě Kristus mínil tím, když zvolal: „Dokonáno jest!“ Hle, staré řády pominuly! Hle, všechno je obnoveno!

A teď se podívejme, nakolik se vše vyplnilo. Kde je ve mně nové víno evangelia?

Mám všechno, co mi Bůh může dát ze svého trůnu na Kalvárii. Mám pravdu, kterou vyhlásil, a milost, kterou uvolnil. Ale je ve mně nyní alespoň záblesk toho, co označujeme jako svatost? Přiblížil jsem se alespoň trošičku svatým, kteří neznali Krista? Zápasil jsem snad někdy jako Jákob nebo lkal jako David? Povzneslo mě někdy moje náboženství, tak říkajíc, nad nízký pahrbek radosti k velebným výšinám bolesti? Je možné, že ve mně staré ještě přetrvává, že starý člověk nezhynul a já si neoblékl nového? Je ona nová oběť světlem mého každodenního života? Udělal jsem něco jiného kromě brzdění růstu Církve Kristovy, něco kromě oslabování jejích měřítek, nakolik toho jsem na své nízké úrovni schopen? Je na světě jediná duše, která vděčí za své obrácení (po Bohu) mému úsilí?

Proč tedy, když se dívám na svůj život v přítomnosti Boha, se mi zdá, jako bych neudělal nic, než ho neustále po všechny své dny zklamával?! On volá jako jáhen své vlastní oběti: Jděte, je propuštění! Ite, missa est! Oběť zde je už dokonána; jděte v její síle, abyste žili životem, který umožňuje!

Ať alespoň dnes začnu a skončím se starými ústupky a vytáčkami. Ite, missa est!

Sedmé slovo: „Otče, do tvých rukou poroučím ducha svého!“

Zvolal mocným hlasem a skály nesou jeho ozvěnu a země se třese a opona Starého zákona se roztrhla odshora dolů, když nová smlouva nahrazuje starou a nejposvátnější velesvatyně se otevírá světu. A teď, když poklidné slunce začíná opět probleskovat mezi mraky, šeptá jako kdysi na Mariiných kolenou v Nazaretu prastarou dětskou modlitbu a odevzdává svého ducha do náruče svého Otce.

Poslední paradox byl tedy vysloven. Ten, který zachraňuje druhé, nemohl zachránit sebe! Pastýř duší vypouští svou vlastní. Neboť jako nemůžeme zachránit svůj život, pokud ho pro něj neztratíme, tak on nemůže zachránit náš život, neztratí-li svůj pro nás.

1. Je to tedy pouze shrnutí všeho, co se událo dříve; je to slovo Finis v závěru nové Knihy života, kterou napsal vlastní krví. Je to ticho bílého místa na konci poslední strany. Ale je to rovněž úkon, který dává smysl všemu, co jej předcházelo. Kdyby Kristus nezemřel, naše víra by byla marná.

Ach, ty nové teologie, které vidí v Kristově smrti pouze konec jeho života! A přitom to, že jej obětoval, je podstatou a vyvrcholením jeho života! Jako Samson, onen podivný vzor ozbrojeného siláka, zabil svou smrtí více nepřátel našich duší než celým svým milostiplným životem. Proto přišel na svět. Neboť oběť, která je samým srdcem lidské pudové bohopocty, byla na kříži trvale ustanovena a stvrzena, aby vydávala svědectví jeho obětování, jež jako jediné mohlo skutečně smýt hříchy. Popírat to nebo to zastírat se rovná popírat nebo zastírat celé dějiny lidského pokolení od smrti Ábela po smrt Krista, popírat nebo zastírat význam každého beránka, který vykrvácel v chrámu, a každé oběti vína vylité před svatostánkem, popírat nebo zastírat (chceme-li proniknout k jádru věci) svobodnou vůli člověka a lásku Boha. Kdyby Kristus nezemřel, naše víra by byla marná.

2. Vraťme se ještě jednou k oné události v našem životě, která ho uzavírá; k smrti, která je v jednotě s Kristem naším vstupem do svobody a v odloučení od něj největší hrůzou bytí.

a) Bez Krista je totiž smrt násilným přerušením života uvádějícím nás do nového bytí, o němž nic nevíme, či dokonce do nebytí. Bez Krista, ať už jsou naše naděje sebevětší, je smrt neočekávanou, úděsnou, ohromující a zdrcující. V nejlepším, a zároveň nejhorším případě je pokojná asi tak, jako je pokojná smrt zvířete.

b) Ale s Kristem je smrt harmonická a představuje souvislé pokračování toho, co jí předcházelo, poněvadž je závěrečným hnutím života, který už dříve zemřel spolu s Kristem, posledním stupněm smrtelnosti, a to stupněm ukončujícím bolest. Je jenom přechodným stadiem měnícím tóninu oné hudby, kterou každý svatý život vždy vydává před Bohem.

Máme tedy na výběr. Jestli chceme, můžeme zemřít vzpírajíce se až do konce síle, která nás musí porazit, ať už bychom jakkoliv bojovali a snažili se odvrátit nezadržitelné. Nebo můžeme zemřít v otupělé netečnosti, jako umírají psi, bez naděje nebo lítosti, poněvadž minulost bez Krista je stejně nesmyslná jako budoucnost. Anebo můžeme zemřít jako Kristus a spolu s ním poručíme ducha, kterého jsme obdrželi od Otce, zpět do jeho otcovských rukou spokojeni s tím, že ten, jenž nás přivedl na svět, nás opět přijme, až jej opustíme, a s důvěrou, že jako je nit jeho úradku v pozemském životě zřetelná, tak ještě jasněji zazáří v životě příštím.

Poslední pohled na Ježíše nám tedy ukazuje vrásky vyhlazené na jeho tváři a agónii sňatou z jeho očí. Ať naše duše a duše všech věrných zemřelých v něm díky jeho milosrdenství spočinou!

Mons. Robert Hugh Benson

Kapitola z knihy Paradoxes of Catholicism. New York 1913.
Přeložil ACS.
Vyšlo v Te Deum 2/2020.

 

[1] Autor má na mysli pobožnost Tří hodin Kristovy agónie na kříži, kterou v druhé polovině sedmnáctého století zavedl peruánský jezuita Francisco Del Castillo. Pobožnost se následně rozšířila do Španělska a později jiných evropských zemí. Velké oblibě se těšila až do II. vatikánského koncilu v anglosaském světě. ‒ Pozn. překl.

[2] Slova sv. Vincence z Pauly. ‒ Pozn. překl.

[3] Francis Thompson, Health and Holiness.

[4] Míněn Pilátův dvůr. ‒ Pozn. překl.