Srdce Ježíšovo – Srdce tisíce zvolání

Červen je měsícem zvláště zasvěceným Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Litanie k Božskému Srdci čítá pouze třicet tři zvolání počínajících slovy „Cor Iesu…“, tedy přesně tolik, kolik let žil náš Spasitel na zemi. Každé z těchto zvolání však obsahuje tak velkou teologickou hloubku, že by na jejich základě bylo možno složit mnoho dalších, nových zvolání, což také někteří svatí činili. Božské Srdce lze tedy bez nadsázky nazvat „Srdcem tisíce zvolání“. Papež Pius XI. učil, že v Srdci Ježíšovu nacházíme „souhrn celého náboženství a směrnice dokonalosti“ (Miserentissimus Redemptor). Zaslíbení daná Pánem Ježíšem sv. Markétě Marii Alacoque těm, kdo uctívají jeho Božské Srdce, jsou tak nádherná a povzbudivá (možná právě v temnotách dnešní doby), že papež Lev XIII. prohlásil: „Když Církev v čase po svém založení úpěla pod jhem císařů, zjevil se mladistvému císaři kříž na výsosti jako předzvěst a záruka brzkého vítězství. Dnes jeví se našim zrakům jiné božské znamení ohlašující štěstí: jest to Srdce Ježíšovo, nad nímž ční kříž a jež mezi plameny v nejjasnějším lesku září. K tomuto znamení musíme upnouti své naděje, od něho třeba lidstvu vyprositi a očekávati jistou spásu“ (Annum sacrum).

Svatí ona zaslíbení nazývali „zákoníkem milosrdenství“ a „evangeliem Božského Srdce“ (bl. Klaudius de la Colombiere ). Týkají se všech lidí, bez ohledu na to, na jakém stupni duchovního života se nacházejí: „Hříšníci v mém Srdci najdou pramen a bezedný oceán milosrdenství. Vychladlé duše se roznítí. Horlivé duše dosáhnou v krátké době vysoké dokonalosti.“ Každý stav obdrží zvláštní milosti: „Kněžím dám moc drtit i ta nejzatvrzelejší srdce. Upevním mír v jejich rodinách. Budu je těšit ve všech trápeních. Budu hojně žehnat všemu jejich počínání.“ A jak podivuhodný je příslib věčné spásy: „Slibuji při nesmírném milosrdenství svého Srdce, že moje všemohoucí láska propůjčí všem, kteří po devět po sobě jdoucích prvních pátků měsíce mne přijmou, milost, že u nich setrvám až do konce. Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svatých svátostí. Božské Srdce jim bude bezpečným útočištěm v jejich posledních okamžicích.“ Tento nejdražší poklad, který dal Bůh našim rozbouřeným časům, musíme co nejčastěji stavět do středu naší modlitby. Měli bychom o něm stále pozorněji rozjímat, jej hlouběji poznávat, a poznávajíce jej stále více milovat.

Srdce Ježíšovo je počátkem i koncem, Alfou a Omegou. Ve filosofii se skláníme nad existencí všech stvořených jsoucen a hledáme jejich prvotní a všeobecný pramen. Poznáváme, že všechny věci se pohybují, mají svou příčinu, jsou nenutné, složené a nedokonalé, ustanovené v určitém pořádku a k dosažení určitého cíle. Aby mohly být, musejí mít svůj Pramen. Potřebují Bytí, které je jejich prvním hybatelem (jenž není ničím pohybován), který je jejich prvotní příčinou, jsoucnem nutným, nesloženým, dokonalým, určujícím řád všech věcí a vytyčujícím cíle všemu, co existuje.

Podobně se díváme i na náš duchovní, nadpřirozený život. Poznáváme, že v nás přebývají jisté schopnosti, nadání, dovednosti. Jsme v pohybu, tzn. myslíme, mluvíme, konáme, modlíme se, činíme dobro, milujeme. A přesto nejsme prvotní příčinou těchto všech činností – je jí Bůh. Prvotní příčinou našeho nadpřirozeného života je pak Nejsvětější Srdce Pána Ježíše. Toto Srdce stojí na počátku všech našich nadpřirozených hnutí. Není žádného vnuknutí, které by nevyplývalo z Božského Srdce. Není ani jednoho dobrého skutku, který by neobdržel svůj popud, svou sílu, svou odhodlanost a vytrvání od téhož Srdce. I nejskromnější projev naší lásky má svou předzvěst v úderu Božského Srdce.

Kolik takových nadpřirozených hnutí každodenně zakoušíme? Zcela jistě více než málo. Avšak u zdroje každého z nich stojí Srdce Ježíšovo, všeobecný „pramen života a svatosti“. Jak falešný je často náš pohled na život! Občas vidíme nějakou stopu přítomnosti Pána Boha ve světě. Nicméně jen zřídka si uvědomujeme, že na počátku všeho v řádu času a prostoru (natožpak čistých duchovních jsoucen) stojí On. Kdybychom trochu více otevřeli oči naší duše, pak bychom ve veškeré naší činnosti, jež vede k dobru, nacházeli spíše Jeho než sebe samé. Z takovéhoto pohledu lze trochu lépe pochopit, proč je pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu tak důležitá a je obdařena tak hojnými zaslíbeními.

Křesťan musí brát ohled na pravdu a vědomě v ní žít. Když si myslí či říká: „Já dělám…“, tak by to ve skutečnosti mělo znít: „Srdce Ježíšovo mi dovoluje, umožňuje, působí, abych to či ono dělal…“ Pokud na počátku stojí takovéto myšlenky, pak se vše činí ve znamení Boha, ve znamení jeho nekonečné Lásky, jejímž symbolem a příbytkem je právě ono Srdce. Bude-li Srdce Ježíšovo hlavním vůdcem našich skutků, pak je hřích nemožným. Průměrnost, lhostejnost, zanedbávání – to vše je nemožné, přinejmenším tak dlouho, dokud se člověk sobectvím a pýchou neodvrátí od nadpřirozené skutečnosti.

O Srdci našeho Boha krásně pravíme: „planoucí výheň lásky“. Je to podivuhodná výheň. Plane neustále, navzdory tomu, že se ji člověk snaží svou lhostejností a hříšností stůj co stůj uhasit. Člověk se může nanejvýš svým zlým zneužíváním svobodné vůle odvrátit od jejího tepla, ale nemůže je uhasit. Vpravdě, podivuhodná výheň lásky! Nenechá se odradit, neuráží se, neztrácí trpělivost, vyzařuje teplo: „plná dobroty a lásky“, „trpělivá a nejvýš milosrdná“, „v níž přebývá Boží spravedlnost a slitování“. Tak to vypadá ze strany Boha, který se sklání k člověku. A jak ze strany člověka, který se odvrací od Boha? Hle, Srdce Ježíšovo je „potupami nasycené“, „pro naše nepravosti ztrýzněné“, „kopím probodené“. Je nakonec „za hříšníky obětované“. Jaký protiklad!

Toužíme-li uctívat Nejsvětější Trojici, obraťme se k Srdci Ježíšovu, vždyť v něm Otec našel největší zalíbení a Duch Svatý je stvořil v lůně Matky-Panny. Pokud nás trápí pocit vlastní ubohosti, utíkejme se k Božskému Srdci, vždyť v něm jsou veškeré poklady moudrosti a umění. Pokud se nacházím v těžké situaci, utíkejme se k Srdci Ježíšovu, vždyť ono je bohaté a štědré ke všem, kdo je vzývají. Pokud námi zmítá nepokoj a panují nesváry, utíkejme se k Božskému Srdci, vždyť ono je naším pokojem a smířením. Pokud se nás při myšlence na smrt zmocňuje strach, utíkejme se k němu, vždyť ono je nadějí umírajících.

Existuje svědectví o dojemném poselství Pána Ježíše sv. Petru Chanelovi, které, byť se týká přímo kněží, lze i přesto velmi dobře vztáhnout na všechny věřící: „Jak daleko jste od pochopení nekonečných pokladů mého Srdce! Moje milá Matka a láska má mě povzbuzují, abych tyto poklady rozléval, abych zbožné duše vyzýval k ponoření se do onoho oceánu milosrdenství a lásky! […] A co je nutné k jejich získání? Je potřeba shromáždit a spojit všechny vlastní city a soustředit je ve mně, který jsem tam, v nejhlubším středu jejich duše! […] Já jsem tam, v hloubi jejich duše, a vroucně toužím učinit ji jedním se mnou! Pročpak žijí tak na povrchu své duše? Ach, kdyby se tak chtěli odvrátit od smyslových věcí, setřást ze sebe lidské dojmy, aby sestoupili do samoty vnitřku své duše, až do středu, kde já přebývám, jak rychle by mne nalezli a jaký by to byl život sjednocení, jasu a lásky.“

Jak šťastný je člověk, který v upřímnosti vlastního srdce může spolu se sv. Bonaventurou říci: „Ó dobrotivý Ježíši, jak krásné a útulné je přebývat v tvém Srdci! […] Našel jsem tvé Srdce, ó Ježíši, nejmilostivější: Srdce Krále. […] Tvé Srdce je již, pravím směle, rovněž mým srdcem. Jak velká je to pro mě radost! Hle Ty, ó Ježíši, a já máme jedno a totéž srdce. […] Ó Ježíši nejkrásnější, obmyj ze mě provinění, očisti mě od mých hříchů. […] Abych mohl vejít a usadit se v tvém Srdci po všechny dny svého života a konat to, co ode mne žádáš!“

Římský voják, který kopím probodl Nejsvětější Srdce Spasitele rozpjatého na kříži, si jistě neuvědomoval, co činí. Je to pro něj polehčující okolnost. Těžko si však lze představit, co onen voják pocítil, když si uvědomil, jakému Srdci zasadil ránu. Podle apokryfů se jmenoval Longinus, a starodávná podání ho ztotožňují se setníkem, který na Kalvárii velel skupině vojáků při ukřižování a smrti Pána Ježíše. Pokud jsou zmíněné zprávy pravdivé (a není důvod jim nevěřit), pak k Longinovu obrácení došlo již na Kalvárii, krátce po smrti (či dokonce ve chvíli smrti) Spasitele, kdy se opona jeruzalémského chrámu roztrhla vpůli, kdy potemnělo slunce, kdy se zatřásla země a z hrobů začali vycházet mrtví. Setník tehdy pravil: „Skutečně, tento člověk byl spravedlivý“ [Lk 23, 47]; „Skutečně to byl Syn Boží“ [Mt 27, 54]; „Tento člověk byl skutečně Syn Boží“ [Mk 15, 39]. Dosvědčují to shodně tři evangelisté. Podle křesťanské tradice tento člověk po svém obrácení odešel z vojenské služby, začal hlásat Kristovu pravdu, aby za ni nakonec mučednicky položil svůj život.

Lze připustit, že ze všech duší, napřed pošpiněných prvotním hříchem, avšak později spasených, právě duše onoho vojáka nejvíce v nebi miluje Spasitele. Právě proto, že tento člověk kopím zasáhl… samotného Boha v samo jeho Srdce! Můžeme popustit uzdu fantazii a uslyšet toho vojáka, jak říká: „Pane, musím tě v nebeském království milovat horlivěji než všichni jiní, kdysi hříšní a nyní spasení, neboť pouze tak mohu tvému Srdci odškodnit tu strašnou ránu na Kalvárii.“ Pamatujme, každý z nás má ve svých rukou nějaké kopí, máme vůli, můžeme jednat a jednáme. Kéž při našich skutcích nikdy kopím hříchu nemíříme proti Srdci Božímu, a vždy přesně kopím sebezáporu zasáhneme našeptávání a pokoušení satanovo.

P. Karl Stehlin

Převzato ze Zawsze Wierni 6/2005.
Přeložil Adam Podborský.
Vyšlo v Te Deum 3/2009.