Dějiny oltáře pravého Boha

V šeru dávných věků

Můžeme říci, že oltář je nedílnou součástí života lidstva už od samého jeho počátku. Nacházíme ho v různých kulturách, byť se třeba liší tvarem a materiálem. Různí se také obětiny, které v dějinách nezřídka nabíraly i zvrhlých podob. To, že si lidé snažili obětovanými dary naklonit síly, které je přesahovaly, a projevit jim úctu, svědčí nejen o jistém přirozeném náboženském citu našeho druhu, ale také o rozumovém vnímání skutečnosti. Lidská touha spojit se s nadpřirozeným světem se projevovala i místy, na nichž byly oltáře stavěny; často se jednalo o vyvýšeniny, ať již přirozené, nebo uměle nakupené.[1] A není na místě se našim vzdáleným předkům povýšeně posmívat, že jejich pohanské praktiky měly mnohdy podtón dětinské vypočítavosti a vycházely z pověrčivého strachu, protože takovéto sklony můžeme, bohužel, nalézt tu a tam i mezi křesťany. I přes veškeré odsouzeníhodné nedostatky se kdesi pod nánosy starobylého, či, chcete-li, dokonce pravěkého tmářství tetelilo světélko prazjevení, jež lidský rod dostal do svého vínku.

S prvním obětováním se setkáváme už na samém úsvitu našich dějin, kdy Bohu skládají své dary Ábel a Kain.[2] A je dokonce možné, že tak učinili po vzoru svého otce Adama po jeho vyhnání z ráje, třebaže o tom není žádný záznam. Poprvé o oltáři čteme v Písmu sv. v souvislosti s Noemem, který ihned po opuštění archy „vzdělal Hospodinu oltář a […] přinesl na tomto oltáři zápalné oběti“.[3] Oltáře Bohu stavěli další velicí starozákonní světci jako Abrahám, Izák, Jákob a Mojžíš.[4] Abrahámovo obětování syna Izáka se pak stalo jedním z předobrazů smrti Pána Ježíše na kříži. Zajímavá je zmínka o Jákobově stavbě oltáře, která svědčí o tom, že se nejednalo pouze o jakousi „životní emanaci“, jak by řekli modernisté, nýbrž o Boží příkaz: „Bůh pravil Jákobovi: ‚Vstaň, odeber se do Betelu a přebývej tam; učiň též oltář Bohu, jenž se ti zjevil…‘“

Není jasné, zda se výše uvedené oltáře řídily nějakými danými pravidly, nebo zda byla jejich podoba ponechána svobodné představě stavitele, jelikož přesný popis těchto výtvorů chybí. Nicméně záhy už se s takovými zákony setkáváme. Když Bůh uzavírá smlouvu s Izraelem, klade mj. následující podmínku: „Oltář ze země mi uděláte, a budete na něm přinášeti své oběti […]. Jestliže však mi uděláš oltář kamenný, nesmíš jej dělati z kamenů tesaných…“[5] Určitá „ledabylost“ těchto oltářů, tj. jejich vyhotovení z hlíny či neotesaných kamenů, vyplývala z jejich přechodného poslání. Jednalo se o jakési soukromé oltáře, kde bylo každému dovoleno obětovat.[6] Vše mělo vyvrcholit oltářem v jediném chrámu, kde bude jedno kněžstvo sloužit jednomu Bohu.

Po vystavění svatostánku pozbyly „soukromé oltáře“ svého významu, ačkoli, jak svědčí neutuchající napomenutí v Písmu, mezi lidem stále přežívaly. Důvodem pro jejich vymýcení nebyl odpor k lidové zbožnosti, ale nebezpečí, že u nich podle všeho docházelo k různým nešvarům, a někteří je dokonce užívali k modloslužbě. Ovšem hlavní příčinou byla skutečnost, že si Bůh vybral svůj příbytek i nový, měděný oltář[7], na němž mu mají být přinášeny oběti. Měděný oltář, a to mnohem větší, nežli se nacházel ve stanu na poušti, stál později v Šalamounově chrámu, ale při obnově svatyně po návratu Izraelitů z babylonského zajetí byl nahrazen oltářem kamenným. Pro úplnost dodejme, že kromě oltáře pro zápalné oběti se používalo rovněž oltáře kadidlového.

Ze Starého zákona je patrné, že Bůh svým vedením a mnohými předobrazy připravuje svůj lid na jedinou vykupitelskou oběť Ježíše Krista, která bude jako oběť čistá zpřítomňována „od východu slunce až na západ“[8]. Církev na výše popsanou minulost nezapomíná a nezřídka se na ni odvolává, a to nejen slovy. Maže-li např. biskup při svěcení oltáře svatým křižmem pět křížů, které jsou do něj vytesány, činí tak nejen na památku pěti ran Spasitelových, ale také upomíná na doby, kdy byly rohy oltáře v Jeruzalémském chrámu mazány krví obětin, neboť „roh“ byl symbolem síly, na němž vše spočívá. A jistě není bez zajímavosti, že bibličtí starozákonní autoři nehovoří při pohanském obětování o oltářích, nýbrž o „stolech“[9].

Kristus je oltář, oltář je Kristus

V Novém zákoně nenacházíme žádný popis oltáře, který používali první křesťané. Nicméně oltář zmiňuje sv. Pavel ve svém Listě Židům: „Máme oltář, s něhož nesmějí jísti ti, kdož slouží stánku.“[10] Stojí za pozornost, že se zde pro oltář užívá slova thysiasterion, tedy stejného slova, jímž Septuaginta označuje oltář postavený praotcem Noemem a jaké Zjevení sv. Jana volí v souvislosti se zlatým oltářem na nebesích. Je však patrné, že se ranní křesťanští autoři snaží vyhnout běžnému řeckému pojmu pro oltář bomos, aby nebyla křesťanská oběť zaměňována s pohanskými. Proto po vzoru sv. Pavla v jeho Prvním listě Korintským volí nejčastěji označení trapeza Kyriou („stůl Páně“)[11], k němuž případně dodávají „svatý“ nebo „mystický“.[12] Záhy se ale už v latinském křesťanském prostředí s výrazným přispěním sv. Cypriána (cca 200–258) vžilo slovo altare (označující „oltář“, tj. vyvýšené místo pro zápalné oběti[13]), z něhož pochází i jeho český protějšek.[14]

Zmíněné odlišení od pohanských obětí bylo nutné, neboť oběť mše sv. ze své podstaty nepatřila do tehdejšího panteonu. Církevní otcové a učitelé poukazovali na to, že oltářem, na kterém Kristus prolil svou krev, byl on sám na Golgotě. Sv. Efrém (306–373) v souvislosti s první mší ve večeřadle píše: „Ó šťastné místo, nikdo nespatřil a nespatří, co jsi spatřilo ty! Vidělo jsi, kterak se Pán stal skutečným oltářem, knězem, chlebem a kalichem spásy… On je oltář a beránek, oběť a obětovník, kněz a pokrm.“[15] Sv. Epifan ze Salaminy (315–403) rozvádí myšlenku dále: „Obětoval se, aby ukončil oběti Starého zákona, a přinesl daleko dokonalejší, živou oběť za celý svět. V tom okamžiku byl obětí, knězem a oltářem.“[16] A sv. Hesychius dodává: „Prolil svou postihnutelnou [očima víry] krev na oltáři, tj. na svém vlastním těle.“[17] Sv. Ambrož (340–397) hovoří jasně: „Oltář je útvarem těla a tělo Kristovo je oltářem. […] Co je oltář, ne-li obrazem Kristova těla?“[18] Jeho žák sv. Augustin (354–430) vysvětluje, že „chrám a oltář chápeme jako Krista samého“[19].

V tomto duchu pokračovali i středověcí teologové. Francouzský liturgista Jean Beleth (1135‒1182) psal: „Věříme, že tělo Kristovo, pravý oltář, bylo na kříži pokryto jeho vlastní vodou a krví.“[20] Hugo ze Svatého Viktora (1097–1141) zdůrazňoval, že „oltář je Kristus, na němž obětujeme nejen naše dobré skutky, ale také své modlitby. […] Oltář představuje Krista, bez něhož nenalezne Otec zalíbení v žádném obětovaném daru“[21]. Současník sv. Tomáše Akvinského, kanonista, liturgista a biskup Mende, Guillaume Durand (cca 1230–1296) uvádí: „Kámen [oltář] představuje buďto samotného Krista (dle učení apoštola ‚úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus‘), nebo jeho lidství“[22]. Ve své Teologické sumě tyto obrazy používá také Andělský učitel: „Jako slavení této svátosti je obrazem, znázorňujícím utrpení Kristovo, tak oltář je znázorněním jeho kříže, na němž Kristus byl obětován ve vlastní podobě. […] Oltářem pak je naznačen sám Kristus, o němž praví apoštol: ‚Skrze něj obětujme Bohu žertvu chvály.’ […] Oltář znamená Krista…“[23]

Obrazné ztotožňování Krista s oltářem a naopak našlo své vyjádření i v obřadech Církve. Někteří liturgisté poukazují na to, že již zmíněné pomazání oltáře křižmem má kromě jiného odkazovat na spojení Kristova lidství a božství v hypostatické unii.[24] Hmotný oltář je tedy symbolem pravého oltáře, Kristova lidství sjednoceného s božstvím, které se jednou provždy v osobě pomazaného Velekněze obětovalo na kříži. Zvyk vytesávat do oltářní mensy pět křížů vyjadřujících pět ran Kristových byl přinejmenším už v době papeže sv. Řehoře Velikého (540–604) všeobecně rozšířen. Dochovaly se také časné zmínky o zahalování oltáře lněným plátnem, jeho odhalování a symbolickém bičování třtinou v upomínce na Kristovo umučení.[25] Sakramentáře, alespoň od časů Sakramentáře galesiánského (polovina osmého století), obsahují při obřadu posvěcení oltáře modlitby, které vysloveně hovoří o oltáři jakožto symbolu Krista. K starobylým obyčejům také patřilo, že v chrámu byl jeden oltář, jako je jeden Kristus, jeden Kněz a Oběť.[26] Tento zvyk se zachoval dodnes ve východních církvích.

V západní církvi Římský pontifikál stále při obřadu podjáhenského svěcení připomíná: „Oltářem Církve svaté je sám Kristus, dle slov sv. Jana dosvědčujícího v Knize zjevení, že spatřil zlatý oltář stojící před trůnem, na němž a skrze nějž jsou dary věřících obětovány Bohu Otci.“[27]

Z podzemí na povrch

Díváme-li se na dějiny křesťanského oltáře, povšimneme si jisté podobnosti s dobou starozákonní, kdy vše směřuje od jakéhosi provizoria k co nejdokonalejší podobě. Všeobecně se má za to, že první křesťané sloužili mši sv. na dřevěných oltářích. Jediný zachovalý exemplář takového oltáře z dávných dob, na kterém měl sloužit mši také sv. Petr, se nachází nad hlavním oltářem Baziliky sv. Jana v Lateráně[28]. Významný představitel českého liturgického hnutí P. Marian Schaller uvádí: „Prvním oltářem Nového zákona byl stůl ve večeřadle, u něhož jedl Pán náš s učedníky při ustanovení nejsvětější oběti. Když pak apoštolé opakovali na památku eucharistickou oběť, používali nejprve tohoto stolu a pak zhotovovali jemu podobné.“[29]

Je třeba mít na paměti, že křesťané v oněch časech žili svým způsobem v bojových podmínkách. Hned od počátku čelili nenávisti a pronásledování ze strany židů a záhy je čekal i útlak od římských úřadů. Za těchto okolností nebylo pochopitelně možné stavět trvalé chrámy a biskupové a kněží museli vykazovat větší schopnost, jak bychom dnes řekli, mobility, tj. měnit místo svého působení, což bylo dáno nejen pronásledováním, ale také, a především, šířením evangelia. Z těchto důvodů se mohl dřevěný oltář jevit i jako mnohem praktičtější.

O dřevěných oltářích se dozvídáme ze smutných zpráv, jako např. sv. Optáta Milevitského (cca 320 ‒ před 400) o „podlosti donatistů“, kteří „rozdělali oheň z polámaných zbytků oltářů“[30]. Sv. Augustin zmiňuje napadení bagaiského biskupa Maximiana donatisty. Ti „obsadili baziliku ve vlastnictví katolíků a vrhli se na něj, když stál u oltáře. Se zuřivostí a krutostí ho surově bili kyji a všemožnými zbraněmi, a nakonec samotnými deskami rozlámaného oltáře“[31]. Zajímavé je starší sdělení sv. Atanáše (cca 296–373), jenž popisuje řádění ariánů v Theonově „velkém kostele“ v Alexandrii následujícími slovy: „Následně mohli bez zábran plnit rozkazy, jichž se jim dostalo (neboť to bylo tím, po čem doopravdy prahli a co jim kníže a vrchní správce nařídili); zmocnili se křesel, trůnu a stolu, který byl ze dřeva, a chrámových závěsů.“[32] Někteří upozorňují, že poznámka sv. Atanáše o materiálu, z něhož byl oltář vyroben, svědčí o skutečnosti, že už v oné době některé oltáře nebyly ze dřeva.[33]

Zároveň s tím však křesťané dokonce v prvním století sloužili občas mši sv. na hrobech mučedníků, a tato praxe se stávala od první čtvrtiny druhého století stále běžnější.[34] Hroby v katakombách tak podle všeho byly prvními kamennými křesťanskými oltáři odkazujícími na slova Knihy zjevení: „Uzřel jsem pod oltářem duše těch, kteří byli usmrceni pro slovo Boží a pro svědectví, které svědčili.“[35] Podle Knihy papežů sv. Felix I. (zemřel 274) vydal nařízení, aby se na hrobech mučedníků sloužila mše sv.[36]

Když křesťanství získalo v Říši svobodu, začaly se oltáře stavět na povrchu nad ostatky mučedníků, přičemž ty také někdy byly ukládány pod oltář do schrány připomínající hrob označované jako confessio podle „vyznání“ Krista těmi, kteří za něj prolili svou krev. Jak svědčí slova sv. Řehoře Velikého v dopise císařovně Konstantině, úcta k ostatkům byla tak veliká, že věřící nechtěli, aby s nimi bylo příliš hýbáno.[37] A tak navzdory všelikým obtížím nejprve „šel chrám za mučedníkem, nikoliv mučedník za chrámem“[38]. Netřeba podotýkat, že takovýto obyčej byl vzhledem k rozvoji křesťanské víry a rostoucímu počtu věřících neudržitelný. Ostatně už sv. Ambrož nechal přenést do milánské baziliky těla mučedníků sv. Gervásia a Protásia.

Časem se ustálilo, že do oltáře byly vkládány relikvie svatých, pro něž bylo vyhrazeno místo nazývané sepulchrum („hrob“), a nakonec se z toho stal požadavek. Druhý nikajský koncil v roce 787 vyloženě nařizuje, že všechny nově postavené kostely musejí mít oltář, v němž jsou umístěny ostatky svatých. A dokonce prohlašuje, že biskup, který se tomu nepodřídí, má být zbaven úřadu.[39] Kodex kanonického práva z roku 1917 uváděl, že v oltáři musí být „schránka s ostatky uzavřená kamenem“[40]. Kongregace posvátných ritů v roce 1906 rozhodla, že stačí ostatky dvou svatých, z nichž jeden byl mučedníkem.[41] Nové předpisy už vložení ostatků mučedníka nevyžadují, může se jednat o jakékoliv světce.[42]

Jak bylo řečeno, vše se pozvolna rozvíjelo k podobě kamenného oltáře. O tom, že takovéto oltáře byly používány ve čtvrtém století, ale snad i dříve, svědčí sv. Řehoř z Nyssy (cca 335 – 394), když praví: „Tento oltář, u něhož stojíme, je z přirozenosti pouze obyčejným kamenem, ničím se nelišícím od jiných kamenů, ze kterých jsou vystavěny naše zdi a které krášlí naše chodníky; ale poté, co je posvěcen a zasvěcen službě Bohu, stává se z něj svatý stůl, neposkvrněný oltář.“[43] Sv. Jan Zlatoústý (349–407) pak ve svém kázání posluchače upozorňoval, že „tento oltář je podivuhodný s ohledem na oběť na něm skládanou… je to z přirozenosti kámen, ale stává se svatým, jelikož přijímá tělo Kristovo“[44].

První nařízení proti dřevěným oltářům pochází z roku 517, kdy Synoda v Epaone v Burgundském království zakázala svěcení veškerých oltářů, které nejsou kamenné.[45] Toto rozhodnutí ale nemělo širší dopad na zbytek křesťanského světa. Nicméně postupně byly dřevěné oltáře vytlačovány kamennými. Karel Veliký (742–814) ve svých Kapitulářích ještě uvádí zákaz sloužení mše sv. na jiném než kamenném oltáři posvěceném biskupem[46], ale v devátém století se už na západě Evropy s dřevěnými oltáři nesetkáme.

Sv. Tomáš Akvinský zanedlouho na námitku, že se „zdá být nevhodně zachováváno v Církvi, že se dělá oltář pouze z kamenů“, uvede nejprve důvody symbolické, a následně i praktické: „To pak přísluší i významu této svátosti: jednak proto, že oltář znamená Krista, praví se totiž, ‚skála pak byl Kristus‘[1 Kor 10]; jednak také proto, že tělo Kristovo bylo uloženo do hrobu kamenného. Přísluší také pro užívání svátosti: kámen je totiž i pevný, i snadno se všude nalezne.“[47]

Ke Světlu

Stejně jako má materiál oltáře symbolický význam, tak má symbolický význam i jeho poloha, směřování či přesněji postavení toho, jenž u něj slouží mši sv.

Pán Ježíš Kristus a jeho evangelium byli obrazně přirovnáváni ke slunci a světlu. Předpověď budoucích věcí nacházíme u proroka Malachiáše, který píše: „Ale vám, bojícím se jména mého [Hospodinova], vzejde slunce spravedlnosti, a zdraví bude mít na svých křídlech, i vyjdete a poskakovati budete jako telata z chléva.“[48] Otec sv. Jana Křtitele, Zachariáš, naplněn Duchem Svatým prorokuje v souvislosti s Kristovým příchodem, že „milostivě shlédl na nás Vycházející z výsosti, aby osvítil ty, kteří jsou ve tmě a ve stínu smrti“[49]. Sv. Jan hned zkraje svého evangelia označuje Krista za „Světlo“[50] a později to potvrzuje i jeho vlastními slovy: „Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nechodí ve tmě, nýbrž bude míti světlo života.“[51] Následně sv. Jan ve svém Zjevení popisuje působivými slovy obraz Krista, který „držel v své pravici sedm hvězd. Z jeho úst vycházel ostrý meč a jeho obličej zářil, jako když slunce svítí v plné své záři“[52].

Křesťané se proto se vší pravděpodobností již od samého počátku modlili s tváří obrácenou k východu, tedy místu, kde vychází slunce.[53] Tertulián (cca 160 – cca 220) dokonce píše, že někteří pohané považovali křesťany za uctívače slunce, přičemž „tato představa bezpochyby vznikla tím, že je o nás známo, že se při modlitbě obracíme k východu“[54]. Tuto všeobecně přijatou praxi potvrzuje Órigenés (185–253) a řadí ji mezi věci, které byly prostě přijaty a mají se činit: „Například těžko někdo zjistí, proč při modlitbě klečíme a proč ze všech čtyř koutů nebes je východ jediným směrem, jímž vysíláme své modlitby.“[55] Sv. Basil (cca 330–379) zmiňuje modlitbu východním směrem jako příklad nepsané „apoštolské tradice, kterou jsme poznali ‚v tajemství‘“, a kdybychom ji odmítali jako málo věrohodnou, „zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu“[56].

Snad nejobsáhlejší výčet důvodů, proč křesťané uctívají Boha obráceni směrem k východu, sepsal sv. Jan z Damašku (cca 650–749). V úvodu vysvětluje: „Není bez důvodu nebo náhodou, že uctíváme směrem k východu. Ale s vědomím toho, že se skládáme z viditelné a neviditelné přirozenosti, tedy z přirozenosti částečně duchovní a částečně smyslové, prokazujeme Stvořiteli úctu také dvojím způsobem; tak jako zpíváme duchem i tělesnými rty, jsme pokřtěni vodou i Duchem a jsme spojeni s Pánem dvojím způsobem, jako účastníci v tajemstvích a v milosti Ducha. A tudíž, jelikož je Bůh duchovním světlem a Písma nazývají Krista sluncem spravedlnosti, východ je směrem, jímž ho máme uctívat.“ Jako další důvody mj. vyjmenovává skutečnost, že Bůh „štípil ráj v Edenu na východě“[57], proto takto projevujeme „touhu a stesk po naší staré vlasti“. Dále uvádí příklady ze Starého zákona, kdy různé významné objekty směřovaly k východu. Rovněž Pán Ježíš Kristus „vystoupil zpět na nebesa k východu“ a „odtud se také vrátí“, jelikož sám pravil: „Jako blesk od východu vychází a proniká až na západ, tak bude příchod Syna člověka.“[58] „A tak jej v očekávání jeho příchodu uctíváme směrem k východu. Avšak tato apoštolská tradice není psaná, neboť mnoho z toho, co nám bylo předáno, je nepsaným podáním,“ dodává sv. Jan.[59]

Takovýto postoj se pochopitelně odrážel i liturgii. Už spis Didascalia (cca 230), který býval připisován dvanácti apoštolům a byl svého druhu kanonickým právem, v pokynech pro biskupy uvádí, že „laici sedí směrem k východu v jiné [než duchovenstvo] části domu“. Biskup spolu s ostatním klérem sedí v tomto případě „ve východní části domu“, jedná se tedy o pokyn, aby se kostely stavěly východním směrem. Zajímavá je následující zmínka, že poté, co vstane duchovenstvo, „vstanou vládnoucí první, pak muži a následně také ženy, neboť se vyžaduje, abyste se modlili směrem k východu, s vědomím, že je psáno: ‚Vzdávejte chválu Bohu, jenž vozí se po nebi nejvyšším směrem k východu.‘[60][61]

Z výše uvedeného by vyplývalo, že se k východu při liturgii obracel biskup i celé shromáždění věřících a hleděli stejným směrem, byť to podle všeho bylo jen v určitém okamžiku či okamžicích bohoslužby. A není důvodu, aby toto pravidlo neplatilo i v případě chrámů směřujících na západ.[62] O tom ostatně doposud svědčí některé východní rity, např. Liturgie sv. Marka (Liturgie sv. Cyrila), kde jáhen přítomné vyzývá: „Obraťte se k východu!“[63] Děje se tak zhruba v místě, kde dnes v římském ritu zaznívá: „Sursum corda.“ Připomeňme, že se liturgie slavila ráno, věřící tedy mohli spatřit paprsky slunce stoupajícího po obloze, které je upamatovávalo na „pravé Světlo“[64].

Římské baziliky[65] z dob císaře Konstantina jsou směrovány na západ, tedy tak, aby biskup sloužící mši sv. hleděl k východu. Zanedlouho se ale začaly místo účastníků bohoslužeb otáčet kostely, a to v duchu výše zmíněných pokynů z první poloviny třetího století, tj. apsidou či kněžištěm na východ. Na přelomu osmého a devátého století to už bývá v západní Evropě zavedeným zvykem. Takto stál kněz u oltáře v čele věřících, přičemž všichni vysílali své modlitby k východu, jak bylo od nepamětných dob křesťanským zvykem. Zároveň tím ještě více vynikla katolická nauka, že kněz (alter Christus) obětuje Bohu in persona Christi („v osobě Krista“), neboť obrácením zády k věřícím jakoby zaniká jeho vlastní osobnost, jež se případně odráží ve tváři. Je to opak kabaretního představení, kdy herec musí svým vystupováním „směrem k lidu“ diváky zaujmout vlastním výkonem.

„Doplňky“

S oltářem jako takovým souvisí řada věcí, které jsou povětšinou dokonce přímo předepsány. Zmiňme zde alespoň některé.

Každý pevný (nepřenosný) oltář má mít své „jméno“, titul. To znamená, že je zasvěcen některému světci nebo nějakému tajemství víry. V případě hlavního oltáře musí být prvotní titul stejný jako titul chrámu, v němž se nachází, a nelze jej změnit.

Posvěcení oltáře, jakož i samotného chrámu, navazuje na dobu starozákonní, kde sám Bůh Mojžíšovi slibuje, že „posvětí oltář“[66]. V První knize Makabejské dokonce čteme, že „Juda, bratři jeho a všecka obec izraelská ustanovili, aby byl slaven den posvěcení oltáře časy svými [tj. svátky]“[67]. I když se nám z prvních čtyř století zachovaly zprávy o posvěcení chrámů, tak vyloženou zmínku o posvěcení oltáře nenalézáme. Eusebios (cca 265–339) ve svých Církevních dějinách hovoří pouze o „velice vznešených církevních obřadech“[68] souvisejících s posvěcením chrámu. Nemusí to ovšem nutně znamenat, že se posvěcení oltáře jakýmsi způsobem nekonalo. Pseudo-Dionysios Areopagita se na přelomu pátého a šestého století zmiňuje, že posvěcení Božího oltáře vylitím svatých olejů (muron) je zákonem.[69] A jako povinné a samostatné posvěcení ho předepisuje už Synoda v Adge (506) ve Vizigótském království, z jejíhož rozhodnutí „oltáře mají být posvěceny nejen pouhým pomazáním křižmem, ale také kněžským požehnáním“[70].

K Božímu oltáři se obvykle přistupuje po stupních. První z nich, který vyvyšoval oltář nad jeho okolí, se objevil ve čtvrtém století.[71] Později, někdy v desátém století, začalo stupňů přibývat. Hlavní oltář by měl ze symbolických důvodů obklopovat ze tří stran lichý počet stupňů, tj. obvykle tři, pět nebo sedm, a to včetně vrchního stupně, na kterém stojí kněz při sloužení mše sv. Oltářní stupně mají nejen praktický smysl, aby na kněze bylo lépe vidět, ale také „naznačují vznešenost kněžského úřadu a poukazují na totožnost mešní oběti s obětí krvavou na vyvýšené Kalvárii“[72].

Již jsme zmínili starobylý zvyk přikrývat oltář lněným plátnem. Už v dávných dobách se ustálil počet těchto pláten na symbolických třech, přičemž svrchní plátno by mělo splývat až ke stupňům oltáře. A opět zde nacházíme praktické i symbolické důvody pro toto jednání. Církev tak chrání Nejsvětější krev, aby se případně beze zbytku vsákla do pláten, kdyby ukápla na oltář nebo kdyby došlo k převržení kalicha. Zároveň ale jejich bílou barvou ukazuje, že se na nich koná „oběť čistá“[73]. „Odhalené oltáře na Zelený čtvrtek a Velký pátek pak připomínaly útěk učedníků, kteří tvořili tehdy první Církev, jakož i rozdělení roucha Ježíšova po jeho ukřižování.“[74] Oltářní plátna také odkazují na plátna, do nichž bylo zahaleno Kristovo tělo po ukřižování.[75]

Na hlavním oltáři by měl být umístěn svatostánek[76] (tabernaculum), který už svým názvem odkazuje na stan, kde Izrael přechovával to nejcennější, co měl[77]. Trvalé uchovávání Nejsvětější Svátosti v chrámu nebylo v prvních stoletích pochopitelně možné. Později ale už byly pro konsekrované hostie zřízeny zvláštní schránky[78] (pyxidy), které se vkládaly buďto do zdobených „eucharistických věží“ (turris eucharistica) nebo „eucharistických holubic“ vyrobených z drahých kovů, a ty se zavěšovaly nad oltář. Jelikož takovýto způsob přechovávání Nejsvětější Svátosti nebyl nejbezpečnější, „naléhal IV. lateránský sněm (1215) na hotovení pevných skřínek se zámkem“[79]. Nejprve tedy vznikaly skřínky k přechovávání eucharistie nacházející se ve zdi u oltáře, z nichž se později vyvinuly gotické „svátostné domky“ sahající v některých případech až ke stropu chrámu.[80] Na jihu ale přetrvával názor, že eucharistie by měla zůstat ve spojení s oltářem. Došlo tedy k tomu, že byla „eucharistická věž“ umístěna trvale na oltář. Tak vlastně vznikl svatostánek, jak jej známe. Římský rituál z roku 1614 pak tento způsob doporučil celé Církvi.[81]

Před svatostánkem, kde je uchovávána Nejsvětější Svátost, má „ve dne v noci hořet alespoň jedno světlo“, tedy tzv. „věčné světlo“, „udržované olivovým olejem nebo včelím voskem“[82]. Ono světlo upamatovává nejen na přítomného Krista, ale rovněž vzdáleně na doby dávno minulé, kdy Hospodin Mojžíšovi na poušti pravil: „Přikaž synům Izraelovým, aby ti nanesli nejjemnějšího oleje z oliv tlukem roztlučených, ať svícen nepřetržitě hoří ve stánku.“[83] A tím se vlastně vracíme na začátek celého příběhu.

Martin R. Čejka

Vyšlo v Te Deum 1/2018.

 

[1] Jako příklad lidmi vystavěných vyvýšenin mohou sloužit babylonské zikkuraty, na jejichž vrcholu byla svatyně, kam měl sestupovat bůh.

[2] Gn 4, 3‒5.

[3] Gn 8, 20.

[4] Gn 12, 7; 13, 4; 22, 9; Gn 26, 25; 33, 20; 35, 1‒3, Ex 17, 15.

[5] Ex 20, 24‒25.

[6] Viz Peter J. Riga, „Origins and Meaning of the Christian Altar“ in The American Ecclesiastical Review č. 149 (1963).

[7] Ex 27, 1‒8. V zásadě nešlo o celoměděný oltář, ale oltář z akáciového dřeva pobitý mědí.

[8] Mal 1, 11.

[9] Iz 65, 11; Dan 14, 12.

[10] Žid 13, 10.

[11] 1 Kor 10, 21.

[12] Maurice Hassett, „History of the Christian Altar“, The Catholic Encyclopedia, sv. I. New York 1907.

[13] Také u latinských autorů se ale lze setkat s pojmenováním mensa Domini („stůl Páně“).

[14] Ve starověku bylo označení pro oltář vícero, což se odráží i v rozdílech u křesťanských autorů. Tertulián hovoří o ara Dei, kdežto sv. Cyprián je toho názoru, že ara se hodí pro „oltáře ďáblovy“, přičemž „Boží oltář“ má být nazýván altare. Biskup Synesios z Kyrenaiky z počátku pátého století už pak klidně pro křesťanský oltář užívá označení bomos, jehož se dříve všichni vystříhali. Z toho je zřejmé, že v prvních stoletích šlo o to, aby při pojmenování oltáře nedošlo k záměně křesťanské oběti mše sv. s pohanskými obřady, což postupem času ztrácelo na významu.

[15] Hymnus de crucifixione tertius, cit. in Maurice de La Taille SJ, The Mystery of Faith, New York 1940.

[16] Adv. Heares., 55. 4. PG 41, 980, cit. ibidem.

[17] In Levit. I, 2. PG 93, 883, cit ibidem.

[18] De sacramentis IV, 2, 7 a V, 2, 7.

[19] Quaest. evang., I, 34. PL 35, 1329.

[20] Rationale divinorum officiorum, cit. in Peter J. Riga, op. cit.

[21] PL 177, 902, cit. in ibidem.

[22] Rationale, I, c. 7, n. 27, cit. in ibidem.

[23] ST III, q. 83, a. 1, ad 2; a. 3, ad 2; a. 3, ad 5.

[24] Maurice de La Taille SJ, op. cit.

[25] Peter J. Riga, op. cit.

[26] Ibidem.

[27] Pontificale romanum, ed. Benedicto XIV et Leone XIII.

[28] Další takovýto oltář, byť neúplný, je přechováván v římské bazilice sv. Pudenciány.

[29] P. Marian Schaller OSB, Liturgie, str. 104. Praha 1933.

[30] De schismate Donatistarum, VI, 1.

[31] De correctione Donatistarum 7, 26.

[32] Historia Arianorum, 7, 56.

[33] Viz A Select library of Nicene and post-Nicene fathers of the Christian church. Second series, sv. IV., Athanasius: Select Works and Letters, pozn. 1693. Grand Rapids 1890.

[34] Maurice Hassett, op. cit.

[35] Zjev 6, 9.

[36] Lib. Pont., ed. Duchesne, I., 158.

[37] Registrum epistolarum, IV., 30. Sv. Řehoř Veliký pouze popisuje vztah lidí k ostatkům mučedníků, sám však biskupu sv. Palladiovi ze Sainte zaslal ostatky čtyř mučedníků, neboť jich byl v jeho diecézi „nedostatek“.

[38] Maurice Hassett, op. cit.

[39] Mansi, XIII., 751, 7, cit in Godefridus J. C. Snoek, Medieval Piety from Relics to the Eucharist, str. 185. Leiden 1995.

[40] Kán. 1198, § 4.

[41] Do té doby se mohlo jednat o ostatky více svatých, přičemž mučedníky měli být alespoň dva z nich.

[42] Institutio generalis, 302.

[43] PG, 46, 581.

[44] Homilia XX in 2 Cor.

[45] Mansi, Coll. Conc., VIII, 562, cit. in Maurice Hassett, op. cit.

[46] PL, 97, 124.

[47] ST III, q. 83, a. 3 ad 5.

[48] Mal 4, 2.

[49] Lk 1, 78. Řecký text (dle Codex Vaticanus) na tomto místě užívá slova anatole, tj. „východ, východ slunce“.

[50] Jan 1, 5‒9.

[51] Jan 8, 12.

[52] Zjev 1, 16. Sv. Matouš líčí Kristovu tvář při proměnění na hoře, že se „skvěla jako slunce“ [Mt 17, 2].

[53] Maurice Hassett, op. cit.

[54] Apologeticus, 16.

[55] Origenis in Numeros homiliae, Homilia V, 1.

[56] O Duchu Svatém, 27, 66.

[57] Gn 2, 8 podle Septauginty.

[58] Mt 24, 27.

[59] De fide orthodoxa IV., 12. Zmíněné důvody pro modlitbu směrem k východu zmiňují v menším či větším rozsahu také další autoři. Viz např. sv. Tomáš Akvinský ST II-II, q. 84, a. 3 ad 3.

[60] Žalm 67, 34 podle Septuaginty.

[61] Didascalia 12.

[62] Toho názoru je řada moderních liturgistů, např. P. Louis Bouyer Cong. Orat. nebo Mons. Klaus Gamber.

[63] Ante-Nicene Fathers sv. VII., Early Liturgies. The Divine Liturgy of the Holy Apostle and Evangelist Mark, The Disciple of the Holy Peter, ed. Alexander Roberts, James Donaldson a A. Cleveland Coxe. Buffalo 1886. To samé najdeme např. i v etiopské Dioskúrově anafoře.

[64] Jan 1, 9.

[65] Lateránská bazilika, Svatopetrská bazilika nebo Bazilika svatého Pavla za hradbami.

[66] Ex 29, 44.

[67] 1 Mak 4, 59.

[68] Církevní dějiny, X., 3. Překlad Josef Novák, Praha 1988.

[69] De Ecclesiastica Hierarchia 4.

[70] Kánon 14; Mansi VIII., 327. Posvěcení oltáře bylo později vyhrazeno místně příslušnému biskupovi.

[71] V některých případech, kdy oltář stál nad hrobem mučedníka (confessio), byl oltář vyvýšen s celou okolní podlahou.

[72] J. M. Josef Foltynovský, Liturgika, str. 87‒88. Olomouc 1936.

[73] Mal 1, 11.

[74] Josef Foltynovský, op. cit., str. 89.

[75] Ibidem.

[76] Kodex kanonického práva (1917), 1268, § 2.

[77] Viz Ex 25‒31 a 35‒40.

[78] Zpočátku zřejmě hlavně k přechovávání eucharistie pro nemocné. Viz Maurice Hassett, op. cit.

[79] Josef Foltynovský, op. cit., str. 92.

[80] Ibidem.

[81] Ibidem, str. 93.

[82] Kodex kanonického práva (1917), 1271.

[83] Ex 27, 20‒21.

1 Komentář k "Dějiny oltáře pravého Boha"

  1. Jaroslav | 9.8.2022 z 18:12 |

    „V šeru dávných věků“ ja narážka Eduarda Štorcha?
    https://www.databazeknih.cz/knihy/v-seru-davnych-veku-68819
    „Maminko, může šaman lhát?“
    „Nemluv bezbožně, hochu! Kněz je svatý muž.“

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*