Editorial TD 4/2022

Milí čtenáři,

toto číslo Te Deum překračuje svou bojechtivostí míru, která je u nás obvyklá. A nemám na mysli ani tak osudy statečných mexických cristeros, kterým je věnováno jedno z témat, ani bitvu u Tours či události spojené s obranou Nového Jičína, o nichž také píšeme, ale především malou cestu sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře. Mohou totiž řinčet meče, svištět kulky nebo, abychom nebyli tak zpátečničtí, vybuchovat atomové bomby, ovšem ten největší a nejlítější boj se bude vždycky odehrávat v nás samých.

Rozdíl mezi těmi, kdo v této válce obstáli a zvítězili, a mezi námi, se kterými to jde mnohdy ab equis ad asinos (čili „od koní k oslům“, respektive mírněji „od deseti k pěti“), je patrný z dějin duše sv. Terezie. Ta dokonce jednou napsala: „Když pomyslím na muka, jaká budou podstupovat křesťané v době Antikristově, cítím, jak mi srdce poskočí, a chtěla bych, aby byla tato muka vyhrazena mně.“ Toužila to vše vytrpět, aby dokázala Ježíšovi svou lásku.

My podle všeho v době Antikrista s velkým „A“ nežijeme, ale i tak býváme na hony vzdáleni postoji této světice. Místo důkazů lásky k Bohu a statečného snášení protivenství se zmůžeme akorát na trapné nářky a bědování nad „zlou dobou“. Těžko říct, proč nás i nejmenší útrapy, tak rozruší, když sám Spasitel upozorňoval, že jeho věrné nečeká procházka růžovou zahradou, nýbrž nejrůznější strasti. Připomíná mi to jistou paní, která si na túře v Tatrách stěžovala, že je to „furt do kopce“.

Katolíci by ale měli být těmi posledními, které by měl neutěšený stav tohoto slzavého údolí překvapovat. Podíváme-li se na spisy křesťanů prvních století, kteří na rozdíl od nás nejednou čelili skutečně krutému pronásledování, kupodivu se nám nedochovaly hromady tklivých žalozpěvů nad trudným údělem. Místo toho nám ony těžké doby zanechaly hluboké teologické spisy a skvostné obhajoby víry. Když ovšem člověk slyší nebo čte hořekování nejednoho jejich současného souvěrce, nabývá dojmu, že má být každým okamžikem přinejmenším vhozen do vroucího oleje.

Jiní zase sáhodlouze rozvádějí, co dělat v době útlaku, a snují nejrůznější rádoby sofistikované plány na zdárné přežití. Církevním Otcům, například sv. Cypriánovi, ale stačilo věřící upozornit, že je možná čeká mučednická smrt, a vyzvat je, aby byli pevní ve víře. Je to tak prosté. K této prostotě je však zapotřebí jednoho: řádně si v hlavě všechno srovnat, vědět, co je důležité a co v posledku nicotné.

Právě díky cestě sv. Terezie získávají věci své správné místo a vrcholem je pak dokonalá láska k Bohu, která se projevuje naprostou odevzdaností do jeho vůle. Když se malověrní odhodlaně vydají touto cestou, zjistí, že jimi nedokážou otřást sebeděsivější životní i světové události. Jak krásně a zároveň jasně vysvětluje P. Jean-Pierre de Caussade SJ:

„Přítomný okamžik se podobá poslu, který má tlumočit příkaz Boha. Srdce přitom neustále říká své ‚Ať se mi stane‘. Tak se duše stahuje během všech událostí do svého nitra a přibližuje se tak svému cíli. Přitom nikdy nepřestane. Za každého počasí a větru kráčí dál. Všechny cesty a způsoby ji stejnou měrou vedou do dálky a do nekonečné hloubky. Všechno jí slouží za prostředek. Se vším bez rozdílu zachází jako s nástrojem svatosti… Když je všechno, co se přihodí Bohu odevzdané duši, jedině nutné, nemůže jí pochopitelně nic scházet, a vlastně nikdy nemá, nač by si stěžovala. Kdyby to přesto činila, prozrazovala by nedostatek víry…“

Martin R. Čejka