Advent v liturgii

Celý církevní a liturgický rok, s veškerými jeho slavnostmi, všemi obdobími a svátky, postními dobami a vzrušujícími vigiliemi, má svůj práh, plný vznešenosti a půvabu vlastních římskému ritu ‒ hluboce působivou adventní dobu.

Začátek liturgického roku

Misál a breviář zahajují roční cyklus první adventní nedělí, což je nanejvýš vhodné, neboť s příchodem – adventem – Krista má vše v Církvi svůj nový počátek. Ačkoliv v prvních staletích začínal rok, a to jak občanský, tak církevní, na jaře. Prvním měsícem občanského roku byl březen, čas jarní rovnodennosti, za níž byl tehdy považován 25. březen. Nebyl to ani tak sluneční koloběh, proč Církve přikládala tomuto dni váhu, ale daleko více skutečnost, že se datum rovnodennosti shodovalo s hlavními událostmi dějin stvoření a vykoupení. 25. březen byl považován za den, kdy byl stvořen svět, kdy se vtělil Boží Syn a kdy byl ukřižován.

Tertulián, sv. Ambrož a další se ve svých dílech stále odvolávají na církevní rok počínající kolem Velikonoc. Ale od šestého do osmého století docházelo k posunu směrem k předvánoční době. Jedním z důvodů bylo v některých oblastech přesunutí svátku Zvěstování do adventní doby, a to kvůli přísným nárokům postní doby (jak uvidíme, po tomto přesunutí zbyl už jenom náznak), a tak byl začátek liturgického roku, už dávno spojovaný s vtělením Božího Syna, také přesunut do doby předcházející Vánocům. Liturgické knihy od šestého do osmého století začínají předvečerem Narození Páně [tj. Štědrým dnem], vidíme to např. v gelasiánském a gregoriánském sakramentáři nebo v Comes sv. Viktora z Capuy (cómes byl seznam epištol a evangelií zpívaných při mši), luxeuilském lekcionáři, Missale Gothicum a würzburgském evangelistáři. Některé liturgické knihy od osmého do desátého století umisťují začátek církevního roku na začátek adventu, a tento obyčej se koncem desátého století stal všeobecným.

Vznik adventu

Slovo advent [„příchod“] se samozřejmě vztahuje na příchod Pána Ježíše při jeho narození, ale je zde i další význam, který posvátná liturgie dosti jasně zdůrazňuje, tedy druhý Kristův příchod. V nejranějších dobách Církve, předtím než se advent stačil „vykrystalizovat“ jako svébytné liturgické období, kladl se důraz hlavně na konec starého a začátek nového roku jakožto období duchovní přípravy na druhý příchod a poslední soud. Svědčí o tom texty z posledních neděl po seslání Ducha Svatého a neděl uvozujících advent.

Podoba adventu se odvíjela od jeho cílového svátku. Původně přípravy na Vánoce začínaly stejně jako u jiných velkých svátků liturgického roku svatvečerem a tato vigilie přetrvala dodnes. Postupem času se dny a týdny před svatvečerem stávaly liturgickou a duchovní přípravou, která nakonec vyústila do plného utvoření adventu. Na Východě krok k přípravě představovalo zavedení připomínek do dvou mší v týdnech, které bezprostředně předcházely vánoční vigilii, jedna v souvislosti s Pannou Marií vzhledem k jejímu božskému mateřství a druhá, pokud jde o sv. Jana Křtitele, předchůdce Mesiáše. Ve Španělsku a Galii nacházíme v pátém století zmínky o třítýdenním liturgickém přípravném období v této době roku, třebaže ve zmíněných oblastech byla příprava spíše zaměřená na Zjevení Páně (Epifanii) než na Vánoce, jelikož v tento den se slavnostně konaly křty. (To je možná důvod, proč je svátek Zjevení Páně v zemích, do kterých přišlo křesťanství ze Španělska, dodnes slaven s daleko větší obřadností.)

V šestém století se objevují v galském prostředí zmínky, z nichž vyplývá, že se toto období rozšířilo nazpět až k svátku sv. Martina z Tours 11. listopadu, čímž vznikla jakási obdoba postní doby, nazývaná dokonce „Svatomartinským půstem“. Rozšíření se stalo obyčejem v galikánské a ambrosiánské liturgii, jakož i ve Španělsku a Anglii, alespoň od doby sv. Kutberta († 687), přičemž ambrosiánský ritus si dodnes zachoval šestitýdenní adventní dobu.

Advent v římském ritu

Zatímco slavení Zjevení Páně jakožto křestního dne bylo příčinou rozšíření adventu na místech poznamenaných užíváním galikánského ritu, v Římě se věci měly jinak. Zde přípravy v prosinci budou směřovat pouze k Vánocům, nikoliv Epifanii, a celý vývoj probíhal až později. V době sv. Lva Velikého († 461) není žádné zmínky o jakémkoliv vývoji adventní doby a sám sv. Lev na toto téma mlčí. Řada liturgistů klade vývoj adventu v Římě, a tedy i římském ritu, do šestého století. Jednalo se o přirozený následek christologických sporů, které v oné době tak zaměstnávaly Církev. Proto, jak tomu často bývá v souvislosti s krizemi, liturgické slavení zpochybňovaných tajemství mělo být více zdůrazněno. Svátky vtělení Božího Slova a narození Spasitele tak nabyly na ještě hlubším významu a záhy se začalo vyvíjet i přípravné období před Vánoci.

Zmínky ze šestého století hovoří o ustanovení rovněž šestitýdenního adventu v Římě, včetně „chybějící neděle“ (Dominica vacat), která následovala po Suché sobotě. Sv. Řehoř Veliký pak na začátku sedmého století po vzoru obyčeje panujícího tehdy v Capui uspořádal advent do čtyř neděl, jak je známe dnes. Dominica vacat neměla vlastní mešní formulář, což znamená, že v té době bylo pět textů pro nedělní mše adventu. Sv. Řehoř přesunul první z nich na poslední neděli po seslání Ducha Svatého a zbylé čtyři přidělil čtyřem adventním nedělím. Proto mešní formulář pro poslední neděli po seslání Ducha Svatého svým vyzněním a námětem tak připomíná první adventní neděli.

Kající praxe během adventu

Po jistou dobu se advent také vyznačoval půstem újmy a zdrženlivosti. Sv. Řehoř z Tours († 594) uvádí, že jeho předchůdce biskup Pepetuus ustanovil v pátém století v této době půst: „Ustanovil půst, který je tímto nařízen… Od zesnutí svatého Martina do narození našeho Pána se drží půst třikrát týdně.“ Sněm v Tours roku 597 a první sněm v Mâcon roku 581 dále určily, že těmito dny mají být pondělí, středa a pátek. Uvedené požadavky se ale nikdy neprosadily v nějaké jednotné podobě do římského ritu. Ratherius z Verony († 974) hovoří o zdrženlivosti v dané době, zatímco papež Inocenc III. († 1216) zmiňuje také půst újmy. O několik století později papež Urban V. zavázal roku 1370 všeobecnou zdrženlivostí pouze své kněze. Na rozdíl od postní doby nebyly újma a zdrženlivost během adventu nikdy jednotně praktikovány a nikdy plně sladěny s liturgií. Tím je myšleno, že texty postní doby jsou otevřeně kající a najdeme v nich hojné odvolávky na půst, zatímco stejné téma se nikdy v liturgii adventu neprosadilo. Zmíněné postní nároky už dávno z adventu vymizely a toto období nabylo své svébytné ztišené povahy a kouzla.

Známky pokání, byť „radostného pokání“ vlastního adventu, můžeme pozorovat v liturgii na fialové barvě liturgických rouch, vypuštění „Gloria“ při mši a „Te Deum“ z oficia, na umlknutí varhan a oltářích, které nejsou krášleny květinovou výzdobou. Na řadě míst jsou odstraňovány také stojící relikviáře a zlaté oltářní příslušenství nahrazováno stříbrným. Někde byly v minulých staletích svaté obrazy zakrývány stejně jako v postní době a používaly se dokonce černá liturgická roucha. Tyto zvyky však neodpovídaly původní povaze adventu v římském ritu a brzy zanikly. Mešní texty zdůrazňují svatou a silnou touhu po Vykupitelově příchodu na konci času i při jeho narození v čase (jak nám toto tajemství posvátná liturgie představuje) a naléhavou prosbu, aby nás skrze očištění z hříchů doprovázel v naší duchovní přípravě na svůj příchod. Tak liturgická prostota adventu nese rovněž svou známku radosti, která je vidět zejména v přítomnosti „Alleluia“ při mši, či dokonce v jeho ještě častějším používání v antifonách božského oficia.

Důrazy liturgie adventu

Čtení pro celé adventní období jsou vybrána z proroka Izajáše, který, jak podotýká Durandus, „hovoří o příchodu [Mesiáše] otevřeněji než jakýkoliv jiný prorok“. Také většina antifon a responsorií tohoto období pochází ze stejného prorockého zdroje. První adventní neděle, známá také jako Dominica ad te levavi podle jejího introitu „K tobě pozdvihuji duši svou, Bože můj…“, udává tón celému období, jako kdyby Církev mysticky pozvedala svůj zrak k obzoru, odkud má přijít její božský Ženich. První responsorium matutina v adventu je krátkým ohlédnutím do liturgické minulosti, jelikož si zachovává starobylou formu se čtyřmi částmi: „Dívám se zdálky, a hle, vidím přicházet Boží moc jako mrak zahalující celou zemi * vyjděte mu naproti a řekněte: * pověz nám, jsi-li to ty, * který má kralovat izraelskému lidu.“

Z dalších nejvýraznějších událostí je přítomnost neděle Gaudete kolem poloviny adventu, která si bere za vzor neděli Laetare z postní doby. Oblékají se liturgická roucha růžové barvy, která je ve skutečnosti tlumenější fialovou, hrají varhany, objevují se znovu květiny. Středeční mše týdne Gaudete, kromě toho, že je suchým dnem, je také dnem, kdy si svým způsobem připomínáme zvěstování Panny Marie (vracíme se do minulých staletí, kdy byl tento svátek na některých místech přesunut do adventní doby). Introit je „Rorate coeli“ a evangelium je stejné jako o svátku Zvěstování. Od 17. prosince se adventní přípravy stávají ještě intenzivnějšími a objevují se velké antifony nádherně prozařující nešpory výmluvnou řadou oslavující nadcházejícího Krále králů, jejíž první písmena tvoří pozpátku čteno ERO CRAS („zítra zde budu“): ó Moudrosti, ó Adonaji, ó Kořeni Jesse, ó Klíči Davidův, ó Úsvite, ó Králi národů, ó Emmanueli [O Sapientia, O Adonai, O Radix Jesse, O Clavis David, O Oriens, O Rex Gentium, O Emmanuel ‒ pozn. překl.].

Závěr

Advent nás připravuje na příchod Nejsvětějšího Vykupitele, a to nejen na konci času, ale také v liturgickém prožívání tajemství jeho narození, tak dlouho očekávaného a vytouženého každou věrnou duší od času prvního pádu. Z prohlášení v martyrologiu o Štědrém dni jasně vyplývá, že advent byl v průběhu dějin milostiplně připravován rukou Boží a nám se dostalo výsady být jeho účastníky:

„Roku 5199 počítáno od stvoření světa, kdy na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, od potopy světa roku 2957, od narození Abrahámova roku 2015, od Mojžíše a východu Israele z Egypta roku 1510, od pomazání Davida na krále roku 1032, týdne 65. dle proroctví Danielova, v 194. Olympiádě, od založení Říma roku 752, od vlády Oktaviána Augusta roku 42, když celý svět úplného míru požíval, šestého věku světa Ježíš Kristus, věčný Bůh a Syn věčného Otce, svým příchodem chtěje svět posvětit, jsa počat z Ducha Svatého, za devět měsíců od svého početí narodil se v Betlémě Judově z Marie Panny a člověkem se stal“ (Martyrologium Romanum).

P. Christopher Danel

Převzato z The Angelus, listopad 2016.
Přeložila Lucie Hailandová.
Vyšlo v Te Deum 4/2018.

1 Komentář k "Advent v liturgii"

  1. Pavel P. | 29.11.2022 z 10:51 |

    „Z řady možných výkladů slova advent je mi nejbližší tvrzení, že pochází z latinského slovesa advenio, tedy ‚přicházím‘: to Pán Ježíš přichází a chce vstoupit do mého srdce, do mého života, rodiny, práce a starostí“

    napsal ve svém adventním pastýřském listě administrátor olomoucké arcidiecéze biskup Josef Nuzík.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*