Rozhovor s Petrem Kwasniewskim: Přehnané pojetí papežství a jeho úskalí

Jednou z vašich posledních knih je dvousvazkové dílo The Road From Hyperpapalism to Catholicism: Rethinking the Papacy in a Time of Ecclesial Disintegration („Cesta od hyperpapalismu ke katolictví: Úvahy o papežství v době dezintegrace Církve“). Soudě podle názvu by mohlo jít i o práci liberálního teologa či o synodální úvahu samotného papeže Františka. Předpokládám však, že váš pohled vychází z odlišných postojů.

Opravdu existuje povrchní podobnost mezi těmi, kdo dnes zpochybňují hypertrofii papežství, a liberály či progresisty, kteří se pokoušeli hledat způsoby, jak „obejít“ nepohodlné nauky, jako je Humanae vitae. Na hlubší úrovni jsou však moje obavy přesným opakem těch jejich. Já Humanae vitae přijímám s radostí, protože jde o autoritativní soud, který potvrzuje, co katolická církev v otázce antikoncepce učila vždy. Papež zde dokonale naplňuje svou roli remora (jak říká Newman), „bariéry“ proti škodlivé novotě či odchylce od pokladu víry. Liberálové se naproti tomu chtějí osvobodit od tradičního učení, s nímž již nesouhlasí. V podstatě jsou odpůrci katolické tradice. Dnešní tradicionalisté nejsou disidenti, ale naopak zastánci odvěkého magisteria a praxe Církve, na niž nyní útočí sám papež. Proto tuto situaci nazývám „autoimunitním“ onemocněním: tělo napadá samo sebe. Hlava napadá údy a vlastně napadá i věčnou Hlavu, Ježíše Krista, stejně jako celou linii jeho náměstků, kteří v roli hlavy Církve působili minulé dva tisíce let. Proto hovořím o „dezintegraci Církve“. Církev se ve skutečnosti nerozpadne v tom smyslu, že by přestala existovat, ale jsou zde odstředivé síly, které Církev na zemi trhají na kusy. Je to opravdu dramatická doba.

Co přesně míníte „hyperpapalismem“? Liší se nějak od již zavedeného pojmu „papolatrie“, kde je papež vnímán jako guru ve východních pohanských náboženstvích?

Problém s „papolatrií“ je v tom, že některým uším zní příliš pejorativně. Koneckonců kdo se skutečně klaní papeži? Není stavěn na piedestal, před nímž jeho dvořané poklekají a pálí kadidlo. Naproti tomu „hyperpapalismus“ vyjadřuje přehánění, překrucování, přílišné množství něčeho dobrého. Papežská autorita je nutná pro soudržnost a kontinuitu Církve, pro její viditelnou jednotu a věroučnou bezpečnost, a přece se v současné době zneužívá ve směru, který je k jejímu účelu v přesném protikladu. Normální katolíci, setkají-li se s takovým pohoršením, by jednoduše kritizovali papeže zneužívajícího svou moc. Katolíci hyperpapalisté se však domnívají (nebo to předstírají), že my všichni zkrátka musíme s každým novým papežem změnit názor a vydat se, jakýmkoli směrem řekne, bez rozlišování a bez spoléhání se na jakoukoli jinou oporu, která nám pomáhá poznávat obsah víry nebo správný způsob života.

V souvislosti s „hyperpapalismem“ zmiňujete ultramontanismus, který k tomuto deformovanému pohledu na papežství přispěl. Neměli bychom ale rozlišovat mezi ultramontanismem jako věrnou obranou papežství a ultramontanismem jako názorem na autoritu papeže jako takovou? Ve druhém případě skutečně existují autoři, kteří papeže v zásadě chápou jako ztělesnění Boží vůle. Všem ultramontanistům bych to ale zřejmě nepřipisoval.

Někteří lidé mě kritizují za to, že termín „ultramontanismus“ používám negativně. Nepřeme se tolik o jazyk. Dívat se za Alpy na to, co říká nebo dělá papež v Římě, může být užitečnou zkratkou v době revolučních otřesů, kdy všichni tonou ve zmatcích a potřebují jasnou cestu vpřed, ale nezdá se být dobrou normální politikou, aby se katolíci neustále ohlíželi přes rameno a zjišťovali, co říká nebo dělá papež, jako by neměli přístup k obsahu a praxi víry žádným jiným způsobem. Pro většinu lidí po většinu dějin Církve byl papež vzdálenou postavou, kterou nikdy neviděli a o níž dosti málo slyšeli. Byl tam, aby dělal to, co mohl dělat jen on, ale většina záležitostí se řešila na místní úrovni. Tento druh „subsidiarity“ a „decentralizace“ je skutečně vlastností správně fungujícího společenského organismu. Připadá mi, že rostoucí význam papežství způsobil odpovídající oslabení v pastorační péči a věroučné bdělosti biskupů, protože se zdálo, že o všechno, co je třeba říci nebo udělat, se „postará“ papež.

Jak je dobře známo, vztah věřících i kněží k liturgii v moderní době značně zpovrchněl a zlhostejněl, protože lidé přivykli myšlence, že liturgie je cokoli, co za ni prohlásí papež nebo kurie: čirý právní pozitivismus. A přece po celé dějiny Církve věřící a kněží naopak tradiční liturgické obřady důkladně znali a lnuli k nim. Byly jejich „chlebem vezdejším“, jejich zakořeněnou identitou, jejich hlavním zaměstnáním. V tomto smyslu se ultramontanismus jeví spíše jako známka velkého oslabení katolické identity, jako u těla, jehož údy jsou ochrnuté, ale hlava si zachovává funkčnost.

V pokoncilní době ožily diskuse nejen o autoritě papeže, ale i o rozsahu jeho neomylnosti. Tyto otázky dříve obvykle kladli lidé spojení s hnutím katolické tradice, ale za papeže Františka se do těchto debat stále častěji zapojují i hlasy takzvaných konzervativců. Mají tyto diskuse nějaký význam, jsou k něčemu dobré?

V současné době je naléhavě nutné tyto debaty vést, z toho prostého důvodu, že papežská neomylnost skutečně má jasně definované hranice. První vatikánský koncil v žádném případě neučil, že papež je absolutním monarchou, jehož vůle je zákonem. Když němečtí biskupové ve vysvětlení Bismarckovi napsali, že biskupové jsou nadále skutečnými autoritami a že papež je vázán božským a přirozeným právem atd., sám papež Pius IX. jejich dopis pochválil. Tradice a dějiny Církve ukazují, že papežové se mohou ve věroučných otázkách mýlit (v tomto ohledu stojí za zmínku odsouzení Honoria a odpor proti Janovi XXII., ale existují i další příklady), že se mohou dopouštět nejhorších nerozvážností, že kázeň, kterou zavádějí, může být pochybná a hodná kritiky. Je prostě bláhové se domnívat, že papežství úkony papeže automaticky halí pláštěm bezchybnosti a neomylnosti. Jeho slovo není slovem Božím a jeho skutky, jednoduše řečeno, nejsou skutky Krista. Je mu dána milost úřadu, aby učil pravou nauku a prosazoval společné dobro Církve, ale s touto milostí musí spolupracovat. Svatý papež je ten, který s ní spolupracuje dobře, v heroickém stupni, a špatný papež je ten, který to nečiní. V současné době máme jednoho z nejhorších papežů z řady dvou set šedesáti šesti papežů katolické Církve, kteří kdy vládli. Jeho pontifikát je nekončící sérií kněžských skandálů, finančních skandálů, věroučného chaosu, kapitulace před globalisticko-environmentalistickou agendou, ekumenicko-mezináboženských omylů a nyní i eklesiologické roztržky v oblasti liturgie. Jsem opravdu přesvědčen, že Františkův pontifikát vejde do dějin jako nejhlubší úpadek katolické církve.

Jak je možné, že teologové, ale samozřejmě nejen oni, stále kladou otázky týkající se papežské neomylnosti? Copak I. vatikánský koncil tento problém dostatečně nevyřešil?

Potíž není ani tak s I. vatikánským koncilem, jako s „duchem prvního vatikánského koncilu“, to znamená s lidovými představami o tom, co koncil o neomylnosti učil, které neodpovídají pečlivější formulaci této nauky na koncilu, v Gasserově relatio, v listě německých biskupů a v následných teologických diskusích. K tomuto bodu bych velmi doporučil práci Dr. Johna P. Joye, jehož kniha Disputed Questions on Papal Infallibility („Diskutované otázky papežské neomylnosti“) právě vyšla. Je krátká, avšak hluboká a pronikavá. Do tohoto tématu vnáší větší jasnost než kdokoli jiný, jehož jsem kdy četl.

Vidíte na „cestě od hyperpapalismu ke katolictví“ nějaká nebezpečí? Není zde riziko, že papežství bude chápáno jen jako určitý druh čestného úřadu, nebo nebezpečí sklouznutí k pravoslaví či dokonce protestantismu? Jak se lze těmto nástrahám vyhnout?

Jednou výzvou je relativní nedostatek povědomí o tom, že katolická víra se předává mnoha způsoby a v mnoha formách. Není to osobní vlastnictví papeže, nýbrž společné dědictví Církve, a tedy každého pokřtěného muže, ženy i dítěte. Například stovky katechismů po staletí dosvědčují to, co se nazývá „univerzálním řádným magisteriem“, které je neomylné. Písmo svaté, třebaže podléhá výkladu magisteria, je bezchybným a neomylným Božím slovem a v mnoha případech je jeho význam jasný – například v odsouzení homosexuality – a určuje neměnnou a nezměnitelnou víru Církve, aniž je k tomu třeba jakéhokoli hermeneutického filtru. Také shoda církevních Otců, která v některých otázkách existuje, se považuje za bezpečnou známku pravé nauky. Dvacet ekumenických koncilů před I. vatikánským nám poskytuje dogmata de fide a slavnostní anathemata. I sami papežové nám zanechali přesné, jasné, opakované učení v mnoha důležitých otázkách. Všechny tyto věci určují, co daný papež může dělat či učit, a co dělat či učit nesmí. To není protestantismus (sola Scriptura) ani pravoslaví (sola Traditione); je to okamžitě rozpoznatelný, harmonický a vnitřně konzistentní obraz katolictví. Psal jsem o tom v řadě článků, třeba v „Vynášejí tradicionalisté nad papeži ‚osobní soud‘?“[1] nebo „V čem se protestanti, pravoslavní, magisterialisté a tradicionalisté liší ohledně tří pilířů křesťanství“[2].

Existuje samozřejmě nebezpečí, že katolíci natolik ztratí trpělivost s papežem či biskupy, že se ocitnou v pokušení se od institucionální Církve „trhnout“ a pokusí se nějak si vybudovat „bezpečné místo“ jinde, mimo hierarchii. To však není možné. Můžeme být věrnými kritiky toho, co je špatné, musíme však zůstat v jednotě s papežem a biskupy, přinejmenším natolik, abychom přijímali, co dělají a učí v souladu s vírou, nebo co s ní není v evidentním rozporu. Není to lehká situace a člověk má v této době pocit, že balancuje na visutém laně. Je to však výzva, kterou před nás staví Boží prozřetelnost, a my nemůžeme ani popřít vlastní rozum, ani se vzdát lásky k svaté Matce Církvi. Musíme udržovat živý katolický život modlitby, svátostí, dobrých skutků, třebaže nás hierarchie oprávněně popouzí nebo pohoršuje. Tím nechci říci, že nemohou vzniknout situace, kdy bude jistá „podzemní“ existence prakticky nezbytná, jde však o cosi jako poslední útočiště a dočasné opatření. V každém případě se modlíme za normální, institucionální řešení a o ně usilujeme. Tradicionalismus neusiluje o novou Církev – to by byl protestantismus –, ale o očištění a obnovu jedné a jediné katolické církve všech časů na této zemi. Zajímá nás obnova toho, co se rozpadlo a vybledlo, nikoli srovnání budovy se zemí nebo její lakování narůžovo.

Nakonec mi dovolte, abych vás obligátně požádal o několik slov ke čtenářům časopisu Te Deum, mezi nimiž, soudě podle jejich reakcí, jsou vaše články velmi populární.

Podle mého názoru musejí upřímní a opravdoví katolíci především pevně lnout k víře, tak jak se vždy učila a žila před dobou velkého zmatku, která na Církev padla během II. vatikánského koncilu a po něm. Víra nám přece neříká, že nemůžeme mít špatného papeže, a víme, že nauka papeže, která není neomylná, je z definice omylná, to znamená, že může obsahovat omyl. Jestliže se však mýlila trvalá nauka a praxe Církve před koncilem – souhlasné svědectví tolika liturgických ritů, koncilů, papežů, katechismů a světců – pak jsou nároky samotné Církve zničeny. Tento závěr je nepřijatelný. Tradice má vždy přednost před současností a budoucností. Pro katolíky je a vždy byla světlem ukazujícím cestu. V dobách zmatku se uchylujeme k tomu, co je stálé, vžité, vyzkoušené, jisté, o čem víme, že to je dobré. To je podstata „tradicionalistické“ pozice. Není to nic jiného než nadpřirozený zdravý rozum.

 

Otázky kladl Martin R. Čejka.
Přeložila Lucie Cekotová.

 

[1] https://onepeterfive.com/are-traditionalists-guilty-of-private-judgment-over-the-popes

[2] https://onepeterfive.com/how-protestants-orthodox-magisterialists-and-traditionalists-differ-on-the-three-pillars-of-christianity/