Vánoce v zákopech

Ačkoli první světová válka zuřila teprve čtyři měsíce, lidem už bylo jasné, že se jedná o jednu z nejkrvavějších válek v dějinách. Vojáci obou stran uvěznění v zákopech čelili studenému a vlhkému zimnímu počasí a pokrytí bahnem se snažili uniknout před kulkami ostřelovačů. Kulomety každodenně dokazovaly svou válečnou cenu a dávaly nový význam slovu „jatka“. Tam, kde prolévání krve téměř zevšednělo, kde se bojovalo se stejným zápalem proti bahnu i nepříteli, se o Vánocích roku 1914 stala podivuhodná věc. Muži, kteří se chvěli zimou v zákopech, ukázali světu, v čem spočívá duch Vánoc. Vojáci obou stran v jižní části yperského oblouku odložili zbraně a nenávist, byť jen dočasně, a setkali se na území nikoho, aby naplnili slova „mír na zemi a pokoj lidem dobré vůle“.

Zákopy

Po zavraždění arcivévody Ferdinanda d’Este 28. června 1914 byl svět uvržen do války. Německo, které si dobře uvědomovalo, že mu hrozí boj na dvou frontách, se snažilo podle Schlieffenova plánu porazit západní nepřátele dříve, než budou Rusové na východě schopni zmobilizovat své síly, což odhadovali na šest týdnů.

Třebaže Němci provedli mocný útok na Francii, dokázaly je francouzské, belgické a britské jednotky zastavit. Jelikož však nebylo v jejich silách vytlačit Němce z Francie, vše skončilo patovou situací, kdy se obě strany opevnily na dobytých pozicích a vytvořily velkou síť zákopů.

Poté co tvář země zbrázdily zákopy, začalo období zimních dešťů, které jako by je chtěly smýt. Voda, zaplavujíc úkryty, proměňovala je v bahnité díry – strašného nepřítele sama o sobě.

„Lilo a zákopy se plnily bahnem; všichni byli zamazaní od hlavy k patě. Jejich pušky! Nikdy jsem nic podobného neviděl. Z žádné se nedalo střílet! A oni jen ztuhle leželi v zákopech a třásli se zimou. Jednomu uvízly obě nohy v hlíně, a když mu důstojník řekl, aby vstal, musel se postavit na všechny čtyři, pak mu uvízly i ruce, a on byl chycen jako moucha na mucholapku. Všechno, co mohl dělat, bylo rozhlížet se kolem, aby nakonec svým kamarádům řekl: ,Tak už mě, proboha, zastřelte!‘ Smál jsem se, až jsem plakal. Oni si ale zvyknou, přesněji, zjistí, že čím tvrději člověk v zákopech dře, tím více pomáhá udržovat sebe i jiné v suchu a pohodlí.“[1]

Zákopy obou stran byly od sebe pouze několik desítek metrů vzdáleny, odděloval je poměrně rovný prostor zvaný „územím nikoho“. Daná situace neumožňovala víc než rozptýlené malé útoky, vojáci tudíž trávili většinu času bojem proti bahnu, přičemž museli mít kvůli ostřelovačům neustále skloněné hlavy, a vyhlížením možného překvapivého vpádu nepřítele do jejich krytu.

Sbratření

Neklidní, špinaví, odkázaní každým dnem na příděl stejné potravy, začali někteří vojáci o svém neviditelném nepříteli, lidech, které propaganda vykreslovala jako zrůdy, přemýšlet.

„Nenáviděli jsme je, když zabili někoho z našich přátel; pak jsme je opravdu strašně nesnášeli. Ale jinak jsme o nich žertovali a myslím, že oni žertovali o nás. Říkali jsme si, ať už jsou ti chudáci jacíkoliv, tak jsme všichni ve stejném hnoji.“[2]

Bezútěšný život v zákopech sblížil vzájemné nepřátele, kteří sdíleli stejné podmínky. Telegrafista Královských ženistů Andrew Todd ve své dopise tehdy psal:

„Možná tě to překvapí, ale vojáci na obou liniích zákopů se spolu velmi ,skamarádili‘. Zákopy jsou na jednom místě vzdáleny jen šedesát yardů od sebe a každého rána během snídaně jeden z vojáků zvedne nad hlavu prkno. Dokud je prkno nahoře, tak se nestřílí a muži z každé strany si mohou nafasovat vodu a příděl. Trvá to tak hodinu. Když je prkno zdvižené, všude vládne naprosté ticho, ale když se spustí, pak první smolař, který vystrčí byť jen ruku, koupí do ní kulku.“[3]

Občas na sebe nepřátelé pokřikovali. Někteří z německých vojáků, kteří před válkou v Británii pracovali, se Angličanů vyptávali na tamější obchody nebo známá místa. Jindy si mezi sebou z legrace vyměnili pár sprostých poznámek. Také písně byly běžným komunikačním prostředkem.

„Během zimy nebylo ničím neobvyklým, když se malá skupinka mužů sešla v přední části zákopu, aby na improvizovaném koncertě zpívali vlastenecké a zamilované písně. Němci dělali to samé. A tak za klidných večerů přelétaly písně ze zákopu do zákopu, kde se setkaly s potleskem a občas i s žádostí o přídavek.“[4]

Když se velitel II. britského sboru generál Sir Horace Smith-Dorrien o tomto sbratření dozvěděl, tak všem divizním velitelům nařídil:

„… aby všem podřízeným velitelům rázně vysvětlili význam bojového ducha pro jednotky. Přátelské obcování s nepřítelem, neoficiální příměří (po vzoru ,nebudeme střílet, když vy také ne‘ atp.), výměna tabáku a dalších potřeb, jakkoli se mohou zdát lákavé a dočasně obveselující, jsou naprosto zakázány.“[5]

Vánoce na frontě

7. prosince 1914 papež Benedikt XV. navrhl kvůli oslavě Vánoc dočasné přerušení bojů. Třebaže Německo ochotně souhlasilo, ostatní mocnosti to odmítly. Rodiny a přátelé vojáků chtěli navzdory pokračující válce učinit pro své blízké k Vánocům něco neobyčejného. Posílali balíky plné dopisů, teplého oblečení, jídla, cigaret a léků. Vánoční náladu na frontě probouzely také zásilky malých vánočních stromků.

Němečtí vojáci je ozdobili svíčkami a postavili na okraj zákopů; německé zákopy tak osvětlovaly stovky rozzářených stromků. Britští vojáci spatřili světlo, ale trvalo jim několik minut, než zjistili, odkud pochází. Hlídky podávaly zprávu o podivném jevu svým nadřízeným. Jedná se o nějakou lest? Vojáci dostali rozkaz nestřílet, ale vše bedlivě pozorovat. Za chvíli uslyšeli, jak se z protějších zákopů ozývají hlasy slavících Němců.

„Po celý den, tedy na Štědrý večer, se k nám nesly z protějších zákopů zvuky písní a veselí, občas nějaký Němec halasně zakřičel: ,Veselé Vánoce, Angličani!‘ Jistý podsaditý Skot jim na oplátku radostně odpověděl: ,Tobě taky, Fritzi, a nepřežer se těma svejma klobásama!‘“[6]

Jinde se vojáci obou stran střídali při zpívání koled.

„Oni skončili svou koledu a my měli za to, že bychom jim to měli oplatit, a tak jsme zpívali The first Noël. Když jsme skončili, začali všichni tleskat a následně hodili do placu svou oblíbenou O Tannenbaum. A tak to pokračovalo. Nejdřív Němci zazpívali svou koledu a my pak nějakou tu naši, a když jsme začali O Come All Ye Faithful, tak se Němci ihned přidali a zpívali s námi latinsky Adeste fideles. Pomyslel jsem si, že je to opravdu něco výjimečného: dva národy zpívají uprostřed války stejnou koledu…“[7]

Vánoční příměří

Sbratření na Štědrý večer a Boží hod nebylo nikterak oficiálně schvalováno, natož připravováno. Přesto se vyskytlo nemálo případů, kdy Němci na svého nepřítele volali: „Tome, pojď sem k nám!“[8] A stále opatrní Britové dopovídali: „Ne, vy pojďte sem!“

Na některých místech fronty se zástupci obou stran sešli uprostřed, na území nikoho.

„Potřásli jsme si rukama, popřáli si navzájem šťastné a veselé Vánoce, a po chvilce jsme spolu hovořili, jako bychom se znali už léta. Postávali jsme u jejich ostnatého drátu obklopeni Němci. Uprostřed já a Fritz, který svým přátelům příležitostně překládal, co říkám. Udělali kolem nás kolečko, jako bychom byli nějací řečníci na rohu ulice. Když ostatní z naší družiny viděli, že jsem s několika dalšími vylezl ven, začali vylézat také… To byl pohled! Skupinky Němců a Britů se táhly téměř po celé délce fronty! V šeru jsme slyšeli smích a viděli rozžínající se zápalky, Němec připaloval cigaretu Skotovi a naopak, vyměňovaly se cigarety a dárky. Když nerozuměli slovům, domlouvali se posunky. Stáli jsme tam, smáli se a rozprávěli s lidmi, které jsme se jen o několik hodin dříve snažili zabít!“[9]

Někteří z těch, kdo se na Štědrý večer nebo Boží hod setkali s nepřítelem uprostřed území nikoho, dohodli příměří: nebudeme střílet, když vy také nebudete. Jiní ukončili příměří na sv. Štěpána, další jej protáhli až do Nového roku.

Jedním z hlavních důvodů uzavření vánočního příměří byla potřeba pohřbít mrtvé. Nešlo jen o nedávno zemřelé, ale spíš o mrtvá těla na území nikoho, která tam tlela již několik měsíců. Veselou oslavu Vánoc tak doprovázela smutná a chmurná povinnost pohřbít padlé kamarády. Na Boží hod britští a němečtí vojáci vyšli na území nikoho, aby roztřídily mrtvá těla. V několika ojedinělých případech proběhly i společné britsko-německé pohřební obřady.

Přesto většina vojáků s radostí uvítala příležitost setkat se s dosud neviditelným nepřítelem. Vyprávěli si, ukazovali fotografie svých dívek, vyměňovali si navzájem různé věci. Mimořádným projevem sbratření byl fotbalový zápas na území nikoho mezi bedfordshirským regimentem a německými vojáky. Jeden člen regimentu vyrobil míč a vzájemné utkání za účasti spousty vojáků trvalo, dokud se míč nepropíchl o ostnatý drát na zátarasu a nevyfoukl.

Pozoruhodné neoficiální příměří trvalo i přes nelibost velících důstojníků po několik dní. Podobné oslavy Vánoc se již neopakovaly, a jak válka pokračovala, stala se z vánočního příběhu roku 1914 na frontě téměř legenda.

„Tento zážitek byl nejúžasnějším naplněním slov ,Mír na zemi a pokoj lidem dobré vůle‘ v mém životě.“[10]

Jennifer Rosenbergová

 

Převzato z Your Guide to 20th Century History.
Přeložila Lucie Hailandová.

Vyšlo v Te Deum 5/2010.

 

[1] Nadporučík Sir Edward Hulse, in: Malcolm Brown and Shirley Seaton, Christmas Truce, New York 1984, str. 19.

[2] Leslie Walkinton in: Ibidem, str. 23.

[3] Andrew Todd in: Ibidem, str. 32.

[4] Oficiální historie Šesté divize Gordonských horalů in: Ibidem, str. 34.

[5] Nařízení G.507 II. britského sboru in: Ibidem, str. 40.

[6] Nadporučík Kennedy in: Ibidem, str. 62.

[7] Jay Winter a Blaine Baggett, The Great War: And the Shaping of the 20th Century, New York 1996, str. 97.

[8] Brown, Christmas Truce, str. 68.

[9] Desátník John Ferguson in: Ibidem, str. 71.

[10] Oswald Tilley in: Ibidem, str. 97–98.